Některá ze specifik reorganizačního řízení

Jedním z častých specifik reorganizačního řízení je velký počet přihlášených věřitelů s velkým počtem přihlášených pohledávek. Z tohoto důvodu pak může být přezkum přihlášek jejich pohledávek rozdělen do několika zvláštních přezkumů. Přihlášky pohledávek některých věřitelů jsou tedy přezkoumány dříve, zatímco přihlášky pohledávek jiných věřitelů později, a to i o několik měsíců. Na přezkumném jednání může insolvenční správce nebo dlužník pohledávky přihlášených věřitelů popřít co do pravosti, výše nebo pořadí. Insolvenční zákon stanoví věřitelům nevykonatelných pohledávek, které byly popřeny na přezkumném jednání, lhůtu 30 dnů od přezkumného jednání k podání incidenční žaloby na určení jejich popřených pohledávek. Každému z věřitelů tak začíná lhůta k podání žaloby běžet v jiný čas, a to dle toho, na kterém přezkumném jednání byla konkrétní přihláška pohledávky přezkoumávána.

Na tomto místě si lze představit modelovou situaci, která v praxi může nastat a na kterou zákonná úprava nemyslí. Dynamika reorganizačního řízení může být velmi rychlá, reorganizace musí probíhat toliko po nezbytnou dobu stanovenou insolvenčním zákonem, za podmínek daných zásadami insolvenčního řízení stanovených zejména v § 5 zákona č. 182/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „IZ“), jakož i v mezích právní úpravy stanovené v ust. § 316–364 IZ, to vše s ohledem na to, aby byla zachována samotná existence dlužníka a zároveň byly v maximální možné míře zachovány možnosti další obchodní činnosti dlužníka. Jinými slovy je tedy zájem na tom, aby reorganizační řízení probíhalo co možná nejkratší možnou dobu a po splnění zákonných podmínek tohoto řízení bylo ukončeno a dlužník mohl nadále pokračovat ve své podnikatelské činnosti.

Může pak nastat stav, že insolvenční řízení je pravomocně skončeno, zatímco lhůta k podání incidenční žaloby, u přihlášek, jež byly přezkoumány a popřeny insolvenčním správcem na pozdějších přezkumných jednáních, stále běží. Takto ukončené insolvenční řízení není možné ze strany věřitele napadnout opravným prostředkem (§ 364 IZ). Věřitel se tak dostává do situace, kdy jeho pohledávka zůstává popřená i po pravomocném skončení insolvenčního řízení. Incidenční žalobu ale nestihne podat (ač lhůta k podání ještě neuplynula), a tudíž nedojde ani k jeho dodatečnému uspokojení v rámci reorganizačního plánu v insolvenčním řízení (jak předpokládá § 159 odst. 4 IZ v případě pozdějšího zjištění pohledávky v incidenčním řízení).

Důsledky spojené s ukončením reorganizačního řízení

V rámci reorganizace insolvenční zákon stanoví, že není-li tímto zákonem nebo reorganizačním plánem stanoveno jinak, zanikají účinností reorganizačního plánu práva všech věřitelů vůči dlužníkovi, a to i v případě, že svou pohledávku do insolvenčního řízení nepřihlásili (§ 356 odst. 1 IZ). Reorganizační plán vždy stanoví, zda a jaké závazky vůči věřitelům bude mít dlužník po skončení reorganizace (§ 340 odst. 1 písm. g) IZ). Pro věřitele je tedy klíčové, aby jeho pohledávky byly v rámci insolvenčního řízení zjištěny a následně uspokojeny zcela nebo z části v rámci reorganizačního plánu. V opačném případě, jak bylo uvedeno výše, totiž pohledávky v rozsahu, v němž nebyly v reorganizaci uspokojeny, zanikají. Jestliže je dlužníkův úpadek řešen konkursem, insolvenční zákon výslovně stanoví, že zjištěné pohledávky věřitelů ve své neuspokojené části v insolvenčním řízení po jeho skončení nezanikají (§ 244 IZ). Věřitel tedy může po zrušení konkursu podat návrh na výkon rozhodnutí nebo exekuci pro zjištěnou neuspokojenou pohledávku, kterou dlužník nepopřel; toto právo se promlčí za 10 let od zrušení konkursu. Při oddlužení zákon zase výslovně stanoví podmínky, při jejichž splnění je dlužník osvobozen od placení zbytku pohledávek (§ 414 IZ). V takovém případě neuspokojené pohledávky věřitelů sice nezanikají, ale stávají se z nich pouze naturální obligace.

Spory zahájené před pravomocným skončením insolvenčního řízení

Z hlediska zjištění popřených pohledávek během insolvenčního řízení není nijak problematická situace, kdy skončí insolvenční řízení dříve, než stihne skončit také již zahájený incidenční spor. Na tuto situaci insolvenční zákon pamatuje, když § 159 odst. 4 IZ stanoví, že v incidenčních sporech podle odstavce 1 písm. a) až c) a e) až g) (tedy i v incidenčních sporech o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek) lze pokračovat po skončení insolvenčního řízení zrušením konkursu podle § 308 odst. 1 písm. c) IZ nebo rozhodnutím, jímž insolvenční soud vezme na vědomí splnění reorganizačního plánu, anebo rozhodnutím, jímž insolvenční soud vezme na vědomí splnění oddlužení.

Insolvenční zákon stanovuje povinnost uvést v reorganizačním plánu, jak je zajištěno splnění pohledávek, ohledně kterých dosud nebyl skončen incidenční spor (§ 340 odst. 2 IZ). Pohledávky, které byly popřené a u kterých byl v průběhu insolvenčního řízení incidenční spor alespoň zahájen, budou tedy uspokojovány i po skončení insolvenčního řízení (§ 340 odst. 2 IZ ve spojení s § 159 odst. 4 IZ).

Podání incidenční žaloby na zjištění věřitelovy pohledávky po skončení insolvenčního řízení?

Otázkou zůstávají nevykonatelné pohledávky věřitele, které byly popřeny insolvenčním správcem, u nichž dosud běží 30denní lhůta k podání žaloby na její určení (§ 198 IZ), nicméně než vůbec věřitel stihne žalobu v rámci této lhůty podat, je insolvenční řízení pravomocně skončeno. Pohledávka tak zůstává popřena, není zde incidenční spor, který by ji určil, a tudíž ve skončeném řízení nebyla (v budoucnu nebude?) uspokojena, a to ani z části. Jak bylo naznačeno, pokládám si otázku, zda existuje možnost, jak by se věřitel mohl domáhat po skončení insolvenčního řízení určení pravosti, výše či pořadí své popřené pohledávky?

V úvahu podle mého v rámci insolvenční úpravy přichází vícero možností a procesních postupů soudu. Z hlediska právní jistoty věřitele je na místě uvažovat o tom, že použití výše citovaného ustanovení § 159 odst. 4 IZ by soud per analogiam mohl použít i na případy, kdy pravomocně skončilo insolvenční řízení, nicméně stále běží lhůta k podání incidenčních žalob. Nejedná se sice o již zahájený spor, jak zákon předpokládá, ale pokud je dlužníkův úpadek řešen reorganizací, není jiná možnost uspokojení věřitelovy pohledávky než během insolvenčního řízení. V opačném případě by o toto právo věřitel, ne vlastní vinou, přišel. Zcela jistě lze v této souvislosti otevírat např. otázku legitimního očekávání věřitele, který je připraven procesně konat v zákonem určené lhůtě, přičemž je mu to však znemožněno. Bylo by pak zajímavé porovnat naprosto opačný osud dvou podobných věřitelů v rámci jednoho řízení. Jednoho, který podá příslušnou incidenční žalobu na počátku lhůty v rámci probíhajícího řízení, a druhého, který ji podá doslova po pár dnech, avšak již po skončení řízení.

Soud může za této situace žalobu také odmítnout za použití § 160 odst. 4 IZ, a to z důvodu, že žalobu na určení pohledávek u insolvenčního soudu mohou podat pouze přihlášení věřitelé popřených nevykonatelných pohledávek a insolvenční správce popřených vykonatelných pohledávek a takových subjektů po skončení insolvenčního řízení není. Dále se nabízí možnost řízení zastavit dle § 160 odst. 5 IZ, jelikož projednání žaloby brání nedostatečné podmínky řízení, které nelze odstranit – konkrétně odpadl celý předmět řízení. Obě tyto možnosti však bez dalšího ponechávají věřitele v situaci nemožnosti uspokojení své pohledávky, což bychom mohli nazvat mezerou v zákoně, krajně možná i upřením práva na soudní ochranu.