Osnova
Reklama
Rozšířená osnova
Věc v právním smyslu je entita, ke které mohou vznikat majetková práva. Jedná se ovšem o odlišný pojem věc laicky a právním jazykem, neboli ne vše, co je věcí v reálném světě, je věcí v právním smyslu a naopak. Právní definice věci tedy není definicí reálnou.
Institut věci tvořil významnou součást práva již od dob římských. Pohled na to, co věcí ve smyslu právním je nebo není se však s postupem času měnil a s ním se přirozeně měnilo i její dělení. Byť jsme se tedy v právní teorii a praxi historicky setkávali, a stále setkáváme, s typickými druhy věcí, některé právní úpravy z určitých typů dělení vybočovaly. A to primárně tím, že určitým druhům věcí přikládaly větší, jiným menší význam, některé vypustily úplně, což bylo vždy dáno okolními vlivy té doby. Mimo dnešní dělení věcí (viz. níže), tedy stojí za zmínku zvláštní dělení, od nichž již sice bylo třeba upuštěno, nicméně jak právní teorie, tak praxe je jimi dodnes ovlivňována.
Tak kupříkladu Římské právo kladlo důraz především na dělení věcí na věci práva božského a práva lidského, jež se dále rozvětvovalo – např. na věci obchodovatelné a věci z právního obchodu vyloučené (těmi byly právě věci práva božského).GAIUS. Učebnice práva ve čtyřech knihách. Edited by Jaromír Kincl. Přetisk 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1999, s. 77.1) ABGB dále rozeznával i věci cenitelné, či neocenitelné, čímž ovlivnil pozdější zákoníky platné na našem území. Zvláštností občanského zákoníku z roku 1950 a pozdějšího platného zákoníku z roku 1964 byla zase vize klasifikace věcí na prostředky výrobní a předměty spotřební, jež byla silně ovlivněna vlivy z tehdejší SSSR.ELIÁŠ, Karel. Věc jako pojem soukromého práva. Právní rozhledy, 2007, roč. 15, č. 4, s. 119.2)
Dnes tedy dělení věcí ve smyslu právním vyplývá především z právní praxe a teorie.
Existují různé přístupy k definici věci. Věc v užším pojetí zahrnuje pouze hmotné předměty, které mají určitou kvalitu (něco, čeho se lze dotknout; toto byl přístup OZ 1964). Věc v širším pojetí ovšem tvoří hmotné i nehmotné předměty (např. práva, patenty atd.). Nicméně je prakticky v zásadě jedno, jak věc definujeme – důležité uvědomit si, že věci mají svou důležitost v rámci věcných práv (= práva k věci) a řadu takovýchto práv lze smysluplně aplikovat pouze na věci hmotné (např. žaloba na vydání věci, vlastnické právo k věci skryté atp.).
V § 489 OZ se nachází právní definice věci, která říká, že „Věc v právním smyslu (dále jen „věc“) je vše, co je rozdílné od osoby a slouží potřebě lidí.“ Mimo prvku užitečnosti věci je zde vyjádřeno, že věcí nemůže být osoba, která je právním subjektem. V každém případě ani lidské tělo či jeho oddělená část není věcí ve smyslu práva (§ 493 OZ), i když s některými oddělenými částmi lze za určitých podmínek obchodovat – ty jsou ovšem upraveny veřejnoprávními prostředky. Poté zde existuje kategorie částí lidského těla, které lze odejmout bez umrtvení a které jsou schopny regenerace. S těmito částmi těla (např. vlasy) lze disponovat a hledí se na ně jako na věci movité.
§ 494 OZ: „Živé zvíře má zvláštní význam a hodnotu již jako smysly nadaný živý tvor. Živé zvíře není věcí a ustanovení o věcech se na živé zvíře použijí obdobně jen v rozsahu, ve kterém to neodporuje jeho povaze.“ Občanský zákoník nově zavádí pravidlo, že zvíře není věc, i když nenabízí přesnou právní definici zvířete. Nicméně se zvířaty se volně obchoduje a úprava majetkových práv na ně dopadá. Obecně tedy platí, že se na zvíře použijí ustanovení o věcech, pokud to neodporuje jeho povaze, např. exekuce krav může být v pořádku, nicméně exekuce psa je problematická (citový vztah psa k pánovi atp.).
Občanský zákoník nabízí definici i hmotných a nehmotných věcí. U hmotné věci jsou dvě podmínky: musí se jednat o ovladatelnou část vnějšího světa, a zároveň musí mít povahu samostatného předmětu. Ovladatelnost se posuzuje objektivně vzhledem k dlouhodobým účelům.
Věci movité by se mohly zevrubně označit za věci, které lze přenést z místa na místo. Nicméně takové pravidlo by postrádalo smysl, kdybychom hovořili třeba o věcech movitých nehmotných. Zákonodárce v tomto ohledu proto užívá na první pohled zdánlivě „odbytého“, nicméně velmi účinného pravidla, a tedy, že věci movité jsou všechny ty, jenž nejsou nemovité (§ 498 OZ).
Pro funkčnost daného pravidla a zpřesnění, co tedy je, nebo není věc movitá je za potřebí vymezit, co všechno je věcí nemovitou, a to taxativním výčtem.
§ 498 OZ vymezuje věci nemovité jako:
Pozemkem se rozumí díl zemského povrchu v určitých hranicích, zpravidla dle katastrální mapy. Do katastru nemovitostí se zanáší v podobě parcel (je tedy zapotřebí rozlišovat mezi pojmem parcela a pozemek – parcelou se rozumí pouze „zakreslení pozemku ve veřejném seznamu, katastru nemovitostí). Mimo povrchu k pozemku náleží i prostor pod ním i nad ním, ale to pouze v racionální míře.
Stavba samotná obecně nemůže být samostatnou nemovitou věcí, jelikož OZ se vrací ke staré římsko-právní zásadě superficies solo cedit – povrch ustupuje půdě. Zpravidla je tedy stavba součástí pozemku a nelze ji označit za věc samostatnou. OZ ale zná i několik výjimek, které umožňují nejen označit stavby za věci samostatné (nejsou součástí pozemku), ale přiznávají jim i nemovitou povahu.
První výjimku tvoří podzemní stavby se samostatným účelovým určením (498 odst. 1 OZ). Vedle naplnění znaku podzemní povahy musí stavba, aby mohla být označena za nemovitou, naplnit i znak samostatného účelového určení. Takovými stavbami můžou být např. často uváděný vinný sklípek (splňuje znak podzemní povahy i samostatného účelového určení), na stranu druhou to nemůže být klasický sklep pod rodinným domem (a to z toho důvodu, že zde nám absentuje znak samostatného účelového určení, jedná se o pouhou součást domu).
Dočasné stavby, nebo také tzv. superdifikáty. Jedná se o velmi spornou problematiku, nicméně ve zjednodušeném výkladu je lze označit za stavby, které se zřizují na cizím pozemku a mají dočasnou povahu. O tom v čem dočasná povaha spočívá, zatím nebylo dosaženo nějaké širší shody. Obecně se však dají uvést 2 diskutovaná kritéria, dle nichž ji lze rozpoznat. Objektivní kritérium říká, že je nutno, aby stavebně technický stav stavby naznačoval její dočasnou povahu. Na straně opačné je kritérium subjektivní, které spatřuje dočasný charakter stavby v jejím zřízení na základě dočasného soukromoprávního oprávnění (např. nájem).
Dále to jsou liniové stavby. Těmi se rozumí stavby, které pravidelně zasahují více pozemků. Zákon vzorově (výčet je demonstrativní) uvádí kanalizace, vodovody, energetická či jiná vedení a stavby a technická zařízení, které s nimi provozně souvisí (§ 509 OZ).SPÁČIL, Jiří a kol. Věcná práva, katastr nemovitostí a správa cizího majetku. 2. vydání. Praha: C.H. Beck, 2022, s. 19.3)
Nelze také opomenout § 3055 odst. 1 OZ, který přisuzuje nemovitý charakter stavbám zřízeným před účinností OZ a těm, které nestaly se součástí pozemku a na stavby, jež nejsou součástí pozemku na základě zvláštního zákona (místní komunikace, silnice atd.)
Některá práva mohou vznikat pouze na movitých, některá pouze na nemovitých (právo stavby) věcech. Liší se například jiným způsobem vzniku práv k nim. U movitých věcí může stačit ústní smlouva, zatímco u nemovitých se vyžaduje při právních jednáních písemná forma (má tedy přísnější požadavky). Dalším rozdílem je, že nemovité věci jsou předmětem evidence ve veřejném seznamu – katastru nemovitostí.
Ačkoliv v OZ nenalezneme definici věcí jednotlivě a druhově určených, můžeme se v něm s nimi setkat na několika místech: smísení movitých věcí téhož druhu (§ 1079 OZ), nabytí vlastnického práva k věcem genericky určeným (§ 1101 OZ), opakování odkazu (§ 1608 OZ), či postoupení souboru pohledávek (§ 1887 OZ). Je důležité poznamenat, že se nejedná o objektivní kategorii, jakou je např. dělení na věci zastupitelné a nezastupitelné, která by vyjadřovala vlastnosti, či povahu dané věci. V tomto případě jde o termín obligačního práva a na rozdělení věcí na ten, či onen druh má vliv lidská vůle. Je tedy na smluvních stranách, zda přisoudí věci určitý význam, který určí její individuální povahu, nebo zůstane věcí určenou druhově. Demonstrovat podstatu daného rozdělení by mohl následující příklad.
Strany uzavřou kupní smlouvu na 1 kg jablek v koši. V tuto chvíli je předmět závazku druhově určen, může se jednat o jakýkoliv kilogram jablek v koši. Pokud by však kupující strana před uzavřením smlouvy specifikovala, že má zájem koupit ten jeden konkrétní kilogram jablek v koši, který má nejzelenější jablka, jednalo by se již o věc určenou individuálně. Takovéto dělení se tedy v určité míře překrývá s dělením na věci zastupitelné, či nezastupitelné.TÉGL, Petr. In MELZER, Filip. TÉGL, Petr a kol. Občanský zákoník: velký komentář. Svazek III, § 419-654 a související společná a přechodná ustanovení. Komentář. Praha: Leges, 2014, s. 276 (§ 499).4)
Dané dělení tedy (jak již bylo zmíněno výše) může mít praktický dopad např. na okamžik nabytí vlastnického práva. § 1099 OZ stanoví: „Vlastnické právo k věci určené jednotlivě se převádí už samotnou smlouvou k okamžiku její účinnosti, ledaže je jinak ujednáno nebo stanoveno zákonem.“ K věci určené druhově je nicméně okamžik nabytí vlastnického práva stanoven na jiný okamžik, okamžik kdy ji jde určit dostatečným odlišením od ostatních věcí stejného druhu, jak stanoví § 1101 OZ.
OZ (§ 499) o věcech zastupitelných hovoří jako o věcech movitých, které mohou být zastoupeny věcí téhož druhu (věci nemovité jsou tedy vždy nezastupitelné). Není kruciální, se kterou konkrétní zastupitelnou věcí je nakládáno, jelikož jsou mezi sebou vzájemně totožné. Rozhodné je však to, aby šlo o věc stejného druhu a jakosti. Nejhojněji užívaným příkladem jsou pak peníze. Je irelevantní, jakou padesátikorunou disponujeme, jelikož všechny mají stejnou hodnotu a stejný účel. Stejné to bude i se surovinami, potravinami atd.DVOŘÁK, Jan. ŠVESTKA, Jiří. ZUKLÍNOVÁ, Michaela a kol. Občanské právo hmotné. Svazek1. Díl první: Obecná část. Praha: Wolters Kluwer, 2013 s. 377.5)
Uplatnění zastupitelné věci v OZ je velmi úzké. Lze se s ním setkat ve dvou ustanoveních, a to § 1294 OZ: „Zřídí-li se užívací nebo požívací právo k zuživatelným zastupitelným věcem, může uživatel nebo poživatel s věcmi nakládat podle své libosti. Když jeho právo skončí, vrátí stejné množství věcí téhož druhu a jakosti“, a § 2390 OZ: „Přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce“.SPÁČIL, Jiří a kol. Věcná práva, katastr nemovitostí a správa cizího majetku. 2. vydání. Praha: C.H. Beck, 2022, s. 21.6)
I na penězích si nicméně lze demonstrovat situaci opačnou. Situaci kdy je vyraženo pouze omezené množství sběratelských mincí, jež jsou očíslovány. Pak se již jedná o věc nezastupitelnou, jelikož taková mince pak nemůže být, díky své raritě a označení, nahrazena mincí jinou. Věci nezastupitelné mohou tedy být označeny jako věci nenahraditelné, mimo ony sběratelské mince to může být jediný vyrobený kus automobilu na světě, či originál uměleckého díla. Zákon je pak, podobně jako u věcí movitých, výkladem a contrario vymezuje jako všechny ty, jenž nejsou zastupitelné.DVOŘÁK, Jan. ŠVESTKA, Jiří. ZUKLÍNOVÁ, Michaela a kol. Občanské právo hmotné. Svazek1. Díl první: Obecná část. Praha: Wolters Kluwer, 2013, s. 377.7)
Stávající úprava OZ stanovuje dvě kritéria charakterizující zuživatelnou povahu věci, která však nejsou kumulativní (stačí aby věc splňovala pouze jedno z nich) a týkají se pouze věcí movitých. Základní kritérium vymezuje podstatu zuživatelných věcí v jejich obvyklém užívání. Jsou to věci, jejichž použití spočívá v jejich spotřebování (od spotřebování je však nutno odlišit opotřebení, jež je přirozenou vlastností každé movité věci)KOUKAL, Pavel. In LAVICKÝ, Petr a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1771 (§ 500).8), zpracování či zcizení. Běžnou spotřební věcí může být jakákoliv potravina, zpracování je dále typické pro suroviny jako je dřevo (které lze přetvořit na stůl, sochu) nebo kov a nejběžnějším příkladem použití věci zcizením jsou peníze.
Zuživatelnost nicméně není vlastností věcí nezměnitelnou, jelikož věc, mající takovou vlastnost, můžeme použít způsobem, který jí naopak vylučuje. Pro vysvětlení si lze představit jablka v míse, jejichž použití obecně spočívá ve spotřebování, nicméně lze je i zapůjčit malíři, který je zachytí na plátno, a pak je vrátí. Vedlejším kritériem zuživatelnosti je jejich užití spočívající v samostatném prodeji, konkrétně je to skupina věcí náležejících ke skladování. Jak již bylo naznačeno výše, věc nemovitá bude vždy věcí nezuživatelnou a to spolu s movitými věcmi, nesplňujícími požadavky stanovené paragrafem 500 OZ.KUNEC, Aleš. Věci a jejich dělení. Diplomová práce. Západočeská univerzita, Právnická fakulta, 2019, s. 30. https://dspace5.zcu.cz/bitstream/11025/38113/1/DIPLOMOVA%20PRACE_VECI%20A%20JEJICH%20DELENI_KUNEC_Ales.pdf.9)
Zuživatelné věci jsou v OZ výslovně zmíněny v § 2163 - paragrafu spadajícího pod ustanovení o prodeji zboží spotřebiteli (původně ustanovení o prodeji zboží v obchodě) jenž stanoví, že u takové věci je nutno vyznačit dobu nejkratší trvanlivosti. Druhou výslovnou zmínku nalezneme v § 2179, jedním z ustanovení 13. dílu (společnost), který pojednává o spoluvlastnictví společníků. Zuživatelné věci, byly-li do společnosti vloženy se stávají spoluvlastnictvím společníků, jenž vklady přispěli.
Zvláštní zákon (např. z.č. 256/2013 Sb., katastrální zákon) může stanovit, že některé věci se do veřejného seznamu zapisují (věci zapisované do veřejného seznamu), zbytek věcí se do žádného veřejného seznamu nezapisuje (věci nezapisované do veřejného seznamu). Pro nemovité věci je jejich evidence ve veřejných seznamech typická (pozemky atd.), majorita věcí však takovému zápisu nepodléhá, jelikož to žádný zvláštní zákon nestanoví – jen těžko si lze představit evidenci většiny movitých věcí (také kvůli jejich množství).
Praktický dopad má dělení na věci zapisované a nezapisované do veřejného seznamu primárně na okamžik nabytí vlastnického (či jiného věcného) práva k nim. Zatímco k věcem nezapsaným se zpravidla věcné právo nabývá účinností smlouvy (§ 1099 OZ), věci do veřejného seznamu zapisované se řídí pravidlem § 1102 OZ, §1105 OZ (a zvláštními zákony). K přechodu, vzniku, či zániku věcného práva se pak vyžaduje jeho zápis do příslušného veřejného seznamu. Příkladem může být nabytí vlastnického práva k pozemku, jehož součástí je nemovitost. To nenastává účinností smlouvy (konsenzem), nicméně až zápisem do veřejného seznamu, respektive zpětně k datu doručení návrhu na něj.SPÁČIL, Jiří a kol. Věcná práva, katastr nemovitostí a správa cizího majetku. 2. vydání. Praha: C.H. Beck, 2022, s. 20.10)
Věcí ničí je věc v právním smyslu, nad níž zpravidla nikým není vykonávána držba. To může být dáno tím, že ji někdo opustil. Opuštění věci (derelikce) je právním jednáním vlastníka, kdy vlastník již nadále nemá vůli být jím být, má úmysl se věci zbavit, přičemž je nezbytné, aby tak bylo učiněno určitě, svobodně a v souladu se zákonem.BUREŠOVÁ, Radana. BUREŠ, Michal. Komentář zákona 89/2012 SB., občanský zákoník, § 1045. Fulsoft.cz. Publikováno dne 1.11.2016, citováno dne 16.3.2023. Dostupné online na: https://www.fulsoft.cz/33/komentar-zakona-89-2012-sb-obcansky-zakonik-1045-uniqueidmRRWSbk196FNf8-jVUh4EtuvCojfP1DmnWo4O-Y18zXSwOIm2Yd5pA/11) Dále může věcí ničí být předmět, jenž ještě nikým vlastněn nebyl (např. divoké zvíře).
S věcí ničí OZ pracuje výslovně, a to v § 1045 odst. 1, který říká: „Věc, která nikomu nepatří, si každý může přivlastnit, nebrání-li tomu zákon nebo právo jiného na přivlastnění věci. Movitá věc, kterou vlastník opustil, protože ji nechce jako svou držet, nikomu nepatří“. Z tohoto vyplývá, že věcí ničí, dle OZ, může být pouze věc movitá. Odstavec druhý daného paragrafu dále dané pojetí upřesní. Věci nemovité jsou totiž vždy v něčím vlastnictví. Pokud by se však stalo, že by i věc nemovitou vlastník opustil, připadne do vlastnictví státu.
Je třeba mít na paměti, že ne všechny věci se mohou stát věcmi ničími. Mimo již výše zmíněné nemovitosti do této kategorie spadají i pohledávky. Nehmotné věci, které nemohou být věřitelem opuštěny.TÉGL, Petr. In MELZER, Filip. TÉGL, Petr a kol. Občanský zákoník: velký komentář. Svazek III, § 419-654 a související společná a přechodná ustanovení. Komentář. Praha: Leges, 2014, s. 205 (§ 489).12)
Ačkoliv logika velí, že věcí může být pouze předmět již existující, v judikatuře, odborné literatuře, ale i u zákonodárce se můžeme setkat s institutem věci budoucí (ještě nevzniklé). Na věc budoucí pohlížíme jako na věc, která prozatím neexistuje, přesto je však zřejmé, že vznikne (je to možné na základě různých známých skutečností předpokládat). S věcí budoucí počítá jak obligační, tak i ve věcněprávní oblast.DVOŘÁK, Jan. ŠVESTKA, Jiří. ZUKLÍNOVÁ, Michaela a kol. Občanské právo hmotné. Svazek1. Díl první: Obecná část. Praha: Wolters Kluwer, 2013, s. 381.13)
V obligačním právu je přítomnost institutu věci budoucí samozřejmostí – není zde důvod, proč by nemohla být platně uzavřena kupní smlouva, či smlouva o dílo k věci, jenž neexistuje. Ve věcněprávní oblasti je ale situace komplikovanější.TÉGL, Petr. In MELZER, Filip. TÉGL, Petr a kol. Občanský zákoník: velký komentář. Svazek III, § 419-654 a související společná a přechodná ustanovení. Komentář. Praha: Leges, 2014, s. 206 (§ 489).14) Věcná práva totiž, jak bylo již zmíněno výše, mohou vznikat pouze na věci existující. Zákon nicméně v některých situacích počítá s institutem věci budoucí, konkrétně třeba umožňuje vznik zástavního práva na věci budoucí (§ 1310 OZ, § 1340 OZ). To se může týkat situace, kdy zástavce (popř. zástavní dlužník) zatím nemá věc ve své vlastnické dispozici, jelikož ještě neexistuje, nicméně je jisté, že bude zhotovena, a právě na této je zástavní právo zřízeno. Je však nutno podotknout, že ono zástavní právo zástavnímu věřiteli vznikne až ve chvíli, kdy k věci zástavce (popř. zástavní dlužník) získá vlastnické právo.DVOŘÁK, Jan. ŠVESTKA, Jiří. ZUKLÍNOVÁ, Michaela a kol. Občanské právo hmotné. Svazek1. Díl první: Obecná část. Praha: Wolters Kluwer, 2013, s. 381.15)
V právním obchodu lze obecně s věcmi disponovat. Některé druhy věcí však mohou zákonem být z těchto dispozic vyňaty a přiznány pouze určitým subjektům. Takové vyloučení z právního styku může být stanoveno jinými zákony, než je OZ, které stanoví jejich extrakomercionalitu (vyloučení z právního obchodu). Dispozice s nimi může být buď vyloučena, omezena, nebo přiznána pouze některým subjektům. Vyloučena může být například u drog, její přiznání pouze některým subjektům je zase typické pro ložiska určitých nerostů, která zákon č. 44/1988 Sb. o ochraně a využití nerostného bohatství prohlásí za předmět vlastnictví České republiky, či některých právních osob. To může znamenat, že kdyby fyzická osoba doma na zahradě našla ropu, nemůže si ji přivlastnit. DVOŘÁK, Jan. ŠVESTKA, Jiří. ZUKLÍNOVÁ, Michaela a kol. Občanské právo hmotné. Svazek1. Díl první: Obecná část. Praha: Wolters Kluwer, 2013, s. 380.16)
Místo, kde se právo setkává s lidmi.
