Profesionální sportovec v evropském právu – pracovník nebo poskytovatel služeb?

715 0
715 0

Vztah unijního a sportovního práva, resp. aplikace evropských norem v oblasti sportu, byl dlouhou dobu výlučně v dikci Soudního dvora EU (dále jen „SDEU“). V roce 2007 Evropská komise přijala Bílou knihu o sportu, v níž mimo jiné explicitně uznala jeho specifičnost, kterou SDEU zohledňoval ve své dosavadní rozhodovací praxi.[1] V roce 2009 byl následně sport vstupem Lisabonské smlouvy v platnost poprvé kodifikován na úrovni primárního práva,[2] tato iniciativa však neměla v praxi žádný významný dopad. Orgány EU stále nemají v oblasti sportu legislativní pravomoc, Bílá kniha ani čl. 165 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen „SFEU“) neobjasňuje výklad dosud stále nejasných pojmů, včetně nově uznané „specifičnosti sportu“, a jejich výklad jakož i aplikace v konkrétních případech tak nadále zůstává v dikci Soudního dvora.

Každý čtenář s alespoň základním povědomím o tzv. lex sportiva[3] jistě slyšel o případu Walrave a Koch z roku 1974, ve kterém SDEU poprvé řešil soulad sportovních pravidel s evropským právem a mj. došel k závěru, že sportovní činnost může být dle komunitárního práva posuzována v případě, kdy představuje činnost ekonomickou.[4] Takovou činností je dle rozhodnutí ve věci Lehtonen rovněž činnost profesionálních sportovců, vykonávají-li skutečnou a efektivní práci, nikoliv jen činnost marginální a okrajovou.[5] Toto pojetí pak koresponduje s odbornou literaturou,[6] která profesionální sportovce od amatérů odlišuje právě tím, že profesionálové sportovní činnost vykonávají za účelem výdělku,[7]  přičemž tato činnost je svou povahou a časovým vytížením srovnatelná s výkonem jiného povolání. Výkon práce profesionálních sportovců tak naplňuje povahu ekonomické činnosti a vztahují se na ní normy unijního práva. Jak však povahu práce sportovců klasifikovat?

Povahou pracovního výkonu sportovců se SDEU zabýval částečně již ve věci Walrave a Koch, kde stanovil, že sportovci mohou naplnit status pracovníků i poskytovatelů služeb.[8] Na to navázal ve věci Lehtonen, když označil hráče basketbalu, který vstoupil do pracovního poměru se sportovním klubem, za pracovníka v souladu s čl. 39 Smlouvy o založení Evropského společenství[9] a rovněž ve věci Bosman, kdy stejné ustanovení aplikoval na hráče fotbalu.[10] Současně připomněl, že ačkoli není pojem pracovníka definován, musí pracovní poměr v souladu s platnou judikaturou splňovat objektivní kritéria – poskytování služeb jiné osobě po určitou dobu, pod jejím vedením a za odměnu.[11] To sportovci kolektivních sportů splňují, neboť činnost vykonávají jménem sportovního klubu či národních týmů, dle pokynů pověřených osob (např. trenérů) a jejich činnost má tak povahu práce závislé. Tento závěr však nemusí platit bezvýjimečně, neboť odborná literatura uvažuje rovněž o možnosti posouzení sportovce kolektivního sportu jako OSVČ v případě, kdy se jedná o hráče takových kvalit, že jeho vztah vůči klubu je spíše partnerský než zaměstnanecký.[12]

Sportovci individuálních sportů tak a contrario budou zpravidla naplňovat status poskytovatelů služeb, neboť jejich činnost nemá povahu závislé práce.[13] Dle mého názoru však i oni mohou za určitých okolností naplnit status pracovníků, neboť v některých případech rovněž poskytují po určitou dobu služby jiné osobě, pod jejím vedením a za odměnu (viz Lehtonen). Takovým případem mohou být týmové soutěže – konkrétním např. tenisový Davis Cup či Fed Cup, na kterých tenisté a tenistky soutěží jménem národních týmů (činnost vykonávají „pro jiného“), podle pokynů týmových kapitánů a trenérů (pod vedením jiného) a za odměnu. Jejich činnost by tedy v takovém případě měla být rovněž posouzena jako závislá práce.

Z uvedeného tak vyplývá, že zatímco kolektivní sportovci budou mít dle příslušných ustanovení SFEU a judikatury SDEU nejčastěji status pracovníků a individuální sportovci status poskytovatelů služeb, za určitých podmínek taková premisa nemusí být správná a vždy je třeba zohlednit konkrétní okolnosti posuzované činnosti.[14] Takové posouzení však často nemusí korespondovat s právním postavením, které sportovcům přiznávají právní řády členských států a které se napříč unijními státy výrazně liší – od zaměstnaneckých vztahů ve Francii a Dánsku (obsahující např. i kolektivní smlouvy či povinné standardizované pracovní smlouvy závazné pro kluby i sportovce), přes status osob samostatně výdělečně činných (dále jen „OSVČ“) v České a Slovenské republice až po vztahy upravené občanským právem, zcela vyjmuté z pracovněprávních kodexů.[15]

Situace ohledně právního postavení profesionálních sportovců v České republice je přitom (bohužel) ukázkovým příkladem roztříštěné právní úpravy. Zatímco ve většině případů sportovci vykonávají činnost jako OSVČ a vztahy s klubem či sportovním svazem upravují (inominátní) smlouvy občanského práva (což dává oběma stranám nejen větší flexibilitu při stanovení podmínek smlouvy, ale i finanční a daňové výhody), některé subjekty volí podřazení vztahů pod pracovněprávní předpisy, tedy postup v souladu s vývojem právních řádů členských států EU i některých mezinárodních sportovních organizací.[16] Tento dualismus přitom není trnem v oku pouze mezinárodním sportovním organizacím a sportovcům. V roce 2016 se orgány Finanční správy ČR zaměřily na daňová přiznání českých sportovců a doměřily jim daň ve výši statisícových částek, což vyústilo v několik soudních sporů.[17] Na nedostatečnou právní úpravu přitom upozornil Nejvyšší správní soud již v roce 2011, když stanovil, že činnost profesionálních sportovců nelze a priori podřadit pod pojem závislé práce (a nechal jim tak možnost volby mezi úpravou občanskoprávní a pracovněprávní), to však pouze proto, že pro takové podřazení chybí právní úprava, přičemž předestřel, že v případě změny legislativy by tento názor mohl být změněn.[18] I přes uvedené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, spory s Finanční správou ČR a rostoucí kritiku ze strany evropských států a mezinárodních sportovních organizací však český zákonodárce zůstává k této problematice laxní a svou nečinností nadále prodlužuje stav právní nejistoty a prostor pro zbytečné soudní spory.[19]

Příklad České republiky tak poukazuje na situaci, kdy v případě potencionálního sporu soud členského státu rozhodne o právním postavení sportovce dle právního řádu daného státu, které je však v rozporu s právním postavením, které mu dle unijního práva náleží. Nejednotná či dokonce chybějící právní úprava napříč členskými státy tak může vést nejen k roztříštěné judikatuře a právní nejistotě, ale rovněž k nesprávnému posouzení práv a povinností zúčastněných subjektů, včetně újmy na právech sportovců.

S ohledem na to, že většina profesionálních sportovců činnost vykonává na mezinárodní úrovni a právní vztahy tak mají účinek na území několika států, jeví se jako doporučeníhodné, aby právní postavení sportovců bylo na úrovni EU a napříč právními řády členských států sjednoceno, a to nejen z důvodu právní jistoty, ale i ochrany práv a povinností zúčastněných subjektů.

 


[1] Bílá kniha o sportu ze dne 11. 7. 2007, COM(2007) 391 final, bod 4.1.

[2] Čl. 165 Smlouvy o fungování Evropské unie.

[3] Pojem „lex sportiva“ je zavedeným pojmem užívaným od 90. let 20. století označující odvětví „mezinárodního sportovního práva“, tedy souboru platných norem, které se vztahují na oblast sportu, jakož i mezinárodní sportovní zvyklosti, vnitřní sportovní pravidla a rozhodovací činnost soudů v oblasti sportu, zejména Mezinárodní sportovní arbitráže, tzv. CAS.

[4] Rozsudek SDEU ze dne 12. 12. 1974 ve věci 36-74, Walrave a Koch v. Association Union cycliste internationale, ECLI:EU:C:1974:140.

[5] Rozsudek SDEU ze dne 22. 6. 1999 ve věci C-176/96, Jyri Lehtonen and Caston Canada Dry Namur Braine ASBL v. Fédération royale belge des sociétés de basket-ball ASBL. ECLI:EU:C:1999:321, body 43-44.

[6] Např. JURKA, Helena. Právní úprava profesionálního sportu v České republice a zahraničí. Praha: Wolters Kluwer, 2018. Právo prakticky. ISBN 978-80-7552-883-4, s. 20.

[7] To však neznamená, že ekonomickou činnost vykonávají pouze profesionální sportovci. Soudní dvůr ve věci Deliége rozhodl, že skutečnost, že sportovní federace označuje své členy jako amatéry, neznamená, že fakticky nevykonávají ekonomickou činnost. Viz rozsudek ze dne 11. 4. 2000 ve věci spojených případů C-51/96 a C-191/97, Christelle Deliége v. Union Européenne de Judo, ECLI:EU:C:2000:199.

[8] Poskytování služeb dle evropského práva představuje jakoukoli samostatnou výdělečnou činnost za úplatu (na rozdíl od pracovníka, který vykonává závislou práci), zejména tedy činnosti průmyslové povahy, obchodní činnosti, řemeslné činnosti a oblast svobodných povolání.

[9] Lehtonen, bod 46.

[10] Rozsudek ze dne 15. 12. 1995 ve věci C-415/93, Union royale belge des sociétes de football association ASBL v. Jean Marc Bosman, ECLI:EU:C:1995:463.

[11] Lehtonen, bod 45.

[12] SLUKA, Tomáš. Profesionální sportovec (právní a ekonomické aspekty). Praha: Havlíček Brain Team, 2007. ISBN 978-80-903609, s. 142.

[13] K tomu např. rozhodnutí SDEU ve věci Deliége.

[14] Sportovci dokonce mohou mít rovněž povahu podniků ve smyslu soutěžního práva. Viz Souhrnná zpráva o rozhodnutí Komise ze dne 8. 12. 2017 týkající se řízení podle čl. 101 SFEU a čl. 52 Dohody o EHP ve věci AT.40208, Úř. věstník C 148, C(2017) 8240.

[15] LINHARTOVÁ, Denisa. Zásada stejné odměny mužů a žen za rovnocennou práci v profesionálním sportu [online]. 2020 [cit. 2020-07-26]. Dostupné z https://is.cuni.cz/webapps/zzp/detail/218673.

[16] Jednou z takových organizací je např. fotbalová asociace UEFA, která již od roku 2013 usiluje, aby fotbalisté byli povinně zaměstnanci fotbalových klubů. Viz MÁDL, Luděk. Výstražný dopis z UEFA. Na české kluby zaútočí 3. bundesliga. Aktuálně.cz [online]. Publikováno 9. 10. 2013. [cit. 11. 8. 2020]. Dostupné z: https://sport.aktualne.cz/fotbal/vystrazny-dopis-z-uefa-cesky-fotbal-se-boji-3-bun-desligy/r~ca231a282fed11e3888f002590604f2e/.

[17] VLKOVÁ, Jitka. Podnikatel, zaměstnanec, nebo na volné noze? Sportovci se soudí o daně. Idnes.cz [online]. Publikováno 6. 8. 2016 [cit. 11. 8. 2020]. Dostupné z https://www.idnes.cz/ekonomika/domaci/sport-dane-financni-urad.A160805_210513_ekonomika_ane.

[18] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 29. 11. 2019, č.j. 2 Afs 16/2011-78.

[19] ŠTÚR, Jan. Postavení profesionálního sportovce z pohledu pracovního práva. [online]. 2019 [cit. 11. 8. 2020]. Dostupné z https://is.muni.cz/th/tr0de/Pravni_postaveni_profesionalniho_sportovce_z_pohledu_pracovniho_prava__Jan_Stur_.pdf.

In this article

Join the Conversation