Rozšířená osnova

Infamia byla římským institutem újmy na občanské cti a vážnosti způsobená na základě zákonné úpravy i práva honorárního.Sommer, O. Učebnice soukromého práva římského. I. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2011, s. 184.¹⁾ Infamovaná osoba je stíhána nezpůsobilostí působit na vznik, změnu a zánik právem vymezených právních skutečností. Institutem rozdílným může být turpitudo – jednalo se o faktické snížení na cti, ke kterému se přihlíželo pouze v případech, kdy zvláště záleželo na ctnosti příslušného člověka (např. volba poručníka, připuštění ke svědecké výpovědi, volba do veřejné funkce…).Kincl, J. Urfus, V. Skřejpek, M. Římské právo. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 78–79.²⁾ Infamie měla značný význam pro římské právo soukromé i procesní – podléhala hněvu bohů a společenskému odsouzení jako důsledek porušení zákona i etických norem.Apsītis, A. Joksts, O. The concept of infamy (infamia) in Roman law: An engine for sustainable development and public security – the Roman example. In: Journal of Security and Sustainability Issues. 2013, roč. 3, č. 1, s. 34.³⁾

Historický vývoj

Institut infamie se z dochovaných právních pramenů poprvé objevuje již v zákoně XII. desek. Zde se o bezectnosti mluví v souvislosti s následným odmítnutím podat svědectví mancipaci svědka, který byl ale fakticky mancipaci přítomen – takového svědka postihuje infamia a stává se intestabilis (není schopen svědka povolat a ani se jím stát, čímž je mu znemožněno i např. pořídit závěť).LTD VIII, 22. Cit. dle: Skřejpek. Texty ke studiu římského práva, s. 44.⁴⁾ V pozdější době se skrze leges do skupiny infamovaných zahrnují i osoby, které se chovaly nečestně nebo se věnovali určitým povoláním, a tímto se vylučují z určitých práv soukromých i veřejných (tím vzniká tzv. infamia legis).Heyrovský, L. Dějiny a systém soukromého práva římského. 4., opr. vyd. Praha: J. Otto, 1910, s. 161.⁵⁾ Konečnou podobu pak infamiae dává právo honorární.Kincl, J. Urfus, V. Skřejpek, M. Římské právo. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 78.⁶⁾ Justiniánské právo infamiam taktéž zahrnuje (dokonce je shrnuta v rámci justiniánské kodifikace), zvláště ve vztahu neschopnosti podat actionem popularem (žaloba k ochraně veřejného zájmu v trestních věcech, kterou mohl podat kdokoliv).Bonfante, P. Instituce římského práva. 9. vydání. Brno: ČS.A.S. Právník, 1932, s. 124.⁷⁾ Následně však Justinián zavádí, že již nelze odpůrci namítnou obranu z nezpůsobilosti, a tím pozbývá infamie z hlediska práva většího smyslu.Bonfante, P. Instituce římského práva. 9. vydání. Brno: ČS.A.S. Právník, 1932, s. 65.⁸⁾

Druhy infamie

Preatorským ediktem se nakonec stanovují dvě podoby infamiae,Kincl, J. Urfus, V. Skřejpek, M. Římské právo. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 79.⁹⁾ jejichž dělení následně ve středověku definují komentátoři:Bonfante, P. Instituce římského práva. 9. vydání. Brno: ČS.A.S. Právník, 1932, s. 66.¹⁰⁾

Infamia immediata (bezprostřední)

Jedná se o infamiam vyplývající z jistých nečestných činů či skutečností, případně výkonu určitého povolání.Sommer, O. Učebnice soukromého práva římského. I. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2011, s. 184.¹¹⁾ Jako konkrétní příklady je možné uvést:

• propuštění z armády (missio ignominiosa), a to v případě jakékoliv hodnosti;D. 3, 2, 2, pr.¹²⁾
• výkon hereckého povolání nebo obecně objevení se na scéně za účelem předvést vystoupení pro veřejnostD. 3, 2, 2, 5¹³⁾ (ovšem pouze pokud vystoupení opravdu učiní – ten, kdo se nechá najmout/zaměstnat jako herec, ale nevystoupí na jevišti, infamií stižený není);D. 3, 2, 3¹⁴⁾
• provozování kuplířství, a to v případě, kdy kuplíři zaměstnávali k výkonu prostituce osoby svobodné, ale i pokud využívali pro prostituci své vlastní otroky, stejně tak pokud jejich hlavní činností nebylo kuplířství, ale umožňovali prostituci při provozu hospod či veřejných lázníD. 3, 2, 4, 2¹⁵⁾ (to samé platí i v případě propuštění kuplíře-otroka prostituujícího ostatní otroky);D. 3, 2, 4, 3¹⁶⁾
• nechat se najmout jako gladiátora, učinila-li tak osoba z vlastní vůle;Sommer, O. Učebnice soukromého práva římského. I. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2011, s. 184.¹⁷⁾
• digamie nebo jiné varianty sňatku v rozporu se zákonem;D. 3, 2, 13, 4¹⁸⁾
• provdání ženy, která byla současně zasnoubená s někým jiným;D. 3, 2, 13, 3¹⁹⁾
• sňatek s osobou nezpůsobilou k uzavření sňatku;D. 3, 2, 13, 4²⁰⁾
• provdání vdovy v průběhu smutečního roku, a to v případě vdovy sui iuris nebo otce, který provdá v období smutku dceru pod otcovskou mocí;D. 3, 2, 8²¹⁾
• konkurs.Sommer, O. Učebnice soukromého práva římského. I. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2011, s. 184.²²⁾

V rámci výjimky nebyli infamií stiženi atleti (protože sice veřejně vystupují, ale ukazují u toho svoji sílu, což je žádané), a dále hudebníci, zápasníci, vozatajové ani ti, kteří jim myjí koně, a obecně ani lidé, kteří se podílejí na výkonu povinností při posvátných hrách.D. 3, 2, 4, pr.²³⁾ Stejně tak byli proti infamii chráněni ti, kteří vykonávali dozor v zájmu veřejném či zájmu státu nad provozováním veřejných performancí.D. 3, 2, 4, 1²⁴⁾ Ochrana náleží i ženám nuceným k výkonu prostituce v otroctví v případě jejich propuštění.D. 3, 2, 24²⁵⁾

Infamia mediata (zprostředkovaná)

Tato infamia přicházela až v důsledku rozhodnutí soudu nebo magistráta.Heyrovský, L. Dějiny a systém soukromého práva římského. 4., opr. vyd. Praha: J. Otto, 1910, s. 163.²⁶⁾ Mezi takové skutečnosti patřilo např.:

• usvědčení z trestní věci nebo věci soukromoprávní, která se silně příčila dobrým mravům – při krádeži, přepadení, ublížení na zdraví, podvodu a v dalších podobných případech;D. 3, 2, 4, 5²⁷⁾
• usvědčení z napomáhání trestnému činu či deliktu,D. 3, 2, 5²⁸⁾ a za to se považuje i případ, kdy byla osoba usvědčena z toho, že donutila pod nátlakem jiného, aby nijak nezasahoval proti protiprávnímu stavu;D. 3, 2, 6, 3²⁹⁾
• prohra sporu ve věci žaloby z některých kontraktů (pokud se ovšem strany u soudu nedohodnou na kompromisu)D. 3, 2, 7³⁰⁾ – např. v případě actionis fiduciae, depositi, mandati, tutelae a pro socio;Sommer, O. Učebnice soukromého práva římského. I. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2011, s. 184.³¹⁾
• prohra sporu, ve kterém zástupce jedné ze stran sporu nejednal v nejlepším zájmu zastoupeného, např. v případě tutora;D. 3, 2, 6, 2³²⁾
• v případě propuštěnce, jehož pán v době propuštěncova otroctví prohrál spor ve věci noxální žaloby, ustanovil-li následně pán propuštěnce za svého dědice;D. 3, 2, 14³³⁾
• žaloba bez faktického důvodu nebo křivé obvinění;D. 3, 2, 4, 4³⁴⁾
• prohra sporu, při níž běžně nastupuje infamie žalovaného, i za předpokladu, že byl zastoupen mandatářem (jde-li o zastoupení u soudu založené mandatem).D. 3, 2, 6, 5³⁵⁾

V římském procesu mohla být osoba chráněna před infamií přísahou, že nic špatného neudělala, protože přísahou prokazuje svoji nevinu.D. 3, 2, 6, 4³⁶⁾ Dále nebyla osoba stižená automaticky infamií, v důsledku rozhodnutí soudu o udělení fyzického trestu – infamie přicházela z důvodu činu, za který si trest zasloužila.D. 3, 2, 22³⁷⁾

Následky infamie

Infamia fungovala jako sankce na právní způsobilosti poznamenaného člověka, a to zvláště z důvodu zajištění veřejného pořádku a řádného rozvoje společnosti.Apsītis, A. Joksts, O. The concept of infamy (infamia) in Roman law: An engine for sustainable development and public security – the Roman example. In: Journal of Security and Sustainability Issues. 2013, roč. 3, č. 1, s. 34.³⁸⁾ Zasahovala tak jak do práv veřejných, tak i do práv soukromých infamovaného člověka. Dochází proto ke ztrátě občanské cti (deminutio existimationis).Heyrovský, L. Dějiny a systém soukromého práva římského. 4., opr. vyd. Praha: J. Otto, 1910, s. 161.³⁹⁾

Hlavní zásahem byla ztráta těch veřejných občanských práv, které nějakým způsobem právě s občanskou ctí souvisí: ius suffragii (aktivní volební účast) a ius honorum (pasivní volební účast). Dále je jim omezeno ius postulandi (právo činit podání na soudech), kdy nyní nesmí zastupovat jiného či se nechat jiným zastupovat, a také je jim zakázáno činit návrh před soudem za jiného.Sommer, O. Učebnice soukromého práva římského. I. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2011, s. 184.⁴⁰⁾ Z hlediska práva soukromého pak nesměli uzavírat manželství s osobou ingenui (rodem svobodnou),Kincl, J. Urfus, V. Skřejpek, M. Římské právo. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 79.⁴¹⁾ být svědkem při právních jednáních nebo svědky k právnímu jednání povolatLTD XIII, 22⁴²⁾ a porotcem v civilním procesu.Sommer, O. Učebnice soukromého práva římského. I. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2011, s. 184.⁴³⁾ Infamovaný byl tedy také intestabilis, což znamená že nemohl uzavřít závěť právě z důvodu neschopnosti povolat svědky (ti jsou k pořízení závěti nutní).LTD XIII, 22⁴⁴⁾