Historický výklad práva je metoda výkladu práva spadající do subjektivní výkladové teorie.Harvánek, J. et al. Právní teorie. Plzeň: Aleš Čeněk, 2013, s. 343.¹⁾ Zohledňuje historický kontext vzniku právní normy a zejména klade důraz na tzv. vůli historického zákonodárce (prokazatelný záměr normotvůrce). Právě na základě vůle a záměru historického zákonodárce má historický výklad objasnit obsah zákonného pravidla – metoda nezískává informace o obsahu pouze z textu zákona, ale též dalších zdrojů poznání týkající se okolností, za kterých norma vznikala.Tamtéž.²⁾ Tyto zdroje souvisí s průběhem legislativního procesu, jenž vedl k přijetí daného pravidla. Záměr zákonodárce by ale při interpretaci v zájmu právní jistoty adresáta neměl až na výjimky (zjevná početní, formulační nebo technická chyba normotvůrce) převážit nad samotným jasným textem zákona.Wintr, J. Metody a zásady interpretace práva. 2. vyd. Praha: Auditorium, 2019, s. 160.³⁾

Zdroje pro poznání vůle zákonodárce

Primární zdrojem, jenž informuje veřejnost o záměru zákonodárce je tzv. důvodová zpráva – nezávazná část návrhu zákona, která má odůvodnit jednotlivá ustanovení předpisu i účel zákona jako celku. Pokud byl zákon v průběhu legislativního procesu změněn pozměňovacími návrhy, je třeba studovat i záměr předkladatele pozměňovacího návrhu.Tamtéž, s. 137.⁴⁾ Tento záměr je vyjádřen písemným nebo ústním zdůvodněním návrhu, v případě, že byl pozměňovací návrh přijat na schůzi výboru lze záměr zjistit ze zápisu ze schůze výboru. Určitou informační hodnotu mohou nést též vyjádření členů zákonodárného sboru a výsledky hlasování o pozměňovacích návrzích ve 3. čtení (viz. argument zamítnuté alternativy).Wintr, J. Metody a zásady interpretace práva. 2. vyd. Praha: Auditorium, 2019, s. 137.⁵⁾ Jedná-li se o návrh zákona předložený vládou či jednotlivým ministerstvem, může být záměr zákonodárce zjištěn též z předkládací zprávy, vypořádání připomínek a závěrečné zprávy RIA.Tamtéž, s. 139.⁶⁾ Jakožto nepřímá opora úvah o úmyslu zákonodárce může sloužit také tzv. occasio legis – z historických dokumentů zjištěná společenská situace vedoucí k přijetí dané normy.Tamtéž.⁷⁾ Naopak osobní vzpomínky členů zákonodárného sboru, členů vlády či legislativců na zamýšlený záměr při schvalování normy by historický výklad zohledňovat neměl – nejsou totiž objektivizovány ve formě institucionalizovaného jednání a je zde velké riziko falšování a zpětné úpravy.Harvánek, J. et al. Právní teorie. Plzeň: Aleš Čeněk, 2013, s. 344.⁸⁾

Historický výklad je třeba aplikovat se zřetelem na průběžnou proměnu interpretovaného právního předpisu. Je běžnou legislativní praxí, že jsou předpisy měněny, často velmi podstatně, nebo nahrazeny předpisem novým. Historická metoda výkladu je v takových případech použitelná pouze tehdy, zůstal-li i v případě změny pramene stejný normativní obsah. V situaci, kdy došlo k hlubokým koncepčním změnám úpravy v určitém právní odvětví je využití historického výkladu vztahujícího se k dřívějšímu znění normy značně omezené.Tamtéž.⁹⁾

Zásady historického výkladu

1. Zásada jednoduchého subjektivně historického výkladu: Normě by měl přikládán takový význam, jaký mu prokazatelně přikládal zákonodárce. Zdrojem poznatků o vůli zákonodárce může být v podstatě cokoliv, co nás o ní zpravuje.
2. Zásada odvržení zamítnuté alternativy: Vůle zákonodárce je vyjádřena též výsledkem hlasování o pozměňovacích návrzích ve třetím čtení. Normu nelze interpretovat tak, jak zněla její v hlasování zamítnutá varianta.
3. Zásada presumované jednotné vůle zákonodárce: Za vůli zákonodárce se považuje vůle skutečného tvůrce osnovy, pokud se neprokáže, že nadřazení aktéři legislativního procesu spojovali s ustanovením jiný účel a význam.
4. Zásada subjektivně teleologického výkladu: Při interpretaci nejde o význam, který textu zákonodárce přikládal ale o to, jaký účel s vytvořenou normou spojoval. Je vhodné k němu přihlédnout, jsou-li k zamýšlenému účelu dostupné v historických dokumentech relevantní poznatky.
5. Zásada výkladu podle dobových okolností (tzv. occasio legis): Vůle zákonodárce je odvozována od společenských, politických a ekonomických okolností přijetí předpisu. Použití této zásady ale může být v mnoha případech problematické, jelikož nemusí být zřejmé, které okolnosti zákonodárce skutečně vzal v potaz.
6. Zásada zohlednění vývoje práva: Jedná se o uplatnění poznatků z vývoje dotčeného právního institutu. Porovnání jeho staré a nové úpravy může pomoci určit motiv a smysl dané změny, v případě, že existují dobré důvody domnívat se, že zákonodárce naopak chce zachovat podstatu tradičního právního institutu, je možné využít poznatky z celého vývoje daného institutu.
7. Zásada zohlednění předúčinného práva: Jedná se o zásadu poměrně málo relevantní a využívanou, operuje totiž s retroaktivním využitím ještě neúčinného práva. Využití je možné ve výjimečném případě při zaplňování mezery v zákoně.
8. Zásada lex posterior derogat legis priori: Ačkoliv je tato zásada standardně zařazována do systematického výkladu, svou relevanci má i ve výkladu historickém. Představuje respekt k nejaktuálnější vůli zákonodárce, který nahrazuje dosavadní normu normou jinou (i v případě absence výslovné derogace se při rozporu norem aplikuje norma novější).Wintr, J. Metody a zásady interpretace práva. 2. vyd. Praha: Auditorium, 2019, s. 146 až 161.¹⁰⁾