Data o exekucích, trendem je sériový dlužník

V první řadě je nutné uvést základní údaje o exekucích, které lze jednoduše získat náhledem na webové stránky Exekutorské komory České republiky (https://statistiky.ekcr.info/). K dnešnímu dni, je celkový počet povinných fyzických osob v exekuci 631 554. Celkový počet exekucí vůči fyzickým osobám je 3 719 679. Trendem jsou bohužel tzv. sériový dlužníci, protože průmětný počet exekucí na jednoho povinného, který je fyzickou osobou je téměř šest exekucí. Z uvedených dat je více než patrné, že problematika exekucí je skutečný problém, který postihuje značný počet obyvatel České republiky, napříč celým jejím územím.

Realita exekucí

Kdekdo by si řekl, že exekutor přece musí mít nástroje, jak dlužníka zákonným způsobem přinutit ke splácení jeho dluhů. Má přece k tomu několik způsobů, které upravuje občanský soudní řád. Opak je však pravdou. Za dobu téměř 25 let, co je soudní exekutor součástí právního řádu České republiky si dlužníci zvykli a v zásadě osvojili život, ve kterém mohou přijít do styku se soudním exekutorem. Dá se říct, že si svůj život přizpůsobili tak, aby na ně exekutor za každou cenu nemohl. Jak to v praxi vypadá? Základem je mít trvalý pobyt na obecním úřadě a poté se fakticky zdržovat v podnájmu, ideálně v pražském panelovém domě, kde je značné množství nájemníků. Dále mít výdělky z černé ekonomiky, finance mít uložené na účtu někoho z rodiny. Dalším nástrojem je také práce za minimální mzdu, ze které nejdou provádět srážky ze mzdy (zbylou část dostane zaměstnanec jiným způsobem).  

Ano, není to ideální život, ale je to efektivní způsob, jak se vyhnout povinnosti platit své dluhy a přitom se klidně dál a dál zadlužovat. Pokud mě 20x chytli v metru za černou jízdu a nic se mi nestalo, proč bych na černo nezkoušel jezdit dál? Mezi tzv. sekundární dluhy patří zejména neplacení zdravotního pojištění, nájemného, poplatky služby, daně a místní poplatky.

Zkrácení doby oddlužení nestačí

Především z těchto výše popsaných důvodů, vysvětlovali zástupci Exekutorské komory ČR v celém legislativním procesu insolvenční novely, že byť dojde k snížení doby oddlužení, nebude mít drtivá část dlužníků (zejména sériový dlužníci) žádnou motivaci vstoupit do oddlužení. Důvod je jednoduchý. V exekuci na ně exekutor nemůže, protože si dokázali svůj systém života exekuci přizpůsobit. Exekuce je tak pro ně zcela zadarmo, navíc v ní umí dobře fungovat. Naopak v insolvenci by museli všechny své příjmy přiznat a současně měsíčně platit alespoň nějakou částku, aby došlo k oddlužení.

Snahou Exekutorské komory ČR tak bylo nastínit své dlouholeté zkušenosti a poznatky z chování sériových dlužníků v exekuci a jejich motivaci případného vstupu do insolvence. V první řadě si dlužník spočítá, jaké řízení (exekuční nebo insolvenční) je pro něho levnější, tzn. kde zaplatí míň, resp. kde mu zůstane víc peněz. Za druhé vstupuje dlužník z exekuce do insolvence až v okamžiku, kdy je v přímém kontaktu s úkony exekutora, tzn. exekutor u něj provádí soupis věcí. Nebo dále těsně před dražbou nemovité věci.

Je tak patrné, že ve vztahu exekuce a insolvence není žádná systematika, která by dlužníka povinně někam směřovala. Proto, i po účinnosti zkrácení doby oddlužení lze předpokládat, že se tzv. sérioví dlužníci z exekucí do insolvencí nepohrnou.

Minimální srážka ze mzdy jako spojka mezi exekucí a insolvencí

Jako reakci na zvýšení motivace odchodu dlužníků do insolvence navrhovala Exekutorská komora ČR novelizaci srážek ze mzdy o nový institut tzv. minimální srážku. Její podstata je v tom, že pokud povinný pobírá minimální mzdu (která je v současných ekonomických podmínkách vždy považována jako optimalizace příjmů dlužníka), bude se mu i tak srážet minimální srážka (alespoň 945 Kč, pro důchodce dokonce jenom 480 Kč).

Minimální srážka tak sleduje tři základní cíle. Za prvé výrazně snižuje motivaci dlužníka pobírat minimální mzdu, protože i z ní se najednou bude do exekuce srážet. Tím pádem bude mít dlužník snahu pobírat svojí skutečnou mzdu, protože do budoucna má šanci pobírat adekvátní důchod, který se mu doposud odvíjí pouze od minimální mzdy. Druhým efektem je výrazné rozplacení exekucí u tzv. sériových dlužníků, u kterých by nyní mohla nastat situace, že se třeba za rok dvě až tři exekuce srážkami zcela uhradí. Dnešní situace u sériových dlužníků je opačná. Ročně se v podstatě žádná exekuce neuhradí a další mu naskáčou (za tzv. sekundární dluhy, viz. výše). A za třetí. Dlužník, pro kterého by minimální srážka znamenala výrazný ekonomický zásah, tak může v zásadě ihned vstoupit do režimu insolvence.

Ve svém souhrnu tak minimální srážka ze mzdy představuje spojku mezi exekucí a insolvencí. Nastoluje tolik potřebnou systematizaci. Na jedné straně samozřejmě nabourá současný zažitý model sériového dlužníka, protože by díky ní pociťoval přímé důsledky. Na druhou stranu, pokud by ty důsledky měli pro něj být natolik ekonomicky nezvladatelné, má nastoupit do režimu insolvence, která má nyní výrazně zkrácenou dobu.

Mediální zkratky v exekucích

Celá politická debata a je v zásadě jedno, jestli mám na mysli poslaneckou nebo senátní ohledně zavedení minimální srážky ze mzdy byla vedena dnes již známým narativem. Zlý exekutor, co má obrovské zisky. Dlužník, který musí dostat druhou šanci. Věřitel, kterému má stačit, že v insolvenci dostane aspoň něco. A vždycky začít starým známým, dluhy se musí platit, ale…

V dnešní záplavě mediálních zkratech si dovolím poskytnout náhled k některým otřepaným frázím. Dlužník matka samoživitelka – povětšinou se jedná o dluhy, které jí vznikly dávno předtím, než se jí narodili děti, zpravidla se jedná o pokuty za dopravní podniky, nezaplacené zdravotní pojištění atd. Dlužník důchodce – v drtivé většině případů dluhy vznikly v produktivním věku osoby.

V obou případech tím chci říct, že současný statut (matka samoživitelka, důchodce) neměl v řadě případů vůbec vliv na tvorbu vytváření dluhů těchto osob v minulosti. Proto je zmiňování jejich současného statutu poněkud klamoucí a jsou využívány jako kolorovaný a citový argument. Já to považuji za argumentační faul.

A co dál?

Minulost ukázala, že dlužnicky příznivá právní úprava nezaručí zamýšlený důsledek. Měli jsme Milostivá léta a jak to dopadlo? Miniaturní zájem. Viník? Ano, samozřejmě exekutor… Nyní mají dlužníci výraznou šanci, aby nastoupili tříletý oddlužovací program s dobrým koncem (zbytek nesplacených dluhů jim bude prominut). Budou však mít motivaci vstoupit do oddlužení, když si za ty roky v exekuci zvykli na to, že exekutorovi nic platit nemusí? Navíc s vědomím, že exekuce se může vést bez zálohy věřitele pouze šest let?

Ani vlastně nevím, jak si mám zdůvodnit to, že někteří nejmenovaní politici mi sdělili, že pokud by v exekucích byla minimální srážka, tak to ti dlužníci už ekonomicky neutáhnou. Když jsem oponoval tím, že mají přece vstoupit ihned do tříleté insolvence, tak jsem se dozvěděl, že ta je pro ně ale moc drahá.

A tím docházím k samotnému závěru, ve kterém chci jednoduše nastínit svou domněnku, jak zákonodárci v dnešní době zřejmě uvažují nad systematikou mezi exekucí a insolvencí. Sériové dlužníky ponechme v exekuci, kde nemusí nic platit. A ty bohatší dlužníci, se do insolvence přihlásí dřív nebo později sami. Nikde jsem však nezaznamenal, že by některý politik uvažoval tím způsobem, že normální je nedlužit.