Seriál: Cochemská praxe – „Cochemský model neumí řešit všechno, jedná se však o zásadní prevenci pro většinu rodinněprávních soudních sporů,“ říká Markéta Nováková

598 0
598 0

V rámci druhého dílu seriálu Cochemská praxe Vám přinášíme rozhovor s Markétou Novákovou. Markéta Nováková je mentorkou a zakladatelkou projektu cochem.cz. Dala si nelehký úkol, a to naučit rodiče ve vzájemných sporech zapomenout na vzájemné rozpory a jednat v nejlepším zájmu společného dítěte, po německém vzoru Cochemské praxe. 

Co Vás vedlo k založení projektu cochem.cz?

Byla to vlastně náhoda, přestože na náhody moc nevěřím (smích). Můj bývalý kolega z práce se rozváděl a navrhoval své manželce takové řešení (měli tři nemovitosti), že děti budou bydlet v jedné z těchto nemovitostí a oni jako rodiče se zde budou střídat v jejich výchově. Manželka s tím nesouhlasila, načež on se cítil znevýhodněn, neboť to viděl jako nespravedlivé řešení. Samozřejmě to chtěl změnit a nalézt společnost, kterou by finančně podpořil, aby se stejný model, ve kterém se rodiče nemohou dohodnout, nedotkl jeho dětí. Následně se doslechl o modelu Cochemské praxe, jenž ho zaujal a tak založil webové stránky, aby se o této praxi dozvěděli více i lidé v České republice. V této chvíli jsem mu na mysl přišla já, která jsem souhlasila a to i přesto, že jsem o tomto systému nevěděla vůbec nic, neměla jsem s rozvodem zkušenosti, a to ani v té nejširší rodině, dokonce ani profesně jsem se s tímto nikdy nesetkala, neboť mám vystudované překladatelství. Proto jsem si na internetu našla německé webové stránky o Cochemské praxi, kde jsem si přečetla o zakladateli dr. Jürgenu Rudolphovi (zakladatel Cochemského modelu v Německu, pozn. red.), zároveň zde bylo jeho telefonní číslo. Proto jsem mu zavolala, promluvili jsme si a protože se v České republice o toto téma nikdo nezajímal, začala jsem se mu naplno věnovat. Poté se projekt rozjel naplno, založila jsem spolek a začali mě kontaktovat soudci z celé republiky, jako první Mgr. Vladimír Polák (soudce a místopředseda Okresního soudu v Novém Jičíně, pozn. red.). Od té doby s Mgr. Polákem a dalšími soudci spolupracujeme, přičemž jsem jim zajistila kompletní portfolio z německé strany, včetně materiálů o Cochemské praxi pro Justiční akademii, kde s Mgr. Polákem společně přednášíme. Za to jsem velmi ráda, že je zde o tento model a jeho etablování v českém právním prostředí zájem.

V čem spočívá hlavní cíl Cochemského modelu, resp. interdisciplinární spolupráce?

V tomto ohledu bych to rozdělila na dvě odpovědi, a to sice co je cílem interdisciplinární spolupráce a co je cílem iniciativy cochem.cz. Cílem interdisciplinární spolupráce je to, vrátit rozhodování o životě dítěte a rodiny do rukou právě rodičům, neboť toto rozhodnutí jsou oprávnění učinit hlavně rodiče. V demokratické právní společnosti je normální, že si koupíte vozidlo a následně Vy sami rozhodujete, kam auto půjde do servisu nebo kde třeba budete bydlet, přičemž je to Vaše věc a nikdo do ní není oprávněn zasahovat. Nicméně v okamžiku rozvodu to funguje většinou tak, že se téměř všichni rodiče odevzdají do rukou systému a následně se nechají méně či více zmítat vlivem okolí. V tomto okamžiku je však nutné rodičům projevit respekt, uznat jejich rodičovskou roli a připomenout jim, že pro dítě jsou důležití oba – to je to nejlepší, co lze v danou chvíli udělat, neboť právě na tomto základě jsou rodiče následně schopni se dohodnout a porozumět dopadům jejich rozhodnutí na své děti. To je cílem interdisciplinární spolupráce.

Cílem iniciativy cochem.cz je, aby interdisciplinární spolupráce byla standardním postupem, neboť je samozřejmě nefér, aby rodičům byla tato pomoc nabídnuta kupříkladu na soudě v Novém Jičíně a na kterémkoliv jiném soudě rodiče byli hlavně soupeři, a ne partneři.

Takže klíčovým nástrojem Cochemské praxe je poradenská pomoc?

Poradenství rodičům je jen jedním z klíčových nástrojů Cochemské praxe. Tím hlavním je opravdu spolupráce, to je nejzásadnější klíč, neboť jde o koordinovaný postup, ve kterém jednotliví aktéři systému vědí, co dělají, proč to dělají a samozřejmě vědí, co a proč dělají ostatní aktéři, přičemž mezi těmito aktéry je vzájemný respekt a vhled do profesí těchto aktérů. Pouze tehdy toto soukolí může fungovat. V případě dalších klíčových nástrojů jde o včasnou intervenci, velice důležité je i nenechat spor mezi rodiči propuknout naplno a nedovolit rodičům a ostatním aktérům, aby volili “menší zlo” – nejlepší zájem dítěte musí být vždy to nejdůležitější. Velkou roli hraje i určitá forma nátlaku na rodiče, který nedokáže sám vyvinout OSPOD ani soudce, to lze splnit pouze na základě společného postupu všech, kdy rodičům nezbude jiná možnost, než se dohodnout. Pro mě je i důležitou rolí poradenská péče, neboť pomáhá rodičům i do budoucna, nejen v konkrétním sporu. Rodiče potřebují vědět, že jim někdo může pomoci, že se mají na koho obrátit.

V této souvislosti je to tedy OSPOD, který by měl rodičům pomoc nabídnout. Jak se k tomu modelu staví?

OSPOD (Orgán sociálně-právní ochrany dítěte, pozn. red.) zavedení této praxe vítá. Samozřejmě je důležité pracovníky OSPODu s tímto modelem seznámit, to je nicméně stejné u všech dalších profesí. Konkrétně u OSPODu pak následně odpadá něco, čemu já osobně říkám “pryč se zubatou” – tedy, že OSPOD v rámci ostatních profesí získá rovnoprávnou roli, přičemž získává i nezávislost. V současné situaci je totiž OSPOD v mezním postavení – ve většině případů funguje jako kolizní opatrovník dítěte, má zastupovat jeho zájmy, nicméně ve stejném procesu funguje i jako poradenská služba pro rodiče dítěte. Rodiče to tedy vnímají tak, že pokud se já jako matka spojím první s OSPODem, který mi pomůže kupříkladu sepsat návrh na rozvod, mám OSPOD na své straně – tak se k tomu následně staví i protistrana, neboť OSPOD je činný i pro tuto stranu. Mizí tak klientelismus a manipulace, neboť rodiče mají tendenci manipulovat OSPODem ve svůj prospěch. Navíc, nikdo z představitelů profesí v rámci Cochemského modelu nemá zájem propírat špinavé prádlo, což se bohužel v praxi často děje. Většina lidí si naopak přeje rychlé a zejména klidné řešení. Jediným problémem u OSPODů je často nedostatečná kapacita pro klidové řešení, zde je částečně problém i u zřizovatele, tedy státu. Nicméně v okamžiku, kdy přijde soudce jako respektovaná osoba a řekne, že spor mezi rodiči bude probíhat takhle a takhle, nebrání interdisciplinární spolupráci vůbec nic.

Jaké máte zkušenosti s advokáty, neboť pokud si představíme klasické rozvodové řízení, většina advokátů své klienty v řešení spornou cestou spíše podporuje, zejména u emočně vypjatých rozvodů, nemyslíte?

To je těžké říct. Na jednu stranu je mnoho advokátů, kteří sami o sobě, aniž by měli tušení o Cochemské praxi, fungují tak, že pokud přijmou jednoho z rodičů jako svého klienta, snaží se oslovit i protistranu, resp. zástupce protistrany a dohodnout společné jednání, na kterém chtějí věc řešit smírně – těch opravdu není málo, slyším to i od soudců, že tomu tak je. Na druhou stranu musím říct, že se mi prozatím nepodařilo mezi advokáty úplně proniknout a jednat s nimi, představit jim užití Cochemské praxe a nabídnout jim tak jiný náhled na věc. Jsem nicméně přesvědčena o tom, že dobrý advokát každou věc musí uchopit s přesahem a s vědomím toho, že bude schopen svým klientům vysvětlit všechny problematické aspekty a nabídnout jim všechna možná řešení.

U profese advokáta to byla první věc, kterou jsem s dr. Jürgenem Rudolphem probírala, tedy zda tato profese musí být v rámci Cochemského modelu vůbec zastoupena a on mi řekl, že advokáti byli první, kdo na tento model přistoupil, neboť dostali paušální odměnu za smírné řešení a mají tak jistou odměnu, přičemž mají jistotu i toho, že s nimi klient zůstane i nadále, kupříkladu ohledně majetkového vypořádání, včetně další agendy, neboť minimálně tento spor je vyřešen ku spokojenosti klienta, bez ohledu na to, zda klient s tímto řešením přišel sám, nebo ho k tomu přiměl advokát spolu s ostatními v rámci interdisciplinární spolupráce. Čili nemyslím si, že by u advokátů měly v rámci postupu dle Cochemské praxe existovat nějaké zásadní překážky, za tím účelem jsem kontaktovala i Českou advokátní komoru a navrhnula jí změnu advokátního tarifu tak, že by advokátům přiznával zvláštní paušál za smírné vyřešení těchto záležitostí. To směřuje i k tomu, že advokát klientovi ukáže, že má zájem vyřešit spor především ku spokojenosti klienta, nikoliv za účelem vlastního zbohatnutí.

Z hlediska soudní praxe už zaznělo jméno novojičínského soudce Mgr. Vladimíra Poláka. Jde-li o soudní řízení, jaká je v tomto směru zavedená praxe v opatrovnickém řízení? 

Co se týče soudců, pak platí, že čím hlouběji se s daným problémem setkávají, čím déle řízení trvá, tím více ztrácí orientaci v řešeních a ztrácí i možnosti nabídnout východiska. To stejné platí i u rodičů. U těch pak navíc platí, že pro dítě jsou důležití oba rodiče, to je obecné známé a potvrdí to snad každý psycholog, proto si myslím, že i v těch závažnějších případech lze nalézt řešení. Tomu samozřejmě nicméně předchází spolupráce s nimi, a to jak prostřednictvím soudu, tak poradenské péče. Vždy pak platí, že exekutivní výkon rozhodnutí v oblastech péče o dítě je vždy špatným řešením, které nevěstí nic dobrého. Lze říci, že i pro soudce je tento model řešením nejvhodnějším, neboť jim v jejich náročné pozici ubírá práce.

Nalezení smírného řešení a vzájemná spolupráce je tedy jedním z důležitých aspektů nejlepšího zájmu dítěte.

Je to tak. Proto je důležitý i čas, který nehraje roli jenom v rámci uchopení sporu a jeho řešení, protože dítěti ubíhá úplně jinak. Pokud si vezmu osmileté dítě, přičemž soudní řízení se táhne dva roky, což je průměrná délka, tak dítě je čtvrtinu svého života vystaveno nejistotě a situaci, která samozřejmě není příznivá pro jeho vývoj. Je-li někdo schopen zprostředkovat i perspektivu dítěte, to je rovněž velmi důležité. Proto jsme ve spolupráci s dětskou psycholožkou připravili 20 proseb dítěte, což je formulovaný apel na rodiče, který obsahuje vylíčení toho, co je pro dítě v jejich rozvodovém řízení špatné, tedy co rodiče mají a nemají dělat. Pokud se bavíte s psychologem, pak způsoby, jak se děti vyrovnávají s rozchodem svých rodičů, jsou různé. Většina psychologů pak potvrdí, že dětem zůstávají celkem čtyři možné následky – buď se dítě uzavře a o problémech nemluví, přičemž citově strádá a posléze za rok, rok a půl se to projeví na psychosomatických potížích, jako je např. bolest břicha, migrény. Pak jsou děti, které se začnou projevovat agresivně, neboť mají pocit, že jim nikdo nepomůže, že na ně každý kašle. To pak může mít souvislost i s dalšími výkyvy chování dětí (teď už v teenagerovském věku). V nejhorším případě to však může vést i k citovém odosobnění, kdy si děti nechtějí vůbec nic připustit, neboť je to může zranit a to zase může vyústit kupříkladu v sebepoškozování. Identita každého dítěte je tvořena z poloviny otcem a z poloviny matkou, děti to takto vnímají a pokud jeden rodič říká, že ten druhý je špatný, pak mají děti tendenci si toto vyložit tak, že špatná je i část jich sama. U menších dětí může klidně dojít k sebeobviňování z nastalé situace. Dopad na dítě může být tudíž obrovský, emoční nejistota dítěte, kdy dítě nemůže říct matce, že strávilo super víkend s otcem, může být fatální, neboť pro dítě je nepochopitelné, že projevy lásky, kterých se jim dostávalo od obou rodičů a které k oběma rodičům projevovalo, již nejsou možné. Velice zajímavým se mi v této souvislosti jeví aktivita Terezy Dlouhé, která vytvořila bezplatný kroužek pro rodiče s dětmi s názvem Dětský průvodce světem rozvodu, v rámci něhož se děti učí vyjádřit dobré i špatné pocity různými způsoby a porozumět rozvodu rodičů.

Dítě by tedy mělo být středobodem celého soudního řízení. Občanský zákoník formuluje vyvratitelnou právní domněnku, podle níž dítě, které dosáhlo 12 let je schopno utvořit si názor a sdělit jej. Jaký je Váš názor na výslechy dětí u soudů?

Myslím si, že je to velmi individuální věc. Právě v tomto okamžiku hraje nejdůležitější roli spolupráce, která by měla umět detekovat vhodnost provedení výslechu. Je to citlivé téma a pokud dítěti ihned na počátku někdo srozumitelným a citlivým způsobem vysvětlí, že do sporu jeho rodičům může vstupovat a je v pořádku, aby sdělilo svůj názor, přičemž se na něj máma ani táta nebude zlobit, pak je dobrovolná participace dítěte na řízení na místě. U malého dítěte, o které pečuje jeden z rodičů, je však třeba počítat s tím, že si dítě osvojí názor pečujícího dítěte za svůj, neboť emoční inteligence dětí je v tomto ohledu velmi vysoká a dítě je schopno tento názor vycítit, i když není sdělen výslovně. U větších dětí, teenagerů, to může být tak, že je teenagerovi do rukou dána velmi silná zbraň, kdy se dítě staví na odpor, nebo jde o případy typu nechte mě žít, nechci s tím mít nic společného.

V praxi se určitě vyskytují i případy, kdy rodiče odmítají jakoukoliv spolupráci, a to přes úsilí všech profesí. Umí Cochemská praxe v těchto situacích zapojit i širší rodinu?

Umí, a to klidně i v rámci jiného soudního roku. Pokud budu mít jako soudkyně indikaci od OSPODu, že členové rodiny mají být vyslechnuti, je to vhodné i účelné. Cochemská praxe samozřejmě neumí řešit všechno, jedná se však o zásadní prevenci pro většinu rodinněprávních soudních sporů. Hlavní zvláštnost je opravdu v tom, že někdo je schopen narušit konflikt mezi dvěma osobami a rozprostřít jej do platformy, která rodičům umožní vystoupit z role naštvaného a řešit konflikt jinak. Ačkoliv se to zdá jako logické, nikdo v současném systému není v tomto smyslu s rodiči schopen pracovat.

Jsou však rodiče vůbec schopni si uvědomit, že musí jednat v nejlepším zájmu jejich společného dítěte a musí tak přejít vzájemné rozpory?

Myslím si, že ano, hlavně je to velmi osvobozující. Nestane se to samozřejmě ze dne na den, nicméně rodiče se mohou z partnerské roviny osvobodit od emoční zátěže. Problém je totiž překlopen do rodičovské roviny a zde jde už o dítě, o něco, na čem jim oběma záleží. V této souvislosti je zajímavý přístup dr. Lauhöfera z Okresního soudu ve Wildeshausen, kde dělají Cochemskou praxi a nazývají ji Wildeshausenské kooperativní řízení (Kooperatives Wildeshauser Familienverfahren, pozn. red.). Dr. Lauhöfer je vedle soudce zároveň mediátorem a ten rodiče nechává v jednací síni, aby si to „vyříkali“, za nějakou dobu je zarazí a pokusí se o nalezení spojovacího mostu mezi rodiči. Tím jsou rodiče schopni znovunavázat komunikaci, i když v jiném prostředí. Přitom ten problém zde spočívá v tom, že s rodiči takto nikdo nikdy nejednal, neuměl jim zprostředkovat perspektivu druhého. To je pro ně nové, rodičům je ukázána cesta a většinou ji i následují.

Je Vaše snaha o zavedení Cochemského modelu v ČR úspěšná? Cítíte u soudců, rodičů, advokátů či další veřejnosti podporu?

Cesta, kterou jsem se vydala, je pro mě úplně nová. Nejsem právník a nejsem ani psycholog, přičemž se řídím tím, že kdo semnou chce spolupráci navázat, s tím spolupracuji na maximum a už se mě nezbaví (smích). Jdu zejména cestou dialogu, chtěla bych, aby se cesty napříč profesemi sešly, aby nešlo o pouhou legislativní změnu, resp. změnu metodických postupů. To však bude ještě nějakou dobu trvat, nicméně pak už všichni budou jasně vědět, jak postupovat a nebudou to pociťovat jako nařízení ze shora, přijde jim to jako automatické. V současné době probíhá interdisciplinární spolupráce a aplikace Cochemské praxe na třech soudech, zákonodárci na to také slyší, zejména tedy poslanecký klub KDU-ČSL a dále TOP 09, jmenovitě poslankyně Helena Langšádlová a Markéta Pekarová Adamová, což je určitě pozitivní krok do budoucna. Změny v legislativě nicméně budou spíše minimální, neboť úprava v ZŘS (zákoně č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, pozn. red.) je zdařilá, mnohem lepší než například v Německu, za což můžeme být jedině rádi.

Podle Vás platí, že soud by měl do vztahu rodiče-děti zasahovat co nejméně.

V otázkách rodičovské péče a rodičovské odpovědnosti určitě.

…někdy ale autoritativní rozhodnutí soudu přece jenom přijít musí.

Určitě, nicméně za současného stavu, kdy jako soudce sbíráte veškeré podklady pro své rozhodnutí, přičemž ne každý soudce přizná, že kupříkladu znaleckému posudku plně nerozumí a proto nezvedne telefon a nezeptá se, je to rozdíl právě oproti modelu spolupráce, kdy se tito lidé navzájem znají, neboť se pravidelně potkávají, kdy zde je to úplně něco jiného, protože se zde soudce může o názory expertů, se kterými spolupracuje, opravdu opřít a založit na nich svoje rozhodnutí. I v tom spočívá výjimečnost Cochemského modelu.


Redakčně upraveno a kráceno. Za poskytnutí licence k fotografii děkujeme Izabele Grundové. 

 

In this article

Join the Conversation