Nový občanský zákoník však s předsmluvní odpovědností již počítá přímo, a to v §§ 1728–1730. Na první pohled se může zdát, že tím zákonodárce zamezil jednáním „na oko“ a slaví úspěch, nicméně nás čeká několik interpretačních obtíží.

Předsmluvní odpovědnost je v nejobecnější rovině upravena již v § 6, který ve svém prvním odstavci říká, že „(k)aždý má povinnost jednat v právním styku poctivě“. Dle ustanovení § 1728 má každý právo vést jednání o smlouvě, přičemž neodpovídá za to, že ji neuzavře. Druhým dechem (větou) ovšem ustanovení říká, že odpovídá ten, kdo jednání zahájí, aniž má (od začátku) v úmyslu smlouvu uzavřít. Tedy aby odstoupivší strana neodpovídala, musí mít v úmyslu smlouvu uzavřít, ale odstoupit musí před stádiem „vysoké pravděpodobnosti“ uzavření smlouvy (viz níže). Co je už ono „jednání o smlouvě“ a co je ještě např. pouhým rozhovorem, však bude muset vyřešit až judikatura, což značí určitou právní nejistotu v (ne)vzniku závazků, nehledě na prokazatelnost vůle strany od počátku (ne)uzavřít smlouvu. Druhý odstavec ukládá stranám povinnost vzájemně si sdělit všechny skutkové a právní okolnosti, které by mohly mít vliv na vůli stran uzavřít smlouvu. Jde přitom o informace, které strana vědět má (subjektivní úroveň) nebo které vědět musí (objektivní úroveň). Dá se tedy dovozovat, že by se odstoupivší strana mohla zprostit předsmluvní povinnosti v případě nedodržení oné informační povinnosti druhou stranou. Nabízí se tu totiž argument, dle kterého v případě, kdy by odstoupivší strana o jistých právních/skutkových okolnostech věděla, k uzavření smlouvy by stejně nedošlo. Na relevanci nesdělených informací mohou mít strany samozřejmě diametrálně odlišné názory i proto, že jejich ekonomickým zájmem je uzavřít smlouvu s nejhorším svým plněním a s nejlepším plněním druhé strany. Další cesta právní nejistoty se nám tu také otevírá skrze rozsah informační povinnosti, který vybízí k dalším sporům.

Další problém nám nabízí první odstavec § 1729. Dle tohoto ustanovení jedná nepoctivě ta strana, která ve fázi, kdy se uzavření smlouvy jeví jako vysoce pravděpodobné, ukončí jednání o uzavření smlouvy, aniž pro to má spravedlivý důvod. Kdy už jsou strany ve fázi „vysoké pravděpodobnosti“ uzavření smlouvy a co je to „spravedlivý důvod“, se dle mého názoru bude muset posuzovat ad hoc, neboť si ad absurdum dovedu představit i předsmluvní odpovědnost v případě, kdy na poslední chvíli člověk vystoupí z linkového autobusu, přičemž řidič již očekával uzavření smlouvy o přepravě osob. Druhý odstavec ukládá povinnost straně, která zastavila jednání před uzavřením smlouvy, nahradit druhé straně škodu, nejvýš však v rozsahu, který odpovídá ztrátě v obvyklých případech. Není tedy nutné prokazovat ztrátu v konkrétním případě, zákonodárce zde tedy poškozené straně ulehčil od důkazního břemene. Dnes je (např. v případě smlouvy o dílo) podobná situace řešena uhrazením nákladů, z ustanovení NOZ se dovozuje povinnost uhradit i ušlý zisk. Jak se ale posoudí situace, kdy není možné ušlý zisk určit, např. u smlouvy na dobu neurčitou?

Ustanovení § 1730 dále ukládá stranám povinnost zachovat důvěrné údaje či sdělení. Pokud se strana obohatí ze zneužití těchto údajů, je povinna vydat druhé straně to, oč se obohatila. V případě splnění obecných podmínek § 2894 a násl. má poškozená strana nárok i na náhradu újmy. 

Poslední zajímavou kapitolou je smluvní vyloučení předsmluvní odpovědnosti. Tvůrci NOZ proklamují, že jejich cílem je silnější autonomie stran a z toho plynoucí dispozitivnost právních norem v NOZ. Z toho se tedy dá vyvozovat možnost smluvních stran předsmluvní odpovědnost a priori vyloučit či omezit. Otázkou zůstává, může-li se např. podnikatel smluvně vyvázat ze své předsmluvní odpovědnosti vůči spotřebiteli. Vzhledem k § 1814 písm. j) se domnívám, že takové omezení (ani v případě vzájemného vyloučení, tedy i na straně spotřebitele) možné není a zůstává tu pouze možnost vyvázat z takovéto povinnosti jen spotřebitele.