Reklama
Rozšířená osnova
Zásada volného hodnocení důkazů má pro český civilní proces zcela zásadní význam. Ustanovení § 132 OSŘ, kde je tato zásada zakotvena, normuje, že soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti. Přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.BUREŠ, Jaroslav. In DRÁPAL, Ljubomír. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, s. 913. 1)
Holländer charakterizuje volné hodnocení důkazů tak, že platí, že „pro žádný důkazní prostředek není objektivním právem stanovena důkazní síla a je právě úkolem soudce transparentně vyložit důvody, pro které určitému důkazu přiřadil určité charakteristiky věrohodnosti, závažnosti i důkazní síly ve vztahu k dokazované tezi.“HOLLÄNDER, Pavel. Filosofie práva. 2. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2012, s. 272-273.2)
Pokud bychom se snažili vymezit, co je předmětem volného hodnocení důkazů, zajímavou myšlenku přináší Macur, jenž uvádí, že „předmětem volného hodnocení důkazů je hledání odpovědi na otázku, zda byla dosažena potřebná míra důkazu.“MACUR, Josef. Postmodernismus a zjišťování skutkového stavu. 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2001, s. 107.3)
Účastníci řízení nemají procesní nárok na provedení navržených důkazů. Soud sám vyhodnotí, které důkazy provede. Pokud se však soud rozhodne, že neprovede určitý důkaz, musí vždy zdůvodnit, proč daný důkaz neprovedl.VRCHA, Pavel. Odůvodnění civilního rozsudku. Praha: Leges, 2010, s. 40.4)
Soud musí především izolovat ta tvrzení účastníků, která se týkají skutečností, jež jsou rozhodné pro řízení. Odpověď na otázku, které skutečnosti jsou rozhodné pro řízení a které nikoli, vyplývá pro soud z příslušných hmotněprávních norem, které soud hodlá aplikovat na daný skutkový stav. Soud také musí vyloučit všechny nesporné skutečnosti a posuzuje pravdivost důkazů týkajících se jen skutečností rozhodných a zároveň sporných. Tímto způsobem činí zjištění skutkového stavu věci, přičemž tento postup platí jak pro řízení sporná, tak i nesporná. Při hodnocení důkazů platí, že soud zkoumá jednotlivé důkazy samostatně (izolovaně), poté hodnotí tyto důkazy ve vzájemné souvislosti. Na základě tohoto hodnocení dochází k závěru o pravdivosti tvrzených skutečností. Ustanovení § 132 OSŘ upravuje také zásadu, že soud přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo včetně toho, co uvedli účastníci. Tato zásada je limitována koncentrací řízení.BUREŠ, Jaroslav. In DRÁPAL, Ljubomír. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, s. 914-915.5)
Zásada volného hodnocení důkazů naopak neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli, nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Procesnímu právu účastníka navrhovat důkazy odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, ve svém rozhodnutí vyložit proč a z jakých důvodů tak činí.
Neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze založit pouze třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.1. 2010, sp. zn. 5 Tdo 31/2010.6)
Důkazy a důkazní prostředky lze obecně hodnotit z určitých stránek. Soud tedy hodnotí závažnost, zákonnost a pravdivost důkazu, přičemž platí, že soudce smí volně hodnotit pouze stránku pravdivosti, nikoli však otázku závažnosti či zákonnosti důkazu.WINTEROVÁ, Alena. In WINTEROVÁ, Alena a kol. Civilní právo procesní: vysokoškolská učebnice. 5. aktualizované vydání, doplněné o předpisy evropského práva. Praha: Linde Praha, 2008, s. 272-273.7)
Závažností důkazu rozumíme to, zda je daný důkazní prostředek schopen prokázat právně významnou skutečnost, jež je důležitá pro rozhodnutí. Jen takový důkazní prostředek je právně relevantní. Soud při posuzování závažnosti důkazu neuplatňuje své volné uvážení.Tamtéž.8)
Judikatura závažnost důkazu vymezuje následujícím způsobem: „Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru).“Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.4. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4374/ 2007.9)
Druhou stránkou, kterou soud musí zohlednit, je zákonnost. Winterová vyjadřuje, že zákonnost důkazu znamená to, že daný důkaz byl získán zákonem souladným způsobem. Pokud byl důkaz získán v rozporu se zákonem, soud nesmí k takovému důkazu při rozhodování přihlédnout. Z řečeného je tedy zřejmé, že ani stránku zákonnosti důkazu neposuzuje soudce volně dle svého uvážení, ale postupuje dle zákona.WINTEROVÁ, Alena. In WINTEROVÁ, Alena a kol. Civilní právo procesní: vysokoškolská učebnice. 5. aktualizované vydání, doplněné o předpisy evropského práva. Praha: Linde Praha, 2008, s. 273.10)
Pojem zákonnost důkazu je vymezen i v judikatuře: „Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly provedeny v rozporu s obecně závaznými předpisy, soud nepřihlédne.“Rozsudek Nejvyššího soudu ze 20.3. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3075/ 2006.11)
Co lze rozumět pravdivostí důkazu zákon neuvádí, ale jisté vymezení lze nalézt v judikatuře: „Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jak se podle zákona provádí.“Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.4. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4374/ 2007.12) Z tohoto vymezení tedy vyplývá, že je to právě soud, který na základě své úvahy dochází k závěru, že určité důkazní prostředky dostatečně prokazují určité skutkové okolnosti, a že tyto důkazní prostředky jsou zárukou toho, že na základě nich může dospět ke správnému rozhodnutí ve věci.
S otázkou pravdivosti důkazu souvisí i otázka věrohodnosti důkazních prostředků, resp. důkazů. Pokud bychom měli vymezit vzájemný vztah věrohodnosti a pravdivosti důkazu, je věrohodnost stránkou pravdivosti, což vyplývá z výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Z tohoto Rubeš dovozuje, že soud učiní nejprve závěr o věrohodnosti důkazních prostředků a jimi podávaného důkazu, čímž se objasní i otázka pravdivosti důkazních prostředků i samotného důkazu. Na základě toho bude soud schopen zaujmout názor ve vztahu k pravdivosti tvrzených skutečností.RUBEŠ, Jakub. Hodnocení důkazů v českém civilním soudním řízení. Diplomová práce. Univerzita Palackého v Olomouci, Právnická fakulta, 2013, s. 33-34.13)
Pokud bychom se snažili nalézt legální definici věrohodnosti důkazních prostředků, resp. důkazu, ani tu OSŘ neobsahuje. Vysvětlení tohoto pojmu je pak ponecháno teorii civilního procesu. Například Šínová upozorňuje a poukazuje na vymezení věrohodnosti v Blackově právnickém slovníku jako tzv. hodnoty důvěry, v souvislosti se svědeckou výpovědí. Sama pak přináší vlastní vysvětlení pojmu věrohodnosti důkazních prostředků jako určité vlastnosti, která říká, do jaké míry je určitá zpráva či osoba hodna důvěry (do jaké míry tedy vypovídá pravdu).
U jakých důkazních prostředků lze vůbec zkoumat věrohodnost? I touto otázkou se ve svém příspěvku zabývala Šínová. Výkladem daných ustanovení OSŘ uzavírá, že je možné zkoumat věrohodnost prakticky veškerých důkazních prostředků, přičemž k tomuto závěru dospívá pomocí metody gramatické. Současně však také upozorňuje na skutečnost, že právní praxe dává pojem věrohodnost do souvislosti se situací, kdy danou zprávu podává člověk, který je i jejím zdrojem.ŠÍNOVÁ, Renáta. Věrohodnost důkazních prostředků. Debaty mladých právníků, 2007, s. 11.14)
WINTEROVÁ, Alena a kol. Občanský soudní řád s vysvětlivkami a judikaturou. 3. vydání. Praha: Linde, 2007, s. 293.15)U sporů v civilním řízení má soudce rozhodnout spor, ne zjistit pravdu. Účastníci řízení si nesou odpovědnost za výsledek, pokud neunesou břemeno tvrzení a břemeno dokazování, bude to mít za následek jejich prohru ve sporu. Soud tedy rozhoduje o tom, zda strana břemeno unesla či neunesla.HOLLÄNDER, Pavel. Filosofie práva. 2. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2012, s. 271.16)
V praxi je často složité rozlišit, která strana je zatížena důkazním břemenem. Zjednodušeně je to tak, že důkazním břemenem je zatížena ta strana, která z prokazovaných skutečností bude mít příznivé následky. Je třeba ale přihlédnout k tomu, že nelze prokazovat skutečnosti negativní, tedy ty, které se nestaly, např. že smlouva nebyla uzavřena nebo že nebylo zaplaceno.PŘIDAL, Ondřej. Právo na spravedlivý proces v civilním řízení. Disertační práce. Masarykova univerzita v Brně, Právnická fakulta, 2010, s. 17.17)
Soud už je po novele OSŘ č. 171/1993 Sb. ve zjišťování a dokazování limitován, to přineslo do dokazování a civilního procesu nová pravidla. Jsou to a) pravidlo „kdo mlčí, souhlasí“ a nic nenamítá, b) pravidlo povinné součinnosti soudu s účastníky, c) pravidlo nevyhnutelné koncentrace, d) shodná tvrzení účastníků a vyvratitelné zákonné domněnky o skutku se prověřují jen z iniciativy účastníků, e) právo svědčí bdělým.SVOBODA, Karel. Dokazování. Praha: ASPI – Wolters Kluwer, 2009, s. 62.18)
Pokud je pro určitou skutečnost v zákoně stanovena domněnka, tak se tato provažuje za prokázanou, aniž by byla předmětem dokazování. Pokud je připuštěn důkaz opaku, tak toto platí, pokud v řízení nevyšel najevo opak. (§ 133). Předmětem dokazování jsou ale zákonné předpoklady domněnky.
Soudce ale přece jenom musí určité věci účastníkům vysvětlit, tato povinnost je ale menší, pokud je účastník zastoupen advokátem. Procesní činnost soudce je dále hodně ovlivněna tím, jak žalující strana žalobu a předmět sporu vymezí. Aktivním vedením sporu ale soudce má strany vést ke konkretizaci svých tvrzení a k označení důkazních prostředků. To ale nesmí vést k přílišnému podporování jedné strany nebo k přílišnému vysvětlování.MACUR, Josef. Povinnost a odpovědnost v občanském právu procesním. 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 1991, s. 79-80.19)
I když soudce všechny důkazy vyhodnotí, může stále nastat situace, kdy není jasné, jak daný případ rozsoudit, také známé jako non liquet (není jasno). Soudce ale musí rozhodnout i v takovémto případě, pokud by odmítl meritorně rozhodnout, dopustil by se nezákonného postupu zvaného denegatio iustitiae („odmítnutí spravedlnosti“). Soudce poté rozhodne podle toho, která strana neunesla důkazní břemeno.MACUR, Josef. Dělení důkazního břemena v civilním soudním řízení. 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 1996, s. 8.20)
Opakem zásady volného hodnocení důkazů je zásada legální teorie důkazní. Je-li civilní proces ovládán principem legální (zákonné) důkazní teorie, řídí se soudce při hodnocení důkazů závaznými parametry, stanovenými zákonem. Takováto právní regulace soudci obvykle ukládá, jakou důkazní sílu má přiřknout jednotlivým důkazům, a zároveň stanoví, jaké důkazní prostředky jsou nezbytně nutné k prokázání určitých skutečností. Tím tedy dochází k jistému zmechanizování postupu soudce a zužuje se prostor pro jeho volné uvažování. Jak ukázaly zkušenosti s uplatněním této zásady, podřízení soudce nepružným formálním předpisům jen komplikuje jeho činnost a brání mu, aby spolehlivě zjistil stav věci.
Legální teorie důkazní má své kořeny ve středověkém soudním řízení. Jejím výrazem byla povinnost soudce postupovat podle pravidel nařizujících, jaký důkaz má být v jaké kauze proveden a jakým způsobem má být ohodnocen, přičemž mezi důkazními prostředky stejného druhu panovala nerovnost, vyplývající z tehdejší diskriminace některých skupin obyvatelstva.
Pro tuto dobu bylo příznačné, že svědecká výpověď ženy, popř. poddaného, měla menší důkazní sílu než svědectví podané mužem, resp. šlechticem. Právo činilo rozdíl také mezi důkazními prostředky racionálními a iracionálními, jimž byla často v rozporu se „selským rozumem“ přisouzena větší závažnost.
V současné době se tato zásada v našem právním řádu projevuje určením důkazní síly veřejných listin, kterými se v souladu s ustanovením § 134 OSŘ rozumí všechny listiny vydané soudy České republiky a jinými státními orgány v mezích jejich pravomoci, jakož i listiny, které jsou zvláštními předpisy prohlášeny za veřejné. V porovnání s jinými důkazními prostředky mají vyšší důkazní hodnotu, protože potvrzují, že jde o nařízení nebo prohlášení orgánu, který listinu vydal, a není-li prokázán opak, pak i pravdivost toho, co je jimi osvědčeno nebo potvrzeno.KŘÍŽOVÁ, Jana. Zásady dokazování v civilním procesu. Diplomová práce. Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, 2009, s. 46-47.21)
Místo, kde se právo setkává s lidmi.
