Je možné beztrestně parkovat na chodníku či veřejném prostranství?

8952 0
8952 0

Úvodem nutno předestřít, že tento článek v žádném případě nemá sloužit jako návod. Smyslem článku je předložit shrnutí zajímavých aspektů, které vyvstaly z obdobných sporů, týkajících se parkování (zastavení vozidla) na chodníku a veřejném prostranství ve světle judikatury[1] Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“). Výsledkem případného přestupkového řízení je vydání přesvědčivého a spravedlivého rozhodnutí, o němž nejsou důvodné pochybnosti[2]přičemž důkazní břemeno leží na straně správního orgánu.

Parkování na chodníku

Pojem „chodník“ není v platné právní úpravě definován.[3] Judikatorně však lze dovodit, že se jedná o úzký pás komunikace vedoucí podél silnice, který na druhé straně hraničí s nemovitostí, umožňuje bezpečný a plynulý pěší provoz a je k tomu určen příslušným orgánem, přičemž rozhodujícím definičním znakem je účel komunikace, nikoliv její stavebně a dopravně technické uzpůsobení. Ze zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZPK“), je dále možné dovodit určité charakteristické rysy[4] chodníku, který je místní komunikací IV. třídy, případně součástí místní komunikace.

Nemůže tak být sporu o tom, že chodník představuje jednu z forem komunikace.[5] Mnohdy nicméně kupříkladu dopravněstavební úprava nenasvědčuje jednoznačné subsumpci daného místa pod pojem „chodník“, především pokud se terénní rozdíl mezi průjezdním úsekem silnice a úrovní „chodníku“ snižuje tak, že obrubník je zarovnán s povrchem vozovky. Je-li sporné, zdali vozidlo parkuje na chodníku, tato spornost musí být ku prospěchu parkujícího, neprokáže-li správní orgán opak, neboť přední zásadou správního trestání presumpce neviny, ve správním řízení je tak nutné postavit najisto, že se o chodník jedná či nikoliv.

Parkování na veřejném prostranství

Termín veřejné prostranství je v právním řádu používán nejednotně.[6] Zpevněný pás navazující na snížený obrubník a umožňující vjezd, neužíval termín veřejné prostranství.[7] Místo, kde stěžovatel odstavil své vozidlo, bylo součástí účelové komunikace; jedná se prostor, který přiléhá ke komunikaci, ze které byl do prostoru umožněn nájezd vozidel z důvodu osazení sníženým obrubníkem.

Parkovaní podél komunikace je zakázáno pouze v místech, kde tomu brání příslušná dopravní značka, ta zde však umístěna není. Není-li pak místo osazeno ani parkovacím automatem, nemůže se jednat ani o zónu pro parkování za poplatek.[8] Pozemní komunikace[9] představují podmnožinu veřejných prostranství. Rozlišení těchto pojmů je důležité pro posouzení zákonnosti, neboť pokud by vozidlo bylo odstaveno na pozemní komunikaci (nikoli jiném veřejném prostranství), muselo by být na věc nahlíženo optikou ZPK. U ostatních typů komunikací jsou jejich součástmi stavby a další konstrukční prvky jmenovitě vyjmenované v ustanovení § 12 ZPK. Stěžovatel v dané věci[10] dovozoval možnost odstavení vozidla na travnaté ploše z toho důvodu, že je ohraničena sníženým obrubníkem umožňujícím vjezd a není zde umístěna dopravní značka zákazu stání, nebo s obdobným zákazem, což však samo o sobě nemůže vyústit v závěr, že na takové ploše je odstavení vozidla povoleno.[11]

Čeho se lze dopustit?

Předně se lze dopustit přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu na pozemních komunikacích dle § 53 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSP“), jehož se dopustí i ten, kdo zaparkoval vozidlo na chodník ve spojení s § 125c odst. 1 písm. k) ZSP. Nově od 1. 7. 2017, s nabytím účinnosti zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, je zabrání veřejného prostranství upraveno v ustanovení § 5 odst. 1 písm. g) ve vztahu k fyzické osobě a v ustanovení § 5 odst. 2 písm. c) ve vztahu k osobě právnické.

Závěrem

V článku nebyly záměrně řešeny výjimečné situace jako např. parkování v krajní nouzi. Primárně šlo o poukázání na úskalí parkování na chodníku či veřejném prostranství (kupříkladu na situace, kdy chodník není jakkoliv stavebně oddělen od místní komunikace a zároveň není vystavěn z jiného typu dlažby, anebo pokud z výpisu z katastru nemovitostí vyplývá, že předmětný pozemek je určen k užívání jako společný dvůr, nikoliv jako silnice).

Jelikož ve správním řízení nese důkazní břemeno správní orgán, je právě tento orgán povinen prokázat, že došlo k zaparkování vozidla v místě, kde to bylo zakázáno. Jsem toho názoru, že by státní správa neměla fungovat toliko moderně-tržním způsobem, který velí finančně doplňovat rozpočet města až v extrémním a mnohdy absurdním smyslu. Existují-li důvodné pochybnosti např. o charakteru pozemní komunikace, je věcí státní správy nebo místní samosprávy, aby tyto pochybnosti rozptýlila.

Lze mít za to, že předmětná judikatura je použitelná i od 1. 7. 2017 s nabytím účinnosti nové přestupkové právní úpravy.[12] Navíc z principů právního státu jasně plyne, že stát má svým občanům ukládat pouze takové povinnosti, které po nich lze spravedlivě požadovat.


[1] A to zejména (i) rozhodnutí NSS sp. zn. 1 As 60/2012, (ii) rozhodnutí NSS sp. zn. 2 As 48/2008 a (iii) rozhodnutí NSS sp. zn. 2 As 49/2010.

[2] Aby nedošlo k porušení základních principů přestupkového řízení, neboť jeho výsledkem nebylo vydání přesvědčivého a spravedlivého rozhodnutí, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Obdobně Ústavní soud zdůrazňuje, že požadavek kvalitního a vyčerpávajícího odůvodnění soudního rozhodnutí je jedním z principů představujících neopominutelnou součást práva na spravedlivý proces a vylučujících libovůli při rozhodování; „z hlediska stanoveného postupu (čl. 36 odst. 1 Listiny) je požadavek řádného a vyčerpávajícího zdůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci jednou ze základních podmínek ústavně souladného rozhodnutí“ [nález Ústavního soudu ze dne 3. února 2000, sp. zn. III. ÚS 103/99 (N 17/17 SbNU 121), nález Ústavního soudu ze dne 28. srpna 2001, sp. zn. I. ÚS 60/01 (N 127/23 SbNU 227).

[3] Částečně negativně je tento pojem uveden v ustanovení § 11 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZPK“), podle něhož je průjezdní úsek silnice ohraničen šířkou vozovky s krajnicemi mezi zvýšenými obrubami chodníků, zelených pásů nebo obdobných ploch. Soud dále přihlédl i k výkladu v již zrušených právních předpisech, tj. vyhláška Federálního ministerstva vnitra č. 100/1975 Sb. a vládní nařízení č. 1/1943 Sb., o čištění chodníků. Je diskutabilní, zda u takovýchto pojmů je vůbec smysluplné legislativně vymezovat jejich obsah: vždy totiž hrozí na straně jedné jejich přílišná obecnost, která potřebám praxe není příliš nápomocná, anebo na straně druhé tak konkrétní vymezení.

[4] Zpoplatnit zabrání veřejného prostranství lze pouze na základě zákona nebo vyhlášky obce, která taková místa definuje a ohraničuje.

[5] Viz např. důvodová zpráva k zákonu o pozemních komunikacích, podle níž „do IV. kategorie místních komunikací patří především chodníky, pěšiny a cyklistické stezky“.

[6] Chodník je budován za účelem, aby sloužil chodcům, a nikoliv, aby na něm parkovala vozidla.

[7] Např. v zákoně o místních poplatcích nebo v zákoně č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ObZ“). 

[8] Ustanovení § 34 zákona ObZ podává totiž legální definici veřejného prostranství a vymezuje je po stránce věcné i znakem jeho veřejné přístupnosti.

[9] Není-li omezeno nebo vyloučeno jejich veřejné užívání, srov. § 7 zákona č. 13/1997 Sb. ZPK.

[10] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. listopadu 2010, sp. zn. 2 As 49/2010.

[11] Navíc k umísťování dopravních značek (obecně dopravního značení) dochází pouze v souvislosti s provozem na pozemních komunikacích, srov. ustanovení § 61 ZSP, a nikoli v souvislosti s užíváním jiného veřejného prostranství, nesloužícího k silničnímu provozu.

[12] Zákon č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. 

In this article

Join the Conversation