Abych krátce popsal skutkový stav, odchýlím se od mnohdy nepřehledného písmenného označování subjektů - používaného ÚS - a použiji označení Manželka, Manžel, Matka, Dcera a Svědek. Dvojice Matka a Dcera představují jinou rodinu než Manželka a Manžel, mezi první a druhou dvojicí není příbuzenský vztah.

V roce 1974 koupila Manželka (s Manželem v platně uzavřeném manželství) od Matky nemovitost za 17.500 Kčs. O tomto právním úkonu bylo sepsáno pouze potvrzení o převzetí peněz s podpisem smluvních stran i Svědka, který obě strany poučil, že je třeba smlouvu potvrdit u notáře a zanést do katastru nemovitostí. Klíčový zde byl postoj Manžela, který otázky předání peněz (ač z jeho zdrojů), podpisu smlouvy apod. přenechal na Manželce, přičemž sám se staral o modernizaci, řemeslné práce. Manžel byl tedy jen ujištěn Manželkou o tom, že celé nabytí vlastnictví je právně v pořádku.

Před rokem 1988 se Manželka po smrti prodávající (Matky) rozhodla zajít na notářství, čímž "rozvířila prach" a zajistila dodatečné projednání dědictví, které se uskutečnilo v r. 1988. Tehdy se ozvala Dcera, která zjistila, že kupní smlouva mezi Manželkou a Matkou právně v pořádku není a dle jejího názoru by tedy měla po Matce dědit, neboť by měla nemovitost (nyní v hodnotě 345.886 Kč) náležet do pozůstalosti. Dcera tedy podala žalobu na vyklizení nemovitosti, která byla samozřejmě následována určovací žalobou Manžela a Manželky.

Okresní i krajský soud určovací žalobu zamítli a vyhověly žalobě na vyklizení nemovitosti. Na tomto místě si jen připomeňme předpoklady vydržení - věc způsobilá být předmětem vlastnického práva, právní titul, mít věc v držení a uplynutí času (u nemovitostí 10 let). Tyto čtyři znaky byly bezpochyby naplněny, dle obecných soudů však chyběl pátý předpoklad, a to existence dobré víry. Manželka dobře věděla, že k legálnímu nabytí vlastnického práva k nemovitosti je třeba více než pouhé potvrzení o převzetí peněz a podpisy kupujícího a prodávajícího, na což byla Svědkem upozorněna.

Ústavní soud však přišel s obratem. Manžel se o možnosti, že by nemuseli být s Manželkou vlastníky, dozvěděl dle všeho až v roce 1988, kdy byl upozorněn Dcerou, aby se vystěhovali. Sám dle dostupných důkazů neměl na starosti právní stránku věci, nýbrž pouze předal peníze a poté se staral o řemeslné práce. Na případné nabytí do SJM nemá vliv absence podpisu jednoho z manželů (§ 143 odst. 1 písm. a) zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku), nicméně i vzhledem k této absenci ÚS dovodil, že Manžel o této vadě vědět nemusel, a tedy zůstal v dobré víře. Manželem vynaložené finance na rekonstrukci nemovitosti vzal ÚS v potaz jen okrajově. Rozsudky obecných soudů následně zrušil, neboť vydržení není uvedeno mezi výjimkami uvedenými v § 143 obč. zákoníku.

Výsledkem tedy je, že k nabytí vlastnického práva do SJM vydržením stačí dobrá víra pouze jednoho z manželů. ÚS zde nejspíše vzal v úvahu i nezájem Dcery o nemovitost trvající přes 10 let a také zaplacení kupní ceny v roce 1974 (nedošlo tedy ke krádeži). Jak by ale ÚS rozhodl, kdyby byla situace jiná? Jeden z manželů ukradne zahradní traktor, přičemž druhému poví, že ho koupil, za tři roky (vydržecí doba pro movitost je tříletá) se tedy stane vlastníkem?