Protokol o kontrole jako neotřesitelný důkaz ve správním řízení?

1990 0
1990 0

Kontrola nad dodržováním povinností vyplývajících z pracovněprávních předpisů je v České republice svěřena Státnímu úřadu inspekce práce a jednotlivým oblastním inspektorátům. Výsledkem kontroly, která si řídí mimo jiné zákonem č. 251/2005 Sb., o inspekci práce ve znění pozdějších předpisů, je vždy tzv. protokol o kontrole, kde jsou uvedena a popsána zjištěná pochybení kontrolované osoby (případně je zde samozřejmě uvedeno, že nebyly zjištěny žádné nedostatky).

Výsledný protokol o kontrole pak představuje základní kámen následného správního řízení, jehož výsledkem je zpravidla pokuta za některý ze správních deliktů vypočtených v zákoně o inspekci práce či v zákoně o zaměstnanosti. Inspektoráty práce však často považují kontrolní protokol za jakýsi nezpochybnitelný důkaz, který nade vši pochybnost prokazuje skutečnosti v něm uvedené a je nadřazen důkazům jiným. Veškeré důkazy, které pak jsou v přímém nebo nepřímém rozporu s kontrolním protokolem, oblastní inspektoráty práce odmítají, kdy často jediným odůvodněním je, že je tento účastníkem předložený důkaz v rozporu s kontrolním protokolem (čímž se dostáváme do takového začarovaného kruhu).

Judikatura Nejvyššího správního soudu je však v této otázce nekompromisní, kdy uvádí:

„Při posouzení této otázky je nutno se opírat o dosavadní judikaturu. Z ní především vyplývá, že protokol o kontrole není důkazem neotřesitelným, ale že jeho závěry mohou být zpochybněny důkazy následně provedenými ve správním řízení nebo navrženými účastníkem řízení (srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 8. 2001, čj. 7 A 59/99-45, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2008, čj. 4 As 21/2007-80). Správní orgán nemůže odmítnout takové důkazy provést například jen proto, že kontrolovaná osoba nepodala proti kontrolním zjištěním včas námitky a ponechala si svou procesní obranu až do samotného správního řízení (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 8. 1993, čj. 6 A 82/93-21).“[1]

Podle § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, musí správní orgán v odůvodnění uvést důvody výroku, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí.

V případě, že správní orgán výše uvedeným požadavkům nevyhoví, je důsledkem tzv. nepřezkoumatelnost správního rozhodnutí a je tak dán důvod ke zrušení takového rozhodnutí Státním úřadem inspekce práce.

Smyslem a účelem odůvodnění je ozřejmit, proč správní orgán rozhodl, jak rozhodl, neboť jen tak lze ověřit, že důvody rozhodnutí jsou v souladu s právem a nejsou založeny na libovůli (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 1997, sp. zn. III. ÚS 271/96). Proto ve správním řízení platí, že není-li z odůvodnění zřejmé, proč odvolací orgán nepovažoval za důvodnou argumentaci účastníka řízení a proč jeho námitky považoval za liché, mylné nebo vyvrácené, je takové rozhodnutí nepřezkoumatelné zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci z hlediska účastníka klíčovou, na níž je postaven základ jeho nesouhlasu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2010, č. j. 9 As 11/2010 – 80).[2]

Odůvodnění rozhodnutí má totiž poskytnout skutkovou a právní oporu výroku rozhodnutí a má z něho být zřejmé, jaké podklady pro rozhodnutí správní orgán shromáždil, jak zhodnotil provedené důkazy a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil. Rozhodnutí, tedy výrok i jeho odůvodnění, totiž musí být jasné a přesvědčivé nejen pro účastníky správního řízení, ale i ostatní orgány a osoby, aniž by se k pochopení rozhodnutí musely seznamovat s obsahem správního spisu.[3]

Také Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 103/99 uvedl, že i z hlediska čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je „požadavek řádného a vyčerpávajícího zdůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci jednou ze základních podmínek ústavně souladného rozhodnutí“.

Chybí-li odůvodnění rozhodnutí základní náležitosti ve shora uvedeném smyslu a neobstojí-li tedy rozhodnutí ani po formální stránce, pak je jeho rozhodnutí zatíženo natolik závažnou vadou, že soud se při přezkumu předmětného rozhodnutí vůbec nemůže zabývat hmotněprávní argumentací. V případě nedostatečného odůvodnění totiž nemá k dispozici důvody, o něž by se při přezkumu opřel, aby mohl potvrdit nebo popřít v rozhodnutí vyslovený právní názor, a nezbývá mu, než takové rozhodnutí zrušit pro nepřezkoumatelnost.[4]

Závěrem lze tedy konstatovat, že oblastní inspektoráty práce by měly vždy důsledně specifikovat, proč účastníkem navržené důkazy neobstojí. V takových případech si však nelze vystačit s pouhým odkazem na nesoulad s kontrolním protokolem, neboť takové rozhodnutí bude z hlediska řádného opravného prostředku nepřezkoumatelné a jako takové bude zrušeno.

Autor působí v advokátní kanceláři.


[1]Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 2. 2014, sp. zn. 6 Ads 46/2013.

[2]Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 4 As 76/2013.

[3]Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. 9 As 57/2007.

[4]Tamtéž.

In this article

Join the Conversation