Rozšířená osnova

Cílem tohoto textu je tuto mezeru zaplnit a odpovědět na otázky: 1) v jakých hranicích může prezident využívat svá oprávnění definovaná v čl. 64 Ústavy a čl. 9 odst. 3 ÚZB a 2) jak dosavadní prezidenti tato oprávnění vykonávali v praxi?

Abychom tohoto cíle dosáhli, inspirujeme se strukturou a metodologickým postupem Jakuba Dienstbiera,Tj. teoretické vymezení, historický vývoj, komparace, analýza praxe a následně výklad a spory v nauce. Jakub Dienstbier, Vrchní velení ozbrojeným silám z hlediska ústavního práva (Leges 2023).⁷⁾ které byly upřesněny v recenzi.Gor Vartazaryan, ‘Metodologie výkladu ústavních kompetencí: Dienstbier, Jakub. Vrchní velení ozbrojeným silám z hlediska ústavního práva’ (2025) 33 Časopis pro právní vědu a praxi 369.⁸⁾ Metodologie výkladu ústavních kompetencí spočívá v šestikrokovém postupu:Ibid.⁹⁾

1)    teoretické vymezení výchozího rámce pro interpretaci práva. Každý výklad ústavní kompetence by měl začínat důsledným teoretickým vymezením – subjektu, objektu, obsahu, rozsahu, významu kompetence v politickém systému a praxe;

2)    komparativního přehledu vybraných států;

3)    historického vývoje a vymezení závěrů pro historický výklad;

4)    přiblížení a shrnutí dosavadní nauky (včetně vymezení sporných výkladových otázek a jejich vypořádání);

5)    představení vlastního výkladu, který:

1. vychází z teoretického předporozumění;
2. vymezuje autonomní kompetenční jádro jako ústavní instituci s určitým minimálním obsahem, který není možné beze zbytku delegovat nebo vyprázdnit zákonnou úpravou;
3. důsledně kombinuje všechny výkladové metody: jazykovou, systematickou, teleologickou, historickou a komparativní. Každá metoda výkladu přináší odlišná vodítka a metody musí být využívány kumulativně, nikoli selektivně;

6)    na závěr je nutné propojit normativní a faktické roviny.

Interpretace práva musí pracovat nejen s tím, co z ústavního textu plyne normativně, ale také s tím, jak je text aplikován v praxi. Pro účely posledního bodu jsme shromáždili data o účasti prezidenta na schůzích Poslanecké sněmovny, Senátu, vlády a Bezpečnostní rady státu.

Text je rozvržen následovně. Nejprve vymezíme, jak vnímá postavení prezidenta teorie (resp. jeho postavení v rámci politického systému). Za druhé provedeme historický exkurz k právu prezidenta republiky účastnit se schůzí Parlamentu a vlády od prvorepublikové úpravy do současnosti. Za třetí představíme dosavadní spory v nauce a pomocí shromážděných dat o účasti prezidenta republiky na schůzích Poslanecké sněmovny, Senátu, vlády a Bezpečnostní rady státu přineseme vlastní výkladový postoj k čl. 64 Ústavy.

1. Teoretické vymezení

Právo hlavy státu navštěvovat komory parlamentu má v různých zemích (a politických systémech) odlišnou podobu. Zatímco ve Francii má prezident právo přednést k oběma sněmovnám parlamentu poselství, po jehož přečtení se nekoná žádná rozpravaČl. 18 francouzské ústavy.¹⁰⁾, v Německu může být prezident pozván k projevu při zvláštních příležitostech (např. státních výročí), ale neúčastní se pravidelných zasedání a nezasahuje do rozprav. Ve Spojených státech amerických prezident jednou ročně (v lednuNěkolikrát se tak stalo v únoru či březnu.¹¹⁾) podává oběma komorám Kongresu Zprávu o stavu UnieČl. II, oddíl 3 Ústavy USA.¹²⁾. Ve Spojeném království je hlavě státu tradičně zakázáno navštívit Dolní sněmovnu.Tato tradice sahá až do roku 1642, kdy král Karel I. vstoupil do Dolní sněmovny s ozbrojenou stráží, aby zatkl pět poslanců (Five Members), což vedlo k anglické občanské válce.¹³⁾

Obdobně je tomu i na jednání vlády, kde se ale zásadně liší role prezidenta v prezidentském, poloprezidentském či parlamentním politickém systému. V USA (prezidentském systému) stojí prezident v čele exekutivy.Čl. 2, oddíl 1 Ústavy USA: „The executive Power shall be vested in a President of the United States of America. He shall hold his Office during the Term of four Years, and, together with the Vice President…“¹⁴⁾ Francouzský prezident (poloprezidentský systém) předsedá ministerské radě nadané oproti vládě (které předsedá ministerský předsedaToho jmenuje prezident dle čl. 8 francouzské ústavy.¹⁵⁾) svébytnými kompetencemi.Čl. 9 francouzské ústavy.¹⁶⁾ V Německu se prezident jednání vlády neúčastní (parlamentní systém).Základní zákon žádné takové právo prezidentovi neukládá. Může se setkat s kancléřem nebo ministry, ale jedná se o neformální konzultace, nikoliv o zasedání vlády.¹⁷⁾

Pro teoretické vymezení práva v čl. 64 Ústavy je nezbytné definovat objekt, subjekt, obsah a rozsah tohoto práva a jeho postavení v kontextu českého politického systému.Vartazaryan (n 8).¹⁸⁾ Zatímco subjekt a objekt je poměrně jednoznačný, komplikace nastávají u vymezení obsahu a rozsahu. Subjektem je nositel oprávnění – prezident republiky – a objektem rozumíme otázky nebo záležitosti, které jsou předmětem rozhodování subjektu. V daném případě je objektem vystoupení a účast na schůzích obou komor Parlamentu (včetně jejich výborů a komisí) a na schůzích vlády. Obsah a rozsah práva se ale bude lišit v závislosti na kontextu politického systému (jak jsme uvedli na příkladech výše, role prezidenta se zásadně liší v různých typech politických systémů).

Proto, než se budeme zabývat obsahem a rozsahem těchto kompetencí, je nutné vymezit alespoň základní charakteristiky českého politického systému a následně do něj zasadit funkci prezidenta republiky. Samotný typ politického systému ale nemůže předurčovat striktní rozsah těchto kompetencí, proto budou až v další části textu reflektovaná specifika českého ústavního systému.Není náhoda, že prof. Jan Kysela i prof. Aleš Gerloch na přednáškách z ústavního práva popisují, že je Česká republika parlamentní demokracie se specifickým postavením prezidenta. Jan Kysela, ‘Parlament a jeho postavení, vztah k ostatním ústavním orgánům, mandát poslance a senátora’ (PF UK, 2021) <https://www.youtube.com/watch?v=TUTWN8ljVdw> accessed 2 July 2025; Aleš Gerloch, ‘Moc výkonná, prezident republiky’ (PF UK, 2020) <https://www.youtube.com/watch?v=6_SfpXA2JfY> accessed 2 July 2025.¹⁹⁾

Sartori definuje politické systémy takto.Jsme si vědomi hloubky diskuze nad definicí politických systémů v politologické literatuře, pro účely našeho textu nepovažujeme za nutné se zabývat politologickými detaily sporů mezi jednotlivými autory a jako východisko volíme nejcitovanějšího autora v této oblasti. Maurice Duverger, ‘A New Political System Model: Semi-Presidential Government’ (1980) 8 European Journal of Political Research 165; Robert Elgie, ‘Semi-Presidentialism: Concepts, Consequences and Contesting Explanations’ (2004) 2 Political Studies Review 314; Miloš Brunclík and Michal Kubát, Semi-Presidentialism, Parliamentarism and Presidents: Presidential Politics in Central Europe (Routledge 2018).²⁰⁾ Prezidentský systém: 1) má přímo voleného prezidenta na pevně stanovené období, 2) prezident vládu nejmenuje ani nerozpouští parlament a 3) prezident řídí exekutivu.Sartori Giovanni, Srovnávací ústavní inženýrství (2. vydání, Sociologické nakladatelství 2011) 93–97.²¹⁾ Naproti tomu poloprezidencialismus pracuje s duální strukturu autority na vrcholu výkonné moci, tj. dvou hlav exekutivy – prezident sdílí moc s ministerským předsedou, který se opírá o důvěru parlamentu.Ibid. 128–133.²²⁾ Parlamentní systém je postaven na výchozím principu výsostného postavení (přednosti) parlamentu. Moc zákonodárná není striktně oddělena od moci výkonné, naopak systém je založen na sdílené exekutivně-legislativní moci – vláda je jmenována (a odvolávána) v závislosti na podpoře parlamentu a v jejím čele stojí předseda vlády (nikoliv prezident).Ibid. 110–113.²³⁾

Českou republiku považujeme za parlamentní demokracii. Tento závěr opíráme o systematický výklad Ústavy,Z jazykového výkladu explicitně nevyčteme, že se jedná o parlamentní formu vlády, ale z článků 67/1, 68, 72 Ústavy jasně vyplývá vztah vlády a Poslanecké sněmovny (vyslovení důvěry a nedůvěry), včetně pozice předsedy vlády jako předsedy vrcholného orgánu výkonné moci.²⁴⁾ její důvodovou zprávu,PSP, ‘Důvodová zpráva k Ústavě ČR’ (Digitální repozitář PSP, 1992) <https://psp.cz/eknih/1992cnr/tisky/t0152_04.htm> accessed 1 June 2025.²⁵⁾ jakož i o historický odkaz parlamentní tradice první republiky.PSP, ‘Důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona, kterým se uvozuje ústavní listina 1920’ (Digitální repozitář PSP, 1920) <https://www.psp.cz/eknih/1918ns/ps/tisky/t2421_05.htm> accessed 1 June 2025.²⁶⁾ Jsme si vědomi diskuzí o formě politického systému (a postavení prezidenta republiky) po zavedení přímé volby hlavy státu.Kudrna (n 3); Antoš (n 3); Kysela (n 3); Brunclík a Kubát (n 3); Michal Kubát, ‘Jak definovat poloprezidentský režim?’ (2014) 60 Acta Universitatis Carolinae Iuridica 137; Martin Kubát, ‘Přímá volba prezidenta v České Republice’ in Jan Kysela (ed), Deset let Ústavy České republiky: východiska, stav, perspektivy (Eurolex Bohemia 2003); Jan Němec and Martin Kuta, ‘Vliv zavedení přímé volby prezidenta na politický systém’ (Parlamentní institut, 2009) <https://www.psp.cz/sqw/ppi.sqw?d=1&t=6> accessed 1 June 2025.²⁷⁾ Z ní však vyplývá, že se většina akademiků stále přiklání k závěru, že Česká republika je republikou s parlamentní formou vlády.Ibid. ²⁸⁾ Ke stejnému závěru dospěl i Ústavní soud.Srov. bod 53 nálezu Ústavního soudu ze 7. 1. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 27/12.²⁹⁾

Postavení hlavy státu se v parlamentní formě vlády liší podle rozsahu ústavních kompetencí (a zvyklostí, ustálené ústavní praxe a tradic). V konstitučních (parlamentních) monarchiích je hlavou státu monarcha s převážně ceremoniální rolí.Jak jsme uvedli na začátku této kapitoly, ve Spojeném království do Dolní sněmovny dokonce nemůže ani vstoupit.³⁰⁾ V parlamentních systémech bude prezident oscilovat na škále; na jedné straně bude slabý prezidentNapříklad prezident ve Spolkové republice Německo (jak ukážeme níže).³¹⁾ (blíží se k ceremoniálnímu monarchovi), na straně druhé bude prezident silnýNapříklad v Itálii.³²⁾ (se škálou kontrasignovaných či nekontrasignovaných pravomocí). Důležitým sjednocujícím prvkem je, že prezident nepřekročí základní mantinely parlamentní formy, které vychází z pravidla vlády jako vrcholného orgánu výkonné moci, která vychází z vůle parlamentu. Byť prezident nerozhoduje o důvěře vlády, bývá tím, kdo jmenuje předsedu (a členy vlády). Vůči parlamentu má dále vztah k legislativnímu procesu (ať již ve formě zákonodárné iniciativy, či práva veta).

Obsahem prezidentova práva účastnit se schůzí komor parlamentu je jeho možnost ovlivnit legislativní procesV některých formách parlamentní vlády má prezident zákonodárnou iniciativu, jinde má jen právo veta.³³⁾ a proces jmenování vlády, jakož i proces jmenování některých dalších aktérů a s ohledem na historické zvyklosti též právo přednést poselství zákonodárnému sboru. Obsahem prezidentova práva účastnit se schůzí vlády je především možnost opatřit si informace nezbytné pro výkon své veřejné činnosti, zejména vlastních nekontrasignovaných kompetencí. Tím se však význam čl. 64 odst. 2 Ústavy nevyčerpává. Prezident může svou účast na schůzi vlády využít rovněž ke strategické koordinaci,V otázkách spadajících do působnosti vlády a prezidenta (typicky například zahraniční politika).³⁴⁾ vzájemnému informování o činnosti,Princip vzájemné loajality ústavních orgánů.³⁵⁾ jakož i k moderaci sporů ve vládě.

2. Historický exkurz

Historický exkurz začněme květnovou novelou prozatímní ústavy (zákon č. 37/1918 Sb.). Květnová novela v roce 1919 vložila do prozatímní ústavy § 10a)President republiky má právo býti přítomen a předsedati schůzím vlády, vyžádati si od vlády a jednotlivých jejích členů písemnou zprávu o každé věci, která náleží do oboru působnosti dotčeného člena vlády. Má právo pozvati vládu nebo jednotlivé její členy k úradě.³⁶⁾ a 10b)President republiky občas podává ústně nebo písemně Národnímu shromáždění zprávu o stavu republiky. Doporučuje mu k úvaze opatření, která pokládá za nutná a účelná.³⁷⁾. Právě tato dvě ustanovení zavedla do ústavy prezidentovoV celém textu rozlišujeme mezi presidentem a prezidentem dle znění v zákonné úpravě. ³⁸⁾ právo býti přítomen a předsedati schůzím vlády vyžádati si od vlády a jednotlivých jejích členů písemnou zprávu o každé věci, která náleží do oboru působnosti dotčeného člena vlády a podávat ústně nebo písemně Národnímu shromáždění zprávu o stavu republiky. Před květnovou novelizací prozatímní ústavy nebylo možné, aby prezident promluvil v Národním shromáždění, proto se například prezident Masaryk po složení prezidentského slibu 21. prosince 1918 omezil na slova:„Dámy a pánové, bratři, prosím Vás, přijďte zítra o druhé hodině na hrad, abyste vyslechli první presidentovo poselství.“Antonín Klimek, Boj o hrad I. (1. vydání, Nakladatelství Tomáš Krsek, s.r.o. 2017) 40.³⁹⁾

V rozpravě k návrhu novely prozatímní ústavy vedené v revolučním Národním shromáždění vyniká vystoupení poslance-zpravodaje A. Meissnera, který vyjádřil nedostatek pociťovaný členy ústavního výboru – prozatímní ústava vůbec neupravovala vztah prezidenta republiky k vládě a Národnímu shromáždění.Viz PSP, ‘Stenoprotokol z pátku 23. května 1919’ (Digitální repozitář PSP, 1918–20) <https://www.psp.cz/eknih/1918ns/ps/stenprot/054schuz/s054006.htm> accessed 1 June 2025; dále též František Weyr, Československé právo ústavní. Ústavní vývoj v roce 1937 (Wolters Kluwer ČR 1937) 204–205.⁴⁰⁾ Zejména kritizoval výklad vlády, která prezidentovi odpírala právo vystoupit v Národním shromáždění a účastnit se schůze vlády. Tím podle Meissnera docházelo ke snižování prezidentské autority. Přitom autoři prozatímní ústavy měli naopak v úmyslu vytvořit silného prezidenta, který by mohl oslovovat parlament přímo. Kritizoval také způsob, jakým byla dosavadní prezidentova poselství předávána poslancům, tedy nikoliv oficiální cestou, ale jako soukromé dokumenty. Novela prozatímní ústavy byla projednána a přijata 23. května 1919 a ústavní text v jejím znění platil až do nabytí účinnosti ústavní listiny 1920 (tj. do 6. března 1920). 

2.1. Prezidentovo právo účastnit se jednání Parlamentu

Znění zákona č. 121/1920 Sb., kterým se uvozuje Ústavní listina Československé republiky (dále jen „Ústava 1920“) upravuje v § 64 odst. 1 bodu 6 oprávnění prezidenta podávat Národnímu shromáždění ústně či písemně zprávu o stavu republiky a doporučovat mu k úvaze opatření, která pokládá za nutná a účelná.  Za podání zprávy o stavu republiky i prezidentova doporučení adresovaná sněmovnám nesla odpovědnost vláda.§ 66 Ústavy 1920.⁴¹⁾ Poselství tedy zjevně vyžadovalo kontrasignaci příslušným členem vlády.Zdeněk Peška, Československá ústava a zákony s ní souvislé (Československý kompas 1935) 242–243.⁴²⁾ Byť Vavřínek uvádí, že kontrasignovány měly být zprávy pouze v případě, že je prezident adresoval sněmovnám v písemné formě.František Vavřínek, Základy práva ústavního (Všehrd 1933) 192.⁴³⁾

Důvodová zpráva se k tomuto ustanovení nevyjadřuje,„K jednotlivým bodům taxativního výpočtu §64 není třeba zvláštních vysvětlivek.“⁴⁴⁾  bylo však obdobně jako § 10a a 10b květnové novely prozatímní ústavy inspirováno americkou zprávou o stavu Unie.Weyr (n 40) s. 200. Jedná se o překlad článku II oddílu 3 Ústavy USA: „He shall from time to time give to the Congress Information of the State of the Union, and recommend to their Consideration such Measures as he shall judge necessary and expedient.“⁴⁵⁾ Z možnosti podávat ústně zprávy Národnímu shromáždění vycházelo prezidentovo právo vykročiti do sněmoven.Ibid.⁴⁶⁾ Zákonným nedostatkem však bylo, že zákon č. 36/1918 Sb., o jednacím řádu Národního shromáždění, nestanovil pravidla pro účast prezidenta na jednání komor.Ibid.⁴⁷⁾ Naopak oba jednací řády Poslanecké sněmovnyZákon č. 325/1920 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny Národního shromáždění, § 18, bod 1.⁴⁸⁾ i SenátuZákon č. 326/1920 Sb., o jednacím řádu Senátu Národního shromáždění, § 18 odst. 1, bod 1.⁴⁹⁾ Národního shromáždění upravovaly jednání o zprávách a doporučeních prezidenta republiky. Weyr a Neubauer uvádí, že bylo zvykem, že sněmovny na prezidentovo poselství odpovídaly „adresou“.František Weyr a Zdeněk Neubauer, Ústavní listina Československé republiky: její znění s poznámkami (Orbis 1931) 46.⁵⁰⁾

Podle jednacích řádů obou sněmoven byly prezidentovy zprávy a doporučení vydávány tiskem, a to též v německém, ruském (maloruském), maďarském a polském překladu. Originál měl tedy zpravidla být v jazyku českém. Zprávy a doporučení zjevně neměly být adresovány pouze sněmovnám, ale prostřednictvím tisku i národu.Emil Sobota, Naše ústava, jak zní a jak ji máme čísti (Státní nakladatelství 1935) 153–154. ⁵¹⁾

Prvorepublikové znění § 64 odst. 1 bodu 6 Ústavy 1920 bylo vykládáno tak, že prezident republiky nemohl zprávu přednést na společné schůzi obou komor Národního shromáždění, ale musel ji pronést v každé z komor zvlášť.Weyr (n 40) 200; Peška (n 42) 242–243; Weyr a Neubauer (n 50) 46; Sobota (n 51) 154; Franz Adler, ‘President republiky’ in Emil Hácha a kol. (eds), Slovník veřejného práva československého, svazek 3 (Nakladatelství Polygrafia 1934) 551.⁵²⁾ To dovozovala prvorepubliková nauka z taxativního výčtu případů konání společné schůze v § 38 odst. 1 Ústavy 1920. Přednesení zprávy o stavu republiky v tomto výčtu obsaženo nebylo.§ 38 odst. 1 Ústavy 1920: „Konají-li obě sněmovny společnou schůzi jako Národní shromáždění (§ 56, 59, 61, 65), platí pro toto shromáždění jednací řád sněmovny poslanecké.“ Weyr a Neubauer (n 50) 46. Weyr a Neubauer dokonce dovozovali, že je to přímo zakázané, protože v § 38 odst. 1 Ústavy 1920 byl taxativní výčet společných schůzí: „ježto výpočet případů společné schůze v tomto paragrafu jest nepochybně taxativní.“⁵³⁾ Zatímco tedy prezident USA, hlava státu v prezidentském systému, měl (a stále má) právo přednést na schůzi obou komor Kongresu zprávu o stavu Unie (State of the Union), československý prezident, hlava parlamentní republiky, mohl přednést zprávu jen jednotlivým komorám samostatně. I proto E. Sobota uzavřel, že u nás nemohou míti poselství tak bezprostřední význam, jako na příklad v Americe, kde president jest šéfem celé výkonné moci.Sobota (n 51) 153.⁵⁴⁾

Rovněž Z. Peška uvádí, že prezident nemohl přednést poselství na společné schůzi, má však za to, že by mohl adresovat poselství stálému výboru zřízenému podle § 54 Ústavy 1920, případně delegaci sněmoven, která by zprávu následně předala příslušnému sboru.Peška (n 42) 258–259.⁵⁵⁾ Tyto závěry, zdá se, zůstaly v odborné literatuře osamoceny.

Ústavní text však zůstal nenaplněn. Byť zejména prezident Masaryk vystupoval pravidelně, žádný z jeho projevů nebyl proveden v režimu § 64 odst. 1 bodu 6 Ústavy 1920. A to jak z hlediska fóra (nejčastěji mimo parlamentní komory), publika (pronášené za přítomnosti pouze vybraných politických představitelů) a obsahu (zejména mravní soudy, nikoli souhrnné zprávy s jasným programem), tak i v návaznosti na vůli prezidenta Masaryka.Sobota (n 51) 153–154: „President sám dne 7. března 1930 ve staré sněmovně na pražském hradě, v odpovědi na blahopřejný pozdrav předsedy vlády, předsedů sněmoven Národního shromáždění za účasti ostatních členů vlády a obou komor, pravil, že jeho projev není poselstvím ve smyslu ústavní listiny a ani být nechce.“⁵⁶⁾ Sobota uvádí, že jenom projev, který prezident Masaryk přednesl v prosinci 1918 členům revolučního Národního shromáždění na Hradě, byl svým obsahem do jisté míry formální zprávou (zejména jako zpráva o průběhu exilové revoluce).Ibid. 155.⁵⁷⁾

V průběhu příprav ústavní listiny bylo zvažováno, zda prezidentu republiky nepřiznat i právo zákonodárné iniciativy. Tato myšlenka ale byla nakonec opuštěna. Ústavní listina svěřila zákonodárnou iniciativu plně do rukou vlády. Důvodová zpráva k ústavní listině však předvídala, že prezident se mohl zapojit do diskusí o připravované legislativě právě skrze své právo účastnit se schůzí vlády a doporučovat parlamentu k úvaze opatření, která pokládal za nutná a účelná.„Po zralé úvaze nepřiznává osnova presidentovi práva iniciativy zákonodárné, která ostatně není příliš praktickou ani tam, kde ústava takovéto právo presidentovi výslovně uděluje (Francie). Podle názoru vlády stačí úplně právo iniciativy přiznané vládě, na jejíž výkon může president vykonávati náležitý vliv právem, o kterém mluví č. 6. § 64. a právem naznačeným v §u 82.“ PSP (n 26).⁵⁸⁾

Zároveň měl prezident právo doporučovat Národnímu shromáždění k úvaze opatření, která pokládal za nutná a účelná. Nejednalo se však o jakousi zvláštní zákonodárnou iniciativu ani o závazný pokyn, ale toliko o prezidentova nezávazná doporučení.Weyr (n 40) 200.⁵⁹⁾ Tato svá doporučení a úvahy nemusel prezident přednést při projevu, mohl je Národnímu shromáždění zaslat i samostatně.

Znění § 74 odst. 1 bodu 5 ústavního zákona č. 150/1948 Sb., Ústava Československé republiky (dále jen „Ústava 1948“), se jazykově odlišovalo v tom, že prezident mohl podávat hlášení o stavu republiky, která považoval za účelná. V ústavním zákoně č. 100/1960 Sb., Ústava Československé socialistické republiky (dále jen „Ústava 1960“), se toto oprávnění rozdělilo do čl. 43 odst. 2President republiky má právo, aby mu bylo uděleno slovo v Národním shromáždění, kdykoliv o to požádá.⁶⁰⁾ a čl. 62 odst. 1 písm. 5Má právo podávat Národnímu shromáždění zprávy o stavu republiky a o závažných otázkách politických, předkládat mu návrhy potřebných opatření a být přítomen schůzím Národního shromáždění.⁶¹⁾. Ústava 1960 dávala oproti předchozím úpravám prezidentovi právo, aby mu bylo uděleno slovo, kdykoliv o to požádal. Nutno podotknout, že v zákoně č. 195/1949 Sb., o jednacím řádu Národního shromáždění, a zákoně č. 61/1954 Sb., o jednacím řádu Národního shromáždění, pravidla pro udělení slova prezidentovi upravena nebyla.

Důležité je upozornit také na prezidentovo právo zákonodárné iniciativy.Čl. 52 odst. 1 Ústavy 1960.⁶²⁾ Z dobového komentáře zjistíme, že Ústava 1960 zachovala instituci prezidenta proto, že se tato funkce stala příznačným prvkem státního zřízení v očích nejširších vrstev pracujícího lidu a byla příznačným prvkem československého státního zřízení v očích mezinárodní veřejnosti.Zdeněk Jičínský a Pavel Levit, Socialistická ústava ČSSR: Ucelený výklad ústavy (Státní nakl. politické literatury 1961) 87.⁶³⁾

Ústavní zákon č. 143/1968 Sb., o československé federaci (dále jen „Ústavní zákon 1968“) ponechával prezidentovi zákonodárnou iniciativuČl. 45 odst. 1 Ústavy 1968.⁶⁴⁾ a v čl. 61 odst. 1 písm. f) upravoval prezidentovo právo podávat zprávu o stavu Československé socialistické republiky. Toto oprávnění bylo spojováno s prezidentovou úlohou při zastupování státu v mezinárodních vztazích a s jeho postavením jako vrchního velitele ozbrojených sil.Stanislav Zdobinský, Československá ústava: Komentář (Panorama 1988) 328–329.⁶⁵⁾ Oprávnění prezidenta předkládat Federálnímu shromáždění návrhy potřebných opatření nebylo podmíněno podáním zprávy a z kontextu, a zejména z působnosti Federálního shromáždění, bylo dovozováno, že se jedná zejména o otázky zahraniční politiky a zásadní otázky vnitřní politiky.Ibid.⁶⁶⁾

Z výše uvedeného můžeme shrnout, že se prvorepubliková myšlenka, inspirovaná zprávou o stavu unie z americké ústavy, neprojevila v praxi tak, jak byla zamýšlena. A to zejména ze dvou důvodů: 1. prezident neměl právo pronést své poselství na společné schůzi obou komor parlamentu a 2. prezident měl širokou nabídku jiných platforem pro svá vystoupení.TGM během projevu 7. března 1930 ve Staré sněmovně na Pražském hradě, za účasti členů obou komor Parlamentu, sám pravil, že jeho projev není poselstvím ve smyslu ústavní listiny ani jím být nechce. Sobota dále uvádí: „Tím méně ovšem lze pokládati za poselství podle ústavy takové projevy, které president republiky při různých příležitostech činil jen vůči předsedům sněmoven a předsedovi vlády samotným bez účasti ministrů. Ale není to jen odlišnost této zevní formy, pro kterou dosavadní projevy presidentovi nemůžeme označiti za úkony podle uvedení klausule. Také jejich obsah bývá zpravidla jiného druhu, nežli jaký tanul nepochybně ústavodárcům na mysli a jakého bývají na anglické trůní řeči aneb poselství pres amerických neb francouzských.“ Sobota (n 51) 154–155. ⁶⁷⁾ Kombinace těchto dvou faktorů vedla k tomu, že § 64 odst. 1 bod 6 Ústavy 1920 zůstal nevyužit.

Zároveň již Ústava 1920 dávala prezidentovi možnost doporučovat parlamentu k úvaze opatření, která pokládal za nutná a účelná. Zákonodárná iniciativa mu tím ale udělena nebyla, mohlo se tedy jednat jen o doporučení bez závazného charakteru. Ani Ústava 1948 neumožňovala prezidentu republiky iniciovat přijetí zákona a obdobným způsobem upravovala rovněž přednes zprávy o stavu státu. Změna nastala až v Ústavách 1960 a 1968, které kromě prezidentova oprávnění podávat zprávy o stavu státu zakotvily rovněž jeho právo na udělení slova v zákonodárném sboru, kdykoliv o to požádal.Čl. 43 odst. 2 Ústavy 1960.⁶⁸⁾ Role prezidenta republiky v legislativním procesu byla navíc citelně posílena přiznáním práva zákonodárné iniciativy.Čl. 52 odst. 1 Ústavy 1960, čl. 45 odst. 1 Ústavy 1968.⁶⁹⁾ 

2.2. Prezidentovo právo účastnit se schůzí vlády a předsedat jim

V Ústavě 1920 právo prezidenta účastnit se schůzí vlády upravoval § 82 a § 83. Weyr vysvětluje, že tato pravomoc vznikla z pociťovaného nedostatku prozatímní ústavy, která prezidentůvWeyr také upozorňuje, že prezident „nejsa vlastně činitelem ani v oboru zákonodárném ani výkonném“.⁷⁰⁾ styk s vládou nikterak neupravovala.Weyr (n 40) 204–205.⁷¹⁾ Prezident se mohl schůzí vlády nejen zúčastnit, ale v případě své účasti dokonce přebíral úlohu předsedajícího. Jelikož však nebyl členem vlády, neměl právo hlasovat, jeho předsednictví tak bylo v zásadě čestné.Peška (n 42) 258–259.⁷²⁾ Weyr nabízí prozaické vysvětlení, proč bylo prezidentu umožněno předsedat schůzi vlády: „vzhledem k vynikajícímu postavení, jež mu jakožto hlavě státu přísluší, bylo by nemyslitelno, aby přítomnost jeho omezila se na pouhé pasivní posluchačství. (V písemnictví vyskytl se však i opačný názor.)”Weyr (n 40) 204–205.⁷³⁾ Weyr nicméně dochází k závěru, že znění Ústavy 1920 nebylo šťastným zakotvením tohoto práva, vzhledem k tomu, že kromě výjimečných ustanovení zákona o mimořádných opatřeních a zákonů zmocňovacích, podle kterých je povolán ke spolupodpisu příslušných nařízení vládních – žádného vlivu na onu funkci výkonné moci, která záleží ve vydávání obecných nařízení vládních.Ibid. 204–205.⁷⁴⁾

Prezident měl rovněž právo vyžadovat od vlády a jejích členů zprávy o všech otázkách, které spadaly do jejich působnosti. Podle § 83 Ústavy 1920 mohl sám pozvat vládu jako celek nebo její jednotlivé členy k poradě, typicky do prostor Hradu. V takovém případě se však nejednalo o schůzi vlády, na níž by vláda mohla zavazovat své členy a přijímat usnesení, ale toliko o poradu nad otázkami, které zpravidla stanovil právě prezident republiky.Peška (n 46) 258–259.⁷⁵⁾ Weyr takové mimořádné shromáždění členů vlády u prezidenta považuje za obdobu tzv. korunních rad, jimž předsedá panovník v monarchiích (např. ve Spojeném království tzv. Privy Council).Weyr (n 40) 204–205. V českých zemích byla korunní rada složena ze šlechty a duchovních jako poradní orgán monarchy pro záležitosti správy, soudnictví i politiky.⁷⁶⁾ F. Vavřínek uvádí, že se v § 82 Ústavy 1920 skrývá prezidentovo právo na informaci vůči vládě a jejím členům, kteří mají povinnost ho informovat o své činnosti.Vavřínek (n 43) 195.⁷⁷⁾

Na závěr je nutné zmínit, že E. Sobota poukazuje na tehdejší praxi. Nestalo se totiž zvyklostí, že by se prezident republiky pravidelně účastnil schůzí vlády. Je však doloženo, že prezident Masaryk se každý týden scházel s předsedou vlády, ministrem zahraničí a ministrem národní obrany.Sobota (n 51) 189.⁷⁸⁾

Právo prezidenta předsedat vládě a vyžadovat si od jejich členů zprávy bylo upraveno jak v Ústavě 1948§ 74 odst. 1 bod 7.⁷⁹⁾,  tak v Ústavě 1960Čl. 62 odst. 1 bod 7.⁸⁰⁾ i v Ústavě 1968Čl. 61 odst. 1 písm. h).⁸¹⁾. Z dobových komentářů zjistíme, že byl kontinuálně stanoven důraz na to, že prezidentu nepřísluší hlasovací právo na vládě.Zdobinský (n 65) 329–330.⁸²⁾ Zprávy, které byl prezident oprávněn si vyžádat od vlády ČSSR a jejích jednotlivých členů, mohly být podány písemnou i ústní formou a mohly se týkat všech věcí, které patřily do oboru jejich působnosti. Rovněž s místopředsedy vlády ČSSR, kteří byli zároveň předsedy vlád republik, mohl prezident projednávat otázky, které pokládal za nutné projednat v rámci dělby úkolů členů vlády ČSSR o prezidenta ČSSR.Ibid.⁸³⁾

Tabulka č.1. Vývoj ustanovení v ústavách od roku 1918 do současnosti. Zdroj: autoři.

3. Metoda sběru dat

Přesné údaje o počtu a důvodech návštěv komor parlamentu a vlády prezidentem republiky doposavad známy nebyly. Koudelka tvrdí, že prezident Havel navštívil jak Poslaneckou sněmovnu, tak Senát, zatímco prezident Klaus chodil do komor Parlamentu nepravidelně.Koudelka (n 6) 150.⁸⁴⁾  Prezident může na základě čl. 64 odst. 1 Ústavy aktivně ovlivňovat legislativní procesPetr Kolář a kol., Parlament České Republiky (Leges 2013) 345; Chrastilová a Mikeš (n 6).⁸⁵⁾ nebo se vyjadřovat k politickým otázkám.Pavlíček a kol. (n 6) 863.⁸⁶⁾ Podle Koláře a spol. ale prezident toto své oprávnění ve skutečnosti využívá jen zřídka, a to výhradně v plénu komor.Autoři také píší, že během opoziční smlouvy jednal Václav Havel se členy ústavně-právních výborů tím způsobem, že si je pozval ve dvou skupinách na Hrad. Kolář a kol. (n 85) 345.⁸⁷⁾ Praktický vliv prezidenta na zákonodárný proces je nejvíce rozebrán v publikaci Chrastilové a Mikeše.Chrastilová a Mikeš (n 6).⁸⁸⁾ Připomínají například, že prezident Havel ovlivnil svým vystoupením v Senátu výslednou podobu zákona č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození.Celým názvem: o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů.⁸⁹⁾ Po vystoupení prezidenta Havla v Senátu přijal Senát návrh zákona s pozměňovacími návrhy, se kterými se ztotožnila následně i Poslanecká sněmovna.Chrastilová a Mikeš (n 6) 92. V knize je uvedeno příkladů více, pro úplnost se zmiňují o vlivu V. Havla na zákon o obecně prospěšných pracích v projevu z 14. března 1995 v Poslanecké sněmovně, v následujícím roce dokonce vyzval k důkladnému plnění tohoto zákona v projevu z 12. března 1996.⁹⁰⁾

Proto, abychom představili přesná data, jsme provedli web scrapingWeb scraping představuje techniku automatického získávání, třídění a využívání dat z webových stránek pomocí specializovaných nástrojů. ⁹¹⁾ v programu Python a shromáždili všechna data návštěv prezidenta na schůzích Poslanecké sněmovny, Senátu, Federálního shromážděníData ze společné schůze Sněmovny lidu a národů, České národní rady a Slovenské národní rady v této kapitole neprezentujeme. Nasbíraná data odhalila jen dvě zajímavosti: 1) Havel v roce 1991 navštívil ČNR a SNR, aby mu poslanci mohli položit otázky (což se pak již nikdy neopakovalo), a 2) český prezident doprovázel na společnou schůzi Sněmovny lidu a národů v roce 1990 prezidenty George Bushe a Françoise Mitterranda, aniž by však sám vystoupil.⁹²⁾, vlády a Bezpečnostní rady státuBezpečnostní rada státu vznikla v roce 1998 podle čl. 9 ÚZB.⁹³⁾, která jsou dostupná na oficiálních webových stránkách komor ParlamentuVe společné česko-slovenské digitální parlamentní knihovně dostupné zde: https://www.psp.cz/eknih/index.htm. ⁹⁴⁾ a vládyJednání vlády dostupné zde: https://kormoran.odok.gov.cz/usneseni/usneseni_webtest.nsf/web/cs. Záznamy z jednání Bezpečnostní rady státu jsou dostupné zde: https://vlada.gov.cz/scripts/detail.php?pgid=1367.⁹⁵⁾. Sběr dat probíhal k 15. červnu 2025.Data o účasti prezidenta na Federálním shromáždění jsme sbírali od prvních demokratických voleb, tj. 9. června 1990, do 15. června 2025. Data o jednání vlády jsme sbírali všechny od roku 1993 do 15. června 2025.⁹⁶⁾ Z tohoto důvodu je nutné mít na paměti, že u prezidenta Petra Pavla se jedná jen o data za první dva roky výkonu jeho volebního období. Datasety je možné nalézt společně s kódy zdehttps://github.com/Juraj-LE/GAUK_2025, případně na vyžádání gor.vartazaryan@prf.cuni.cz.⁹⁷⁾.

Aplikovali jsme dvě metody, jejichž cílem bylo odhalit případné zmínky o účasti prezidenta na jednáních. První metoda, aplikovaná na schůze Federálního shromáždění ČSFR, pracovala s jednoduchým vyhledáváním klíčových slov prezident nebo presidentForma president se vyskytovala především ve starších dokumentech, zatímco v současnosti je preferována forma prezident.⁹⁸⁾, neboť u těchto záznamů byl použit pouze stručný obsah schůze.Např. PSP, ‘Stenoprotokol z čtvrtka 25. června 1992’ (Digitální repozitář, Federální shromáždění ČSFR, 1992–1992: Společné schůze SL a SN) <https://www.psp.cz/eknih/1992fs/slsn/stenprot/001schuz/obsah.htm> accessed 1 June 2025.⁹⁹⁾ Vzhledem ke komprimované stylistice těchto záznamů považujeme tento jednoduchý přístup za dostačující. V případě stenografických protokolů byla použita druhá, přísnější metoda: analyzovány byly pouze ty klíčové výrazy, které se vyskytovaly v kontextu mluvčího, tj. pokud se v blízkosti vyskytovala dvojtečka „:“ (maximálně šest slov). Předpokládali jsme, že pokud se prezident jednání skutečně zúčastnil, pravděpodobně také promluvil, neboť slovo prezident bylo v rozpravě často zmiňováno.Poslanci hovořili nejen o prezidentském úřadu, ale i o prezidentech některých ústředních orgánů státní správy.¹⁰⁰⁾ Výsledky obou metod byly zaznamenány ve formě kolokací – dvojic slov před a za klíčovým výrazem – spolu s názvem zdrojového souboru. Tyto výskyty byly uloženy do souborů records_president.txt pro následnou kvalitativní analýzu. Odtud jsme pouze ručně vyčistili chybějící záznamy. Žádná data nebyla nalezena o účasti prezidenta na schůzích výborů nebo komisí obou komor a vyšetřovací komise Poslanecké sněmovny.Tento závěr jsme se snažili ověřit jak v neformálních rozhovorech s pamětníky, tak pomocí AI nástroje Google Gemini, kterému byl zadán úkol, aby nalezl zmínku z účasti prezidenta na jednání výboru, komisí či vyšetřovací komise na internetu.¹⁰¹⁾

4. Prezident na jednání Parlamentu

Nerozporným východiskem celého čl. 64 Ústavy je, že se jedná o výsostné právo (oprávnění), nikoliv o povinnost prezidenta.Aleš Gerloch, Jiří Hřebejk a Vladimír Zoubek, Ústavní Systém České Republiky (6. vydání, 2022) 203.¹⁰²⁾ Prezident republiky může ale nemusí tohoto svého oprávnění využít. Prezidenta proto není možné na schůzi komor a jejich komisí či výborů předvolat (což explicitně stanoví i důvodová zpráva k Ústavě).Jiří Jirásek, Michael Bartoň a Maxim Tomoszek, Ústavní základy organizace státu (Leges 2013) 197; PSP, Důvodová zpráva k Ústavě ČR.¹⁰³⁾

Oproti předchozím úpravám opustila Ústava v čl. 64 odst. 1 formulaci podání zprávy o stavu státu,Srov. tabulka č.1: Ústava 1920, 1948, 1960 a 1968, dále na to poukazuje Jan Filip, Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva (Masarykova univerzita 2001) 227 <https://www.muni.cz/vyzkum/publikace/366800> accessed 1 June 2025.¹⁰⁴⁾ ale koncipuje prezidentovo právo účastnit se schůzí šířeji a v zásadě neomezeně. Prezidentova přítomnost v Parlamentu tak není omezena toliko na podání zprávy o stavu státu, která podle prvorepublikového záměru měla být svým obsahem (zpráva o stavu společnosti, ale také vize budoucího politického směřování země) obdobou zprávy o stavu Unie známé ze Spojených států. Zprávě o stavu státu se dnes podobají spíše tradiční novoroční projevy hlavy státu.

Z jazykového výkladu čl. 64 odst. 1 Ústavy vyplývá, že prezident se může zúčastnit schůzí obou komor, přičemž obou komor chápeme také jako společné schůze obou komor, nikoliv jen každé komory zvlášť. Oproti prvorepublikové doktríně, která prezidentovu účast na společné schůzi odmítala s odkazem na taxativní výčet důvodů konání společné schůze (podání zprávy o stavu státu důvodem konání nebylo), současná ústavní úprava důvody konání společné schůze neupravuje (vyjma společné schůze u příležitosti složení slibu prezidenta republiky podle čl. 59 odst. 1 Ústavy).Pravidelná schůze obou komor se konala například v souvislosti s nepřímou volbou prezidenta do roku 2013.¹⁰⁵⁾ Prezidentovo právo účasti krom toho není vázáno na podání zprávy o stavu státu, ale je koncipováno šířeji. Ústava proto nebrání hlavě státu, aby se účastnila též společné schůze obou komor.Bahýľová výslovně uvádí, že projev prezidenta za současného využití čl. 64 odst. 1 Ústavy může být jedním z důvodů konání společné schůze. Bahýľová (n 5).¹⁰⁶⁾

Dále se prezident republiky může zúčastnit schůzí všech parlamentních výborů a komisí, včetně neveřejných schůzí. S prezidentovou účastí na jednání orgánů komor Parlamentu počítají i zákon o jednacím řádu Poslanecké sněmovny§ 37 a § 39 odst. 1 (výbory), § 52 odst. 2 (plenární schůze) a § 39 odst. 1 (neveřejná plenární schůze) zákona č. 90/1995 Sb.¹⁰⁷⁾ (dále jen „JŘPS“) a zákon o jednacím řádu Senátu§ 50 odst. 1 (plenární schůze), § 52 odst. 2 (neveřejné plenární schůze) zákona č. 107/1999 Sb. Podle § 51 odst. 2 téhož zákona má prezident republiky v jednacím sále Senátu vyhrazené místo.¹⁰⁸⁾ (dále jen „JŘS“). Prezidenti však svého oprávnění účastnit se schůzí orgánů komor nevyužívají. Nenalezli jsme žádná data, která by potvrdila, že se hlava státu schůze některého výboru či komise účastnila. Je známo, že prezident V. Havel v časech tzv. opoziční smlouvy chtěl oslovit členy ústavně-právního výboru a ústavní komise Senátu, pozval je však na Pražský hrad.Petr Kolář a kol., Parlament České Republiky, 3. vydání (Leges 2013) 345.¹⁰⁹⁾ Různí prezidenti republiky se také různou měrou účastnili schůzí Senátu, na nichž se jedná o jejich nominantech k Ústavnímu soudu, při jednání příslušných výborů se však nechávali zastupovat, zpravidla vedoucím KPR nebo ředitelem některého z odborů KPR.

Je nesporné, že prezident republiky naopak nemá (ani analogicky) právo účastnit se jednání poslaneckých a senátorských klubů, neb tato fóra nejsou vyčtena v čl. 64 odst. 1 Ústavy, navíc se vůbec nejedná o ústavou předvídané orgány komor Parlamentu.Herc (n 5). ¹¹⁰⁾

U návštěv prezidenta Poslanecké sněmovny jsme objevili tři opakující se zvyklosti.Ústavní tradice v podobě fanfáry při příchodu prezidenta je již zmapována v dřívějších pracích, viz. Marek Antoš a Filip Horák, ‘Nepsaná pravidla v ústavním systému: Ústavní obyčej, ustálená ústavní praxe a ústavní zvyklost’ (2024) 163 (2) Právník 124. Je zajímavé, že fanfáry hrají při prezidentově návštěvě Sněmovny, zatímco při návštěvách prezidenta Pavla v Senátu u příležitosti schvalování nominantů na soudce Ústavního soudu fanfáry neznějí.¹¹¹⁾ První dle našeho pozorování spočívá v tom, že je prezidentu republiky uděleno slovo hned po jeho příchodu, zároveň není stanovena délka jeho projevu a prezident po projevu odchází, aniž by se dále zapojoval do rozpravy či reagoval na některého z dalších řečníků.Jedinou výjimkou je v tomto případě reakce Petra Pavla na dotaz položený senátorkou Danielou Kovářovou v Senátu dne 2. srpna 2023 při nominaci soudců Ústavního soudu (Veroniku Křesťanovou, Kateřinu Ronovskou a Roberta Fremra): „Já budu velice stručný. Jenom bych nechtěl nechat bez odpovědi dotaz položený paní senátorkou Kovářovou, kdy předložím vám jako senátorům ke schválení sadu konzervativních kandidátů. Já se přiznám, že mám samozřejmě snahu o to, aby návrhy, které předkládám, byly co nejvyváženější. Ve svém úvodním slově jsem i říkal, v jakých kategoriích. Na druhou stranu neznám jedinou univerzální definici slova ‚konzervativní‘. K tomu, abych vyhověl představám paní senátorky, bych možná potřeboval její představu konzervativního kandidáta Ústavního soudu. Pak se pokusím do této definice vejít s dalšími návrhy. Děkuji. Na shledanou.“¹¹²⁾ Podle druhé zvyklosti je prezidentu umožněno vstoupit do prostor Parlamentu s první dámou (případně se zaměstnanci KPR). Konečně zatřetí zatím každý prezident po svém zvolení navštívil obě komory se státnickým poselstvím. Posledně jmenovaný prvek je typickým příkladem ústavní zvyklosti v pojetí Antoše a Horáka.Antoš a Horák (n 111) 132–133.¹¹³⁾ Nejde o prezidentovu právní povinnost (absence normativní závaznosti), ale čistě o zvyk, který však může přispět k prevenci (i moderaci) případného konfliktu mezi oběma (třemi) ústavními aktéry.

Zdroj: Autoři.

Důvody návštěv jsme induktivně rozdělili do devíti následujících kategorií podle obsahu a účelu prezidentova projevu:Podrobněji význam kategorií vysvětlujeme v komentáři datasetu.¹¹⁴⁾ i) volba prezidenta, ii) státnický projev, iii) zahraniční politika, iv) vyslovení důvěry vládě, v) státní rozpočet, vi) obrana státu, vii) ústavní právo, viii) politická krize,Např. návštěvě M. Zemana 7. srpna 2013 v reakci na policejní zásah na Úřadu vlády. ¹¹⁵⁾ ix) podpora běžného zákona. U Senátu je samostatná a nejčastěji se vyskytující kategorie x) projednávání kandidátů na soudce Ústavního soudu.

Nejméně aktivní byl V. Klaus, který se zúčastnil schůze Poslanecké sněmovny nebo Senátu pouze dvakrát, a to hned na začátku svých prezidentských mandátů se státnickými projevy. U návrhů na kandidáty soudců Ústavního soudu jsme u V. Klause nezaznamenali jeho vystoupení v horní komoře.

V. Havel do Poslanecké sněmovny zavítal devětkrát, přičemž třikrát se jednalo o státnické projevy (včetně zvyklostní první návštěvy), dvakrát podpořil na půdě Sněmovny vyslovení důvěry vládě (po volbách v roce 1996 a podruhé při jmenování úřednické vlády J. Tošovského v roce 1998) a čtyřikrát navštívil dolní komoru za účelem podpoření vstupu ČR do EU a NATO a doprovodných legislativních změn (přijetí ústavního zákona o referendu o vstupu do EU, euronovely Ústavy atd.). Ve vztahu k Senátu jsme osobní návštěvu prezidenta za účelem podpory kandidáta na soudce Ústavního soudu nalezli jen jednou, a to v případě E. Wagnerové. Jinak byla zachována zvyklost první návštěvy. Krom toho navštívil V. Havel Senát už jen dvakrát; den před vstupem ČR do NATO a při podpoře zákona o jednorázové peněžní částce účastníkům národního boje za osvobození.

M. Zeman byl v tomto ohledu nejaktivnějším prezidentem. Do Poslanecké sněmovny zavítal čtrnáctkrát. Pětkrát se vyjádřil k návrhu státního rozpočtu, třikrát podpořil vládu při žádosti o důvěru (vláda B. Sobotky a dvakrát u vlády A. Babiše). Dále vystoupil při projednávání služebního zákona, ústavního zákona o celostátním referendu, návrhu zákona o ochraně přírody a krajiny a návrhu zákona o prokazování původu majetku. Zbylé dva případy se týkaly zvyklostní první návštěvy a následného vystoupení v reakci na policejní zásah na Úřadu vlády. V Senátu byl také nejaktivnějším prezidentem, jelikož doprovázel většinu svých nominantů (zejména ve svém prvním volebním období) a dodržel zvyklost první návštěvy.

P. Pavel zatím doprovodil do Senátu všechny své nominanty na soudce Ústavního soudu. Do Poslanecké sněmovny zavítal jen třikrát. Poprvé v rámci zvyklostní první návštěvy obou komor Parlamentu po svém zvolení, podruhé v rámci mimořádné schůze Poslanecké sněmovny, na níž se vyjádřil k základním východiskům bezpečnosti České republiky, a potřetí promluvil k poslancům v souvislosti s nadcházejícími volbami do Poslanecké sněmovny na konci léta 2025. Jeho hlavním poselstvím bylo, aby bez ohledu na výsledek nadcházejících voleb zůstali politici jednotní v obhajobě základních principů právního státu, nezávislosti institucí a respektu k pravidlům. Dodal, že sám jedná a bude jednat tak, aby nevznikla jakákoliv pochybnost o tom, že se pohybuje v mezích Ústavy.

4.1. Účast prezidenta republiky na schůzi vyšetřovací komise

Je sporné, zda má prezident právo účastnit se zasedání vyšetřovací komise Poslanecké sněmovny. Podle znění Ústavy má prezident právo účastnit se schůzí obou komor Parlamentu a jejich výborů a komisí. Výbory a komise jsou v Ústavě zakotveny v čl. 31 odst. 1 (výhrada zákona pro úpravu činnosti těchto orgánů je dále upravena v odstavci 2). Podle čl. 30 Ústavy může Poslanecká sněmovna na návrh nejméně pětiny poslanců pro vyšetření věci veřejného zájmu zřídit vyšetřovací komisi. Je tedy otázkou, zda za komise ve smyslu čl. 64 odst. 1 Ústavy považovat i vyšetřovací komisi. Má prezident republiky právo účastnit se schůze vyšetřovací komise? Zatímco Vyhnánek tuto možnost nezavrhuje, prezident se totiž podle něj může „účastnit všech schůzí, bez ohledu na to, zda jde o schůzi veřejnou či neveřejnou, samostatnou či společnou“, Herc tuto možnost nepřipouští vůbec a Sládeček prezidentovu účast připouští jen se souhlasem komise.Vyhnánek (n 5); Sládeček (n 5); Herc (n 5).¹¹⁶⁾

První z možných jazykových interpretací prezidentovu účast na schůzi vyšetřovací komise připouští. I vyšetřovací komise je podle této varianty komisí ve smyslu čl. 64 odst. 1 Ústavy. Naopak druhá možná interpretace, k níž se přikláníme, vyšetřovací komisi za komisi nepovažuje. Komise jsou zřizovány zpravidla v každém volebním období podle čl. 30 Ústavy jako stálé nebo dočasné pracovní orgány, kterým příslušná komora stanovuje úkoly a které doplňují orgány základní – výbory.Srov. zejména § 43 JŘS, který mj. stanoví, že komise se zřizují zejména tehdy, jedná-li se o úkoly dotýkající se působnosti více orgánů Senátu nebo o úkoly, které nejsou v působnosti žádného ze Senátem zřízených orgánů.¹¹⁷⁾ Naopak vyšetřovací komise není zřizována pravidelně a její poslání je jiné: není pracovním orgánem parlamentu, ale projevem vyšetřovacího oprávnění parlamentu, které je známé z mnohých zahraničních parlamentů.Německo považuje dokonce možnost zřizovat vyšetřovací výbory za jeden z podstatných prvků demokratického státu. Petr Mlsna, ‘Článek 30’ in Pavel Rychetský a kol., Ústava České republiky: Komentář (Wolters Kluwer ČR 2015).¹¹⁸⁾ Ústava i na jiných místech pojmy komise a vyšetřovací komise důsledně rozlišuje (čl. 32, čl. 38 odst. 2), komisi tak nelze považovat za nadřazený pojem pro vyšetřovací komisi, ta je svébytným orgánem. Proto hovoří-li článek 64 odst. 1 Ústavy o komisi, není tím myšlena též vyšetřovací komise.

Lze zároveň argumentovat, že vyšetřovací oprávnění parlamentu může být považováno za nástroj parlamentní kontroly vlády, případně exekutivy (orgánů moci výkonné) v širším slova smyslu – tedy vlády i prezidenta republiky. Prezidentova účast na schůzi komise by v tomto případě mohla smysl celého vyšetřování narušit. S ohledem na systematický výklad Ústavy platí, že prezident právo účastnit se schůze vyšetřovací komise nemá. Může se však jednání účastnit se souhlasem komisařů.

Přestože platí, že na schůzi orgánů parlamentu hlavu státu nelze povolat, vyšetřovací komise může prezidenta republiky jako fyzickou osobu předvolat jako svědka, či jej dokonce nechat předvést (§ 48 odst. 4 JŘPS ve spojení s čl. 12 a 27 přílohy č. 1 JŘPS).

4.2. Udělení slova prezidentu republiky

Prezidentu republiky se podle čl. 64 odst. 1 věty druhé Ústavy udělí slovo, kdykoliv o to požádá. To je zdůrazněno i jednacími řády obou komor.§ 69 JŘS a § 67 odst. 2 JŘPS.¹¹⁹⁾ Neznamená to však, že by měl prezident právo přerušit projev aktuálního řečníka; slovo mu bude uděleno ihned po něm.Herc (n 5); Vyhnánek (n 5); Klíma (n 5); Pavlíček a kol. (n 6).¹²⁰⁾

Dosavadní praxe ukazuje, že hlavě státu je po jejím příchodu na schůzi Poslanecké sněmovny či Senátu ihned uděleno slovo, aniž by o něj explicitně žádala. Následuje prezidentův nerušený projev, po kterém buď ihned odchází ze sálu, nebo chvíli vyčká a až následně odejde. Jedinou výjimku vytvořil prozatím P. Pavel při své účasti na projednávání nominací na soudce Ústavního soudu, když krátce reagoval na vystoupení senátorky Daniely Kovářové.2. srpna 2023: „Já budu velice stručný. Jenom bych nechtěl nechat bez odpovědi dotaz položený paní senátorkou Kovářovou, kdy předložím vám, jako senátorům, ke schválení sadu konzervativních kandidátů. Já se přiznám, že mám samozřejmě snahu o to, aby návrhy, které předkládám, byly co nejvyváženější. Ve svém úvodním slově jsem i říkal, v jakých kategoriích. Na druhou stranu neznám jedinou univerzální definici slova ‚konzervativní‘. K tomu, abych vyhověl představám paní senátorky, bych možná potřeboval její představu konzervativního kandidáta Ústavního soudu. Pak se pokusím se do této definice vejít s dalšími návrhy. Děkuji. Na shledanou.“¹²¹⁾ Během trvání České a Slovenské federativní republiky pak V. Havel navštívil po prvních volbách v roce 1990 oba národní parlamenty (Českou a Slovenskou národní radu) a pojal svoji návštěvu tak, že mu mohli nově zvolení poslanci pokládat otázky, na které odpovídal.Stalo se tak na 15. schůzi SNR dne 20. června 1991 a na 20. schůzi ČNR dne 18. června 1991. Více viz dataset.¹²²⁾ To už se ale nikdy neopakovalo.

Domníváme se, že pokud by se prezident hodlal aktivně zapojit do rozpravy (např. po vzoru V. Havla), tak mu předsedající udělí slovo přednostně (ve smyslu čl. 64 odst. 1 in fine Ústavy a § 67 JŘPS). V případě, že však bude do rozpravy přihlášeno více řečníků s přednostním právem (např. členů vlády nebo předsedů klubů či politických stran), bude se prezident muset zařadit do pořadí mezi přihlášené. Ústava mu totiž nepřiznává privilegované postavení mezi řečníky s přednostním právem, těm je postaven na roveň. Rovněž členům vlády musí být podle čl. 38 odst. 1 Ústavy uděleno slovo, kdykoli o to požádají, avšak ani jim nevzniká právo vystoupit přednostně před ostatními již do rozpravy přihlášenými řečníky, kterým přednostní právo přiznává § 67 JŘPS. Jsme si přesto vědomi, že za současné praxe, kdy prezident po svém projevu aktivně nevstupuje do diskuse, mu bude slovo uděleno před ostatními řečníky s přednostním právem. V případě, že by se ale v budoucnu prezident účastnil schůzí pravidelně a aktivně by vstupoval do rozpravy, muselo by s ním být zacházeno jako s ostatními řečníky s přednostním právem.

Délku prezidentova projevu Ústava ani jednací řády neupravují, nauka se však přiklání k závěru, že délka prezidentova projevu není časově omezena. Herc (n 5); Sládeček (n 5); Pavlíček a kol. (n 6) 866; Klíma (n 5).¹²³⁾ Prezidenta v zásadě nelze volat ani k věci a k pořádku, ani mu nelze slovo odejmout. Podle čl. 59 odst. 4 JŘPS totiž může předsedající volat k věci a k pořádku pouze poslance, nikoli další řečníky. V případě prezidentského pokusu o obstrukce ve Sněmovně (což by se jevilo jako zcela bezprecedentní a krajní řešení) se však dle našeho názoru bude jednat o porušení principu vzájemné loajální spolupráce ústavních orgánů a předsedající bude oprávněn prezidentovi slovo odejmout.

Prezident republiky naopak podléhá pořádkové pravomoci předsedajícího schůze Poslanecké sněmovny. V případě, že by prezident republiky svým nepřístojným chováním rušil pořádek jednání, může předsedající schůzi přerušit a nechat jej vyvést Parlamentní stráží (§ 20 JŘPS a § 54 JŘS). Je rovněž nepochybné, že předsedající může prezidenta v jeho projevu přerušit za účelem udržení pořádku v jednacím sále. Není-li možné zajistit pořádek jinak, může předsedající dokonce i v průběhu prezidentova projevu schůzi přerušit.§ 29 odst. 2 písm. f) JŘPS a § 33 odst. 1 písm. j) JŘS.¹²⁴⁾

V jednacích sálech obou komor je prezidentu republiky vyhrazeno místo (JŘS obsahuje výslovnou úpravu,§ 51 odst. 2 JŘS.¹²⁵⁾ v JŘPS podobná úprava absentujeHerc (n 5); Vyhnánek (n 5).¹²⁶⁾). Shrneme-li, tak zastáváme k čl. 64 odst. 1 následující výkladové postoje:

1)    Prezident nemá právo účastnit se schůzí poslaneckých či senátorských klubů.

2)    Prezident se nemůže zúčastnit schůze vyšetřovací komise. Může být ale vyšetřovací komisí předvolán, případně předveden jako fyzická osoba.

3)    Slovo se prezidentu republiky udělí, kdykoliv o to požádá, tedy přednostně, ihned po projevu aktuálního řečníka.

4)    Kdyby bylo přihlášeno více řečníků s přednostním právem, prezidentovi nevzniká právo vystoupit přednostně před nimi.

5)    Prezidenta republiky nelze na schůzi komory Parlamentu povolat.

6)    Předsedající může vůči prezidentu republiky využít pořádkových opatření.

5. Prezident na schůzích vlády a Bezpečnostní rady státu

5.1. Právo účastnit se schůzí vlády

Prezident republiky má podle čl. 64 odst. 2 Ústavy právo: 1) účastnit se schůzí vlády, 2) vyžádat si od vlády a jejích členů zprávy a 3) projednávat s vládou nebo s jejími členy otázky, které patří do jejich působnosti.

Jednací řád vlády prezidentovu účast na schůzi vlády blíže neupravuje, toliko v čl. VI odst. 6 uvádí, že „jednání schůze vlády se účastní osoby, u kterých to stanoví Ústava České republiky nebo zákon“, tedy rovněž prezident republiky. Nejsou proto právně upravena oprávnění prezidenta republiky na schůzích vlády (např. udělení slova). Absence podrobné úpravy však není nijak překvapivá, jednací řád vlády totiž – kromě hlasování – vůbec neupravuje konkrétní postup jednání (jak a komu se uděluje slovo apod.). Lze dovodit, že je to věcí předsedy vlády, který podle čl. 77 odst. 1 Ústavy schůzi vlády řídí.

Na rozdíl od účasti na schůzích komor Parlamentu nebo jejich orgánů tedy prezident nemá při své účasti na schůzi vlády ústavně garantované právo, aby mu bylo uděleno slovo, kdykoli o to požádá. Oproti předchozím ústavním úpravám rovněž nemá právo předsedat schůzi vlády.

Ústava však prezidenta republiky nestaví do role pouhého pozorovatele. Máme totiž za to, že z prezidentova ústavního oprávnění projednávat s vládou a s jejími členy otázky, které patří do jejich působnosti, mu nepochybně plyne rovněž právo projednávat tyto otázky právě na schůzi vlády. Předsedající, typicky předseda vlády, proto musí prezidentu republiky umožnit, aby na schůzi vlády mohl vyjádřit svůj názor. Podle Pavlíčka je předseda vlády rovněž povinen zařadit na schůzi vlády otázky, které si přeje projednat prezident republiky. Pavlíček a kol. (n 6) 866.¹²⁷⁾ Vyhnánek sice uvádí, že prezidentova účast v diskusi závisí na uvážení předsedy vlády, ten si však při řízení schůze musí počínat tak, aby nebránil ve výkonu prezidentova práva vyžádat si od vlády a jejích členů zprávy a projednávat s vládou nebo s jejími členy otázky, které patří do jejich působnosti. I podle Sládečka prezident republiky sice vstupuje spíše jako „čestný host“, který však v rámci„projednávání otázek může také otázky klást“. I další komentářová literatura se shoduje, že v praxi prezidentovi nemůže být udělení slova odpíráno. Nesvědčí mu však přednostní právo vystoupit, proto je na předsedajícím schůze, typicky předsedovi vlády, kdy mu udělí slovo.

Podle jednacího řádu vlády (a rovněž jednacího řádu Legislativní rady vlády) se jednání schůze vlády účastní též zástupce Kanceláře prezidenta republiky (nyní zpravidla zaměstnanec Odboru vnitřní politiky). Je známo, že při schůzi vlády je zpravidla přítomen vždy zástupce KPR.Tuto informaci autorskému kolektivu potvrdil PhDr. Mgr. Jiří Holík, ředitel Odboru vládní agendy z Úřadu vlády, v e-mailové korespondenci ze dne 29. ledna 2025.¹²⁸⁾ Oproti prezidentu republiky však Ústava ani zákon zástupci KPR nepřiznávají právo vystoupit, byť mu jistě předsedající může udělit slovo. Funguje tak spíše jako pozorovatel, který otevírá cestu pro každotýdenní sdílení informací mezi Hradem a vládou.

U návštěv vlády jsme nasbírali 33 případů, přičemž dvaadvacet z nich tvoří návštěvy Václava Havla. U Bezpečnostní rady státu jsme objevili 10 případů účasti prezidenta republiky. Návštěvy vlády jsme induktivně rozdělili do 8 následujících kategoriíPodrobněji význam kategorií vysvětlujeme v komentáři datasetu.¹²⁹⁾: i) zahraniční politika, ii) obrana státu, iii) ústavní právo, iv) legislativní plán vlády, v) mimořádné stavy, vi) pracovní cesty, vii) státní rozpočet a viii) ad hoc důvodyDo zbytkové kategorie patří tři účasti Havla k výročí konce druhé světové války (22. 2. 1995), vyznamenání (28. 6. 1995 a 1. 11. 1995), romské menšiny (29. 10. 1997) a Petra Pavla k výstavbě nových jaderných zdrojů v lokalitě Dukovany a Temelín (31. 1. 2024).¹³⁰⁾.

Nejaktivnějším prezidentem byl Václav Havel. Ten se schůze vlády zúčastnil 24krát,Podrobnější informace viz dataset.¹³¹⁾ především v souvislosti s klíčovými otázkami zahraniční politiky, bezpečnosti a ústavního uspořádání státu. Jeho účast se týkala zejména informování vlády o zahraničních cestách a mezinárodních jednáních (USA, EU, NATO, Visegrádská skupina), projednávání obranné a bezpečnostní strategie České republiky, ústavních zákonů o obraně a bezpečnosti státu a otázek mezinárodních smluv podléhajících ratifikaci. Dále vystupoval k významným společenským a symbolickým tématům, jako byly státní vyznamenání, oslavy výročí konce druhé světové války, integrace romské menšiny či řešení mimořádných situací (povodně 2002).

Václav Klaus byl na schůzi vlády jednou, v roce 2003, a to kvůli návrhu mandátu pro delegaci ČR na jednání mezivládní konference k budoucímu uspořádání EU a návštěvě prezidenta republiky v Maďarské republice.

Miloš Zeman se zúčastnil schůze vlády pětkrát, přičemž třikrát se zúčastnil za účelem jednání o státním rozpočtu a dále kvůli pracovní cestě do Maďarska a k projednání priorit zahraniční politiky.

Petr Pavel se prozatím zúčastnil schůze vlády třikrát, přičemž poprvé se jeho návštěva týkala výstavby nových jaderných zdrojů v lokalitě Dukovany a Temelín a návrhu rozhodnutí o námitce proti zápisu subjektu na vnitrostátní sankční seznam. Podruhé se projednávala zpráva o zajišťování obrany státu a potřetí se řešila povodňová situace.

5.2. Právo vyžádat si od vlády a jejích členů zprávy

Ústava přiznává prezidentu republiky rovněž právo vyžadovat od vlády a jejích členů zprávy. Při bližším zkoumání procesu vzniku Ústavy vynikne vliv Václava Havla, který ve svém textu Několik poznámek na téma české ústavy nesouhlasil s prvotním vládním návrhem znění čl. 64 Ústavy,Chrastilová a Mikeš (n 6) 119.¹³²⁾ který vztahoval prezidentovo právo vyžadovat a projednávat zprávy toliko k vládě jako k celku, nikoli k jejím jednotlivým členům.Vládní návrh čl. 64 odst. 2 Ústavy vládní zněl následovně: „Prezident republiky má právo účastnit se schůzí vlády, vyžádat si od vlády zprávy a projednávat s vládou otázky, které patří do jejich působnosti.“ Vláda ČR, ‘Vládní návrh Ústavy, tisk č. 152’ (Digitální repozitář PSP, 1992) <https://psp.cz/eknih/1992cnr/tisky/t0152_02.htm> accessed 1 June 2025.¹³³⁾ V. HavelZa zmínku stojí označení „občan Havel“, které využívá doc. Marek Antoš v tom kontextu, že se V. Havel stal významným připomínkovým aktérem návrhu Ústavy, byť se vzdal prezidentského úřadu 20. července 1992.¹³⁴⁾ postrádal právo prezidenta komunikovat skrze čl. 64 odst. 2 Ústavy s jednotlivými členy vlády. Zdálo se mu to nepraktické, a to zejména ve vztahu k ministru zahraničí.V. Havel: „postrádám posléze právo prezidenta vyžadovat si zprávy od jednotlivých ministrů či vůbec s nimi jednat, všechno by muselo jít přes vládu jako celek nebo jejího předsedu […] jako ten, kdo zastupuje stát navenek, přijímá velvyslance atd. atd., musí být prezident, resp. jeho kancelář v každodenním úzkém pracovním styku s MZV.“ V Chrastilová a Mikeš (n 6) 119.¹³⁵⁾ Prezidentovy žádosti o zprávy by totiž podle původního návrhu musela vždy projednávat vláda jako celek. Vládní návrh čl. 64 odst. 2 Ústavy byl posléze změněn v duchu Havlových připomínek.Ibid. 411.¹³⁶⁾

Vyhnánek uvádí, že právo vyžadovat zprávy je jedním z kontrolních oprávnění prezidenta republiky vůči vládě (tj. v rámci moci výkonné). Podle Herce naopak tato prezidentova oprávnění vůči vládě nejsou výrazem odpovědnosti vlády, nýbrž potřeby spolupráce obou orgánů, mj. cestou vzájemného poskytování informací o činnosti. Přikláníme se rovněž k pojetí, které prezidentovo právo vyžadovat zprávy chápe spíše jako cestu sdílení informací než jako mocenský nástroj. Vláda je totiž odpovědná Poslanecké sněmovně, nikoli prezidentovi, a naopak je to vláda, která podle čl. 63 odst. 4 Ústavy odpovídá za kontrasignovaná rozhodnutí prezidenta republiky. Tedy spíše vláda v tomto smyslu kontroluje prezidenta, než že by tomu mělo být naopak. Byť si jistě lze představit prezidenta republiky, který by nadměrným počtem žádostí o zprávy mohl vyvíjet na vládu určitý tlak.

Je zřejmé, že předmětem těchto zpráv mohou být pouze otázky, které patří do působnosti členů vlády. Věta vedlejší na konci komentovaného ustanovení se totiž nepochybně váže jak k prezidentovu právu projednávat otázky, tak k jeho právu vyžadovat od vlády zprávy. Co vše patří do působnosti členů vlády může být v konkrétních situacích sporné. Platí však, že vláda je podle čl. 67 Ústavy vrcholným orgánem výkonné moci a jako taková stojí v čele hierarchické struktury orgánů státní správy, které může zavazovat svými usneseními. Do působnosti vlády tak v širším slova smyslu budou patřit všechny otázky řešené na úrovni jednotlivých ministerstev a všech jim podřízených orgánů státní správy, ale také dalších ústředních orgánů státní správy (pozitivní vymezení).

Naopak do působnosti vlády nebudou spadat otázky, jejichž rozhodování náleží ostatním složkám moci (negativní vymezení). Těch však nebude mnoho. Půjde zejména o otázky, o nichž rozhodují nezávislé soudy, typicky o vině a trestu za trestné činy. Ovšem ne vše, co se týká justice, je prezidentu republiky v zájmu ochrany nezávislosti soudní moci zapovězeno. Vláda sice nestojí v čele soudní soustavy, do působnosti Ministerstva spravedlnosti však spadá státní správa soudů a personální nominace soudců. Prezident republiky tak nemá právo vyžadovat od vlády zprávy, které se týkají konkrétních soudních řízení, to mu však nebrání projednávat s vládou a s ministrem spravedlnosti otázky správy soudní soustavy, koncepčního fungování české justice nebo obsazení soudních stolic. Prezident republiky a ministr spravedlnosti jsou rovněž kárnými žalobci.Podle § 8 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, může prezident republiky podat návrh na zahájení kárného řízení se soudci, funkcionáři Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu a s předsedy vrchních a krajských soudů. Kárná oprávnění ministra vnitra jsou širší – může podat návrh na zahájení kárného řízení se všemi soudci, soudními funkcionáři i vedoucími a řadovými státními zástupci.¹³⁷⁾ Prezident proto bude oprávněn vyžádat si podklady např. ke svému rozhodování, zda vůči konkrétnímu soudci podat návrh na zahájení kárného řízení.

Krom otázek týkajících se fungování výkonné moci, tedy státní správy, spadají do působnosti vlády také otázky tzv. vládnutí.Jan Filip, ‘Aktuální ústavněprávní otázky výkonné moci v ČR (úvodní slovo konference)’ in Vít Hloušek a Vojtěch Šimíček (eds), Výkonná moc v ústavním systému České republiky (MPÚ 2005) 12. K tzv. aktům vládnutí srov. např. Jan Malíř, ‘Actes de gouvernement v soudobém francouzském právu: kompromis mezi soudním přezkumem a politikou’ (2018) 2 Právník 89.¹³⁸⁾ Jde zejména o oblasti zahraniční politiky, obrany státu a bezpečnosti, tedy o oblasti, v nichž je postavení prezidenta republiky zvlášť významné – zastupuje stát navenek, participuje na sjednávání a ratifikaci mezinárodních smluv a je vrchním velitelem ozbrojených sil. Podle zákona je rovněž služebním orgánem ozbrojených sil§ 2 odst. 3 zákona č. 219/1999, o ozbrojených silách České republiky.¹³⁹⁾ a adresátem zpráv od tajných služeb.§ 8 odst. 1 a 2 zákona č. 153/1994 Sb., o zpravodajských službách České republiky. Podle § 8 odst. 4 téhož zákona vláda a prezident republiky ukládají zpravodajským službám úkoly v mezích působnosti těchto služeb. Prezident republiky ukládá zpravodajským službám úkoly s vědomím vlády. K otázce ukládání úkolů zpravodajským službám (BIS) prezidentem republiky srov. Jan Kysela, ‘Stručně k ukládání úkolů Bezpečnostní informační službě prezidentem republiky’ (2021) 3 Správní právo 161.¹⁴⁰⁾ Vzájemné informování o těchto otázkách mezi vládou a prezidentem republiky je proto zcela nezbytné.

Do působnosti jednotlivých členů vlády pak zpravidla budou spadat otázky, které svým obsahem patří do působnosti resortů, které jednotliví členové vlády spravují. Je jistě možné vyjít z vymezení působnosti jednotlivých ministerstev v kompetenčním zákoně a následně postupovat k úkolům, které ministerstvům určují zejména jejich „páteřní“ zákony (školský zákon apod.), ale také další předpisy.

Není zcela jasné, zda může vláda či její členové prezidentovu žádost o podání zprávy odmítnout. Herc a Pavlíček namítají, že vláda musí prezidentovi zprávu týkající se svojí činnosti poskytnout vždy.Herc (n 5); Pavlíček a kol. (n 6) 866.¹⁴¹⁾ Naopak Klíma dovozuje, že Ústava nestanoví žádné negativní následky v případě, že vláda žádosti o zprávu nevyhoví, tudíž vyžádání není vynutitelné.Klíma (n 5).¹⁴²⁾ Výjimku činí v žádosti o zprávy v postavení vrchního velitele ozbrojených sil. V této oblasti dle něj může požádat o jakékoliv zprávy a vláda jejich poskytnutí nemůže odepřít.Ibid. 506.¹⁴³⁾ Tento názor se nám však nezdá přesvědčivý. Sama absence vynutitelnosti totiž neznamená, že by prezidentova žádost o zprávu nebyla pro vládu a její členy závazná. Jedná se vlastně o prezidentovo právo být informován vládou a jejími členy o jejich činnosti. Tomuto právu odpovídá povinnost vlády a jejích členů prezidentovým žádostem o zprávy vyhovět (informační povinnost členů vlády).Herc (n 5).¹⁴⁴⁾

V případě odepření poskytnutí zprávy, by se mohl prezident bránit u Ústavního soudu v řízení o rozsah kompetence.Domníváme se, že by se jednalo o spory o sdílené kompetence nebo o dotčení ve výkonu kompetence dle Jan Grinc, ‘Rozhodování sporů o rozsah kompetencí jako žolík čl. 87 Ústavy’ (2014) 1 Jurisprudence 5, 13–15.¹⁴⁵⁾ Aktuálním příkladem této situace je výrok ministra zahraničních věcí, který kvůli sporu o nejmenování Filipa Turka ministrem životního prostředí pohrozil, že  ministerstvo zahraničních věcí bude „ignorovat“ prezidenta republiky a KPR.Denisa Šindlerová, Pavla Kubálková a Karolína Jelínková, ‘Politika není pro princezny, prezidenta teď budu ignorovat, říká Macinka’ (ČT24, 1 February 2026) <https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/domaci/ministr-zahranici-macinka-je-hostem-otazek-vaclava-moravce-369862> accessed 2 February 2026.¹⁴⁶⁾ Kdyby v této situaci odmítal ministr zahraničí reagovat na žádosti prezidenta republiky ve smyslu čl. 64 odst. 2 Ústavy, mohl by prezident podat kompetenční žalobu ve smyslu sporu o sdílené kompetence nebo o dotčení výkonu kompetenceDle Grinc (n 145) 10.¹⁴⁷⁾ a Ústavní soud by musel dle § 120 ZÚS (spory o opatření a jiné zásahy) ve spojení s čl. 83 Ústavy v této věci meritorně rozhodnout, neboť by nemohl ponechat bez odezvy protiprávní postup orgánů veřejné moci, který nelze napravit jinými prostředky.O ochraně skrze správní soudnictví (správní žaloba proti nečinnosti) dle našeho názoru uvažovat nelze, neboť prezidentova oprávnění podle čl. 64 Ústavy nevnímáme jako veřejná subjektivní práva, jejichž ochranu poskytují soudy ve správním soudnictví. ¹⁴⁸⁾

5.3. Právo projednávat s vládou a s jejími členy otázky, které patří do jejich působnosti

Projednávat otázky (tj. diskutovat) s vládou jako s celkem může prezident republiky zejména na schůzi vlády, ale i mimo ni. Ústava místo jednání nestanoví, možná je proto i dohoda o jednání na „neutrální půdě“, pozvání vlády k jednání prezidentem, typicky do svého sídla – na Pražský hrad nebo i zasláním žádosti o projednání korespondenčně. Je však sporné, zda má vláda povinnost takovému pozvání vyhovět. Oproti Ústavě 1920 totiž prezident nemá výslovně přiznané právo pozvat vládu nebo její členy k poradě. Není však vyloučeno pozvání prezidenta republiky na schůzi vlády, jeho účast si však nelze vynutit.

Projednávání otázek s jednotlivými členy vlády se také může odehrávat na různých platformách, např. korespondenčně či osobně v prostorách prezidentova sídla, a to buď na prezidentovo pozvání nebo na žádost člena vlády. V druhém případě však zřejmě nepůjde o ono „projednávání otázek“, neboť dikce čl. 64 odst. 2 Ústavy svěřuje právo projednávat otázky prezidentovi, a nikoli členovi vlády. Prezident republiky nemusí žádosti člena vlády o jednání vyhovět. Otázka, zda si prezident republiky naopak může vynutit přítomnost člena vlády, je sporná.Jiří Pehe ve svém blogovém příspěvku dochází k závěru, že nikoliv: Jiří Pehe, ‘Klausův hradní kobereček’ (Pehe, 2005) <https://pehe.cz/2005/08/09/klausuv-hradni-koberecek/> accessed 30 May 2025.¹⁴⁹⁾ Aktéři by však v souladu se zásadou vzájemné loajální spolupráce ústavních orgánů měli vzájemným žádostem o jednání vyhovět. Prezidentovo právo „projednávat otázky“ ale jistě neznamená, že by mohl vládě či jejím členům přikazovat, co mají či nemají činit, má toliko právo sdělit členům vlády svůj názor na projednávané otázky, být vyslyšen a informován. Shrneme-li, tak zastáváme k čl. 64 odst. 2 následující výkladové postoje:

1)    Prezident může zprávy jen projednat (prodiskutovat), nemůže však jednotlivým členům vlády přikazovat, co mají činit.Sládeček (n 5).¹⁵⁰⁾

2)    Prezident může požádat o zařazení bodu do programu schůze vlády. O udělení slova prezidentu republiky rozhoduje předsedající schůze, musí mu však umožnit vystoupit.

3)    Zprávy může prezident republiky s vládou a s jejími členy projednat na různých místech či korespondenčně. Není omezen prostory svého sídla (Pražský hrad, zámek Lány) či sídla vlády (Strakova akademie) a jednotlivých ministerstev.Ibid.; Klíma (n 5).¹⁵¹⁾

4)    Prezident republiky může o zprávy požádat písemnou i ústní formou.Pavlíček a kol. (n 6) 866.¹⁵²⁾ Rovněž členové vlády mohou doručit zprávu písemnou i ústní formou.

5)    V případě odepření poskytnutí zprávy se může prezident bránit kompetenční žalobou.

5.4. Právo účastnit se schůzí Bezpečnostní rady státu

Podle čl. 9 odst. 3 ÚZB má prezident republiky právo: 1) účastnit se schůzí Bezpečnostní rady státu, 2) vyžádat si od ní a jejích členů zprávy a 3) projednávat s ní nebo s jejími členy otázky, které patří do jejich působnosti.Totožná oprávnění prezidentu přiznává též čl. 3 odst. 5 a čl. 9 odst. 1 Statutu Bezpečnostní rady státu.¹⁵³⁾

Bezpečností rada státu je de facto poradním orgánem vlády, který funguje na jejím půdorysu, neboť jeho členy mohou být pouze členové vlády (rada nepochybně může zasedat za přítomnosti vojenských špiček nebo vysokých státních úředníků). Současně vláda svým pověřením stanoví Bezpečnostní radě státu rámec, v němž se rada pohybuje a na jehož základě připravuje vládě návrhy opatření k zajišťování bezpečnosti. V případě vyhlášení války či mimořádného stavu však v praxi k rozhodování zřejmě fakticky bude docházet přímo při jednání Bezpečnostní rady.Dienstbier (n 7) 26.¹⁵⁴⁾

Vztah prezidenta republiky k Bezpečnostní radě státu proto bude vycházet z ústavního nastavení jeho vztahu k vládě. Máme proto za to, že i prezidentova oprávnění k Bezpečnostní radě ve smyslu čl. 9 odst. 3 ÚZB jsou obdobná jeho oprávněním ve vztahu k vládě. Znění obou dotčených článků je koneckonců shodné. Nelze však rovněž přehlédnout, že prezident je podle Ústavy vrchním velitelem ozbrojených sil. Z tohoto postavení mu podle části doktríny vyplývají dokonce určité autonomní kompetenceIbid. 92.¹⁵⁵⁾ (např. oprávnění vykonávat kontrolu ozbrojených sil), k jejichž výkonu je nezbytná řádná informovanost o bezpečnostních záležitostech. Obdobně jako u vlády je proto podstatou poměru prezidenta k Bezpečnostní radě vzájemný přenos informací týkajících se bezpečnosti.Ibid. 97.¹⁵⁶⁾

Předně má prezident právo účastnit se schůzí Bezpečnostní rady, nemá však právo hlasovat, neboť není jejím členem. Naopak v rámci projednávání otázek má právo na jednání Rady vystoupit. Podle jednacího řádu Bezpečnostní rady státu se jejích schůzí zpravidla účastní též zástupce Kanceláře prezidenta republiky.Čl. 5 odst. 1 Jednacího řádu Bezpečnostní rady státu (přílohy č. 1 k usnesení Bezpečnostní rady státu ze 7. 12. 2023 č. 40).¹⁵⁷⁾

Otázky, které patří do působnosti členů rady a k jejichž projednávání je prezident oprávněn, se budou odvíjet od rozsahu pověření stanoveného pro Bezpečnostní radu vládou. Působnost Rady, a tedy i jejích členů, je totiž stanovena právě pověřením vlády, obecně zejména čl. 2 Statutu Bezpečnostní rady státu.Příloha č. 1 usnesení vlády ze dne 3. ledna 2024 č. 9, ve znění usnesení vlády ze dne 22. října 2025 č. 819, usnesení vlády ze dne 22. prosince 2025 č. 1042.¹⁵⁸⁾ Pokud by prezidentovo oprávnění podle čl. 9 odst. 3 ÚZB mělo zahrnovat též projednávání otázek, které patří do působnosti členů bezpečností rady jako členů vlády, bylo by duplicitním k oprávnění podle čl. 64 odst. 2 Ústavy. Vláda však svým pověřením může „působnost“ jednotlivých členů vlády rozšířit právě o úkoly, které mají plnit jako členové Bezpečnostní rady. Prezidentovo oprávnění podle ÚZB je tak jakýmsi doplňkem k oprávněním plynoucím mu ve vztahu k členům vlády již z Ústavy.

Pro úplnost lze dodat, že se neztotožňujeme se závěry P. Uhla, podle nějž může prezident po Bezpečnostní radě státu a jejích členech vyžadovat zprávy a projednávat s nimi pouze ty otázky, které se vztahují „k jeho působnosti“.Pavel Uhl, ‘Ústavní zákon o bezpečnosti České republiky. Komentář’ in Pavel Rychetský a kol., Ústava České republiky. Zákon o bezpečnosti České republiky. Komentář (Wolters Kluwer 2015).¹⁵⁹⁾ Tomuto výkladu odporuje již samotné znění čl. 9 odst. 3 ÚZB, které stanoví, že prezident má právo vyžadovat od Rady a jejích členů zprávy a projednávat s nimi otázky, které patří do jejich působnosti, nikoli do působnosti hlavy státu.

U Bezpečnostní rady státu jsme objevili 10 případů účasti prezidenta republiky. Návštěvy vlády jsme induktivně rozdělili do tří následujících kategoriíPodrobněji význam kategorií vysvětlujeme v komentáři datasetu.¹⁶⁰⁾: i) národní bezpečnostní politika (projednávání koncepční dokumentů o politice v oblasti obrany státu), ii) zahraniční bezpečnostní politika (týkající se NATO, EU a dalších nadnárodních organizací) a iii) mimořádný stav.

Václav Havel se zúčastnil schůze Bezpečnostní rady státu dvakrát. Poprvé v roce 1998 za vlády Josefa Tošovského při projednání národní bezpečnostní strategie, národní obranné strategie, vojenské strategie ČR atd. a podruhé v souvislosti s krizovými opatřeními z důvodu povodní v roce 2002.

Václav Klaus se zúčastnil schůze Bezpečnostní rady státu pětkrát (třikrát se jednání týkalo NATO, jednou vyhodnocení vývoje šíření chřipkového viru a naposledy se projednávání týkalo Bílé knihy o obraně).

Miloš Zeman se jednání Bezpečnostní rady státu zúčastnil jednou, a to při zasedání k situaci v oblasti migrace a k problematice Severoatlantické aliance a Evropské unie v bezpečnostní oblasti.

Petr Pavel se jednání BRS prozatím zúčastnil dvakrát, poprvé při projednávání zpráv k bezpečnosti státu a podruhé na mimořádném zasedání k útoku na Filozofické fakultě.

Závěr

Článek 64 Ústavy České republiky přiznává prezidentu republiky právo účastnit se schůzí obou komor Parlamentu, jejich výborů a komisí, stejně jako právo účastnit se schůzí vlády, vyžadovat si od vlády a jejích členů zprávy a projednávat otázky s vládou nebo jejími členy. Ačkoli se může na první pohled jednat o formální a spíše symbolická oprávnění, výklad a praxe ukazují, že se jedná o ústavní institut s potenciálem silného politického vlivu – pokud jej hlava státu aktivně využívá. Obě ustanovení prezidentu republiky umožňují aktivně ovlivňovat rozhodování zákonodárného sboru i vlády.

Výklad čl. 64 Ústavy jsme postavili na metodologii kombinující teoretické, historické a interpretační prvky, přičemž jsme zohlednili i pozitivní právní úpravu a dosavadní ústavní praxi. Analýza ukázala, zejména že:

1)    prezident nemá právo účastnit se schůze vyšetřovacích komisí (může být předvolán jako svědek),

2)    vystoupení prezidenta v Parlamentu podléhá pravidlům parlamentní procedury, přičemž mu musí být uděleno slovo, kdykoliv o to požádá (nikoli však přednostně před ostatními řečníky s přednostním právem),

3)    účast prezidenta na schůzi vlády není pasivní; prezident má právo, aby mu bylo uděleno slovo v rámci projednávání otázek, které patří do působnosti vlády.

Z historického hlediska lze sledovat kontinuální vývoj těchto oprávnění prezidenta republiky od první republiky, která se inspirovala americkým modelem „zprávy o stavu unie“, přes socialistické ústavy s důrazem na informovanost hlavy státu až po současný čl. 64 Ústavy, jehož znění je výsledkem diskuse o roli prezidenta v parlamentní demokracii po roce 1989. V praxi se účast prezidenta na schůzích Parlamentu i vlády jeví jako sporadická, nerovnoměrná a často závislá na politických zájmech hlavy státu.

Český model představuje mezi parlamentními systémy spíše výjimku v tom smyslu, že prezident má nejen formální právo účastnit se schůzí vlády a Parlamentu, ale také právo vystoupit. Zároveň však tato oprávnění nejsou v praxi důsledně využívána. Zásadní rozdíl mezi silou právního textu a slabostí faktické aplikace je ostatně jedním z hlavních závěrů tohoto článku.

Význam článku 64 Ústavy tak spočívá v jeho institucionálním potenciálu: poskytuje prezidentovi možnost přímého vstupu do klíčových politických procesů, aniž by narušoval parlamentní formu vlády. Klíčovým faktorem je ovšem míra, s jakou prezident tuto možnost využívá – a s ní spojený výklad tohoto práva v duchu principu vzájemné loajální spolupráce ústavních orgánů. Je to právě napětí mezi možností a praxí, které činí čl. 64 Ústavy významným předmětem teoretického zkoumání i praxe. V širším kontextu ústavního práva proto čl. 64 Ústavy neslouží pouze jako odraz historické inspirace nebo případných komparativních analogií, ale jako specifický ústavní nástroj umožňující hlavě státu aktivně participovat na jednání Parlamentu a vlády.

Gor Vartazaryan je doktorandem na katedře ústavního práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy. David Vítovec je doktorandem katedry politologie a sociologie téže fakulty v oboru ústavní právo a státověda; současně působí jako asistent soudce na úseku správního soudnictví Městského soudu v Praze. Juraj Žilt je absolventem Fakulty elektrotechnické ČVUT v Praze se zaměřením na data science a umělou inteligenci; profesně se věnuje vývoji virtuálních asistentů a implementaci AI řešení v komerční sféře. Tento článek byl publikován v rámci řešení projektu GAUK č. 408725 „Mezi mocí zákonodárnou a výkonnou: ústavní právo prezidenta ČR účastnit se jednání obou komor Parlamentu a vlády (čl. 64 Ústavy)“. Autoři děkují za podnětné komentáře a připomínky dr. Jakubu Dienstbierovi, prof. Janu Kyselovi a oběma recenzentům. Podíl autorů na textu: Gor Vartazaryan a David Vítovec se spolupodíleli na psaní celého textu (všech kapitol), Juraj Žilt se podílel na sběru dat. Kontaktní e-mail: gor.vartazaryan@prf.cuni.cz.