Autonomie vůle představuje elementární podmínku fungování právního státu a jde o jeden z projevů vázanosti státní moci zákonem podle čl. 2 odst. 3 Listiny a podle čl. 2 odst. 4 Ústavy.Nález Ústavního soudu ze dne 10.03.2020, sp. zn. III. ÚS 392/20 #1.¹⁾ Tato zásada představuje právo jednotlivce svobodně právně jednat a uspořádat si své záležitosti podle vlastního uvážení.

V zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen NOZ), je autonomie vůle upravena v § 1 odst. 2: „Nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti“. Důsledkem toho je převaha dispozitivních norem v občanském zákoníkuLAVICKÝ, Petr a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 15.²⁾.

Důležité je poukázat na vztah mezi soukromým a veřejným právem. Zatímco v soukromém právu je autonomie vůle limitována pouze výslovnými zákazy (tzv. „vše je dovoleno, co není zakázáno“), veřejné právo se řídí principem legality (zákonnosti). „Orgány veřejné moci mohou jednat pouze v případech, mezích a způsobech, které stanoví zákon“.Ústavní zákon č. 1/1993 Sb. ve znění ústavního zákona č. 347/1997 Sb., 300/2000 Sb., 448/2001 Sb., 395/2001 Sb., 515/2002 Sb., 319/2009 Sb., 71/2012 Sb. a 98/2013 Sb.³⁾

Projevy autonomie vůle

V soukromém právu můžeme autonomii vůle chápat jako svobodu jednotlivce se rozhodnout, zda do právního jednání vstoupí, a možnost určit si obsah daného právního jednání. V praxi se autonomie vůle projevuje především v těchto rovinách:

Smluvní svoboda: „Podstatu sebeurčení lze vyjádřit jako právem uznanou možnost projevit, hájit a prosazovat subjektivní vůli ve vztahu s jinými osobami“.JANOUŠEK, Michal. 1.4.1 [Smluvní svoboda]. Ochrana slabší smluvní strany v občanském zákoníku. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 141–142.⁴⁾ Jedná se o nejvýznamnější projev autonomie vůle. Kromě svobody rozhodnutí, zda smlouvu uzavřít či nikoliv, zahrnuje také svobodu vytvořit smlouvu, kterou zákon nezná. Smluvní svoboda však neznamená jen možnost smlouvu uzavřít. Podle judikatury Ústavního soudu se skládá z čtyř aspektů:Nález Ústavního soudu ze dne 3. 1. 2000, sp. zn. IV. ÚS 387/99.⁵⁾

1. Svoboda uzavírací: subjekt se svobodně může rozhodnout, jestli smlouvu vůbec uzavře
2. Svoboda výběru partnera: svobodna volba adresáta právního jednání
3. Svoboda obsahu: strany si mohou ujednat cokoliv, co není nezákonné (zásada dispozitivnosti)
4. Svoboda formy: možnost stanovit si formu jakoukoliv (písemnou, ústní, nestanoví-li zákon jinak)

Vlastnická svoboda: Představuje autonomii vůle ve vztahu k věcem. Je projevena přes tzv. vlastnickou triádu (držet, užívat a požívat, disponovat). Vyjadřuje právo vlastníka se svou věcí libovolně (v mezích zákona) nakládat (§ 1012 NOZ). Mezi její deriváty patří:

• Testovací svoboda (pořízení pro případ smrti): Právo fyzické osoby k tomu, aby se mohla rozhodnout o osudu svého majetku pro případ smrti, většinou formou závěti anebo dědické smlouvy. Omezením autonomie vůle v dědictví je institut nepominutelného dědice (§ 1492 NOZ).
• Fundační autonomie: Je projevem autonomie vůle v souvislosti se zakládáním právnických osob fundačního typu. „Při regulaci nadačního práva vychází občanský zákoník ze svobody ustavování osob soukromého práva a respektu k vůli zakladatelů fundací (tzv. „fundační svobodě“). Přiklání se tak k přístupu, který je v evropském právním prostředí preferovaný a obvyklý“.RONOVSKÁ, Kateřina. K postavení zakladatelů nadací a nadačních fondů po rekodifikaci soukromého práva. Právní rozhledy, 2015, č. 22, s. 767-771.⁶⁾ Zakladatel má tedy možnost určit účel a majetek fundace.
• Spolková autonomie: Vychází z ústavně zaručené svobody sdružování. Umožňuje osobám se svobodně sdružovat v korporacích (spolcích) za účelem realizace společných zájmu.

Omezení autonomie vůle

Hranice autonomie vůle jsou vymezeny zákonem, aby nedocházelo k omezování práv druhých nebo zájmu celé společnosti. Zakázaná jsou ujednání, která porušují dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob (§ 1 odst. 2 NOZ).

Dobré mravy jsou souhrnem společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence a jsou sdíleny rozhodující částí společnosti.SPÁČIL, Jiří. Dobré mravy v českém občanském zákoníku a v judikatuře. Právní rozhledy, 2004, č. 18, s. 664-668.⁷⁾ Zákon upřednostňuje ochranu celospolečenské morálky před absolutní svobodou jednotlivce. Porušení dobrých mravů je proto z pohledu práva natolik závažné, že ospravedlňuje i přímý zásah do autonomie vůle člověka.

Veřejný pořádek je soubor pravidel chování na veřejnosti. Jeho dodržování směřuje k zachování stability společnosti a státu. Ujednání, které by odporovalo veřejnému pořádku (např. smlouva zavazující ke spáchání trestného činu nebo podporující terorismus), je absolutně neplatné (§ 580 odst. 1 NOZ).

Postavení osob: Nikdo se nemůže platně vzdát své svéprávností, právní osobnosti, osobní svobody nebo lidské důstojnosti (§ 16 NOZ).