Jako odborný garant zahájil jednání v sekci krátkým úvodním slovem Radek Ruban.

Na něj navázala Bohuslava Horáková s příspěvkem „Nástroje ochrany vlastního kapitálu v dohodách společníků“. Během svého vystoupení přiblížila přítomným dohodu společníků (akcionářskou dohodu) a základy investiční dokumentace. Jádrem příspěvku bylo představení modelové dokumentace připravené organizacemi British Private Equity & Venture Capital Association a National Venture Capital Association. Po rozboru základních aspektů těchto modelových úprav byly tyto dokumenty představeny v kontextu tuzemské právní úpravy. V rámci diskuze rezonovalo zejména to, do jaké míry je přípustná úprava tzv. nevýkonných členů statutárního orgánu v zákoně o obchodních korporacích.

Jako druhý vystoupil Filip Horák s tématem „Participace, crowdfunding nebo snad pokoutné fondy?“. Řečník rozebral možnosti shromažďování kapitálu moderními způsoby od veřejnosti. Představil rizika spojená s financováním způsobem veřejné nabídky cenných papírů, korporátních dluhopisů či (pokoutných) investičních fondů a minifondů. V rámci diskuze byly rozebrány možné budoucí sankční mechanismy pro zajištění účelu právní úpravy týkající se crowdfundingu, a to se zaměřením na ochranu investorů.

Poté prezentovala svůj příspěvek na téma „Motivační nástroje ke splacení vkladové povinnosti“ Gabriela Brejchová. Tento příspěvek byl zaměřen zejména na otázku, zda by bylo možné dovodit ručení akcionářů za nesplacený emisní kurs v akciové společnosti obdobně, jako je tomu, není-li splacen vklad společníka ve společnosti s ručením omezeným. V navazující diskuzi byl akcentován zejména hodnotový rozkol spočívající v odklonu od minimální výše základního kapitálu ve společnosti s ručením omezeným při současné přísnosti nástrojů zajišťujících splacení vkladů do základního kapitálu.

Další z příspěvků byl nazván „Význam distribučných testov pri delení zdrojov spoločnosti“. Barbora Grambličková osvětlila fungování a význam kapitálových testů pro distribuci prostředků ze společnosti ve slovenské právní úpravě. Kapitálové testy byly postaveny do protikladu k úpadkovému testu a testu krize společnosti. Oproti slovenskému přístupu byl vysvětlen i finský model bránící přílišnému kapitálovému odlivu z tamních společností.

Druhou polovinu sekce, která probíhala po krátké přestávce, otevřel svým příspěvkem s názvem „Promlčení práva obchodní korporace na splacení vkladu“ Luboš Brim. Ve svém pojednání se zamýšlel nad tím, zda je právo na splacení vkladu z hlediska účelu úpravy v zákoně o obchodních korporacích teoreticky promlčitelné. Podle řečníka se o promlčitelné právo jedná, avšak společnost se i po uplynutí promlčecí lhůty bude moci vůči společníku dovolávat nesplnění vkladové povinnosti v rámci obrany proti výkonu společnických práv, jež jsou co do své existence či rozsahu podmíněna splacením vkladu. Námitka promlčení vznesená společníkem bude nadto v případě úpadku společnosti zásadně v rozporu s dobrými mravy, bude-li právo na splacení vkladu v přiměřené lhůtě uplatňovat insolvenční správce.

Daniel Tauber navázal tématem „Finanční asistence pohledem testu vlastního kapitálu“. V něm se zaměřil na problematiku bilančního omezení ve vztahu k poskytování finanční asistence. Z účinné úpravy zákona o obchodních korporacích totiž není jasné, zda věta první § 40 odst. 1 ZOK dopadá na poskytování finanční asistence u společností s ručením omezeným. Autor argumentoval „novým“ prosazováním koncepce reálného zachování kapitálu (u společností s ručením omezeným) a poukazoval na to, že by bylo proti účelu ustanovení, aby se test vlastního kapitálu od 1. 1. 2021 neaplikoval. Podle autora je přinejmenším žádoucí, aby zákonodárce napříště vyjasnil, zda úprava finanční asistence v případě společností s ručením omezeným koncepci reálného zachování kapitálu relativizuje, nebo zda je dotažena do důsledku. V případě akciových společností pak bylo poukázáno na nepřesnou transpozici ustanovení čl. 64 odst. 4 směrnice EU č. 2017/1132. Ustanovení § 311 písm. e) ZOK totiž zamlčuje, že statutární orgány musí zajistit, aby „v žádném okamžiku“ během doby trvání finanční asistence vlastní kapitál společnosti neklesl pod požadovaný limit. Vzhledem k tomu, že tato otázka dosud nebyla ve vnitrostátním právu řešena, autor se z praktického hlediska snažil nastínit možné východisko, které bylo následně testováno v rámci diskuze.

Kamil Kovaříček a Radek Ruban přednesli společný příspěvek „Povinné rozdělování zisku“. Poukázali na dnes již ustálenou rozhodovací praxi, která dovozuje všeobecnou povinnost akciových společností mezi akcionáře rozdělovat zisk, je-li generován. Následně rozebrali důsledky striktní aplikace tohoto pravidla, k níž při rozhodování soudů dochází. Poukázali na slabá místa tohoto přístupu a následně závěry rozhodovací praxe zpochybnili. Namísto toho nabídli jiné funkční alternativy, které by pro menšinové akcionáře mohly být efektivnější.

Předposledním příspěvkem bylo představení tématu „Rozsah pravidel a omezení vyplácení zisku pro uplatnění nároku na jeho vrácení“. Adam Sznapka se v rámci příspěvku zaměřil na institut vrácení nezákonně vyplaceného podílu na zisku. Textace ustanovení, podle které se podíl na zisku vrací, pokud byly při jeho výplatě porušeny „podmínky stanovené tímto zákonem“, je podle autora dostačující jen zdánlivě a je nezbytné rozsah jeho působnosti ověřit, případně upřesnit. Autor nejprve vyzdvihl postavení nároku podle ustanovení zákona o obchodních korporacích jako neoddělitelné součásti mechanismů sloužících k ochraně vlastního kapitálu a označil jej za prostředek ochrany ultima ratio. Vzhledem k jeho smyslu a účelu je proto podle autora nezbytné jeho hypotézu vykládat extenzivně. Řešením má být uplatňování nároku na vrácení podílu na zisku podle ustanovení zákona o obchodních korporacích tehdy, pokud byly porušeny podmínky v § 34 a 40 ZOK a další, pokud uplatnění nároku pro jejich porušení nepředstavuje nepřiměřený zásah do práva na zisk.

Poslední příspěvek byl nazván „Příkaz konvergence v úpravě společnosti s ručením omezeným“. V tomto pojednání Radek Ruban zpochybnil tezi, podle níž se musí součet vkladů připadajících na jednotlivé podíly po celou dobu existence rovnat výši základního kapitálu. Řečník poukázal na paralelu s německou právní úpravou, která v kontextu § 34 německého GmbHG připouštěla tzv. zrušení (Einziehung) podílu. Zrušením podílu dochází k jeho zániku, aniž by musela být korigována výše základní kapitálu. Výše základního kapitálu se tedy (po přechodnou dobu) nerovná součtu vkladů. Jakkoli český právní řád nezná obdobu tohoto institutu, bylo by tento mechanismus pravděpodobně možné sjednat ve společenské smlouvě, čímž by bylo možné pružněji vypořádat vztahy uvnitř společnosti. To skýtá značný potenciál pro řešení deadlocků s věcněprávními účinky (mimo společnické či akcionářeské dohody)