Snaha reagovat na faktickou nerovnost subjektů pracovněprávního vztahu byla z právněhistorického hlediska postupným a kontinuálním procesem, který byl ovlivněn celou řadou dějinných událostí (zejm. válkami, státotvornými procesy, společenskými změnami a dalšími politicko-ekonomickými událostmi). V rámci vzrůstajících tendencí prosadit ochranné zákonodárství byl právní řád postupně rozšiřován o mnoho důležitých pracovněprávních institutů, garantujících zaměstnancům jejich, z dnešního hlediska, již zcela samozřejmá základní práva.

Institut placené dovolené jako významný prvek ochranné funkce pracovního práva začal nabývat konkrétní podoby a širšího právního významu až na přelomu 19. a 20. století, tj. po cca 600 letech od přijetí výše uvedeného Královského horního práva. Od samotného začátku tohoto relativně krátkého vývoje se právní úprava dovolené vyvíjela u vybraných zaměstnanců rozdílně, a to mimo jiné podle toho, o jakou skupinu zaměstnanců se jednalo. Důležitou roli v tomto kontextu hrál zejm. stát, který přiznával dovolenou zaměstnancům v oborech a profesích, které považoval za klíčové. Nárok na dovolenou byl proto stanoven odlišně pro zaměstnance v soukromém sektoru, včetně různých profesí, a pro zaměstnance ve státní sféře, jako byli úředníci a zřízenci. Tento článek se zaměřuje na dovolenou pouze části těchto zaměstnanců, a to konkrétně na státní zaměstnance v letech 1914–1950.

Cílem tohoto článku je blíže popsat a analyzovat jednotlivé instituty, které vedly k formování dnešní právní úpravy dovolené státních zaměstnanců, a nastínit faktory, které vývoj ovlivnily. Článek se rovněž zaměřuje na identifikaci klíčových paralel i zásadních rozdílů mezi historickou a současnou právní úpravou, čímž přispívá k lepšímu pochopení současného právního rámce.

1. Právní úprava dovolené před rokem 1918

Na přelomu 19. a 20. století se v reakci na společenské změny vyvolané občanskými revolucemi v polovině 19. století a na následný rozmach levicových idejí stále častěji objevovaly snahy o úpravu a „zlidštění“ do té doby neregulovaných a velmi tvrdých pracovních podmínek zaměstnanců. V reakci na tyto změny se v evropských zemích začal vyvíjet institut dovolené jako dočasný odpočinek od pracovních povinností, tj. s účelem, jak jej známe dnes. Tento nárok byl však původně omezen pouze na vyšší vojenské důstojníky (od hodnosti majora výše), vyšší státní úředníkyNapř. nařízení ze dne 2. 11. 1874 č. 25/1874, o dovolené říšských úředníků a jejich zástupců.¹⁾ a učitele.BLATNÝ, Richard. Vývoj pracovně-právních podmínek a institutu dovolené v ČR a ve SR v letech 1918–2020. Advokátní deník [online]. 2020 [cit. 2021-12-07]. Dostupné z: https://advokatnidenik.cz/2020/12/10/vyvoj-pracovne-pravnich-podminek-a-institutu-dovolene-v-cr-a-ve-sr-v-letech-1918-2020/#_ftnref59.²⁾

V roce 1910 se pak institut dovolené začal poprvé objevovat v právní úpravě platné na našem území. Jako první tak ze zákona získali nárok na dovolenou obchodní pomocníciZákon č. 20/1910 Z. ř., zákon o smlouvě obchodních pomocníků a jiných zaměstnanců v obdobném postavení (zákon o obchodních pomocnících).³⁾ a od roku 1914 i úředníci na statcích.BLATNÝ, Richard. Vývoj pracovně-právních podmínek a institutu dovolené v ČR a ve SR v letech 1918–2020. Advokátní deník [online]. 2020 [cit. 2021-12-07]. Dostupné z: https://advokatnidenik.cz/2020/12/10/vyvoj-pracovne-pravnich-podminek-a-institutu-dovolene-v-cr-a-ve-sr-v-letech-1918-2020/#_ftnref59. Za vlády Marie Terezie (1740–1780) vznikl pojem dovolené pro učitele. Důvodem byla především povaha práce učitelů a její sezónnost. Děti mohly chodit do školy pouze tehdy, pokud měly volno od práce. K tomu viz BLATNÝ, Richard. Dovolená včera, dnes a zítra: vývoj pracovněprávních podmínek na území českých zemí a Slovenska od středověku dodnes. Praha: Study Hub Online, 2022, s. 29.⁴⁾ Již před tímto obdobím bylo sice možné vysledovat určité formy volna obdobné dovolené, nicméně u těchto zpravidla nebylo možné hovořit o dovolené v dnešním slova smyslu. Např. již za osvícenství, v roce 1748, nařízení ze dne 14. 12. 1748, následně potvrzené patentem ze dne 8. 2. 1772, stanovilo nemožnost poštovních úředníků vzdálit se z úřadu na déle jak 3 dny.MEGERLE von Mühlfeld Johann Georg. Handbuch für alle kaiserlich-königliche, ständische und städtische Beamte, deren Witwen und Weisen oder Darstellung aller ihnen durch die allerhöchsten Gesetze vom Jahre 1740 bis 1806 zustehenden Rechte und obliegenden Verbindlichkeiten, 2Bd., Wien: von Mößle, 1809, s. 192.⁵⁾ Lze tedy dovozovat, že 3 dny byly jako určitá forma „dovolené“ tolerovány. Tyto nicméně byly formovány spíše jako zákaz vzdálit se, nikoliv jako odpočinek od práce.

Prvním zákonem, který upravil nárok na dovolenou společně pro všechny státní zaměstnance, byl zákon č. 15/1914 ř.z., o služebním poměru státních úředníků a státních sluhů (dále jen „služební pragmatika“), jehož přijetí znamenalo fakticky dokončení procesu konstituce státní služby.ŠTANGOVÁ, Věra. In: BĚLINA, Miroslav, PICHRT, Jan a kol. Pracovní právo. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 21.⁶⁾ Z působnosti služební pragmatiky byli někteří zaměstnanci zcela vyloučeni. Jednalo se např. o některé úředníky a ministry, kterým byla svěřena samostatná správa ministeria (dnešního ministerstva), předsedu účtárny, částečně soudcovské úředníky a státní učitele.Čl. I. služební pragmatiky.⁷⁾

Zatímco v některých aspektech byla služebná pragmatika relativně podrobná, jiné otázky upravovala jen velmi zběžně. Za relativně komplexní lze považovat úpravu právaČl. VII. oddíl III. služební pragmatiky.⁸⁾ a povinnostíČl. VII. oddíl II. služební pragmatiky.⁹⁾ státních zaměstnanců, zejm. co se týče ustanovení státního zaměstnance do služebního poměruČl. VII. oddíl I. § 9 služební pragmatiky.¹⁰⁾, jeho zrušeníČl. VII. oddíl IV. služební pragmatiky.¹¹⁾ a disciplinární odpovědnostČl. VII. oddíl V. služební pragmatiky.¹²⁾ atd.

Naopak za neúplnou lze označit úpravu odměňování. Státní zaměstnanci byli dle funkčního zařazení děleni na úředníky a sluhyDruhá velká část služební pragmatiky byla věnována sluhům. Funkce sluhů se významně lišila od funkce úředníků; nepodíleli se na vedení úředních záležitostí ani na jejich přípravě. Zákonem stanovený rozsah povinností sluhů se vztahoval k tomu, že byli povinni obsluhovat úřad, u kterého byli ve službě, jakož i úředníky u tohoto úřadu zaměstnané. V praxi se většinově jednalo o osoby, které vykonávaly manuální práce, některé intelektuální práce a nižší práce úřednické.¹³⁾, přičemž úředníci byli rozřazeni do hodnostních tříd, dle kterých bylo stanoveno také odměňování státních zaměstnanců platem. Plat sluhů se pak odvíjel zejm. od platového stupně, do kterého byl sluha zařazen, a to s ohledem na odslouženou dobu v úřadě.Viz např. § 12 služební pragmatiky. Úředník ustanovený do definitivního poměru mohl být propuštěn pouze v případě, že se dopustil vážného pochybení, v případě nadbytečnosti mu pak náležela náhrada ve výši odpovídající jeho předchozímu platu.¹⁴⁾ Služební pragmatika však upravovala zejm. nárok na plat jako takový, jeho vznik, zánik a podmínky jeho výplaty. Právní úprava nicméně nestanovila konkrétní výši platů v jednotlivých hodnostních třídách úředníků ani v platových stupních sluhů.

Ještě stručněji byl v rámci služební pragmatiky upraven právě institut dovolené na zotavenou, když úprava byla vměstnána do pouhých pěti paragrafů (§ 42–44 a 174–175 služební pragmatiky). Samostatně pak byla stanovena pravidla pro úředníky a sluhy, nicméně některá ustanovení vztahující se na úředníky se vztáhla i na sluhy.

Právní úprava tak byla v porovnání s dnešní úpravou velmi strohá a neúplná. Zcela absentovala např. podrobnější pravidla čerpání dovolené či otázka poskytnutí náhrady platu za tuto dovolenou. Za významné lze nicméně považovat, že nárok na dovolenou byl stanoven bez rozdílu pohlaví ve stejném rozsahu pro ženy i pro muže.Na rozdíl od odměňování, kde byla i po přijetí služební pragmatiky po roce 1914 zachována nerovnost. Blíže viz HEINDL, Waltraud. Josephinische Mandarine: Bürokratie und Beamte in Österreich. Band 2, 1848 bis 1914. Wien; Köln Weimar: Böhlau Verlag. 2013, s. 150.¹⁵⁾

Ustanovení § 42 služební pragmatiky tak konkrétně upravovalo nárok úředníků na výroční dovolenou na zotavenou, a to v délce diferenciované dle hodnostní třídy do celkem čtyř kategorií, a to následovně:

• pro praktikanty a úředníky XI. hodnostní třídy 14 dny;
• pro úředníky s platy X. a IX. hodnostní třídy 3 týdny;
• pro úředníky s platy VIII. a VII. hodnostní třídy 4 týdny; a
• pro úředníky VI. a vyšší hodnostní třídy 5 týdny.

Do doby možného čerpání dovolené pro zotavenou se dle tohoto ustanovení nezapočítávala dovolená udělená ze zvláštní příčiny, pokud se vztahovala toliko na dobu vyžadovanou z této příčiny. Jednalo se dle znění zákona např. o dovolenou ze zdravotních důvodů, dovolenou k dočasnému výkonu veřejných funkcí apod. Dovolenou ze zvláštních příčin lze přirovnat k dnešním překážkám ve službě na straně státního zaměstnance, tj. právem uznané situaci, kdy zaměstnanec dočasně není povinen vykonávat přidělenou práci a povinnosti zaměstnance se po tuto dobu suspendují.Blíže např. viz také VRAJÍK, Michal. In: VALENTOVÁ, Klára a kol. Zákoník práce. 1. vydání (1. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2020.¹⁶⁾

Stejně jako je tomu dle právní úpravy i dnes, úředníci měli dle služební pragmatiky na dovolenou na zotavenou právní nárok, nemohli si nicméně vybrat dobu jejího čerpání. Tu určoval příslušný úřad. Mohly přitom nastat i situace, že dovolenou nebylo možné v předmětném roce, např. s ohledem na provozní důvody, poskytnout. V takovém případě měl úřad přihlédnout k takto nevyčerpané dovolené při stanovování dovolené v následujícím kalendářním roce. Z dobové komentářové literatury dokonce vyplývá, že nárok zaměstnance mohl zaniknout pouze v případě, že úředník z vlastní vůle nebo vlastních příčin dovolenou nevyčerpal.HAVELKA, František. Služební právo státních úředníků a zřízenců: komentovaná sbírka nejdůležitějších předpisů o služebních poměrech státních úředníků a zřízenců, hlavně služební pragmatiky a platového zákona. V Praze: Státní tiskárna, 1937, s. 132.¹⁷⁾

Vedle dovolené na zotavenou mohl úřad poskytnout úředníkovi i tzv. jinou dovolenou. Důvodem byl zejm. veřejný zájem – typicky se mohlo jednat o dobrovolnou vojenskou službu, ke které nebyl úředník povinen, či výkon veřejné funkce.§ 30 služební pragmatiky.¹⁸⁾ Při poskytování této dovolené však bylo nezbytné dbát, aby tím nevznikla úřadu škoda, a posoudit, zda by nebylo možné účelu dosáhnout jinak, např. zkrácením pracovní doby apod. Aby nedocházelo ke zvýhodňování některých úředníků, stanovil § 44 služební pragmatiky nejvyšší hranice výměry této jiné dovolené. Úřad tak mohl poskytnout úředníkovi až tříměsíční jinou dovolenou při zachování plného platu; tato dovolená přitom byla započtena pro postup do vyššího služného (platového stupně) a pro vyměření výslužného (důchodu). Delší jiná dovolená byla obvykle poskytována bez nároku na plat, přičemž maximální doba mohla zpravidla dosáhnout 1 roku.To však bylo stanoveno až usnesením vlády ze dne 4. 7. 1929, sděleným přípisem předsednictva ministerské rady z 10. 7. 1929, č. 11.195/29 m.r. Srov. HAVELKA, František. Služební právo státních úředníků a zřízenců: komentovaná sbírka nejdůležitějších předpisů o služebních poměrech státních úředníků a zřízenců, hlavně služební pragmatiky a platového zákona. V Praze: Státní tiskárna, 1937, s. 135.¹⁹⁾

V případě sluhů, kteří podléhali pravomoci jejich nadřízeného, byla minimální výměra dovolené na zotavenou stanovena v souladu s § 174 služební pragmatiky, a to podle délky trvání služebních poměrů následovně:

• u sluhů, kteří odsloužili méně než 15 let, v délce 8 dní;
• u sluhů s odslouženými alespoň 15 lety pak dovolená dosahovala 14 dní.

Sluhovi mohla být do odsloužených let přiměřeně započítána i doba jiného poměru. Obdobně se pak pro výpočet dovolené na zotavenou sluhů uplatnila některá pravidla platná pro úředníky, jako např. možnost čerpání dovolené ze zvláštních příčin nad rámec dovolené pro zotavenou.

Od dovolené na zotavenou a dalších typů dovolené bylo nutné odlišovat tzv. dovolenou s čekatelným, kterou služební pragmatika rovněž upravovala. Tuto dovolenou mohl přednosta (vedoucí úřadu) nařídit úředníkovi, pro něhož z důvodu změn v organizaci služby nebyla dočasně k dispozici žádná práce, nebo v případě, že vznikly okolnosti, které činily pokračování služby úředníka nemožným z důležitých služebních důvodů. Tento institut lze podobně přirovnat k dnešním překážkám ve službě na straně služebního úřadu. Pokud byl navíc úředník delší dobu na dovolené s čekatelným, mohlo dané ovlivnit jeho nárok na dovolenou pro zotavenou. K tomu viz např. nález Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 4. 1941, č. 1248/39‑5, ve kterém Nejvyšší správní soud uvedl, že „[n]árok na výroční dovolenou pro zotavenou podle § 42 služ. pragm. přísluší pragmatikálnímu protektorátnímu úředníku pouze potud, pokud vykonává činnou službu, nikoliv však v případě, byl-li dán na dovolenou s čekatelným (§ 73 služ. pragm.)“.

2. Právní úprava dovolené po roce 1918

Výše uvedená právní úprava nebyla v zásadě nijak ovlivněna ani vznikem Československé republiky v roce 1918. Československo prostřednictvím recepčního zákonaZákon č. 11/1918 Sb., o zřízení samostatného státu československého.²⁰⁾ pragmatiku převzalo téměř beze změny. Dílčí změnu v pojmosloví přinesl zákon č. 251/1921 Sb., jímž byl ze státní služby a ze služby v podnicích a fondech spravovaných státem odstraněn úřední název „sluha“, který byl nahrazen z dnešního hlediska rovněž poměrně negativně zabarveným označením „zřízenec“.Ke konkrétním důvodům přijetí předmětné novely viz návrh senátora R. Pánka a spol., sněmovní tisk 297, Senát Národního shromáždění r. č. r. 1920.²¹⁾

Podstatnější novelizaci služební pragmatiky, a také institutu dovolené, přinesl až zákon č. 103/1926 Sb., o úpravě platových a některých služebních poměrů státních zaměstnanců (dále jen „platový zákon“). Tento předpis mj. odstranil systém hodnotících tříd a v návaznosti na to byla upravena také výměra (slovy platového zákona míra) dovolené. V důsledku zavedení nového platového systému mohlo docházet k situacím, kdy měl státní zaměstnanec podle nového systému nárok na nižší výměru dovolené. V takovém případě zůstávala zvláštním povolením zachována dovolená v původní výměře.HORÁK, Vladimír a kol. Sborník služebního a platového práva státních a jiných veřejných zaměstnanců. Praha: Státní tiskárna, 1926, s. 15.²²⁾ I v rámci této právní úpravy docházelo k rozlišení délky dovolené u různých skupin státních zaměstnanců, odlišně tak byla upravena dovolená pro úředníky, zřízence a soudce. Poprvé přitom právní úprava stanovovala minimální výměru dovolené, která mohla být prodloužena. Rozhodnutí o prodloužení dovolené bylo v diskreci osoby, která nárok na dovolenou přiznávala. BLATNÝ, Richard. Dovolená včera, dnes a zítra: vývoj pracovněprávních podmínek na území českých zemí a Slovenska od středověku dodnes. Praha: Study Hub Online, 2022, s. 54. ²³⁾

Ustanovení § 23 a násl. platového zákona stanovilo nejmenší výměru dovolené v délce od 2 týdnů pro úřednické čekatele po 6 týdnů pro úředníky na služebních místech druhé a první platové stupnice a na místech mimo platové stupnice. Došlo tak k prodloužení minimální délky dovolené na zotavenou z 5 na 6 týdnů.

Aby však při stanovování konkrétní výměry dovolené na zotavenou nedocházelo k excesům, vydala k tomu vláda v březnu roku 1929 usnesení oznámené výnosem ministerstva financí č. 33.288, podle kterého měla být dovolená na zotavenou poskytována zásadně v délce dle § 23 platového zákona, přičemž k jejímu prodloužení mohlo docházet pouze výjimečně v odůvodněných případech. Konkrétně k tomu ministerstvo financí ve výnosu uvedlo, že „připouští-li to služební zájem a nebylo-li by další prodloužené dovolené spojeno vzhledem k nutné substituci s finančním nákladem, stanovila vláda výjimečně, že pokud by dovolená na zotavenou, příslušející podle předchozích odstavců, nepřesahovala 5 týdnů, může ústřední úřad v případě zvláštního ohledu zasluhujících prodloužiti dovolenou úředníka o jeden týden. Toto prodloužení nemá býti povolováno generálně, nýbrž jest při něm v prvé řadě vzíti zvláštní zřetel na úředníky služebně starší na místech vedoucích pověřené funkcí zvláště zodpovědnou a namáhavou.“ Další výjimku pak výnos stanovil pro úředníky, kteří čerpali dovolenou od 1. 1. do 15. 4. nebo od 15. 10. do konce prosince příslušného roku. Těmto mohla být přiznána dovolená nad zákonnou výměru v délce 3 až 7 dnů v poměru k délce dovolené.Výnos ministerstva financí z 29. října 1929, č. 33.288, Koukal, 1.c. str. 58, int. Presidia min. rady 22. II. 1929, č. 4661.²⁴⁾

Ustanovení § 35 platového zákona dále novelizovalo výměru dovolené zřízenců (bývalých sluhů), a to tak, že dovolená byla poskytována v délce od nejméně 8 dnů pro zřízence na služebních místech III. platové stupnice se služebným 1. až 4. stupně po nejméně 21 dnů pro podúředníky na služebních místech I. platové stupnice se služebným 6. nebo vyššího stupně. V případě zřízenců tak došlo k prodloužení minimální výměry dovolené o 7 dní ze 14 na 21 dnů.

Ustanovení § 50 platového zákona následně upravovalo také dovolenou u soudních úředníků. Nejmenší nárok měli soudcovští čekatelé s adjutem,Adjutum představovalo plat, jenž dostávali mimořádně úředníci buď ke služebnému, nebo pokud řádného služného ještě nedosáhli. Blíže viz OTTO, Jan. Ottův slovník naučný: illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. Praha: 1888. sv. 1, s. 209.²⁵⁾ a to na 2 týdny, nejvyšší nárok pak měli soudci na služebních místech prvé skupiny a na služebních místech mimo skupiny, a to v délce 6 týdnů.

Platový zákon tedy provedl úpravu výměry dovolené, učinil tak nicméně jen u některých skupin státních zaměstnanců. Pro některé státní zaměstnance byl nárok na dovolenou upraven zvláštním předpisem (typicky vládním nařízením)Zmocnění k vydání předmětného předpisu nicméně obsahoval právě platový zákon, a to v § 210, dle kterého platilo, že „platové a služební poměry zaměstnanců ve státních úřadech, v ústavech, fondech a podnicích státních nebo státem spravovaných, na které se nevztahují ustanovení části prvé až sedmé tohoto zákona, se upraví podle zásad, na nichž jest vybudován tento zákon, vládním nařízením, případně služebním řádem, který vyžaduje schválení vlády, a to pokud jde o zaměstnance státních nebo státem spravovaných podniků se zřetelem k zvláštním poměrům a potřebám těchto podniků. Při tom musí býti přísně šetřeno zejména zásady, že ustanovení (přijetí) zaměstnance nebo jeho povýšení jest přípustno jen na volné systemisované služební místo.“²⁶⁾. Jednalo se např. o státní zaměstnance v pomocné kancelářské službě, jejichž nárok na dovolenou upravilo vládní nařízení č. 113/1926 Sb. Dle jeho § 21 mohla výměra dovolené, obdobně jako u zřízenců, činit od 8 do 21 dnů. Další normou, která upravila svébytně institut dovolené bylo vládní nařízení č. 133/1928 Sb., které upravilo poměry nižších orgánů silničních, mostních a vodních v oboru ministerstva veřejných prací, tzv. montérům. Těmto nařízení ve svém § 14 přiznávalo dovolenou v rozmezí 8 až 14 dnů. Odlišně pak byl nárok na dovolenou stanoven i u tzv. výpomocných, posléze pomocných zřízenců. Ti měli dle § 9 nařízení č. 114/1926 Sb., o úpravě služebních a platových poměrů pomocných zřízenců, v každém roce nárok na dovolenou, a to u pomocných zřízenců s denním platem až do pátého stupně včetně ve výměře 6 dnů, ostatním ve výměře 8 dnů.

Nad rámec výše uvedeného upravovaly některé dílčí nároky vybraných skupin státních zaměstnanců na dovolenou i další předpisy. Dle § 109 odst. 7 vládního nařízení č. 141/1927 Sb. mohli např. branci požádat o dvoudenní dovolenou k uspořádání svých soukromých poměrů. S ohledem na povahu tohoto volna lze tento institut, byť nazývaný jako dovolená, přirovnat spíše k dnešnímu služebnímu volnu pro důležité osobní překážky ve službě. V případě vojenských a četnických gážistů bylo nutné od dovolené na zotavenou odlišovat také institut trvalé dovolené, která byla poskytována brancům, kteří byli ze služby předčasně propuštěni a nebyli dosud přeloženi do zálohy.Viz § 289 vládního nařízení č. 141/1927 Sb., jímž se vydávají nové branné předpisy, Vlády Československé republiky.²⁷⁾

Služební pragmatika tak i po vzniku samostatného Československého státu zůstala v platnosti a s dílčími novelizacemi platila na území dnešní České republiky po celé období mezi oběma světovými válkami, za nacistické okupaceViz čl. 12 Výnosu Vůdce a říšského kancléře ze dne 16. března 1939 o Protektorátu Čechy a Morava, publikovaného pod č. 75/1939 Sb. ²⁸⁾ i v prvních letech po osvobození Československa. Nahrazena byla až zákonem č. 66/1950 Sb., o pracovních a platových poměrech státních zaměstnanců (dále jen „zákon o platových poměrech státních zaměstnanců“) a zákonem č. 67/1950 Sb., o pracovních a platových poměrech soudců z povolání, prokurátorů a soudcovských čekatelů (soudcovský zákon). Zákon o platových poměrech státních zaměstnanců přinesl koncepci, která již v souladu s tehdejším politickým režimem nerozlišovala soukromoprávní a veřejnoprávní zaměstnanecké poměry a státní službu považovala pouze za zvláštní druh jednotného pracovního poměru.VESELÁ, Monika. Státní služba. Brno: Masarykova univerzita, 1997, s. 44. ²⁹⁾

Závěr

Od přijetí služební pragmatiky jakožto prvního právního předpisu, který uceleně upravoval dovolenou státních zaměstnanců, uplynulo více než 100 let.

Ve srovnání s dnešní úpravou byla právní úprava dovolené dle služební pragmatiky poměrně stručná a neúplná, neřešila problematiku čerpání dovolené ani otázku náhrady platu během jejího čerpání. Soustředila se tak především na výměru dovolené. Na rozdíl od dneška byla výměra dovolené výrazněji rozdělena podle postavení státního zaměstnance a délky trvání jeho služby.

Pojem dovolená byl však využíván vícevýznamově a označoval nejen tzv. dovolenou na zotavenou, jak ji chápeme dnes, ale i některé další instituty, jako jsou dnešní překážky ve službě na straně státního zaměstnance nebo služebního úřadu. I přesto, že úprava byla spíše strohá, zavedení institutu dovolené znamenalo na poli pracovních podmínek zaměstnanců významný počin, kdy některá pravidla můžeme nalézt i v dnešní právní úpravě (např. nemožnost státního zaměstnance svévolně rozhodnout o době čerpání dovolené).

Služební pragmatika byla po vzniku Československa v roce 1918 recipována takřka beze změny. Podstatnější změny ve služební pragmatice a především institutu dovolené přinesl až platový zákon z roku 1926. Tento předpis mj. odstranil systém hodnotících tříd a v návaznosti na to upravil i výměru dovolené. Neučinil tak nicméně u všech státních zaměstnanců – pro některé z nich byl nárok na dovolenou upraven zvláštním předpisem (typicky vládním nařízením). Jednalo se např. o státní zaměstnance v pomocné kancelářské službě či zaměstnance nižších orgánů silničních, mostních a vodních v oboru ministerstva veřejných prací, tzv. montérů.

Služební pragmatika i přes více či méně koncepční změny zůstala nadále v platnosti a byla zrušena až po téměř 40 letech její účinnosti po nástupu komunistické strany k moci v roce 1950, když byla nahrazena především zákonem o pracovních a platových poměrech státních zaměstnanců, který byl již výrazně ovlivněn tehdejším sociálním zákonodárstvím.