Rozšířená osnova
Sexuální trestné činy se nedají v systému římského práva vnímat tak, jako bychom je vnímali dnes. Samo o sobě to je způsobeno hranicí práva soukromého a veřejného, která se nacházela jinde než dnes, a s vývojem římského práva se různě posouvala (a navíc jejich protikladné postavení formuluje až klasická právní věda). Trestní právo tak spadalo primárně do práva veřejného, ale částečně zasahovalo i do práva soukromého (např. delikty).Bartošek, M. Encyklopedie římského práva. Praha: Panorama, 1981, s. 184.1) Z hlediska trestního procesu se pak některé skutkové podstaty právě třeba u sexuálních trestných činů přenechávají moci patris familias.
Účelem postihování sexuálních trestných činů byla primárně ochrana rodiny, což se promítá dokonce již archaickém právu (např. postih ženy, která byla nevěrná).Dionysios, 2, 25, 6.2) Historicky se pak většina skutkových podstat stanovila až díky Augustovu zákonodárství (Lex Iulia et Papia Poppea) na přelomu letopočtu. Zavedla se nejenom trestnost různého chování, ale také znevýhodnění těch, kteří konají určitou činnost (např. prostitutek).Gardner, J.F. Women in Roman Law and Society. London: Routledge, 1986. s. 117.3)
Znásilnění bylo veřejným trestným činem, který je upraven v lege Iulia de vi publica. Potrestán měl být ten, kdo znásilní ženu, chlapce nebo kohokoliv jiného.D. 48, 6, 3, 4.4) Domáhat se ho mohla buď sama ženaD. 48, 2, 11 pr.5),její manžel, nebo její pater familias. Pokud nechtěli ve věci žalovat zmíněné osoby, existuje možnost, aby v této věci podal obžalobu kdokoliv, a toto nebylo omezeno žádným časovým limitem.Gardner, J.F. Women in Roman Law and Society. London: Routledge, 1986. s. 118.6) Znásilnění bylo trestáno smrtí.Paul. Sent. 5, 4, 4.7)
Jakékoliv výhružky sexuálním násilím pak mohou být odškodněny civilními prostředky jako vis ac metus.Harries, J. Law and crime in the Roman world. Cambridge: Cambridge University Press, 2007, s. 88.8)
Již za republiky byly dívky-panny a vdané ženy chráněny před sexuálním obtěžováním. Toto chování se řadilo pod iniuriam, která v sobě zahrnovala všemožné formy obtěžování. Takového činu se dopustil každý:
Za oslovování se pak považuje útok na ctnost lichotivými řečmi, což je v rozporu s dobrými mravy.D. 47, 17, 15, 20.14) Naopak pokřikování urážek na ženu sice není napadením její ctnosti, ale i tak za něj přísluší náhrada škody.D. 47, 17, 15, 21.15)
Ochrana náležela samotné ženě, která byla takhle zneuctěna,D. 48, 2, 11 pr.16) a dále i jejímu manželovi nebo pater familias. Právo žalovat má i snoubenec této ženy, protože jakékoliv poškození cti jeho budoucí manželky se považuje i za poškození jeho samotného.D. 47, 17, 15, 24.17) Tito se mohli domáhat spravedlnosti skrze praetorskou actio iniuriarum aestimatoria.
Nevěra je římskému právu známá od samého počátku jeho dějin. Z dochovaných pramenů víme, že už královské leges s nevěrou nakládaly. Tehdy to byl jeden z důvodů, proč rodina mohla rozhodnout o potrestání nevěrnice smrtí.Dionysios 2, 25, 6.18) Veřejným trestný čin se z adulteriae stává až s Augustovou legislativou na přelomu letopočtu. Na rozdíl od doby archaické již nebyla žena trestána (ve většině případů) trestem smrti, ale i tak tresty zůstávaly kruté. Žena, která byla nevěrná svému muži, byla vyhnána na ostrovy za ztráty svého věna a třetiny svého majetku, zato muž, který se na nevěře podílel, ztratil polovinu svého majetku a taktéž byl odeslán do vyhnanství na ostrovy. Lidé z nižších tříd byli místo tohoto posíláni na práci do dolů. Pokud bude žena přistižena in flagranti svým manželem, může manžel oba nevěrníky v daný moment zabít. Ne však jindy, kdy už je zřejmé, že je jeho žena vinná (v tom případě už by se jednalo o vraždu).Gardner, J.F. Women in Roman Law and Society. London: Routledge, 1986. s. 128.19)
Samotná nevěra byla specifikována jako pohlavní styk mezi provdanou ženou a mužem, odlišným od jejího manžela – zda byl on v ženat, či nikoliv, nehrálo roli. Důvod trestání pak spočíval hlavně v poškozování rodinné stability a rodiny jako takové – mohlo se např. stát, že manželka porodila dítě, které nebylo jejího manžela.D. 48, 5, 6, 1.20)
Smilstvo je v Římě velmi široký pojem, který obecně v sobě zahrnuje adulterium i incestum. V užším slova smyslu se jedná o institut, který značí vztah muže s neprovdanou nebo ovdovělou ženou anebo s chlapcem.D. 48, 5, 34, 1.21) Nebylo žádané, aby ženy, které se mohly provdat a mít manželské děti, přetrvávaly v sexuálních vztazích mimo manželství (obecně šlo o jeden z hlavních účelů Augustova zákonodárství – přimět občany, aby uzavírali sňatky)
Právo archaické přenechává trestání stupri v pravomoci rodiny, a to mohlo pro takovou ženu znamenat i trest smrti. Dle dochovaných zdrojů se vyskytly i případy vyhoštění těchto žen. Každopádně takovým běžným trestem byla peněžitá pokuta. Lex Iulia de adulteriis zřídila speciální soud, který měl řešit případy spojené nevěrou, smilstvem a podobnými instituty. Soudnímu postihu se pak dalo vyhnout vstupem do konkubinátu (partneři tak považováni za nesezdatelné).Gardner, J.F. Women in Roman Law and Society. London: Routledge, 1986. s. 121–124.22)
Římský incest je vymezen jako:
Historicky se nám pak nedochovaly důkazy pro souzení incestu za republiky – domníváme se, že proces probíhal na úrovni rodinných nebo sakrálních soudů. Víme však, že právo uzavřít sňatek mezi nejbližšími příbuznými neplatilo. Císařství přineslo díky legi Iuliae de adulteriis novou úpravu incestu jako speciální typ smilstva (stuprum) – páry spolu žily, ale nemohly uzavřít manželství právě z důvodu příbuzenství nebo uzavřeli sňatek, který je pro překážku příbuzenství neplatný. Takové páry bylo možné stíhat.Gardner, J.F. Women in Roman Law and Society. London: Routledge, 1986. s. 126.24)
Domnělí manželé se však mohli vyvarovat přísného trestu, pokud byli v dobré víře a o svém příbuzenství nevěděli. Polehčující okolností je i nízký věk nebo otázka pohlaví.D. 48.5.39 (38), 7.25) Tito tak nemuseli čelit stigmatizaci a právním sankcím.Harries, J. Law and crime in the Roman world. Cambridge: Cambridge University Press, 2007, s. 95.26)
Vestálky (Vestales virgines) byly kněžky bohyně Vesty, které udržovaly oheň v chrámu bohyně Vesty.Bartošek, M. Encyklopedie římského práva. Praha: Panorama, 1981, s. 321.27) Pro výkon jejich služby musely být pannami a své panenství si udržet. Porušení jejich panenství mohlo vyvolat hněv bohů, což mohlo mít neblahé následky pro všechny Římany. Proto se při ztrátě panenství vestálky musela podrobit vyšetřování, jenž vedl pontifex maximus (nejvyšší velekněz). Byla-li uznána vinou, ten, kdo ji k pohlavnímu styku svedl, byl ubyt, a sama bývalá vestálka byla pohřbena zaživa a nechána milosti bohů.Harries, J. Law and crime in the Roman world. Cambridge: Cambridge University Press, 2007, s. 91.28)
Pojem antického lenocinii je značně širší, než je dnešní pojetí, jak jej zná trestní zákoník („kdo jiného přiměje, zjedná, najme, zláká nebo svede k provozování prostituce, nebo kdo kořistí z prostituce provozované jiným“),§ 189 odst. 1, zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.29) ačkoliv toto dnešní vymezení taktéž zahrnuje. Obvykle se kuplířství provozovalo prostřednictvím nevěstinců nebo jiných podobných zařízení. Kuplířem mohl být ale i manžel, který propůjčil svou manželku k cizoložství a nezasáhl proti tomu, ba co víc, mohl se dohodnout s jiným mužem nebo muži na sexuálním styku s jeho manželkou za finanční odměnu.D. 48, 5, 30, 3–4.30) Tento pojem zahrnoval i každou formu podpory nevěry nebo cizoložství, ať už skutečný sexuální styk následoval nebo ne.D. 47, 11, 1 pr.31) Trestnost se odvíjela dle vývoje právní úpravy kuplířství.
Do doby přijetí legis Iuliae de adulteriis coercerdis bylo kuplířství prakticky nepostihnutelné a jediným trestem byla infamia kuplíře.D. 3, 2, 4, 2.32) Zákonnou úpravou se zavádí jeho trestnost, a to v rámci širokého pojmu vymezení pojmu kuplířství.Gardner, J.F. Women in Roman Law and Society. London: Routledge, 1986. s. 131.33) Tento zákon pak doplňuje nedlouho poté SC de matronarum lenocinio coercendo, jímž se přidává i postih ženy, která se stala provozovatelkou a majitelkou nevěstince. Ke konci římských dějin se právní úprava ještě zpřísňuje a zakazuje se i prostituování dcer jejich otci a otrokyň jejich pány.C. Th. 15, 8, 2.34) Následně je jakékoliv kuplířství všeobecně zakázáno pod pohrůžkou přísných trestů.Skřejpek. Prostituce v antickém Římě, s. 456–462.35)
Takovým typickým trestem bylo vyhnanství na ostrov a ztráta poloviny majetku, pokud byl postihnut muž, a poloviny věna a třetiny majetku mimo věno v případě odsouzení ženy.D. 3, 2, 2, 5.36)
Prostituce jako taková nebyla, na rozdíl od kuplířství, nijak postihována, kromě stižení prostitutky, která si výkon prostituce sama zvolila, infamií. Naopak ženám, které byly k výkonu prostituce v otroctví nuceny, v případě jejich propuštění náleží ochrana před infamií.D. 3, 2, 24.37)
Samotný akt interrupce nebyl nelegálním – nelegálními byly až její následky. Legitimní děti (děti narozené v manželství) byly pod mocí patris familias a předpokládalo se, že budou do majetku rodiny časem přinášet nějaký prospěch (nemluvě o otázce dědění – byla obecně ostuda zemřít bez dědiců a dědění potomky bylo společensky žádoucí). Nenarozené děti se navíc považují se již za součást lidské společnosti. Z těchto důvodů důvodu bylo počaté dítě chráněno stejně, jako to narozené.D. 1, 5, 7.38) Žena, která podnikla konkrétní kroky k tomu, aby cíleně potratila, spáchala trestný čin proti svému manželovi a mohla být poslána do dočasného vyhnanství.D. 47, 11, 4.39) Stejně tak bude potrestána i žena, která si způsobí potrat po rozvodu manželství.D. 48, 19, 39.40) Ti, kteří při tomto činu ženě pomohli, ač neúmyslně, budou potrestáni v závislosti na jejich společenské třídě – nižší třídy budou poslány do dolů, vyšší třídy budou vyhoštěny na ostrovy, společně s trestem propadnutím části majetku. Zemře-li žena v důsledku potratu, je takový pomocník potrestán smrtí.D. 48, 19, 38, 5.41)
Ohledně oprávněnosti potratů se v Římě vyznávaly dva směry: první z nich tvrdí, že jsou potraty nepřípustné za všech okolností, druhý z nich pak vyznává, že pokud těhotenství ohrožuje život matky a potrat by mohl předejít její smrti (a tedy by mohl umožnit ještě další těhotenství v budoucnosti), je potrat přípustný. Některé prameny hovoří i o tom, že potrat byl přípustný i v případě, že k početí došlo při mimomanželském poměru a v jiných podobných situacích.Harries, J. Law and crime in the Roman world. Cambridge: Cambridge University Press, 2007, s. 87–88.42) Je tedy nutné při posuzování potratů mít na paměti, že průběh a okolnosti těhotenství taktéž hrály roli.Gardner, J.F. Women in Roman Law and Society. London: Routledge, 1986. s. 158.43)
Místo, kde se právo setkává s lidmi.
