Úmluva o právech osob se zdravotním postižením (dále také pouze „Úmluva“) ve článku 14 explicitně smluvním stranám přikazuje, aby zajistily, že „existence zdravotního postižení nebude za žádných okolností důvodem ke zbavení svobody“.Nedobrovolná hospitalizace. Tematická příručka. Kancelář vládního zmocněnce. Dostupné z: https://mezisoudy.cz/tematicke-prirucky/nedobrovolna-hospitalizace²⁾ Tento imperativ se pochopitelně vztahuje i na osoby znevýhodněné duševně, jak plyne jednak přímo ze čl. 1 Úmluvy, kde je duševní postižení postavené na roveň mentálnímu, fyzickému či smyslovému, a také jak explicitně potvrzují doporučení Výboru pro práva osob se zdravotním postižením z roku 2015, jež uvádí, že omezení či dokonce zbavení osobní svobody bez souhlasu umístěné osoby pouze z důvodu zdravotního znevýhodnění představuje diskriminaci a je proto nepřípustné.Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 10/2010 Sb. m. s., o sjednání Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením.³⁾ Tento závěr potvrzuje i Evropský soud pro lidská práva.Výkladové pokyny („guidelines“) ke čl. 14 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením. Výbor pro práva osob se zdravotním postižením. Září 2015. Dostupné z: https://www.ohchr.org/Documents/HRBodies/CRPD/14thsession/GuidelinesOnArticle14.doc⁴⁾

Česká legislativní úprava a praxe, umožňující zbavení osobní svobody duševně hendikepovaných osob až na sedm dní bez souhlasu soudu a až na jeden rok se souhlasem soudu, ale s možností opakování takového souhlasu bez početního omezení, je tedy přinejmenším diskutabilní, a to i přesto, že právní úprava tato omezení reflektuje. Dle §38 zákona o zdravotních službách (dále jen „ZZS“) lze totiž pacienta nedobrovolně hospitalizovat pouze pokud „ohrožuje bezprostředně a závažným způsobem sebe nebo své okolí a jeví známky duševní poruchy nebo touto poruchou trpí, pokud hrozbu pro pacienta nebo jeho okolí nelze odvrátit jinak, nebo pokud jeho zdravotní stav vyžaduje poskytnutí neodkladné péče a zároveň neumožňuje, aby vyslovil souhlas“.Zatím naposledy v rozhodnutí V. I. proti Moldavsku (č. 38963/18, rozhodnutí ze dne 26. března 2024, dostupné z: https://hudoc.echr.coe.int/?i=001-231739), kde tento přístup označuje za „defektologický“ (bod 173). ⁵⁾ Duševní porucha tedy není důvodem hospitalizace, tím je konkrétní hrozba pro pacienta samotného či jeho okolí. Tento článek se tedy bude zabývat některými vybranými faktory, jež by mohly ovlivňovat, zda jsou tyto podmínky hospitalizace bez souhlasu v české právní praxi opravdu dodržovány, či zda je proces jejich přezkumu pouze formální a ve skutečnosti bývá důvodem hospitalizace v českém právním prostředí samotná existence duševní poruchy per se.

Přetíženost soudů

Za rok 2022 byl na republikových okresních soudech nápad případů agendy převzetí nebo držení ve zdravotním ústavu v počtu 52891 případů.Zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování.⁶⁾ Tato zátěž je přitom značně nerovnoměrně rozložena – týká se pochopitelně pouze soudů, které ve svém obvodu takový zdravotní ústav mají. V případě psychiatrických léčeben pak dlouhodobý intenzivní nápad nových případů (např. na obvodním soudu pro Prahu 8, v jehož obvodu se nachází psychiatrická léčebna v Bohnicích, bylo mezi lednem 2019 a říjnem 2020 nápad 5386 řízení o převzetí do psychiatrické léčebny bez souhlasu umístěné osoby) umožňuje vytvoření regionálně odlišných mechanismů na každém takto dotčeném soudě, který určuje, jak jsou dané případy řešeny.Přehled o vyřizování agendy L – převzetí nebo držení ve zdravotním ústavu u OS za rok 2022. Statistika a výkaznictví. Justice.cz. Dostupné z: https://cslav.justice.cz/InfoData/prehledy-agend.html⁷⁾ Např. na již zmiňovaném Okresním soudě pro Prahu 8 se ustálil mechanismus, že na jiné soudní roky v těchto typech řízení chodil místo soudce, jak předpokládá zákon, vyšší soudní úředník (ze zmiňovaných 5386 případech ve výše uvedeném období se tak stalo ve všech těchto případech, jak vyplývá z odpovědi na žádost o poskytnutí informace. Od dubna roku 2021 se pak naopak shlédnutí osoby při jiném soudním roku účastní ze strany obvodního soudu pro Prahu 8 výhradně soudci).

Prostřednictvím prohlížení databází a výkaznictví soudů v kombinaci se zasláním Žádostí o poskytnutí informace dle zákona 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, jsem tedy po níže uvedené soudy žádal o odpovědi na následující otázky:

1) Jaký byl v letech 2022, 2021, 2020 a 2019 na daném okresním soudě roční nápad návrhů na zahájení “Řízení o vyslovení přípustnosti převzetí a dalším držení ve zdravotním ústavu” dle §75 a násl. Zákona o zvláštních řízeních soudních v případech týkajících se držení v psychiatrických nemocnicích a kolik soudců na daném okresním soudě tuto agendu řešilo?

2) Jakým způsobem vybírají soudci daného okresního soudu konkrétní advokáty, které ustanoví procesními opatrovníky umístěných osob a zda existuje nějaká metodika jednotná pro celý soud, či je toto rozhodování ponecháno zcela na každém soudci bez jakýchkoliv nezávazných pokynů?

3) Existuje na daném okresním soudu speciální seznam advokátů, kteří bývají ustavováni jako procesní opatrovníci umístěných osob? A pokud takový seznam existuje, kolik je na něm v současné době zapsaných advokátů a jak se tam dostali a jakým způsobem jsou z něj vybíráni advokáti ustanovovaní v konkrétních případech?

4) V kolika ze zkoumaných případů dle bodu 1 soud rozhodl o nepřípustnosti převzetí, v kolika o přípustnosti převzetí a kolik z těchto řízení bylo ukončeno jiným způsobem? Jsou zvažovány i alternativní způsoby řešení?

Autor rozeslal žádosti o poskytnutí výše uvedených informací vybraným prvoinstančním soudům, v jejichž obvodech se nacházejí významné české psychiatrické nemocnice – konkrétně na okresním soudům v Jihlavě, Opavě, Havlíčkově Brodě, Plzni-Jih, Kroměříži, a městskému soudu v Brně. Obvodnímu soudu pro Prahu 8, v jehož obvodě se nachází největší česká psychiatrická nemocnice, PN Bohnice, pak byly obdobné žádosti poslány pro odlišné časové intervaly. Výsledkem tohoto šetření bylo, že při průměrném nápadu této agendy cca 1000 případů ročně je vysoce převažujícím trendem, že nezákonnost převzetí do zdravotního ústavu nebyla u většiny z těchto soudů vyslovena v letech 2019-2022 na prvním stupni vyslovena soudem ani jednou.Informace poskytnuté dle zákona 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím.⁸⁾ Tento fakt ponechává dvě základní hypotézy – buď opravdu všechny nedobrovolné hospitalizace v předmětných obvodech splňovaly zákonná kritéria a naše psychiatrické léčebny jsou neomylné, nebo že v praxi tento proces nikdo řádně nekontroluje.

Pokud bychom se přiklonili ke druhé domněnce, pak jedním z faktorů, které se mohou podílet na formalizaci rozhodování skrze přetíženost justice, je samozřejmě v kombinaci s vysokým počtem případů i počet soudců, kteří danou agendu na jednotlivých soudech rozhodují. Např. na obvodním soudu pro Prahu 8 měla do roku 2020 celou agendu na starost jediná soudkyně (která pak ani nejspíše z časových důvodů ani nemohla jiných soudních roků účastnit osobně). Po organizační změně na soudu byl tento počet rozšířen na tři soudce (žádný z nich však nemá na starosti tuto agendu výlučně a rozhoduje i případy jiných agend).  Stejně tak u Městského soudu v Brně měli v předmětném období „L-kovou“ agendu na starost pouze 2 soudci, a s výjimkou okresního soudu v Jihlavě byla na všech dotazovaných soudech tato agenda přidělována nejvýše 8 soudcům. Z toho plyne, že každý z nich měl ke své další agendě v průměru 125 případů za rok a u OS pro Prahu 8 se aktuálně jedná o 750 případů za rok pro každého soudce či soudkyni, v případě MS v Brně pak 500 případů představuje jen zhruba polovinu pracovního nápadu každého ze dvou soudců specializovaných na tuto agendu. Na řízení o přípustnosti převzetí do zdravotního ústavu pak navíc nezřídka navazuje řízení o přípustnosti dalšího držení. V každém z těchto případů je přitom po soudcích vyžadováno, aby se osobně účastnil jiného soudního roku, hovořil s umístěnou osobou, jejím ošetřujícím lékařem (což je však de facto pouze zákonný termín, který v těchto případech nemá odraz ve skutečnosti), a do sedmi dní rozhodl.

Dávat pozor na to, aby vše proběhlo ze strany soudu korektně a důkladně, by pak měl opatrovník umístěné osoby (nebo zmocněnec, pokud si jej pacient sám zvolí, což se však v praxi příliš neděje), který však takovýchto procesních opatrovanců může mít na starosti v jeden moment téměř 60.Výjimku tvoří Obvodní soud pro Prahu 8, kde však první rozhodnutí, ve kterých byla vyslovena nezákonnost převzetí, padly rovněž až po roce 2020. ⁹⁾

Jak totiž plyne z otázek výše, kromě základních statistických dat o počtu případů dané agendy má autor k dispozici i informace o systému ustanovování advokátů coby procesních opatrovníků umístěných osob a jejich fungování v rámci systému.

Systém ustanovování procesních opatrovníků

Z povahy věci to je právě opatrovník, ustanovený z řad advokátů podle §69 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních (dále také jen „ZŘS“), kdo by se měl o zájmy umístěné osoby primárně starat.Pokud vydělíme počet případů na Praze 8 počtem týdenních turnusů, kdy jsou všechny případy přidělovány jednomu advokátovi.¹⁰⁾  Proto je důležité pochopit a popsat proces jejich výběru soudem, jenž se přitom odehrává na různých soudech různě. Obvyklé totiž bývá, že procesní opatrovníci jsou umístěným osobám vybírány ze seznamu advokátů, kteří se o zapsání do něj sami přihlásí, což dává smysl – v případě zastupování osoby se zdravotním znevýhodněním, zejména pak mentálním, duševním, či obojím zároveň, je klíčové, aby se opatrovník o svého procesního opatrovance opravdu zajímal, dokázal s ním komunikovat a měl zájem jej zastupovat. Tyto seznamy jsou přitom různě dlouhé a také dosahují odlišných stupňů specializace – zatímco v Havlíčkově Brodě a Kroměříži je na něm zapsáno necelých 30 advokátů,Informace je aktuální ke dni 16. 5. 2023.¹¹⁾ v obvodě Plzeň-jih je to 251 advokátů – tedy více, než na Praze 8. V obvodech Havlíčkův Brod i Plzeň-Jih přitom přichází podobné množství případů této agendy, zhruba 1000 případů za rok, na Praze 8 jsou to pak v letech 2022 i 2023 bylo více než 3000 případů za rok. Zatímco však na některých soudech probíhá přidělování opatrovníků klientům v zásadě „automaticky“ buď podle abecedního seznamu (např. Plzeň-Jih), nebo chronologicky podle data zápisu na seznam (např. Jihlava), na Praze 8 jsou vybíráni „nahodile, leč spravedlivě“. Mezi lety 2021–2023 tedy ze 236 advokátů zapsaných na speciální seznam pro detenční řízení vedený u OS Praha 8 bylo ustanoveno 108 advokátů, nevyužito jich zůstalo 164. To znamená v průměru X pacientů na jednoho opatrovníka. Zajímavý je rovněž systém, jimž jim jsou rozvrhnuty služby, jenž se vyvinul na většině soudů. Z praktických důvodů, jako jsou ústavní lhůty, je totiž potřebné, aby advokáti se svým zapojením počítali dopředu – pokud by se jim soud ozval až v momentě, kdy za dva dny následuje jiný soudní rok, nemuseli by již mít čas. Vzhledem k tomu, že na tento úkon jezdí ze soudu do léčebny jeden soudce (či v dnes již ojedinělých případech, ještě před rokem 2020 však velmi často vyšší soudní úředník), a nemůže tedy probíhat více „výslechů“ zároveň, by také nebylo účelné shánět advokátů více. S výjimkou zřídkavých případů, kdy si umístěný člověk zvolí svého právního zástupce sám, mají tedy advokáti již dopředu rozvrženy tzv. „turnusy“, ve kterých vědí, že budou pracovat a mohou si podle toho rozplánovat např. dovolené. Tyto turnusy mohou být různě dlouhé, např. v X jeden trvá deset dní, v Y „pouze“ týden. Všechny žádosti o prohlášení zákonnosti převzetí do zdravotního ústavu bez souhlasu, jež na soud v předmětné době dorazí, pak soud může bez rozmýšlení ustanovit dopředu určeného advokáta. Tento systém, jenž skýtá mnoho popsaných, praktických výhod, má však také mnohá „ale“. Jedním z nich je to, že svěřuje jednomu opatrovníkovi, a navíc kumulované v krátkém čase, do rukou obrovské množství klientů, o něž je pak tedy bezpochyby velmi složité se aktivně zajímat, jak stanoví §16 zákona o advokacii („advokát je povinen chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta“).Zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii. ¹²⁾ Zároveň by se také mohlo zdát, že tento systém minimálně mentálně podporuje nastavení práce „na směny“, kdy je potřeba si ve velkém zápřahu odpracovat svůj díl během jednoho či dvou týdnů, a tím je „splněno“. Tuto domněnku minimálně potvrzují pozorování z protokolů z hlavních líčení, na kterých opatrovníci v naprosté většině případů nebývají osobně přítomni (minimálně co se zkoumaného vzorku týče).

Opatrovník by přitom měl samozřejmě nejen zastupovat klienty před soudem prvního stupně, ale pomoci jim i s podáním odvolání proti rozhodnutí této instance, pokud o to jeho klient (po poradě s procesním opatrovníkem) stojí.

Systém odvolání v těchto věcech je však kapitolou sama pro sebe. Přestože totiž možnost podání efektivního opravného prostředku je součástí práva na spravedlivý proces ve všech oblastech práva (o to více však, když se rozhoduje o omezení či zbavení osobní svobody z důvodu duševního onemocnění), v případě rozhodnutí o dalším držení ve zdravotním ústavu je sice možné odvolání podat, nemá však odkladný účinek – rozhodnutí se tedy de facto považuje za správné a umístěná osoba je nadále zbavena osobní svobody i v případě zcela nezákonného (např. nepřezkoumatelného pro absenci či zásadní nedostatky odůvodnění) rozhodnutí soudu.§73 Zákona o zvláštních řízeních soudních.¹³⁾ Odvolací řízení se táhnou a často navíc končí tím, že je věc vrácena k projednání soudu prvního stupně. Přestože by tedy zbavení či omezení osobní svobody mělo být prostředkem ultima ratio, v praxi jsou dotčené osoby zcela v rozporu s principem přiměřenosti, natožpak nezbytnosti, drženy ve zdravotních ústavech, což lze tedy stěží považovat za možnost účinné ochrany před neoprávněným zásahem do osobní svobody.

Čeští zákonodárci (a ústavodárci) přitom důležitost a potřebu výjimečnosti hospitalizace bez souhlasu jistě vnímali, když již na ústavní úrovni vložili do čl. 8 odst. 6 Listiny základních práv a svobod neobvyklé lhůty – tedy že nedobrovolná hospitalizace ve zdravotním ústavu musí být oznámena soudů do 24 hodin, ten pak musí o zákonnosti tohoto postupu rozhodnout do sedmi dnů. V úvahu má přitom dle §77 odst. 2 ZŘS brát zejména „výpověď umístěného člověka, ošetřujícího lékaře a dalších osob, o jejichž vyslechnutí umístěný člověk požádá“, při tvorbě právní úpravy druhoinstančního rozhodnutí však tyto principy zůstaly opomenuty.Soud sice v souladu s §73 ZŘS musí o odvolání rozhodnout do jednoho měsíce od předložení spisu, pokud však svým rozhodnutím pouze vrátí případ k první instanci, umístěná osoba z hlediska svých subjektivních práv tuto lhůtu v podstatě nepocítí. ¹⁴⁾ Vzhledem přetíženosti obvodních i krajských soudů by však efektivnějším prostředkem nápravy mohlo být spíše rozhodnutí o nezákonnosti převzetí do zdravotního ústavu rovnou odvolacím soudem, místo hraní příslovečného „soudního ping-pongu“.

Nedobrovolná hospitalizace coby prostředek ultima ratio?

Oznámní o nedobrovolných hospitalizacích přichází na české soudy takové množství, že to může vést k jejich přetíženosti a následné formalizaci rozhodovací činnosti. V některých případech pak rozhodnutí soudů vypadají pouze jako zkopírované zprávy lékařů. Soud by však nikdy neměl na kontrolu zákonnosti rezignovat zcela. Z ústavněprávní teorie ochrany lidských práv totiž vyplývá, že nedobrovolná hospitalizace pacienta z důvodu jeho zdravotního stavu by vždy měla být prostředkem ultima ratio. Stejný závěr pak vyplývá i z §38 odst. 1 písm. b) zákona o zdravotních službách: „Pacienta lze bez souhlasu hospitalizovat, pokud hrozbu pro pacienta nebo jeho okolí nelze odvrátit jinak.“ Možností, jak by mohlo být o minimálně některé z pacientů v psychiatrických nemocnicích postaráno „jinak“, existuje celá řada, v rozhodování příslušných soudů však obvykle nejsou ani zvažovány, či jsou rovnou bez individuálního odůvodnění (což samozřejmě může být způsobeno praktickou nedostupností např. domácího léčení, asistence specializovaných neziskových organizací poskytující terénní pomoc prostřednictvím psychiatrů, psychologů či sociálních pracovníků, to je však pouhá hypotéza. Zároveň je také otázka, zda pokud zákonná úprava s některými alternativními opatřeními počítá, tak by soudy měly brát jejich faktickou nedostupnost v potaz – pokud totiž nebude na nedostatek těchto možností řešení vytvářen tlak, nebude existovat ani motivace k jejich navyšování. V praxi se však v mnoha soudních rozhodnutích vyskytuje pouze věta ve smyslu „pro ochranu zájmů jednotlivce nebo veřejného zájmu není možné využít jiná méně restriktivní opatření, než je nedobrovolná hospitalizace“. Občas jsou tato méně restriktivní opatření vyjmenována, většinou však ani to ne, a často opakující se jediné odůvodnění toho, proč alternativní možnosti nelze využít, je, (kromě zkopírovaného zákonného ustanovení o nebezpečnosti sobě či svému okolí), že umístěná osoba nemá na své onemocnění „náhled“, aniž by bylo rozvedeno, jak soud k tomuto závěru dospěl či v čem podle soudu nedostatek náhledu zabraňuje využít ambulantní léčby či terénních sociálních služeb.

Závěr

Proces nedobrovolných hospitalizací v psychiatrických léčebnách v českém právním prostředí skýtá v praxi mnoho potenciálních nedostatků, z nichž tento článek nastínil, na základě několika podaných žádostí o poskytnutí informací, pouze marginální část. Zároveň je samozřejmé, že žádný z výše uvedených problémů, jako je přetíženost jednotlivých soudců nadměrným počtem případů, přetíženost advokátů v rolích procesních opatrovníků, zapříčiněná ani ne tolik nedostatečným personálním substrátem, jako spíše povahou fungování systému jako celku, či možný praktický nedostatek alternativ k nikoliv nezbytnému omezování osobní svobody, nemá jednoduché řešení, které by bylo možné rychle realizovat. Přesto však existují kroky, které již nyní je možné činit, jako rozhodování odvolacích soudů přímo o meritu věci namísto vracení případů zpět na první instanci, či organizační změny na soudech v tom smyslu, aby pro soudce, kteří ji rozhodovat chtějí, tvořila těžiště jejich rozhodovací činnosti a mohli se na ni soustředit – tak, aby byla omezování osobní svobody skrze institut nedobrovolných hospitalizací přisuzována důležitost, kterou jí přisuzuje nejen systém mezinárodní ochrany lidských práv, nýbrž minimálně i symbolicky český ústavodárce.