Již třetím rokem předsedáš redakční radě časopisu Ratio Publica. Komu přesně je časopis určen a jaké jsou jeho cíle?

V zásadě šlo o to, že v České i Slovenské republice doposud chyběl časopis, který by byl oborově zaměřený na analytickou právní filozofii a ústavní teorii. Kolegové, kteří píší texty z těchto oborů, je tak mohli publikovat jen v multioborových periodikách. Cílem proto bylo toto prázdné místo zaplnit a vytvořit specializovanou platformu, která by podpořila publikační aktivity a rozvoj diskuzí v těchto oblastech. Takže cílovou skupinou jsou lidé věnující se těmto oborům a další právníci nebo filozofové, kteří o ně mají zájem. Tím nechci říct, že časopis je určený pouze pro tuzemské publikum a nemá mezinárodní ambice. Naopak ho chceme do budoucna více internacionalizovat. Dokladem těchto snah je i jeho první anglojazyčné číslo, které nedávno vyšlo. Obsahuje texty věnované filozofii lidských práv, jejichž autoři jsou i z Japonska a Rakouska. Momentálně je v plánu, že letní číslo časopisu bude vždy v angličtině, zatímco zimní zůstane v češtině.

 

Když je řeč o filozofii práva, před pár lety ses jako editor podílel na tvorbě handbooku Filosofie práva. Proč ses do práce na této knize vůbec pustil?

Základní idea handbooku byla, že dáme do kupy tým autorů, kteří napíšou kapitoly o tématech z filozofie práva, kterým se dlouhodobě věnují. Například Pavel Ondřejek publikoval zajímavou monografii o systémových teoriích v právu, tak jsem se s ním dohodl, že na toto téma dodá kapitolu do handbooku. Zdeněk Červínek napsal skvělou knihu o proporcionalitě, požádal jsem ho tedy, že pro nás zpracuje právě ji. Podobné to bylo i s ostatními autory. Takový postup měl zajistit vysokou kvalitu knihy i pokrytí oboru ve značné šíři. Chtěli jsme tak s kolegy vytvořit knihu, která by oblast filozofie práva obsáhla hlouběji a komplexněji než dosavadní tuzemská literatura. Zároveň se vyvarovala věcných chyb, které se bohužel v některých tuzemských publikacích v minulosti objevily.

 

Čím přesně se liší žánr handbooku od žánru učebnice?

Učebnice má být primárně určená studentům a poskytnout jim základní přehled o určitém oboru. Předpokládá se, že ji její čtenář prostuduje celou. Za mě by měla mít ideálně jednoho autora, případně být produktem nějakého užšího autorského kolektivu. To zaručí, že si uchová kompaktní charakter i úzké návaznosti mezi jejími částmi. Naopak handbook má shrnovat současný stav poznání v klíčových tématech nějakého oboru. Jeho jednotlivé kapitoly píší různí autoři, kteří se na jejich problematiku specializují. Nečeká se tedy, že jej jeho čtenář přečte celý od začátku do konce. Spíš sáhne po konkrétní kapitole o oblasti, o které potřebuje získat přehled. A může to být vlastně kdokoliv, kdo si chce ujasnit, jaký je v ní současný stav poznání.

 

Myslíš tedy, že má žánr handbooku v české právnické literatuře svou budoucnost?

Ano, myslím si, že knihy tohoto typu mohou být užitečné i u nás. Určitě bude dobré, když vznikne handbook o právní metodologii nebo třeba ústavní teorii. O prvním snad mohu prozradit, že jej Tomáš Sobek s Josefem Kotáskem právě připravují. Dokážu si i představit, že by časem vznikl handbook o etice.

 

Čímž se dostáváme k další Tvé publikaci – jako jeden z autorů ses podílel i na tvorbě učebnice o profesní etice právníků, historicky první knize tohoto typu na našem knižním trhu. Můžeš nám ji trochu přiblížit?

Ano, to je výsledek zajímavé spolupráce mezi kolegy ze tří tuzemských právnických fakult, jakož i některých právních praktiků. Chtěli jsme vytvořit knihu, která by se používala jako učebnice v předmětech zaměřených na profesní etiku právníků a zároveň poskytla reprezentativní přehled po tomto oboru. Dosavadní publikace se totiž zatím věnovaly spíš užším výsečím této problematiky, nebo naopak čtenáři nabízely jen ty nejzákladnější informace o takřka všech právních profesích. Naše kniha měla představovat rozumný kompromis mezi hloubkou zpracování a komplexností. Soustředí se proto pouze na tři základní právní profese – advokáty, soudce a státní zástupce, ale nabízí k nim i spoustu informací a poznatků, které člověk z právních předpisů, judikatury a dosavadní tuzemské literatury nevyčte.

 

Myslíš, že profesní etika právníků je v České republice nedoceněný obor? Jaké to má podle Tebe příčiny?

Ano, ve srovnání se zahraničím se věnuje profesní etice právníků u nás mnohem menší pozornost. A to platí z hlediska praxe i teorie, kterou se mimochodem v USA hodně zabývají. Autoři jako Luban nebo Wendel píší o profesní etice poměrně sofistikované vědecké texty. Myslím, že problém nízkého zájmu o tuto oblast v tuzemsku má dvě odlišné příčiny. V akademické sféře může být tento obor vnímán jako málo vědecký, jako něco určeného primárně praktikům. Právě kolegové z USA, ale také třeba z Polska, ukazují, že to tak nutně být nemusí. Ve sféře právní praxe ji pak mohou někteří lidé vnímat jako nějakou neužitečnou dogmatiku a prázdné moralizování, což je rovněž podoba, která jí vůbec nemusí být vlastní.

 

A v čem tedy spočívá význam profesní etiky pro právníky?

Samozřejmě bylo by naivní se domnívat, že šest seminářů a pár přednášek dovede budoucí právníky k tomu, že budou v praxi jednat morálně. Kateřina Šimáčková velmi správně říká, že tu jde spíše o určité zvyšování jejich citlivosti vůči určitým problematickým situacím. Jinak řečeno, že si uvědomí, že třeba právě v tento moment se děje něco, nad čím by se měli více zamyslet, že jim v hlavě spustí určitý alarm. To je myšlenka, se kterou se ztotožňuji i já.

 

Jakým způsobem by se měla podle Tebe profesní etika právníků učit?

Moje metoda je v zásadě stejná, jakou používám i ve většině svých ostatních předmětů. Rád se věnuji případům a situacím, které nemají na první pohled jasné řešení a vyvolávají diskuzi. Otevřou před člověkem nějakou novou perspektivu a motivují ho k zamyšlení. Raději kladu lidem otázky a pak se snažím dávat jejich odpovědi do souvislostí. Snažím se jim ukázat, v čem je jejich argumentace problematická, jak by se dala přetvořit, aby byla koherentnější a přesvědčivější. Mým cílem je pomáhat druhým v hledání vlastních závěrů, nikoliv jim je sám dávat. Nerad sděluji lidem nějaké hotové pravdy, zejména pak pravdy, které se tváří jako hluboké. Tím ale rozhodně netvrdím, že existuje jedna správná metoda výuky, že toto je právě ona. Každý vyučující má své silné a slabé stránky a dává dobrý smysl, aby tomu svou výuku přizpůsobil. To platí pro jakýkoliv předmět včetně profesní etiky.

 

Vloni Ti vyšla také kniha Utilitarismus a filozofie lidských práv. Čemu přesně ses v ní věnoval a čím je její téma pro tuzemské čtenáře zajímavé?

Už dlouho se zabývám otázkou, proč máme vůbec mít lidská práva. V praxi jsou samozřejmě velmi úspěšná. Právníci je aplikují, politici se jimi zaštiťují, novináři o nich píší. O to víc ale vyvolávají v oblasti teorie pochybnosti z řad skeptiků. Nehledě na to, že jejich formulace v různých katalozích jsou zpravidla velmi abstraktní. Otevírají tedy značný prostor pro interpretaci, v níž nám může vhodná teorie poměrně hodně pomoct. Ve své knize tak představuji a kritizuji nejvýznamnější ze současných přístupů, které nabízí jejich ospravedlnění. Já sám ho hledám v jejich propojení s utilitaristickou etikou. Jde o kontroverzní spojení, což je dáno především tím, že právě s utilitarismem je v našem prostředí spojena řada mýtů. Obvykle je prezentován jako nějaký jednoduchý přístup, který se snaží případ od případu kalkulovat, co nejvíce zvýší užitek. V tomto případě jde ovšem o slaměného panáka, protože žádný z hlavních reprezentantů tohoto směru takto neuvažoval. Ve skutečnosti jde o teorii, která je mnohem sofistikovanější a její závěry nejsou v onom ostrém rozporu s našimi základními morálními intuicemi, jak naznačují její kritici. Čtenář se tedy v mé knize dozví, co přesně utilitarismus znamená a získá i informace o hlavních teoriích lidských práv, jejich silných stránkách a slabinách.

 

A dokázal bys pro naše čtenáře v pár větách shrnout, co přesně utilitarismus je?

Utilitarismus je teorií normativní etiky. Hledá odpověď na to, co je morálně správné. Zjednodušeně řečeno, z různých alternativ si máme podle něj zvolit takovou, která povede k maximalizaci celkového množství užitku ve světě. Užitek každého má přitom stejnou váhu. Důležitá je jeho kvantita, nikoliv to, jestli je jeho producentem muž nebo žena, černoch nebo běloch, věřící člověk nebo ateista. Proto je utilitarismus ze své podstaty antidiskriminační. Zároveň je mimořádně citlivý na faktuální kontexty, které determinují jeho odpovědi. Proto je rovněž antidogmatický.

 

Jedna z námitek vůči utilitarismu, která většinu lidí asi napadne jako úplně první, je, že umožňuje obětovat jednotlivce v zájmu nějakého většího dobra, přesněji řečeno maximalizace užitku. Něco takového by ale bylo v ostrém rozporu s myšlenkou lidských práv. Jak tento problém vnímáš Ty?

Jistě, tato námitka se v průběhu historie objevovala v bezpočtu různých variant. Klasické je například transplantační dilema. Má lékař usmrtit zdravého člověka, který přišel do nemocnice na preventivní prohlídku, aby s pomocí jeho orgánů zachránil pět dalších lidí čekajících na transplantace? Samozřejmě žádný utilitarista nikdy netvrdil, že máme něco takového udělat. Jde totiž o příklad lokální optimalizace, která má do budoucna řadu potenciálně velmi nebezpečných důsledků. Opomíjí některé důležité faktory, které utilitaristé ve svých kalkulacích nutně zohledňují. Jak by se například takový případ podepsal na důvěře lidí ve zdravotnický systém, když by se o něm dozvěděli? Ve své knize tento i jiné podobné příklady velmi podrobně rozebírám a ukazuji, proč ve skutečnosti utilitaristé takové závěry odmítají. Lidská práva rozhodně nestojí v opozici vůči utilitarismu. Naopak jsou jeho organickým vyústěním, protože právě jejich uplatňování dlouhodobě nejvíce přispívá k růstu užitku.

 

Řekl bys, že věříš v lidská práva?

To záleží na tom, co přesně se takovou otázkou myslí. Samozřejmě se ztotožňuji s tím, že lidská práva jsou důležitá a mají se v našem světě prosazovat. Nemyslím si však, že jsou věcí víry. Pro mě jsou věcí argumentace. Lidská práva máme brát vážně z toho důvodu, že pro ně svědčí pádné argumenty. Myšlenka, že existují nezávisle na nás podobně jako třeba stoly nebo židle a ústavodárce (případně ústavní soudy) je poznává nějakým šestým smyslem, mi naopak přijde jako naprosto směšná a neobhajitelná.

 

S jakými dalšími mýty spojenými s filozofií práva ses v našem prostředí setkal?

Jako největší problém vnímám to, že část naší právnické komunity stále ztotožňuje právní pozitivismus s přepjatým formalismem nebo myšlenkou, že se má právo aplikovat mechanicky. Nic takového ale nikdo ze současných právních pozitivistů netvrdí. Nakonec, netvrdil to ani žádný z jeho klíčových reprezentantů ve 20. století. Ten, kdo chápe tento směr takto, zkrátka vůbec netuší, o čem vývoj v právní filozofii za posledních sto let byl.

 

Na čem právě pracuješ?

Nejvíce se právě věnuji psaní článků na svůj nový GAČR „Lidská práva a welfarismus“ a prezentaci svého výzkumu v zahraničí. Nedávno jsem takto navštívil Salzburg a Janov, což jsou krásná historická města plná vynikajících odborníků na filozofii práva. Za diskuze s nimi jsem vděčný. Také připravuji učebnici právní filozofie. Rád bych do ní zahrnul i některá nová témata, kterým u nás zatím nebyla věnovaná dostatečná pozornost. Myslím třeba na některé aplikace filozofických poznatků v oblasti soukromého nebo trestního práva.

 

Jaké filozofické poznatky máš v souvislosti se zmíněnými právními odvětvími na mysli?

Třeba v případě soukromého práva jde o otázku, kdy (a proč) máme morální povinnost dodržovat smlouvy. Například podle efficient breach theory je v pořádku porušit smlouvu, když je pro nás výhodnější druhé straně nahradit škodu než poskytnout plnění. Jedná se o situaci, kdy je takový postup pro jednu ze stran výhodnější, zatímco pro druhou vyjde nastejno. Nikdo si nepohorší a alespoň někdo si polepší. To se zdá velmi intuitivní. Do kontrastu vůči této teorii ale můžeme dát kantovský přístup. S jistým zjednodušením – dodržování smlouvy je podle něj výrazem mého respektu vůči druhé smluvní straně. Když se bez jejího souhlasu rozhodnu neplnit a raději jí nahradit škodu, ignoruji její vůli a neberu ji vážně jako osobu.

 

Přesně tak, je zde otázka autonomie vůle – já uzavřel smlouvu a z toho pro mě plyne určité očekávání, kam se náš vztah bude ubírat. Ač mě znáš a víš, že se také kloním spíše k utilitarismu než ke kantovské etice, zde mi utilitaristické řešení moc nesedí. Z praxe vím, jak složité je vyčíslovat všechny složky škody – kromě samotné finanční škody je zde právě i to psychické nepohodlí, protože je mi vnucováno řešení, které jsem si nevybral, je zde určitá nejistota, co se bude dít – třeba i s ohledem na to, že jsem na plnění druhé strany spoléhal, nyní musím např. hledat jiného subdodavatele, je to starost navíc, k tomu pravděpodobně pod časovým tlakem. Jak navrhuješ řešit podobné otázky?

Pokud je řeč přímo o utilitarismu, tak bych to vnímal trochu jinak než Ty. Jednu z jeho silných stránek představuje jeho flexibilita. Neměl by být problém akceptovat řešení, které nám nabízí kantovská etika, pokud by z dlouhodobého hlediska produkovalo nejlepší výsledky. Utilitarismus spíše funguje jako teorie ultimátního ospravedlnění. Nenutí nás bezprostředně používat utilitaristické kalkulace pro řešení našich každodenních problémů. Samotné vyčíslování výše náhrady škody je v některých případech samozřejmě velmi složité. Můj pohled je v tomto směru dost pragmatický. Snažil bych se o postupné zlepšování nástrojů a metod, které už máme k dispozici. Mnohdy se nám v praxi nepodaří adekvátně zohlednit všechny faktory, ale měli bychom se snažit udělat maximum možného.

 

Právní filozofie tak podle tebe může být užitečná i pro konkrétně zaměřená právní odvětví?

Ano, o tom vůbec nepochybuji. Nakonec, když se podíváme do zahraničí, tak právní filozofie tam neřeší jenom obecné otázky po povaze práva. Vychází tam i spousta monografií a článků, které zkoumají filozofické problémy v rámci jednotlivých právních odvětví. Nejvíc jde samozřejmě o občanské, trestní a mezinárodní právo. Setkal jsem se ale i s texty, které třeba aplikují některé Fullerovy myšlenky ve správním právu. Je spíš problémem tuzemské právní filozofie, že jim zatím nevěnovala tak velkou pozornost, jakou by si zasloužily. Ambicí knihy, kterou právě píši, je tento deficit trochu snížit.