Osnova
Reklama
Rozšířená osnova
Základní zásady civilního procesu lze charakterizovat jako vůdčí právní ideje, kterými je civilní proces ovládán. Jde o ideje ze své podstaty velice obecné. Jejich význam se projevuje především při interpretaci a aplikaci procesních norem, neboť normy civilního procesního práva by měly být vykládány ve shodě s těmito zásadami.
Některé z těchto zásad jsou v zákonech výslovně zakotvené (např. v čl. 81 až 82, čl. 95 až 96 Ústavy, čl. 36 až 39 Listiny a v § 1 až 6 OSŘ), některé však výslovně vyjádřeny nejsou, avšak projevují se prostřednictvím jednotlivých institutů (např. zásada dispoziční, zásada projednací, zásada jednotnosti řízení, zásada koncentrační).WINTEROVÁ, Alena. MACKOVÁ, Alena a kol. Civilní právo procesní. Díl první, Řízení nalézací. 9. aktualizované vydání. Praha: Leges, 2018, s. 61–62.1)
Základní zásady civilního procesu můžeme třídit na ústavní zásady fungování soudnictví (uplatňující se v jakémkoliv soudním řízení) a odvětvové zásady civilního procesu (uplatňující se specificky v občanském soudním řízení).
V tomto článku se budeme dále zabývat pouze odvětvovými zásadami civilního procesu. Tyto zásady tvoří dvojice opačného významu. Mohou být do jisté míry kombinovány a modifikovány, ovšem nemohou být zcela měněny. V rámci odvětvových zásad civilního procesu se setkáváme s pěti dvojicemi zásad. První dvojici tvoří zásada dispoziční a zásada oficiality, druhou dvojici zásada projednací a zásada vyšetřovací, třetí dvojicí je zásada volného hodnocení důkazů a zásada legální důkazní teorie, dvojici čtvrtou představuje zásada jednotnosti řízení spolu se zásadou koncentrační a konečně pátou dvojicí je zásada materiální pravdy a zásada formální pravdy.Tamtéž, s. 75-81.2)
Zásada dispoziční je jednou ze základních zásad civilního procesu, na kterých je postaveno české civilní řízení soudní. Její význam se projevuje zejména v civilním řízení sporném, kde spolu se zásadou projednací tvoří základní charakter, který je pro civilní řízení sporné typický a odlišuje jej tak od civilního řízení nesporného, ve kterém dominuje zásada oficiality.
Obsahem dispoziční zásady je dispozice řízením (podání návrhu na zahájení řízení, zpětvzetí návrhu, změna návrhu atd.) a dispozice předmětem řízení, tj. subjektivním právem účastníka řízení (uzavření soudního smíru účastníky řízení). Účastníkům je umožněno disponovat řízením a předmětem řízení prostřednictvím dispozičních procesních úkonů.STAVINOHOVÁ, Jaruška. LAVICKÝ, Petr. Základy civilního procesu. Brno: Masarykova univerzita, 2009, s. 25.3)
Dispoziční zásada je obecně spojována zejména s civilním řízením sporným, neboť právě zde mají účastníci řízení nejširší možnost dispozice řízením a dispozice předmětem řízení, projevy dispoziční zásady však nalezneme i v jiných typech řízení. Jako hlavní projev dispoziční zásady v civilním řízení je uváděna vázanost soudu žalobou a s tím související zákaz přiznat žalobci něco jiného či mu přisoudit více nebo méně, než co ve své žalobě požaduje, neboť právě žalobce je tím, kdo iniciuje zahájení řízení na ochranu svého soukromého práva, žalobou vymezuje předmět řízení a uplatňuje konkrétní nárok vůči žalované straně.SVOBODA, Karel. ŠÍNOVÁ, Renáta. HAMUĽÁKOVÁ, Klára. Civilní proces: obecná část a sporné řízení. Praha: C.H. Beck, 2014, s. 29.4)
Zásada oficiality coby opak zásady dispoziční spočívá v tom, že zahájení řízení a vymezení jeho předmětu je z důvodu ochrany zájmů společnosti věcí soudu a nikoli právnické či fyzické osoby, jíž se věc týká.
Tato zásada se uplatňuje zejména v trestním řízení, proniká však dílčím způsobem i do občanského soudního řízení, a to tam, kde občanský soudní řád dovoluje, aby bylo civilní řízení zahájeno i bez návrhu (§ 81 OSŘ). Zahájení řízení bez návrhu je tedy výjimkou a je přípustné jen v těch věcech, kde to zákon výslovně stanoví. Toto omezení dispoziční zásady, uplatňující se jinak obecně v civilním procesu, je dáno zájmem společnosti na tom, aby určité řízení proběhlo, protože si to žádá zvýšená ochrana určitých osob, anebo protože je třeba najisto stanovit určité právní vztahy.
Jedná se tedy o řízení ve věcech péče o nezletilé, řízení o vyslovení přípustnosti převzetí nebo držení v ústavu zdravotnické péče, řízení o způsobilosti k právním úkonům, řízení opatrovnické, řízení o prohlášení za mrtvého, řízení o dědictví a další řízení, kde to připouští zákon. Zde všude je evidentní zájem na zvýšené ochraně práv těch osob, které si tato práva samy nedovedou spolehlivě bránit.SEDLÁČEK, Radim. Dispoziční zásada a její uplatnění v civilním procesu. Diplomová práce. Masarykova univerzita v Brně, Právnická fakulta, 2006, s. 62.5)
Projednací zásada je zásadou typickou pro řízení sporné, které se zahajuje na návrh žalobce, nicméně její prvky nalezneme i v některých řízeních nesporných, např. v řízení o úschovách či v řízení o umoření listin.ZAHRADNÍKOVÁ, Radka a kol. Civilní právo procesní. 2. aktualizované vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2015, s. 55.6) „Z obecného hlediska se jedná zejména o základní otázku vzájemného poměru uplatnění soudní moci a svobody stran v civilním řízení, o rozlišování formální a materiální pravdy v oblasti civilního procesu, o rozsah aktivity stran při shromažďování skutkového materiálu a míru jejich vlivu na stanovení skutkového stavu významného pro soudní rozhodnutí.“MACUR, Jiří. Zásada projednací v civilním soudním řízení. Brno: Masarykova univerzita, 1997, s. 6.7)
Z článku 36 Listiny základních práva a svobod vyplývá, že každý se může domáhat u soudu svého práva. Oprávněnost soudní ochrany je však zapotřebí prokázat. Při aplikaci projednací zásady je prokazování uloženo účastníkům řízení, jelikož právě účastníci by měli nejlépe znát okolnosti, které vedly k zahájení řízení. Soud tak zůstává v tomto ohledu pasivní a očekává, že účastníci uvedou takové rozhodné skutečnosti a předloží takové důkazy k prokázání svých tvrzení, na jejichž základě bude schopen o právu spravedlivě rozhodnout. Hovoříme o tzv. panství stran nad sporem.LANGER, Jakub. Projednací zásada a poučovací povinnost soudu. Diplomová práce. Západočeská univerzita v Plzni, Právnická fakulta, 2017, s. 25.8)
Opakem zásady projednací je zásada vyšetřovací nebo též vyhledávací (inkviziční). Při plném prosazení této procesní zásady je soud povinen přijmout veškerá vhodná opatření pro objasnění skutkového základu svého rozhodnutí a vyhledat potřebné důkazy. Dalšímu postupu v řízení by tedy neměla bránit skutečnost, že účastníci zůstávají pasivní. Soud není ve své činnosti tím, jaká tvrzení účastníci předloží či jaké důkazy navrhnou, nikterak omezen.
Podle převažujícího právního názoru se tato zásada uplatňuje jak v řízeních nesporných, pro která platí, že nesplní-li účastníci povinnost tvrzení a povinnost důkazní, nemůže jim být tato skutečnost přičítána k tíži, tak i v jiných zákonem stanovených řízeních, kde existuje veřejný zájem na ochraně práv. Její legislativní úprava je obsažena v ustanovení § 120 odst. 2 o. s. ř., v němž je uvedeno, že v nesporných a v některých dalších řízeních je soud povinen provést i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, než byly účastníky navrženy. Je však nutno poznamenat, že i v těchto případech stojí na prvním místě důkazní aktivita účastníků a soud po důkazech nepátrá.KŘÍŽOVÁ, Jana. Zásady dokazování v civilním procesu. Diplomová práce. Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, 2009 s. 40-41.9)
Pokud jde o řízení sporné, soud v něm může podle ustanovení § 120 odst. 3 věty první OSŘ provést jiné než účastníky navržené důkazy, vyjde-li potřeba jejich provedení ke zjištění skutkového stavu v řízení najevo. Nejvyšší soud se usnesl na tom, že „má-li rozhodnutí soudu odpovídat hmotnému právu, pak soud musí mít možnost zjistit i ty skutečnosti rozhodné podle hmotného práva, k jejichž prokázání účastníci nenavrhli všechny potřebné důkazy, které jsou pro soud snadno dosažitelné a vyplývají z obsahu spisu.“Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 377/2002.10)
Zásada volného hodnocení důkazů má pro český civilní proces zcela zásadní význam. Ustanovení § 132 OSŘ, kde je tato zásada zakotvena, normuje, že soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti. Přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.BUREŠ, Jaroslav. In DRÁPAL, Ljubomír. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, s. 913. 11)
Holländer charakterizuje volné hodnocení důkazů tak, že platí, že „pro žádný důkazní prostředek není objektivním právem stanovena důkazní síla a je právě úkolem soudce transparentně vyložit důvody, pro které určitému důkazu přiřadil určité charakteristiky věrohodnosti, závažnosti i důkazní síly ve vztahu k dokazované tezi.“HOLLÄNDER, Pavel. Filosofie práva. 2. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2012, s. 272-273.12)
Pokud bychom se snažili vymezit, co je předmětem volného hodnocení důkazů, zajímavou myšlenku přináší Macur, jenž uvádí, že „předmětem volného hodnocení důkazů je hledání odpovědi na otázku, zda byla dosažena potřebná míra důkazu.“MACUR, Josef. Postmodernismus a zjišťování skutkového stavu. 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2001, s. 107.13)
Účastníci řízení nemají procesní nárok na provedení navržených důkazů. Soud sám vyhodnotí, které důkazy provede. Pokud se však soud rozhodne, že neprovede určitý důkaz, musí vždy zdůvodnit, proč daný důkaz neprovedl.VRCHA, Pavel. Odůvodnění civilního rozsudku. Praha: Leges, 2010, s. 40.14)
Soud musí především izolovat ta tvrzení účastníků, která se týkají skutečností, jež jsou rozhodné pro řízení. Odpověď na otázku, které skutečnosti jsou rozhodné pro řízení a které nikoli, vyplývá pro soud z příslušných hmotněprávních norem, které soud hodlá aplikovat na daný skutkový stav. Soud také musí vyloučit všechny nesporné skutečnosti a posuzuje pravdivost důkazů týkajících se jen skutečností rozhodných a zároveň sporných. Tímto způsobem činí zjištění skutkového stavu věci, přičemž tento postup platí jak pro řízení sporná, tak i nesporná. Při hodnocení důkazů platí, že soud zkoumá jednotlivé důkazy samostatně (izolovaně), poté hodnotí tyto důkazy ve vzájemné souvislosti. Na základě tohoto hodnocení dochází k závěru o pravdivosti tvrzených skutečností. Ustanovení § 132 OSŘ upravuje také zásadu, že soud přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo včetně toho, co uvedli účastníci. Tato zásada je limitována koncentrací řízení.BUREŠ, Jaroslav. In DRÁPAL, Ljubomír. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, s. 914-915.15)
OSŘ nepodává na žádném svém místě definici tzv. zásady legální teorie důkazní. Winterová hovoří o tom, že podle zásady legální teorie důkazní: „zákon stanoví důkazní sílu jednotlivých důkazních prostředků, popř. stanoví, které důkazní prostředky jsou k prokázání určitých skutečností a v jakém rozsahu nutné.“WINTEROVÁ, Alena. In WINTEROVÁ, Alena a kol. Civilní právo procesní: vysokoškolská učebnice. 5. aktualizované vydání, doplněné o předpisy evropského práva. Praha: Linde Praha, 2008, s. 80-81.16)
Schelleová zase popisuje zásadu legální teorie takto: „soud v důkazním řízení byl vázán příslušnou právní normou, která mu předepisovala, jaký důkaz má v jaké kauze použít; rovněž bylo předepsáno, jak který důkaz hodnotit.“SCHELLEOVÁ, Ilona a kol. Úvod do civilního řízení. 1. vydání. Praha: Eurelex Bohemia, 2005, s. 172.17)
Konkrétní projevy zásady legální teorie důkazní lze spatřovat v ustanovení § 134 OSŘWINTEROVÁ, Alena. In WINTEROVÁ, Alena a kol. Civilní právo procesní: vysokoškolská učebnice. 5. aktualizované vydání, doplněné o předpisy evropského práva. Praha: Linde Praha, 2008, s. 81. 18) Podle ustanovení § 134 OSŘ: „listiny vydané soudy České republiky nebo jinými státními orgány v mezích jejich pravomoci, jakož i listiny, které jsou zvláštními předpisy prohlášeny za veřejné, potvrzují, že jde o nařízení nebo prohlášení orgánu, který listinu vydal, a není-li dokázán opak, i pravdivost toho, co je v nich osvědčeno nebo potvrzeno.“
Tato zásada vychází z předpokladu, že řízení tvoří jeden celek, který z hlediska tvrzení skutečností a navrhování důkazů není žádným způsobem omezen, a strany tak mohou po celou dobu řízení tvrdit nové skutečnosti a navrhovat nové důkazy, a to i v řízení odvolacím.WINTEROVÁ, Alena a kol. Civilní právo procesní. 5. vydání. Praha: Nakladatelství Linde Praha, 2008, s. 82.19)
Toto pojetí bylo znakem liberalismu projevujícího se na konci 20. století. V důsledku takové míry liberalismu však docházelo k prodlužování soudního řízení a délka soudních řízení tak byla podstatně delší.STAVINOHOVÁ, Jaruška. HLAVSA, Petr. Civilní proces a organizace soudnictví. 1. vydání. Brno: Nakladatelství DOPLNĚK, 2003, s. 179-180.20) V tomto druhu řízení byl soud oprávněn rozhodovat o připuštění tvrzení nebo provedení důkazu, odtud také označení zásada arbitrárního pořádku.FIALA, Josef a kol. Občanské právo. 1. vydání. Praha: ASPI, 2006, s. 325.21) Soud však nemohl rozhodovat o připuštění jakéhokoliv tvrzení či důkazu, ale spíše mu byly ponechány nástroje k tomu, aby zamezil zbytečné protahování sporu, především tedy možnost uložit straně náhradu nákladů řízení, i když ve věci zvítězila, pokud se dopustila průtahů, a dále možnost nepřipustit nová tvrzení a důkazy, které byly učiněny před skončením jednání ve snaze řízení protáhnout. Kromě toho zákon znal i prekluzi nevčasných úkonů nebo výjimečnou koncentraci řízení.WINTEROVÁ, Alena. Koncentrace civilního soudního řízení. Bulletin advokacie, 2001, roč. 2001, č. 4, s. 8-9.22)
Prvky koncentrace mají za cíl přispět ke zrychlení a zefektivnění sporného řízení (v nesporném řízení nemají místo). Donucují účastníky, aby svá skutková tvrzení a své důkazní návrhy činili včas a neprotahovali řízení liknavostí nebo dokonce úmyslným odsunováním rozhodných tvrzení a návrhů na pozdější dobu.
K zajištění procesní aktivity účastníků a za účelem omezení průtahů soudních řízení stanoví OSŘ, že účastníci mohou uvádět veškeré rozhodné skutečnosti ve věci samé a označovat důkazy k jejich prokázání jen do skončení prvního jednání, příp. v soudem pevně stanovené lhůtě, nejčastěji ve lhůtě 30 dnů, a ve věcech, v nichž bylo provedeno přípravné jednání, jen do skončení přípravného jednání. K později uvedeným skutečnostem a označeným důkazům může soud přihlédnout pouze za splnění podmínky, že se jedná o skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být zpochybněna věrohodnost provedených důkazních prostředků, které nastaly po přípravném jednání nebo které účastník nemohl bez své viny včas uvést.DOLEČEK, Marek. Základy občanského soudního řízení. Businessinfo.cz, publikováno dne 30.12. 2019. Dostupné online na: https://www.businessinfo.cz/navody/zaklady-obcanskeho-soudniho-rizeni-ppbi/6/23)
Zásada materiální pravdy klade na soudy požadavek, aby rozhodovaly výlučně na základě skutečné, objektivní pravdy. Jenže možnost jejího zjištění je omezena tím, jaké prostředky lze k tomu v civilním procesu použít.
V minulosti bylo na tuto zásadu pohlíženo jako na zásadu vůdčí, ostatním nadřazenou, ovládající všechny druhy civilního procesu. V důsledku jejího dominantního postavení se otevřela cesta k jednotné úpravě řízení. Realizace zásady materiální pravdy se měla uskutečňovat za podpory všech ostatních principů práva, které byly přisouzením takovéto pomocné role odsunuty na vedlejší kolej. Z dnešního pohledu si lze tuto situaci jen stěží představit, neboť není pochyb o tom, že každá jednotlivá zásada má v procesu své nezastupitelné a nenahraditelné postavení.
Dříve soud například běžně prováděl i účastníky nenavržené důkazy, a zrovna tak byly dokazovány i skutečnosti, o nichž nebylo mezi stranami sporu, pokud se jejich shodná tvrzení jevila soudu jako pochybná.
Dnes je všeobecně přijímán názor, že naplnění zásady materiální pravdy nemůže být ztotožňováno s cílem řízení, neboť je pouze prostředkem k dosažení tohoto cíle. Vzhledem k tomu, že je koncepce materiální pravdy jen jednou z mnoha zásad, které jsou součástí uceleného systému základních principů daného právního odvětví, musí být s nimi kompatibilní (podílet se na jejich dotváření a sama se jimi nechat dotvářet).
Moderní chápání zásady materiální pravdy lze dále spatřovat i v zavedení rozsudku pro zmeškání a rozsudku pro uznání do našeho právního řádu.KŘÍŽOVÁ, Jana. Zásady dokazování v civilním procesu. Diplomová práce. Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, 2009 s. 50-52.24)
Pokud jde o zásadu formální pravdy, je třeba si uvědomit, že „zavazuje-li zákon soudce, aby vycházel ve svém rozhodnutí ze skutečností uvedených stranami a omezil se na jejich přednesy a mohou-li strany určovat, co má být vysvětleno, pak záleží především na tom, co strany jako pravdu nebo nepravdu chápou či tvrdí.“MACUR, Jiří. Zásada projednací v civilním soudním řízení. Brno: Masarykova univerzita, 1997, s. 194.25)
Principem formální pravdy se tedy myslí takové uzpůsobení civilního řízení, kdy soud nemusí zjišťovat přesně a úplně skutkový stav, ale uspokojí se s takovým stanoviskem, které vyplyne z provedeného dokazování nebo na základě shodných tvrzení účastníků. Ani ve sporném řízení však není zásada formální pravdy natolik absolutní, aby byl soud odkázán při dokazování toliko na důkazní návrhy účastníků. O tom svědčí ustanovení v § 120 OSŘ, které umožňuje soudu, aby sám provedl i jiné než jen navržené důkazy.Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11.4. 2007, sp.zn. 25 Cdo 1948/2005.26)
Zásada dispoziční znamená, že je v rukou účastníků řízení disponovat s řízením nebo jeho předmětem prostřednictvím tzv. dispozičních úkonů. Tato zásada je typická pro sporná řízení, která se zahajují pouze na návrh (žaloba).
Zásada oficiality naopak říká, že procesní aktivita je v rukou soudů. Soud postupuje z moci úřední ex officio. Je typická pro nesporná řízení, která se kromě zahájením na návrh, mohou zahajovat také ex offo. Ve sporných řízeních se tato zásada projevuje především v předepsaném postupu soudu po zahájení řízení.
Zásada projednací stanovuje procesní odpovědnost za zjištění skutkového stavu věci účastníků řízení. Soud může provést i nenavržené důkazy, pokud to vyplývá ze samotého spisu a pokud jsou zároveň potřebné ke zjištění skutkového stavu věci. Tato zásada je typická pro sporné soudnictví.
Zásada vyšetřovací je naopak stanovením procesní odpovědnosti za zjištěný skutkový stav soudu. Je vůdčí ideou v ZŘS, samozřejmě ne bezvyjímečně.
Zásada arbitrárního pořádku pohlíží na civilní řízení jako na celek. Je typická pro řízení nalézací.
Zásada legálního pořádku naopak pohlíží na civilní řízení jako složené z jednotlivých fází.
Zásada materiální pravdy říká, že soud rozhodne na základě úplného zjištění skutkového stavu věci. Úplným zjištěním máme na mysli zjištění skutkového stavu do té míry, do jaké odpovídá skutečnému stavu věci. Tudíž soud rozhodne až zjistí skutečný stav věci. Zásada materiální pravdy však nemůže být chápana neomezeně. Někdy soud fakticky nebude mít možnost skutečný stav věci zjistit, neboť nebudou důkazy k jeho prokázání vůbec existovat, či nebudou zjistitelné (delší časový odstup způsubující nemožnost vyslechnout svědka z důvodu úmrtí, či svědek si danou situaci prostě nepamatuje tak detailně).
Místo, kde se právo setkává s lidmi.
