Rozlišování práva na právo veřejné a soukromé se klasicky označuje jako právní dualismus (bipartice)Harvánek, J. et al. Právní teorie. Plzeň: Aleš Čeněk, 2013, s. 390.¹⁾ a jeho tradice sahá až do dob římského práva, ve kterých se dělilo na ius publicum a ius privatum.Knapp, V. Teorie práva. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 68.²⁾ Toto rozdělení ale dosud nemá jasnou hranici. V průběhu staletí vzniklo množství teorií, které se o definování této hranice pokouší. Nepanuje na nich ale obecná shoda.Weinberger, O. Norma a instituce. Brno: Masarykova univerzita, 1995, s. 146.³⁾

Zájmová teorie

Jak již bylo řečeno, tradice právního dualismu sahá už do dob římskoprávních, kdy byla poprvé formulována.Harvánek et al. Právní teorie, s. 390.⁴⁾ Římský právník Ulpianus ji vysvětloval větou: „Publicum ius est quod ad statum rei romanae spectat, privatum quod ad singulorum utilitatem.“Weinberger. Norma a instituce, s. 146.⁵⁾Ta v zásadě znamená, že veřejné právo má sloužit zájmům státu a soukromé naopak jednotlivcům.Ibidem.⁶⁾

Tato teorie se v dnešní době nepovažuje za příliš relevantní. Už František Weyr ji kritizoval a považoval za neudržitelnou. Její problém vidí v tom, že se dá jen těžko určit u každé právní normy, zda prospívá jen státu, resp. společnosti, nebo pouze jednotlivci. Na tuto otázku by se podle Weyra mělo odpovídat s odkazem na pospolitost. Těžko totiž určit, že např. občanský zákoník je předpisem vytvořeným v zájmu jen jednoho ze zmíněných subjektů, nýbrž slouží k potřebě všech.Weyr, F. Teorie práva. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, s. 181.⁷⁾

Subordinační teorie (teorie nadřazenosti a podřazenosti subjektů

Podle Hanse Kelsena jde o nejrozšířenější teorii, která se zabývá právními poměry mezi subjekty a podle toho určuje příslušnost k soukromému či veřejnému právu.Gerloch, A. Teorie práva. 2. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2021, s. 128.⁸⁾ V režii soukromého práva si jsou subjekty rovny, tedy není jeden druhému žádným způsobem nadřazen. Tento poměr se nazývá vlastní právní poměr a jeho typickým projevem může být např. smlouva, která vzniká za účasti zavázaných stran.

Jako protiklad soukromého práva stojí právo veřejné, ve kterém je jeden subjekt (stát) nadřízen subjektu druhému. Jde v podstatě o poměr státu a poddaného. Ten se projevuje pravomocí státu vydávat jednostranné projevy vůle, které se dotýkají podřízených subjektů.Kelsen, H. Ryzí nauka právní. Praha: Orbis, 1933, s. 50.⁹⁾ Stát je tak v tomto poměru držitelem moci.Weyr. Teorie práva, s. 182.¹⁰⁾

Zároveň je důležité zmínit, že to není účast státu, která zakládá veřejnoprávní charakter poměru, protože tento veřejnoprávní (resp. soukromoprávní) charakter zakládá již poměr samotný. Stát totiž také může vystupovat v rovném postavení s jinými subjekty.Ibidem.¹¹⁾

I tuto teorii Weyr kritizuje. Podle něho není právní poměr nic jiného než povinnost jednoho subjektu a příslušné oprávnění subjektu druhého. Nevidí zde tedy důvod proto, aby se na oprávněného hledělo jako na nadřízeného, resp. na povinného jako na podřízeného. Kdyby tomu tak bylo, pak by se daly v zásadě všechny poměry považovat za veřejnoprávní.Ibidem, s. 182-183.¹²⁾

Organická teorie (teorie subjektu)

Teorie organická je v dnešní době převažuje nad těmi ostatními.Osina, P. Teorie práva. 2. vyd. Praha: Leges, 2020, s. 15.¹³⁾ Podle Jiřího Pražáka zájmová ani subordinační teorie nevysvětlují, jak je možné, že hranice mezi právem soukromým a veřejným není zcela ustálená. Subjekty práva pak rozlišuje na ty, které jsou členy nutného organického svazku a ty, na které lze hledět jako na individuální subjekty existující samostatně. Za veřejné právo se pak považují ty normy, které upravují poměry těchto nutných organizovaných svazků, společně s poměry jednotlivců, jež vznikly účastí v těchto svazcích.Pražák, J. Rakouské právo veřejné. Praha: Národní knihtiskárna a nakladatelstvo, 1895, s. 2-3.¹⁴⁾

Jinými slovy se dá říct, že pokud se právního vztahu účastní alespoň jeden subjekt, který lze považovat za veřejný svaz (nebo za člena veřejného vztahu), a to právě z toho důvodu, že je veřejným svazem (resp. jeho členem), mluvíme o právu veřejném. V opačném případě jde o právo soukromé.Osina. Teorie práva, s. 15-16.¹⁵⁾

Kogentnost vs. dispozitivnost

Veřejné a soukromé právo se podle některých dá rozlišovat i v závislosti na povaze právních norem. Pro veřejné právo je typický jeho kogentní charakter. Řízení před státním orgánem se zpravidla zahajuje ex offo, tedy z moci úřední.Weinberger. Norma a instituce, s. 147.¹⁶⁾ V soukromém právu naopak převažují dispozitivníGerloch. Teorie práva, s. 129.¹⁷⁾ a smluvní normy a řízení se zahajuje z iniciativy subjektu, tedy na základě návrhu.

Podle Weinbergera jsou ale výše zmíněné skutečnosti spíše následkem právního dualismu, a nestačí tak k objasnění jeho existence.Weinberger. Norma a instituce, s. 148.¹⁸⁾

Shrnutí

Z výše uvedeného vyplývá, že hranice mezi soukromým a veřejným právem není jasně určena. Přesto se dá alespoň orientačně shrnout, jaké metody právní regulace každé z těchto právních subsystémů užívá a co je pro ně v zásadě typické.

Soukromé právo je tedy příznačná dispozitivnost právních norem, a tak i zásada „co není zakázáno, je povoleno“. Také se vyznačuje smluvní autonomií a nutností konsenzu stran při jejím uplatňování. Řízení před orgánem veřejné moci se také řídí principem dispozitivnosti.Gerloch. Teorie práva, s. 129.¹⁹⁾ Soukromé právo je obecně prostoupeno zásadou autonomie vůle subjektů práva. Nelze ale zapomínat na fakt, že i v soukromém právu se mohou objevovat kogentní normy, které i přes výše zmíněné skutečnosti nelze porušovat.Osina. Teorie práva, s. 16-17.²⁰⁾

V soukromoprávním poměru si jsou subjekty vždy rovny.Bogiszak, J., Čapek, J., Gerloch, A. Teorie práva. (2. vyd.). Praha: ASPI Publishing, 2004, s. 103.²¹⁾ I kvůli této skutečnosti nemohou sami rozhodovat o svých sporech, ale zajišťuje to, po podání návrhu, orgán veřejné moci. Sankce za poškození druhého bývá ekvivalentní s daným deliktem.Gerloch. Teorie práva, s. 129.²²⁾ Také z toho plyne, že se v soukromoprávním vztahu většinou právo jednoho vyvažuje povinností druhého.Bogiszak, Čapek, Gerloch. Teorie práva, s. 103.²³⁾

Veřejné právo se vyznačuje kogentními normami.Gerloch. Teorie práva, s. 129.²⁴⁾ Zároveň je typické, že v něm figuruje orgán veřejné moci, který je v nadřazeném postavení. Díky této vlastnosti může vydávat právní akty, upravující právní vztahy ostatních subjektů, aniž by byl potřeba jejich projev vůle. Tyto projevy vůle mohou subjektům zakládat práva i povinnosti bez uplatnění reciprocity.Bogiszak, Čapek, Gerloch. Teorie práva, s. 103.²⁵⁾

Řízení se zahajuje ex offo, bývá tedy uplatněna zásada oficiality a legality. Na rozdíl od soukromoprávního deliktu mívá sankce veřejnoprávního deliktu represivní a preventivní charakter.Gerloch. Teorie práva, s. 129-130.²⁶⁾

Pod veřejné i soukromé právo se tradičně řadí ostatní právní odvětví. Pod veřejné právo spadá bez pochyby právo ústavní. Kromě toho do zmíněného subsystému patří i právo správní, finanční, právo sociálního zabezpečení, trestní právo a právo procesní.

Do soukromého práva pak lze zařadit právo občanské, obchodní, pracovní, rodinnéKnapp. Teorie práva, s. 68.²⁷⁾ a případně mezinárodní právo soukroméOsina. Teorie práva, s. 17.²⁸⁾.

Na závěr je vhodné zmínit, že dnešní doba přinesla trend čím dál častějšího prolínání práva veřejného a soukromého, a to napříč právními odvětvími. Názorně to lze pozorovat např. v právu pracovním či obchodním.Ibidem.²⁹⁾