Název ZoO má původ v termínu „whistleblowing“, který doslova znamená „hvízdání na píšťalku“ a vyjadřuje situaci, kdy člověk (např. zaměstnanec) nějakým způsobem činný v určité organizaci upozorní na nelegální či neetické jednání v této organizaci (např. protiprávní jednání zaměstnavatele) – přeneseně řečeno zahvízdá na píšťalku. Takový člověk se v anglickém jazyce označuje jako whistleblower. V českém jazyce se pak takovému člověku říká oznamovatel, neboť toto slovo v sobě neobsahuje negativní emoce (na rozdíl např. od slova udání, udavač apod.) a není žádoucí, aby takové negativní emoce dané označení vyvolávalo. Dané jednání zaměstnavatele (resp. v širším smyslu osoby, pro kterou oznamovatel činí nějakou práciNemusí se jednat pouze o zaměstnance, ale je třeba i v kontextu ZoO konání práce chápat v širším smyslu – viz § 2 odst. 3 ZoO.³⁾, ale pro účely tohoto článku se bude takové osobě říkat zaměstnavatel) totiž není v pořádku a konstrukce je taková, že oznamovatel, jednající v dobré víře, si zaslouží ochranu před možnými důsledky plynoucími z daného oznámení. Cílem oznámení má být prospěch společnosti jako celku, nikoli vyvolávání potíží.PAVLIŠOVÁ, Radka a kol. Whistleblowing není donašečství. Příručka nejen pro oznamovatele. Praha: Transparency International, 2014, s. 7–8.⁴⁾ Lze si představit oznámení např. ohledně korupce, šikany, poškozování životního prostředí apod.

Obecně existují různé přístupy k ochraně oznamovatelů. Je třeba definovat, kdo má požívat ochrany (resp. v jakých situacích), jak se vypořádat s oznamovatelem, který jedná s cílem poškodit osobu, vůči níž oznámení směřuje, zda má být ochrana přiznána i anonymním oznamovatelům, či nikoli, jak se vypořádat s rizikem, že se oznámením nebude nikdo kvalifikovaně zabývat (resp. kdy a za jakých podmínek je oznámení možné zveřejnit) apod. V širším smyslu (tedy ne ve smyslu ZoO) by se teoreticky nemuselo oznamovat pouze protiprávní jednání, ale i jednání neetické, jak bylo uvedeno i výše. Žádoucí samozřejmě je, aby bylo možné toto oznámení řešit v rámci daného zaměstnavatele. Ten by měl proto zavést nějaký vnitřní systém oznamování (např. jakým způsobem bude možné oznámení učinit, zda bude u zaměstnavatele instalována nějaká fyzická schránka, do které bude možné oznámení vhazovat, jak může podat zaměstnanec oznámení osobně, kdo bude pověřen vyřizováním oznámení, vše lze spojit i s vydáním etického kodexu zaměstnavatele, v souladu s compliance programem apod.). Důležité je, aby se oznámením někdo kvalifikovaně zabýval. V některých případech ale lze mít důvodné pochybnosti o tom, že by se s oznámením zaměstnavatel vypořádal adekvátním a žádoucím způsobem. Proto by měla být možnost též oznámení učinit vůči třetí osobě (státnímu orgánu), popř. v některých případech se dá počítat i s uveřejněním daného oznámení jakožto s možností ultima ratio. Uveřejnění s sebou ale nese i důsledky, které ovlivňují jméno a pověst zaměstnavatele i u nezaangažovaných osob. Pokud by takové oznámení bylo provedeno uveřejněním neoprávněně, může to jistě nést důsledky pro oznamovatele, např. povinnost k náhradě škody.Viz např. MUZIKÁŘ, Karel. Nastavení interních pravidel obchodních korporací coby zaměstnavatelů v souvislosti s problematikou whistleblowingu. In PICHRT, Jan (ed.). Whistleblowing. Praha: Wolters Kluwer, 2013, s. 75–85.⁵⁾

Již nyní by se za určitý předstupeň whistleblowingu v pravém slova smyslu v určitých situacích dal považovat (kromě systému trestního a přestupkového práva) např. postup dle § 276 odst. 9 zákoníku práce, kdy má zaměstnanec právo na projednání své stížnosti se zaměstnavatelem, příp. na jeho žádost s odborovou organizací nebo jiným zástupcem zaměstnancůPRŮŠOVÁ, Aneta. Role odborových organizací a jiných zástupců zaměstnanců při whistleblowingu. In PICHRT, Jan, MORÁVEK, Jakub a kol. Whistleblowing – minulost, přítomnost, budoucnost. Praha: Wolters Kluwer, 2020, s. 74–78.⁶⁾, nebo např. i povinnost odvrátit škodu nebo nebezpečí, jak vyplývá z § 251 a 266 zákoníku práce.Viz KOSTADINOVOVÁ, Ilona. Zvláštní oznamovací povinnost zaměstnance. In PICHRT, Jan (ed.). Whistleblowing. Praha: Wolters Kluwer, 2013, s. 238–240.⁷⁾ Přijatý ZoO má ale oznamovatelům garantovat vyšší míru ochrany před případnými odvetnými opatřeními. V minulosti se objevilo již několik pokusů, jak upravit whistleblowing v České republice právním předpisem. Dosud se ale na rozdíl od ZoO podobný zákon přijmout nepodařilo.PICHRT, Jan. Do pětice všeho dobrého? In PICHRT, Jan, MORÁVEK, Jakub a kol. Whistleblowing – minulost, přítomnost, budoucnost. Praha: Wolters Kluwer, 2020, s. 1–6.⁸⁾ ZoO vychází z evropského práva, když implementuje směrnici Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/1937 ze dne 23. října 2019 o ochraně osob, která oznamuje porušení práva Unie. ZoO bude vztahovat ochranu oznamovatelů na ty případy, kdy se jedná (především) o podezření na protiprávní jednání, které může naplňovat znaky trestného činu či závažného přestupku (s horní hranicí sazby pokuty alespoň 100 000 Kč), u osoby, pro kterou oznamovatel konal práci. Aby oznamovatel požíval ochrany dané ZoO, bude muset podat oznámení v neanonymní formě, příp. je chráněn až od chvíle, kdy jeho totožnost bude známa příslušným osobám.Viz § 4 odst. 3 ZoO.⁹⁾ Oznamovatel, jednající v dobré víře, nesmí být vystaven žádným odvetným opatřením (např. výpovědi dané zaměstnavatelem).Viz § 4 ZoO.¹⁰⁾ V opačném případě má nárok na přiměřené zadostiučinění.Viz § 5 ZoO.¹¹⁾ Zároveň ale ani oznamovatel nesmí podat vědomě nepravdivé oznámení, takové jednání je přestupkem dle § 23 ZoO. Oznámení bude možné dle § 7 ZoO učinit přes vnitřní oznamovací systémy zaměstnavatele, prostřednictvím Ministerstva spravedlnosti, prostřednictvím orgánu veřejné moci a ve výjimečných případech též uveřejněním. Zaměstnavatelé, kteří mají méně než 250 zaměstnanců, mohou vnitřní oznamovací systémy sdílet mezi sebou.Viz § 8 odst. 3 ZoO.¹²⁾ Ohledně dalších detailů (např. vnitřního oznamovacího systému, výjimek, jaká oznámení se nepovažují za oznámení dle ZoO, příslušných osob, přestupků, kontroly apod.) odkazuji na ZoO, příp. internetové stránky https://oznamovatel.justice.cz/. Též je třeba mít na mysli, že např. AML zákon ve znění účinném od 1. 8. 2023 může stanovit pravidla oznamování odchylně od subsidiárního ZoO.

Samozřejmě ZoO má své příznivce i odpůrce. Někomu se může zdát příliš „měkký“ nebo nepříliš potřebný (když neposkytuje např. ochranu i anonymním oznamovatelům a mnoho možností, jak upozornit na trestný čin či přestupek, lze nalézt i bez ZoO v právním řádu), někomu naopak příliš „přísný“ (např. vzhledem k možným důsledkům pro osobu, vůči které by oznámení směřovalo). Také je třeba si uvědomit, že ZoO sleduje ochranu oznamovatele, nezavádí povinnost učinit oznámení (v tom je třeba vyjít z jiných právních předpisů). Ale až čas samozřejmě ukáže, jak velký přínos tento nový zákon bude mít v praxi.