Odměňování v ženském fotbale. Které národní týmy zavedly rovné odměny a co tyto případy spojuje?

905 0
905 0

Ženský fotbal se v posledních letech stává čím dál populárnějším. V roce 2019 zaznamenalo finále mistrovství světa žen mezi USA a Nizozemím sledovanost přes 236 milionů diváků.[1] Zápas se stal rovněž nejsledovanějším fotbalovým zápasem v historii USA.[2] Rekordy však trhají i zápasy evropského šampionátu, tzv. EURO. V roce 2017 sledovalo finále mistrovství Evropy žen živě přes 15,5 milionů diváků, z toho téměř 30 tisíc na stadionu.[3]

Představení autora

Mgr. Denisa Linhartová (PF UK) je advokátní koncipientkou JUDr. Aleny Němcové, Ph.D., advokáta

a členkou Komise rovných příležitostí ve sportu Českého olympijského výboru.

S narůstající popularitou, sledovaností a počtem sponzorů rostou i odměny hráček. V roce 2017 obdržel vítězný tým hráček mistrovství světa odměnu ve výši 2 miliony britských liber, tedy o více než 1,35 milionu liber než v roce 2014. I přes to, že se odměna ztrojnásobila, ani zdaleka nedosahuje odměny vítězného týmu mužů ve výši 35 milionů liber.[4] A podobná disproporce panuje i na evropských mistrovstvích. Vítězný tým žen EURO 2017 sice obdržel odměnu ve výši 1,2 milionu EUR, tedy o cca 700 tisíc více než v roce 2013, odměna mužů se však za stejné období zvýšila z 23,5 milionů EUR na 27 milionů EUR[5], a v roce 2021 dosáhne částky až 34 milionů EUR (odměny žen pro EURO 2022 dosud nebyly zveřejněny).

Skutečnost, že jsou odměny mnoha hráčkami považovány za diskriminační, není ve sportovním světě tajemstvím. Zatímco veřejností nejvíce rezonuje žaloba národního týmu amerických fotbalistek a úřadujících mistryň světa na Americkou fotbalovou federaci (srov. článek Genderová diskriminace ve fotbale aneb boj amerických fotbalistek za spravedlivé odměny), málokdo ví, že několik národních týmů má již svůj „boj“ o spravedlivé odměny úspěšně za sebou. Nejednalo se sice o soudní spory jako v případě amerických fotbalistek, tato možnost však není do budoucna vyloučena. Profesionální sportovci a sportovkyně totiž mají dle evropských předpisů právo na spravedlivé odměny jako každý jiný pracovník, kterého se mohou domáhat žalobou u vnitrostátních soudů.[6]

V tomto článku tak představím národní týmy, které již rovných odměn dosáhly, shrnu faktory, které tyto případy spojují, vysvětlím pojem „rovná odměna“ ve světle evropských předpisů a posoudím, zda by odměny v prezentovaných případech dle judikatury Soudního dvora EU obstály.

 

NÁRODNÍ TÝMY S ROVNÝMI ODMĚNAMI

ISLAND

Mezi průkopníky rovného odměňování (nejen ve sportu) lze jednoznačně zařadit Island. Základní odměny islandských fotbalistek jsou shodné jako odměny jejich mužských protějšků již od roku 2007.[7] V roce 2018 fotbalová asociace Islandu rozhodla rovněž o zavedení shodných bonusů, tj. oba týmy nyní dostávají stejnou základní odměnu i bonusy za vítězné zápasy.[8] Asociace tak reagovala na novou zákonnou úpravu účinnou od roku 2018, podle níž všechny islandské společnosti s více než 25 zaměstnanci musí prokázat, že odměny mužů a žen za stejnou práci jsou shodné. Tuto povinnost společnosti plní prostřednictvím podávání každoročních reportů, které podléhají kontrole a případným sankcím. Dále je podpořena explicitním právem zaměstnanců na sdělování výše svých odměn, což má vyloučit případné doložky mlčenlivosti a zvýšit transparentnost odměňování. I přes to, že jsou islandské fotbalistky dlouhodobě úspěšnější než mužský tým, který se za celou svou historii na EURO kvalifikoval pouze jednou, za rovné odměny vděčí zejména dlouhodobé politice rovnosti islandské vlády napříč všemi aspekty společnosti.

 

NORSKO

Na konci roku 2017 k podobnému kroku přistoupila i norská fotbalová asociace, když společně s kapitány národních týmů a zástupci hráčské asociace podepsala dohodu, která ženskému národnímu týmu zdvojnásobila roční odměny.[9] Oba národní týmy tedy v roce 2018 obdržely stejnou odměnu, a to rovněž díky tomu, že mužský tým souhlasil s darováním částky 60 tisíc USD (asi 20 % nákladů na zvýšení odměn) pocházející z komerční činnosti ženskému týmu.[10] Této dohodě však předcházely opakované stížnosti ze strany hráček v čele s Adou Hegerberg, držitelkou Zlatého míče a nejúspěšnější evropskou fotbalistkou. Asociace k dohodě přistoupila teprve ve chvíli, kdy se Hegerberg rozhodla opustit národní tým a nenastoupit na Mistrovství světa, což vyústilo v rozsáhlou národní medializaci a podporu veřejnosti. Nutno dodat, že ženský národní tým je pravidelně na mezinárodních soutěžích úspěšnější. Zatímco ženy se mohou chlubit titulem mistryň světa, dvojnásobných mistryň Evropy a zlatou medailí z Her olympiády v roce 2000, muži se od roku 2000 na žádný z významných turnajů či mistrovství ani nekvalifikovali.[11]

 

NIZOZEMÍ

Zvýšení odměn ženského národního týmu oznámila v polovině roku 2019 rovněž nizozemská fotbalová asociace poté, co na tento krok apeloval sám nizozemský ministr pro sport.[12] Národní tým žen totiž v roce 2017 zvítězil na mistrovství Evropy, získal značnou podporu fanoušků a stal se favoritem na vítězství na mistrovství světa v roce 2019. Fotbalová asociace tak pod tlakem hráček, veřejnosti a ministra sportu zvýšila odměny hráček, které budou postupně navyšovány až do roku 2023, kdy mají dosáhnout stejných částek jako odměny mužů.[13] Mužský národní tým je sice na mezinárodním poli rovněž úspěšný, když se desetkrát kvalifikoval na mistrovství světa i mistrovství Evropy, z dvaceti účastí však zaznamenal jen jedinou výhru, a to na mistrovství světa v roce 1988. V současné době je tak ženský tým výrazně úspěšnější než ten mužský.

 

FINSKO

Poslední evropskou federací, která oznámila zavedení rovných odměn, je finská národní asociace. Ta za podpory kapitána mužského týmu přislíbila ženskému národnímu týmu stejné odměny po dobu dalších čtyř let.[14] Ani jeden z národních týmů přitom není na mezinárodních soutěžích výrazně úspěšný. Mužský národní tým se poprvé v historii kvalifikoval na EURO 2020, přičemž se neúčastnil ani jednoho mistrovství světa. Ženský národní tým se kvalifikoval na mistrovství Evropy třikrát v období 2005-2013, kdy největším úspěchem byla účast v semifinále v roce 2005. Motivace finské fotbalové asociace k takovému kroku nebyla oficiálně oznámena, neboť dlouhodobě odolávala tlaku fotbalistek národního týmu, které bojovaly za lepší podmínky. Vyjednávání o rovných odměnách se však dle týmové kapitánky výrazně posunulo po prohlášení finského ombudsmana v květnu 2019, který požadavek ženského národního týmu podpořil.[15]

 

NOVÝ ZÉLAND A AUSTRÁLIE

V roce 2018 bylo dosaženo rovných odměn rovněž na Novém Zélandu, a to zejména v rámci kolektivního vyjednávání.[16] Výsledná kolektivní smlouva zavedla poprvé v historii nejen rovné odměny, ale např. i cestovní podmínky. Ženský tým je přitom na mezinárodním poli rovněž úspěšnější, když se 6x kvalifikoval na mistrovství světa, zatímco mužský tým se kvalifikoval pouze 2x, naposledy v roce 2010. V roce 2019 zavedla rovné odměny taktéž Fotbalová federace Austrálie, rovněž prostřednictvím kolektivní smlouvy. Oba národní týmy tak po dobu následujících čtyř let obdrží podíl ve výši 24 % z celkového příjmu obou týmů, kdy tento podíl bude navíc každý rok o jedno procento navýšen.[17] Za pozitivní změnu vděčí fotbalistky údajně zejména žalobě amerických fotbalistek, která rozvířila debaty o odměňování hráček napříč celým světem. Vzhledem k tomu, že Austrálie měla zájem o pořádání mistrovství světa žen v roce 2023, které se skutečně nakonec bude konat v Austrálii a na Novém Zélandu, některé zdroje uvádějí, že tento krok měl pomoci zvýšit šance obou národů na zisk pořadatelství.[18]  Australanky jsou přitom rovněž úspěšnější, když se na mistrovství světa kvalifikovaly 8x, z toho se 3x probojovaly do čtvrtfinále, zatímco mužským tým se kvalifikoval 5x.

 

NIGÉRIE

Pár dní po oznámení Fotbalové federace Austrálie rovné odměny oznámila rovněž Fotbalová asociace Nigérie. Ženský národní tým dlouhodobě usiloval o rovné podmínky, a to i prostřednictvím protestů, když v roce 2016 hráčky seděly na protest několik dní v hotelu poté, co jim asociace po vítězství na ženském Africkém poháru národů neuhradila odměny ve výši cca 23 tisíc USD pro každou hráčku.[19] Asociace tak po letech podlehla tlaku nejúspěšnějšího afrického týmu (11 titulů na Africkém poháru národů) a souhlasila s navýšením odměn na stejnou výši jakou mají muži.[20]

 

BRAZÍLIE

V září roku 2020 Brazilská fotbalová asociace oznámila, že počínaje březnem 2020 zavedla rovné odměny pro ženský národní tým.[21] K tomuto kroku přiměly asociaci především dlouhodobé stížnosti hráček, v čele s Martou Vieira da Silvou, která je s 6 tituly FIFA Fotbalistky roku, národním rekordem čítajícím 109 gólů v reprezentačních zápasech a rekordem FIFA se střelenými 17 góly na mistrovstvích světa považována za nejúspěšnější fotbalistku historie. Stížnosti vygradovaly v roce 2019 po neúspěšné účasti týmu na mistrovství světa, kdy právě kapitánka týmu veřejně vyjádřila rozhořčení nad nedostatkem podpory, který národní tým a ženský fotbal obecně zužuje.[22]

I přes to, že se situace odměňování výrazně zlepšuje, je třeba uvést, že uvedené příklady tvoří pouze malou část národních týmů, které na mezinárodní úrovni soutěží. V současné době FIFA eviduje 142 národních ženských týmů, přičemž všechny z uvedených příkladů vyjma Nigérie (37.) zastávají příčky do 25. místa, tedy jedná se o mezinárodně úspěšné týmy.[23]

 

ROVNOST v. ROZDÍLNOST ODMĚN

V kontextu psaní o odměnách ve sportu je nezbytné vymezit, co pojem „rovná odměna“ z právního hlediska znamená. V rámci právního řádu EU se zásadě rovného odměňování věnuje zejména čl. 157 Smlouvy o fungování Evropské unie a příslušné sekundární předpisy. Díky včasné kodifikaci této zásady existuje k této problematice rovněž rozsáhlá judikatura Soudního dvora EU (dále jen „SDEU“). Ten se k rozdílnosti odměn vyjádřil např. ve věci Bilka, kde uvedl, že diskriminační odměna může být ospravedlněna, prokáže-li zaměstnavatel, že „je založena na objektivně ospravedlnitelných faktorech beze vztahu k jakékoliv diskriminaci na základě pohlaví.“[24] V téže věci navíc stanovil, že má-li být důvod objektivní, musí odpovídat skutečné potřebě podniku, musí být vhodný a nezbytný k dosažení sledovaného cíle a musí splňovat podmínky přiměřenosti.[25] SDEU tak připustil, že důvodem k diskriminaci mohou být i ekonomické důvody podniku, pouze však za současného naplnění výše uvedených podmínek. Ve věci Hill a Stapleton nicméně judikoval, že diskriminaci nelze ospravedlnit pouze tím, že by její odstranění znamenalo pro podnik dodatečné náklady,[26] a uzavřel, že konečné posouzení je vždy na soudech členských států, které mohou akceptovat i jiná odůvodnění zaměstnavatelů, musí se však držet omezení vyplývajících z jeho judikatury a jiná odůvodnění ekonomické povahy pojímat restriktivně.[27]

Při posuzování rovnosti odměn je tak třeba mít na paměti, že rovná odměna není pouze shodná nominální výše odměn sportovců a sportovkyň, nýbrž i taková odměna, jejíž nominální výše je rozdílná, avšak takový rozdíl je objektivně odůvodněn.

Je zřejmé, že sport jakožto pracovní obor vykazuje mnoho specifik (specifičnost sportu uznala mj. i Evropská Komise v Bílé knize o sportu z roku 2007)[28] a že v současné době není v silách federací, klubů a dalších zúčastněných subjektů poskytovat všem sportovcům napříč všemi sporty odměny ve stejných nominálních výších. Je však třeba trvat na tom, aby rozdíly byly objektivně odůvodněny. Na odměny sportovců má přímý vliv mnoho vnějších faktorů, které jejich „zaměstnavatelé“ nejsou schopni vždy ovlivnit (srov. článek Profesionální sportovec v evropském právu – pracovník nebo poskytovatel služeb?). Mezi takové faktory patří např. divácká sledovanost a příjmy z televizních práv, množství sponzorů a výše jejich finančních příspěvků, příjmy z prodeje vstupenek či tzv. merchandise, ale např. i neúčast některého z populárních sportovců či kolize s jinou sportovní událostí, což může nepřímo negativně ovlivnit i konečný příjem do rozpočtu. Mnoho z těchto důvodů lze považovat za objektivní a odůvodňující rozdílné odměny, v každém případě je však třeba je konkrétně pojmenovat. V případě, že odměny žen jsou např. o 40 % nižší než odměny mužů, jako zdůvodnění nemůže obstát, že „ženský fotbal je zkrátka méně populární“, nicméně by měla být předložena konkrétní data, ze kterých vyplývá, proč je takový rozdíl adekvátní a nemůže být menší.

 

JSOU ROZDÍLNÉ ODMĚNY SKUTEČNĚ OBJEKTIVNÍ?

Velkým problémem odměňování ve sportu je rovněž netransparentnost odměn, resp. způsob jejich stanovení. Organizace jako FIFA či UEFA sice zveřejňují nominální výše odměn, je však velmi obtížné rozklíčovat, jak byly stanoveny. UEFA vydává v souvislosti s každým mistrovstvím Evropy tzv. Financial report, ze kterého lze vyčíst, jaké příjmy událost vygenerovala, tento je však vydáván pouze v souvislosti s mužským mistrovstvím. Data ohledně ženských mistrovství tudíž nejsou veřejná a odměny jsou tak prakticky neporovnatelné.

Konkrétní rozpočty uvedených národních svazů rovněž nejsou veřejné a adekvátnost odměn předcházejících těmto rozhodnutím tak nelze posoudit, na uvedených případech lze však pozorovat podobnosti, které k přijetí jednotlivých rozhodnutí vedly. Jsou jimi zejména:

  • dlouhodobý tlak hráček doprovázený stávkami a bojkoty, zpravidla v čele s mezinárodně úspěšnou fotbalistkou, která je pro národní tým, a tedy i asociaci, cennou hráčkou (Norsko, Nigérie, Brazílie),
  • stabilně výraznější úspěchy ženských týmů oproti týmům mužským (všechny případy vyjma Finska),
  • prohlášení politických představitelů (finský ombudsman či nizozemský ministr pro sport) či legislativa a společenské důvody, zejména důraz na dodržování zásady napříč celou společností (Island),
  • medializace a výrazná podpora veřejnosti (Norsko, Nizozemí, Brazílie).

Podpora politických představitelů a veřejnosti, medializace stížností či bojkoty hráček rozpočty asociací nikterak nezvýší. Vzhledem k tomu, že asociace neoznámily, kde dodatečné finanční prostředky na navýšení odměn získají (vyjma Norska, kde mužský tým uhradí 20 % nákladů na navýšení odměn), lze se domnívat, že bylo v silách asociací hradit ženám vyšší odměny (případně je postupně navyšovat jako v případě Nizozemí), a to i bez působení těchto vnějších faktorů. Je tedy pravděpodobné, že žádné objektivní ekonomické důvody pro takto rozdílné odměny neexistovaly a v případném soudním sporu by odměny byly shledány jako diskriminační. Vzhledem k tomu, že ve sportovním prostředí panuje v oblasti odměňování a hospodaření jednotlivých subjektů značná netransparentnost, nelze předjímat, jaká tvrzení a důkazy by žalovaná asociace v takovém soudním řízení předložila a jaké by bylo rozhodnutí soudu.

 

ZÁVĚR

Uvedené příklady znamenají posun správným směrem nejen pro samotné fotbalistky, ale i pro ženský sport jako takový, neboť ukazují, že odměny sportovkyň mohou být spravedlivé (a vyšší), aniž by tím byl jakkoliv negativně dotčen mužský sport. Jejich medializace pozitivním způsobem přispívá k debatě o problematice odměňování ve sportu a je inspirací pro mnoho dalších pozitivních změn.

Zmíněné příklady však poukazují i na negativní stránky celé problematiky odměňování napříč sporty – nedostatku transparentnosti systémů odměňování a hospodaření jednotlivých sportovních institucí. Sportovci jsou v mnoha případech vázáni doložkami mlčenlivosti s vysokými smluvními pokutami a výše odměn tak nemohou sdílet ani vzájemně, natož s médii. Sportovní kluby, asociace a jiné subjekty jen velmi zřídka transparentně informují o svém hospodaření a jednotlivých kategoriích příjmů a výdajů. Sportovci, kteří se tak domnívají, že jejich odměny jsou diskriminační, nemají prakticky možnost si tuto informaci z dostupných zdrojů ověřit. Nutno však uvést, že v případě diskriminačních žalob dochází k přenesení důkazního břemene na žalovaného a sportovci tak nemusí mít z důkazní nouze obavy. V případě přednesení odůvodněných tvrzení tak bude povinností žalovaného subjektu, aby prokázal, že rozdíly v odměnách jsou objektivně odůvodněné, a tedy nikoliv diskriminační.

Na závěr je třeba dodat, že situace sportovců je rovněž ztížena faktem, že na rozdíl od mnoha jiných oborů zde v mnoha případech neexistuje konkurence zaměstnavatelů (ve zmíněných případech je zde dokonce pouze jeden – národní fotbalový svaz). Zejména v individuálních sportech jsou tak odměny stanoveny jednostranně bez možnosti vyjednávání. Sportovci sice mohou s výší odměny nesouhlasit a sportovní události se neúčastnit, fakticky tím však výrazně omezí výkon svého povolání a jeho podstatu – účast na sportovních událostech, zisk medailí, reprezentace svého národu a v neposlední řadě výdělek. V praxi je tak pro mnoho sportovců velmi složité se proti výši odměn jakkoliv efektivně bránit, i přes existenci aktivní legitimace totiž nelze předpokládat, že budou hromadně své jediné „zaměstnavatele“ žalovat v civilním řízení. Výše uvedené případy však ukazují, že tento postup není nutně nezbytný a rovných odměn lze dosáhnout i s pomocí vnějších faktorů, jakými je např. medializace či podpora veřejnosti a politických představitelů.

 


[1] Eurovision Sport. Reimagining sport. February 2021, str. 25. Dostupné z Reimagining_Sport.pdf (ebu.ch).

[2] HESS, Abigail. US viewership od the Women’s World Cup final was 22% higher than the 2018 men’s final. In: cnbc.com [online]. 10. 7. 2019 [cit. 2021-04-05]. Dostupné z https://www.cnbc.com/2019/07/10/us-viewership-of-the-womens-world-cup-final-was-higher-than-the-mens.html.

[3] UEFA. Women’s EURO 2017: Tournament Review [online]. [cit. 2021-04-05]. Dostupné z https://www.uefa.com/MultimediaFiles/Download/TechnicalReport/competitions/WOCO/02/51/72/60/2517260_DOWNLOAD.pdf.

[4] BBC. Prize money in sport – BBC Sport study [online]. 19. 6. 2017 [cit. 2021-04-05]. Dostupné z https://www.bbc.com/sport/40300519.

[5] UEFA. Congress: Record 775.5m EUR for UEFA member associactions via HatTrick V [online]. 26. 2. 2018 [cit. 2021-04-05]. Dostupné z https://www.uefa.com/insideuefa/mediaservices/mediareleases/newsid=2541130.html.

[6] LINHARTOVÁ, Denisa. Aplikace zásady rovného odměňování v profesionálním sportu. Právní rozhledy, 2021, č. 6, s. 216-221.

[7] STEINDINGER, Joan. Stand Up and Shout Out: Women’s fight for Equal Pay, Equal Rights, and Equal Opportunities in Sports. Rowman & Littlefield Publishers, 2020, ISBN: 978-1-5381-2597-7, s. 137.

[8] ICELAND REVIEW. Equal Bonuses For Women’s and Men’s National Football Teams [online]. 4. 1. 2018 [cit. 2021-04-05]. Dostupné z https://www.icelandreview.com/news/equal-bonuses-womens-and-mens-national-football-teams/.

[9] LEWIS, Aimee. Norway’s footballers sign historical equal pay agreement. In: cnn.com [online]. 14. 12. 2017 [cit. 2021-04-05]. Dostupné z https://edition.cnn.com/2017/12/14/football/norway-football-equal-pay-agreement/index.html.

[10] Tamtéž.

[11] Tamtéž.

[12] KUNTI, Samindra. Going Dutch? Sports minister says KNVB must end women pay explotation. In: insideworldfootball.com [online]. 23. 11. 2017 [cit. 2021-04-05]. Dostupné z http://www.insideworldfootball.com/2017/11/23/going-dutch-sports-minister-says-knvb-must-end-womens-pay-exploitation/.

[13] NEGLEY, Cassandra. Dutch women’s national team reaches agreement for equal pay ahead of World Cup. In: sports.yahoo.com [online]. 4. 6. 2019 [cit. 2021-04-05]. Dostupné z https://sports.yahoo.com/dutch-womens-national-team-reaches-agreement-for-equal-pay-ahead-of-world-cup-182729352.html.

[14] KENMARE, Jack. Finnish FA Announces Equal Pay For Male And Female Players. In: sportbible.com [online]. 5. 9. 2019 [cit. 2021-04-05]. Dostupné z https://www.sportbible.com/football/news-take-a-bow-reactions-finnish-fa-announces-equal-pay-for-male-and-female-players-20190905.

[15] McELWEE, Molly. Finland and Everton goalkeeper Tinja-Riikka Korpela says government support helped women’s team gain equal pay deal. In: telegraph.co.uk [online]. 23. 9. 2019 [cit. 2021-04-05]. Dostupné z https://www.telegraph.co.uk/football/2019/09/23/finland-everton-goalkeeper-tinja-riikka-korpela-says-government/.

[16] NEW ZEALAND FOOTBALL. Equality for elite male and female footballers [online]. [cit. 2021-04-05]. Dostupné z https://www.nzfootball.co.nz/newsarticle/62265.

[17] Tamtéž.

[18] ZRAICK, Karen. Australian Women’s and Men’s Soccer Teams Reach Deal to Close Pay Gap. In: nytimes.com [online]. [2021-04-05]. Dostupné z https://www.nytimes.com/2019/11/06/sports/soccer/australia-soccer-matildas-equal-pay.html.

[19] OKELEJI, Oluwashina. African women’s champions Nigeria in fight for “welfare“. In: bbc.com [online]. 9. 12. 2016 [cit. 2021-04-05]. Dostupné z https://www.bbc.com/sport/football/38230355.

[20] HEATH, Georgie. Equal pay to be awarded to Nigeria’s Edo State men’s and women’s football teams in a move to end discrimination. In: newschain.uk [online]. 21. 11. 2019 [cit. 2021-04-05]. Dostupné z https://www.newschain.uk/beyond-the-game/equal-pay/equal-pay-be-awarded-nigerias-edo-state-mens-and-womens-football-teams-move-end-discrimination-2382.

[21] GLASS, Alana. Brazil Announces Equal Pay For Women’s and Men’s National Teams. In: forbes.com [online] 2. 9. 2020 [cit. 2021-04-05]. Dostupné z https://www.forbes.com/sites/alanaglass/2020/09/02/brazil-announces-equal-pay-for-womens-and-mens-national-teams/?sh=696943259084.

[22] Tamtéž.

[23] FIFA. Women’s Ranking. [online] [cit. 2021-04-05]. Dostupné z https://www.fifa.com/fifa-world-ranking/ranking-table/women/.

[24] Např. rozsudek SD EU ze dne 13. 5. 1986 ve věci 170/84 Bilka – Kaufhaus GmBH v. Karin Weber von Hartz, ECLI:EU:C:1986:204, bod 31.

[25] Tamtéž, body 35-36.

[26] Rozsudek SD EU ze dne 17. 6. 1998 ve věci C-243/95, Kathleen Hill and Ann Stapleton v The Revenue Commissioners and Department of Finance, ECLI:EU:C:1998:298, bod 40.

[27] Tamtéž., s. 106.

[28] Evropská Komise. Bílá kniha o sportu. (KOM (2007) 391 v konečném znění). Viz EN (europa.eu).

In this article

Join the Conversation