Rozšířená osnova

Při každé personální obměně se Ústavní soud musí potýkat s tím, do jaké míry předchozí judikaturu soudu považuje za „svou vlastní“. Ústavní soud se od roku 2023 posouvá od třetí ke čtvrté dekádě, v rámci čehož probíhá obměna jeho soudců. Má být judikatura Ústavního soudu spíše „románem na pokračování“Tento příměr proslavil Ronald Dworkin ve svém díle Ronald Dworkin, Law´s Empire (Bloomsbury 1998).³⁾, anebo odrazem názorů aktuálních 15 soudců?

1. Teze a cíle článku

Ústavní soud se dlouhodobě snaží předcházet dojmu arbitrárnosti jeho rozhodování a překotnosti změn judikatury tím, že akcentuje stabilitu judikatury jako důležitou hodnotu.Nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2024, sp. zn. Pl. ÚS 52/23, bod 47.⁴⁾ Vázanost svými vlastními rozhodnutími dokonce označil za podstatnou náležitost demokratického právního státuNález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 11/02, bod V. 2.⁵⁾. O přínosech stability judikatury nemůže být pochyb, bylo toho o nich již mnoho napsáno a tento text se na ně nezaměřuje.Hlavním důvodem pravidelného akcentování vnitřní závaznosti judikatury je snaha o zachování právní jistoty, předvídatelnosti práva a ochrany legitimního očekávání. K tomu srov. Viktor Gazda, ‘Judikatorní odklony a legitimní očekávání účastníků řízení’ (2021) 160 4 Právník 285, 288–289. Obdobně též Ondřej Kadlec, Role velkých senátů v rozhodování vrcholných soudů České republiky (Wolters Kluwer 2019) 169–170. Jak si však sám autor trefně všímá, tyto důvody se spíše vztahují k senátnímu rozhodování. V plénu se dle mého jedná spíše o hodnotu posilování důvěryhodnosti Ústavního soudu. Pokud by stabilita judikatury byla zcela narušena, Ústavní soud by patrně ve větší míře čelil podezřením z toho, že je „nikým nevoleným“ sborem 15 osob, který bez patřičné legitimity rozhoduje o zcela zásadních společenských a právních otázkách. Akcentem na stabilitu judikatury Ústavního soudu se tak posiluje vnímání soudu jako instituce dlouhodobě fungující, neovládané aktuálními náladami. Lze také říci, že stabilita judikatury posiluje koherenci a integritu soudního rozhodování. K tomu srov. Elke Cloots, National Identity in EU Law (Oxford University Press 2015) 17 a 18. Citované dílo v mnohém vychází z myšlenek Ronalda Dworkina. K posilování tzv. institucionální legitimity skrze stabilitu judikatury srov. např. Amy Coney Barret, ‘Precedent and Jurisprudential Disagreement’ (2013) 91 Texas Law Review 1711, 1725.⁶⁾ Článek má sloužit spíše jako zřídka zaznívající názorová protiváha k rozpínání závěrů o přísné vnitřní závaznosti judikatury Ústavního soudu.

V článku chci ilustrovat, že v době, kdy soudy potřebují reagovat na některé právně-společenské proměny (a bude to jistě potřebovat i čtvrtý Ústavní soud), se přehnaný důraz na stabilitu judikatury může dost dobře zvrhnout ve strnulost interpretace práva a obrátit se proti samotnému soudu.Srov. k tomu nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 1275/10, bod VI.⁷⁾ Přemrštěný důraz kladený na princip právní jistoty, a tedy i neměnnost, je něčím, co se bytostně nesnáší s diskursivní povahou ústavního soudnictví.Eliška Wagnerová, ‘Právo jako účel’ in Jan Kysela (ed), Zákon o ústavním soudu po třinácti letech (Eurolex Bohemia 2006) 104.⁸⁾ Ve výsledku může akcentování neměnnosti judikatury vyvolat o to větší dojem nedůvěryhodnosti soudu v případech, kdy ke změně judikatury nakonec přece jen dojde. Neměnnost judikatury napříč časem přitom automaticky nevede k žádoucí sjednocenosti (konzistenci) judikatury; tyto dva pojmy je třeba odlišovat.K pojmu konzistence judikatury srov. Zdeněk Kühn, ‘Konzistence judikatury jako problém právní kultury’ in Jan Kysela (ed), Zákon o ústavním soudu po třinácti letech (Eurolex Bohemia 2006) 108–115.⁹⁾ Tyto teze se článek bude snažit ilustrovat na konkrétních příkladech.

Ladislav Vyhnánek v roce 2013 označil přístup Ústavního soudu k podmínkám změny vlastní judikatury za dlouhodobě neudržitelný (a nemající v zahraničí obdobu).Vyhnánek (n3) 357.¹⁰⁾ Chci se tedy zaměřit na to, zda Ústavní soud i nyní, na počátku své čtvrté dekády v těchto tendencích pokračuje. To má dalekosáhlé důsledky. Vždyť se jedná o zcela zásadní otázky typu, co udělá deset nových soudců Ústavního soudu v situaci, kdy zjistí, že jsou vázáni judikaturou soudu minulé dekády, se kterou vnitřně nesouzní.

Vyjma analýzy aktuální judikatury se však nevyhnu ani určitým názorovým pasážím. Není od věci již na tomto místě předeslat, že si podle mého názoru Ústavní soud nevystačí s doposud přijímanými závěry o tom, za jakých podmínek je možné judikaturu měnit. Tvrdím, že je potřeba určité představy o rigidní nezměnitelnosti judikatury změkčit. Sám Ústavní soud jim totiž z podstaty svého rozhodování nemůže dostát. Jednou ze základních hypotéz tohoto článku tedy je, že umělé přiživování mýtu o přísné stabilitě (nemožnosti změn) judikatury spíše snižuje legitimitu a důvěryhodnost soudu nežli naopak. Tuto svou hypotézu se pokusím ilustrovat právě na aktuální judikatuře Ústavního soudu, týkající se např. přezkumu obecně závazných vyhlášek, platů soudců, majetkových restitucí či povinných sterilizací trans osob.

2. Co je to změna judikatury?

Nejprve je však nutné alespoň ve stručnosti vysvětlit, co se vůbec změnou judikatury v kontextu tohoto článku myslí. Nejen v akademických textech, ale i v judikatuře Ústavního soudu bývá totiž pojem změny judikatury mnohdy dezinterpretován. Je tomu tak proto, že praxe mnohdy neodlišuje tzv. pravou a nepravou změnu.

Pravá změna judikatury (tzv. overruling) je přímý střet předchozího a nového právního názoruPrávním názorem je, jednoduše řečeno, důvod, respektive důvody, které vedly Ústavní soud k meritornímu rozhodnutí ve věci samé formou nálezu (tzv. ratio decidendi). Srov. Jan Filip, ‘§ 13’ in Jan Filip, Pavel Holländer, Vojtěch Šimíček, Zákon o Ústavním soudu (2. vydání, C. H. Beck 2007) 68.¹¹⁾, přičemž tento střet není ovlivněn změnou skutkových či jiných okolností, které posuzovaný případ doprovází.Vyhnánek (n3) 356.¹²⁾ V praxi se může jednat o situaci, kdy by např. Ústavní soud rozhodoval o diskriminačním charakteru určité daně. V jednom případě by potvrdil, že daň je ústavně souladná. V jiném, pozdějším případě by však shledal daň jako protiústavní, a co je podstatné, nedovodil by žádné změny okolností posuzovaných případů. Soud se jednoduše rozhodl jinak a své předchozí rozhodnutí nepovažoval za správné. V takovém případě se jedná o pravou změnu judikatury.

Pravá změna judikatury je však plénu (na jehož rozhodování se tento článek zaměřujeNález Pl. ÚS 11/02 budí dojem, že se striktní podmínky v něm uvedené vztahují i na senátní rozhodování. Není tomu ale tak. Podrobněji k tomu Kadlec (n7) 166.¹³⁾) formálně zapovězena, respektive si ji sám Ústavní soud zapověděl. Od vydání nálezu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 11/02, je vždy ke změně judikatury pléna potřeba proměna určitých objektivních okolností. Ústavní soud tedy vlastně v nálezu Pl. ÚS 11/02 řekl, že pro změnu judikatury nestačí změna pohledu na projednávanou věc a většina devíti hlasů, jak to předpokládá § 13 zákona o Ústavním soudu.Ustanovení § 13 zákona o Ústavním soudu zní: „Rozhodnutí pléna je přijato, jestliže se pro ně vyslovila většina přítomných soudců. Jde-li však o rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. a), g) a h) a čl. 87 odst. 2 Ústavy nebo o rozhodnutí přijímané na základě právního názoru, který se odchyluje od právního názoru Ústavního soudu vysloveného v nálezu, je přijato, jestliže se pro ně vyslovilo alespoň devět přítomných soudců.“¹⁴⁾ Sám Ústavní soud ostatně později jím formulované podmínky změny judikatury označil za „sebeomezující doktrínu“.Nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 566/05, bod IV. A.¹⁵⁾ Že tento závěr nebyl nahodilý, ale je od té doby respektovaný, potvrzuje nejen judikatura, ale i komentářová literatura.Langášek (n2) 939.¹⁶⁾

Zásadní otázkou je, jaké podmínky pro změnu judikatury citovaný nález vlastně zformuloval. Ústavní soud uvedl, že změnit vlastní plenární judikaturu lze za situace, kdy nastane „(…) změna sociálních a ekonomických poměrů v zemi nebo změna v jejich struktuře anebo změna kulturních představ společnosti. Další možností je změna či posun právního prostředí tvořeného podústavními právními normami, které v souhrnu ovlivňují nahlížení ústavních principů a zásad, (…). Další možností pro změnu judikatury Ústavního soudu je změna, resp. doplnění těch právních norem a principů, které tvoří závazná referenční hlediska pro Ústavní soud, tj. takových, které jsou obsaženy v ústavním pořádku České republiky“.

Tyto závěry jsou zajímavé hned z několika úhlů pohledu. Za prvé, nález je formulován do jisté míry tak, jako by šlo o úplný (taxativní) výčet okolností, za kterých je možné judikaturu změnit. To může být do budoucna nebezpečné, jak podrobněji uvedu níže.

Zadruhé, pozoruhodné je, že zpřísněná kritéria změny judikatury nebyla v nálezu Pl. ÚS 11/02 použita jako argument pro přidržení se dosavadního názoru pléna, což by se zdálo být logické. Naopak, kritéria byla uvedena jako podpůrný argument pro možnost odchýlení se od dřívějšího názoru. Ústavní soud tedy v nálezu vlastně řekl: podmínky pro změnu judikatury jsou přísné, avšak my jsme se do nich vešli. Je zajímavé, že Ústavní soud sám soběLze však s trochou nadsázky pochybovat, jestli skutečně Ústavní soud podmínky omezil „sám sobě“. Nezajímavá totiž není skutečnost, že plénum citovaný nález přijalo těsně před velkou personální obměnou soudu. Hned sedmi soudcům skončilo funkční období necelý měsíc po vydání rozhodnutí. Netvrdím, že ve vydání nálezu na konci funkčního období mnohých soudců byl záměr. Lze se však řečnicky ptát: byl by nález v takto přísné podobě vydán, pokud by do budoucna omezoval i většinu soudců, kteří pro něj hlasovali?¹⁷⁾ zpřísnil podmínky změny judikatury na podkladě nálezu, který se od předchozí judikatury odchyloval, a to navíc způsobem, který kritizovali disentující soudci.Odlišné stanovisko Vojena Güttlera, odlišné stanovisko Miloše Holečka a společné odlišné stanovisko Pavla Varvařovského a Miloslava Výborného k nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 11/02.¹⁸⁾

Již tato úvaha naznačuje, kde leží problém celé otázky vnitřní závaznosti judikatury pléna Ústavního soudu. Mnohé argumenty ve prospěch striktní závaznosti totiž mohou působit spíše jako hledání způsobu, jak se vyhnout nařknutí z arbitrární změny názoru. I v případě samotného nálezu Pl. ÚS 11/02 se nelze ubránit dojmu, že ke změně judikatury došlo čistě v důsledku změny hlasovacích poměrů na soudu.Vyhnánek (n3) 361.¹⁹⁾ Nestabilita judikatury však dle mého názoru vynikla o to více, že plénum zformulovalo závěry, které měly nestabilitě do budoucna zabraňovat.

Lze shrnout, že dle ustálené judikatury samotného Ústavního soudu se plénum od svých nálezů může odchýlit jedině tehdy, pokud je možné posuzované situace odlišit, a to jedním ze způsobů, které jsou uvedeny právě v nálezu Pl. ÚS 11/02.Hovoří se v té souvislosti též o tzv. formální autoritě, činí tak např. Kadlec (n7) 167.²⁰⁾ Jestliže případy odlišit nelze, soud musí následovat předchozí právní názor, a to bez ohledu na kvalitu a přesvědčivost důvodů svědčících pro opačný právní názor.Tamtéž.²¹⁾ Pravá změna judikatury je tedy zakázána.

Naopak o nepravou judikatorní změnu se jedná v případě, kdy nově posuzovanou situaci lze z hlediska okolností odlišit od dřívější judikatury.Vyhnánek (n3) 356.²²⁾ Zde se však znovu projevuje zjevná odlišnost převládajícího přístupu od úmyslu zákonodárce. Nepravá judikatorní změna, která je „oficiálně“ jediná povolená, totiž není onou změnou právního názoru, kterou měl na mysli zákonodárce v § 13 zákona o Ústavním soudu.Michaela Krupková, ‘Judikatorní odklon’ (Diplomová práce, Právnická fakulta Masarykovy univerzity 2015) 56. ²³⁾ Nepravá změna judikatury je fakticky pouze odlišením (distinguishingZa nejvýstižnější definici pojmu distinguishing považuji, že se jedná o nedbání precedentu s poukazem na určité právně relevantní nepodobnosti ve skutkovém nebo právním základu dvou případů. Pavel Holländer, ‘Změna právního názoru v judikatuře Ústavního soudu’ in Marian Kokeš a Ivo Pospíšil (eds), In dubio pro libertate: Úvahy nad ústavními hodnotami a právem z pohledu základních svobod (Masarykova univerzita 2009) 90.²⁴⁾), popřípadě důsledkem toho, že se změnily okolnosti (clausula rebus sic stantibus). Jedná se o pouhou změnu okolností, při které však plénum nemusí využít procedury odchylování se od předchozího právního názoru podle zákona o Ústavním soudu.

Paradox tedy spočívá v následujícím. Ústavní soud dlouhodobě tvrdí, že pravá změna judikatury není možná. Zároveň ale k nepravé změně judikatury využívá § 13 zákona o Ústavním soudu, který je zjevně zamýšlený k pravé změně judikatury.

3. Vnitřní závaznost a stabilita judikatury

Jak jsem již naznačil, stabilita judikatury je téma aktuální možná více než kdy dříve. V této části článku proto nejprve stručně ilustruji, že stabilita judikatury může být součástí širších společenských či politických tendencí. Následně ukážu, jak se různé přístupy k vnitřní závaznosti judikatury projevují v odlišných stanoviscích v judikatuře pléna Ústavního soudu. Nakonec konkrétně popíšu, jak se čtvrtý Ústavní soud zatím staví k podmínkám změny judikatury a jaká jsou rizika případného prohlubování jeho závěrů do budoucna.

3.1 Stabilita judikatury jako odraz politické situace

Účelem tohoto článku samozřejmě není, jak již bylo uvedeno výše, podrobně rozebírat důvody, pro které je respekt k předchozí judikatuře důležitou hodnotou. Domnívám se však, že stojí za zmínku uvést, jaký vliv může mít v tomto ohledu osobnost prezidenta, který ústavní soudce ČR jmenuje. Z výkonu funkce prezidenta Petra Pavla bylo již od počátku patrné, že jeho cílem zřejmě nebude vybočovat z mezí ústavních zvyklostí či jinak rozpínat své pravomoci.

Tento trend zdrženlivosti a stability se propsal právě i do procesu jmenování ústavních soudců. Valná většina již nominovaných soudců při svém slyšení v Senátu ČR akcentovala (v různých podobách) právě zdrženlivost a respekt ke stabilitě judikatury jakožto hodnoty, ke kterým se při své soudcovské práci chtějí hlásit.Např. soudce Zdeněk Kühn v Senátu uvedl: „Ústavní soud by nikdy neměl zapomínat, že jednota jeho vlastní judikatury je nejen znakem právního státu, ale též garancí nezávislosti samotného Ústavního soudu. V situaci, kdy se soud bude bezdůvodně odchylovat od vlastních interpretačních závěrů, respektive je někdy bude používat a někdy nikoli, bude jeho judikatura jen kocábkou unášenou větrem aktuálních politických sil. Jsem proto přesvědčen, že respekt k judikatuře a ústavním zvyklostem je tou nejlepší zábranou proti svévoli v rozhodovací praxi soudu a současně nejlepší ochranou právní jistoty nás všech.“ Z reakcí senátorů pravidelně se zapojujících do diskusí o kandidátech bylo taktéž patrné, že tuto hodnotu oceňují. Srov. reakce senátora Pavla Fischera: „Ta schopnost navázat na judikaturu prvního Ústavního soudu, jak to tady před chvilkou také předvedl, která stavěla základy naší novodobé státnosti, je velmi důležitá. Ta legendární první generace, jak to zmínil, Ústavního soudu pod vedením Zdeňka Kesslera, kde byla celá plejáda mimořádně důležitých autorit, na jejichž judikatuře se dnes staví, jestli se nepletu, právě profesor Zdeněk Kühn s některými z nich přímo spolupracoval.“ Viz Stenozáznam z jednání Senátu Parlamentu České republiky ze dne 14. 12. 2023 citováno dne13. srpna 2024.²⁵⁾ Byť bylo zdůrazňování těchto hodnot součástí nominačních procesů na ústavní soudce do jisté míry vždy, tentokráte bylo možné jej pozorovat ještě více. Ústavní soudy po celém světě začínají zjišťovat, že jestli něco škodí jejich legitimitě, je to často podezření z aktivismu a nezdrženlivosti, ať už si pod tím představujeme cokoli a ať už je toto podezření oprávněné.Pro stručné shrnutí pojmu soudcovského aktivismu a k jeho důsledkům pro legitimitu soudního rozhodování srov. např. Kristina Blažková, ‘Soudcovská filozofie: právní, nikoli mimoprávní vliv na soudní rozhodování’ (2022) 30 2 Časopis pro právní vědu a praxi 411, 418–420. ²⁶⁾

Tak jako jsou různé představy o soudcovském aktivismu, jsou různé i představy o tom, co znamená ctít závaznost judikatury jako ústavní soudce. Je např. velký rozdíl mezi tím, když, na straně jedné, soudce při svém rozhodování nechce dosavadní judikaturu nijak zásadně rozvíjet a již jen ustálenou judikaturu „aplikuje“ na konkrétní případy, nebo, na straně druhé, ctí závaznost judikatury do té míry, že se od ní nechce odchylovat i navzdory svému vnitřnímu přesvědčení v konkrétní věci.

Že diskuse ohledně stability judikatury neskončila v rámci jmenovacích procesů ústavních soudců, ale pokračuje i v judikatuře Ústavního soudu, potvrzuje explicitně např. David Uhlíř ve svém odlišném stanovisku k nálezu sp. zn. Pl. ÚS 34/23.Konkrétně uvedl soudce Uhlíř: „Ústavní soud se v posledním roce zabýval vícerými obecně závaznými vyhláškami o místním poplatku za obecní systém odpadového hospodářství, kromě této věci Vlkančice i ve věcech sp. zn. Pl. ÚS 25/22, Krásná Lípa, sp. zn. Pl. ÚS 27/22, Tchořovice, sp. zn. Pl. ÚS 26/22, Číměř. V té souvislosti jsme se podrobně zabývali otázkou závaznosti nálezů pléna Ústavního soudu a významem konstantní judikatury, ohledně které jednotliví soudci zastávají názory s různou mírou rigidity.“²⁷⁾ Důležitost tohoto tématu ilustruje i skutečnost, že dané odlišné stanovisko uplatnil soudce Uhlíř pouze z důvodu, že chtěl, aby plénum v odůvodnění podrobněji rozvinulo argumentaci týkající se stability a nezměnitelnosti judikatury Ústavního soudu.K tomu srov. bod 1 citovaného odlišného stanoviska: „Se samotným výrokem nálezu souhlasím, leč mám za to, že je žádoucí rozvést argumentaci týkající se stability judikatury Ústavního soudu, obsaženou v bodě 30. nálezu.“²⁸⁾

3.2 Odlišná stanoviska: jednou a dost?

Různorodost představ o závaznosti a stabilitě judikatury se ilustrativně projevuje v přístupu k tomu, kolikrát soudce může (či má) uplatnit v obdobných případech odlišné stanovisko, resp. hlasovat proti výroku většiny pléna.Pokud totiž soudce hlasuje proti výroku většiny, nemusí se to nutně odrazit v sepsání a publikování odlišného stanoviska. Proto je přesnější hovořit o tom, zda je soudce v další situaci povinen hlasovat dle prejudikatury, a nikoli, zda je oprávněn publikovat odlišné stanovisko.²⁹⁾ Otázka zní, zda soudce, který jednou uplatní odlišné stanovisko, je do budoucna vázán nálezem většiny, anebo může nesouhlasit i nadále. Nejedná se přitom o jakousi podružnou otázku teoretického či akademického charakteru. Její vyřešení totiž nedeterminuje nic menšího než konkrétní hlasovací poměry ve věci.

Komentář k čl. 89 Ústavy výslovně uvádí, že v dalším obdobném případě, který je řešen podle právního názoru vyjádřeného v dřívějším nálezu, je již přehlasovaný soudce povinen hlasovat pro výrok a nemůže uplatnit disent, nýbrž maximálně tzv. konkurenci (nesouhlas s odůvodněním), ve které vyloží, proč měl být právní názor podle něj změněn.Langášek (n2) 940. Konkurenční stanoviska jsou tak způsobem, jak vyjádřit nesouhlas s rozhodnutím navzdory závaznému, dříve vyslovenému názoru. Soudce by v případě svého nesouhlasu s rozhodnutím většiny, které vychází z předchozí judikatury, měl fakticky „schizofrenně“ hlasovat s většinou při respektu k judikatuře, ale v konkurenčním stanovisku by odhalil, že nebýt závazné judikatury, hlasoval by jinak.³⁰⁾ Mohlo by se zdát, že jde o nespornou a sjednocenou praxi, jelikož takto zásadní otázka musí mít jasné řešení. Avšak v judikatuře Ústavního soudu se objevují různé přístupy k tomu, jak se soudce chová při hlasování ve věci, která navazuje na již dříve vyslovený právní názor.

Soudce Vojtěch Šimíček např. uplatnil odlišné stanovisko k nálezu sp. zn. Pl. ÚS 25/22, který se týkal obecně závazné vyhlášky města Krásná LípaProti výroku hlasovali také soudci Jan Filip a Radovan Suchánek.³¹⁾, přičemž názoru většiny se nepodřídil ani v pozdější obdobné věci, řešené nálezem ze dne 20. 12. 2023, sp. zn. Pl. ÚS 27/22 (Tchořovice). K němu opět uplatnil odlišné stanovisko a hlasoval proti výroku, tentokráte ve společném disentu s Veronikou Křesťanovou, Kateřinou Ronovskou, Danielou Zemanovou a Janem Wintrem (kteří při rozhodování o předchozím nálezu Pl. ÚS 25/22 ještě nebyli soudci Ústavního soudu).

Následně se však již přístup jmenovaných soudců částečně rozdělil. V další obdobné věci nadále hlasovali proti výroku (a odlišné stanovisko uplatnili) Veronika Křesťanová, Vojtěch Šimíček, Jan Wintr a Daniela Zemanová.Jedná se o nález Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2024, sp. zn. Pl. ÚS 26/22. Pro přehlednost uvádím, že ačkoli má tento nález nižší spisovou značku než rozhodnutí, na které dle textu článku „navazuje“, toto rozhodnutí bylo skutečně vydáno později než nález sp. zn. Pl. ÚS 27/22.³²⁾ Z toho plyne, že tito soudci nevnímali výklad závaznosti judikatury tak, že by po svém prvním přehlasování byli nuceni se pro příště podřídit většině. Naopak Kateřina Ronovská k dalšímu plenárnímu rozhodnutí uvedla ve svém konkurenčním stanovisku, že zvážila význam stability judikatury, a proto hlasovala s většinou, avšak nadále zastává názor, který prezentují zbylí soudci ve svém odlišném stanovisku. Uvedená skupina disentujících soudců pak své závěry zopakovala i v odlišném stanovisku k nálezu ze dne 28. 2. 2024, sp. zn. Pl. ÚS 34/23. K němu již Kateřina Ronovská neuplatnila ani konkurenční stanovisko.

Obdobně jako Kateřina Ronovská postupoval vícekrát i David Uhlíř. Např. v konkurenčním stanovisku k senátnímu usnesení sp. zn. II. ÚS 2804/23 Uhlíř uvedl, že se sice podřizuje nálezu sp. zn. Pl. ÚS 10/24, a proto hlasoval pro odmítnutí ústavní stížnosti, avšak současně zdůraznil, že s odmítnutím nesouhlasí.Odlišné stanovisko Davida Uhlíře k usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2024, sp. zn. II. ÚS 2804/23, bod 2: „Hlasoval jsem pro výrok usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti proto, že se cítím vázán nálezem pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 10/24, na který také usnesení v bodě 8. správně odkazuje. To mi však nebrání opakovat touto formou svoji kritiku způsobu, kterým obecné soudy vypořádávají nároky stěžovatelů, aniž by se jim věcně věnovaly.“³³⁾

Obdobně v minulosti např. Miloslav Výborný ve svém odlišném stanovisku k nálezu sp. zn. Pl. ÚS 43/04 uvedl, že pro dřívější nález nehlasoval, avšak nyní se mu v další posuzované věci podřizuje. Tuto svou úvahu dokonce podrobněji odhalil: „Ačkoliv nemám žádný vážný důvod od tehdejšího svého odlišného názoru ustupovat, hlasoval jsem nyní pro přijetí vyhovujícího nálezu. (…) Byť jsem s tímto nálezem nesouhlasil, považuji respekt k němu za hodnotu, která nemůže být popírána.“ Na okraj již lze jen zmínit, že obdobně v minulosti postupovala např. i Kateřina Šimáčková.Odlišné stanovisko Kateřiny Šimáčkové k nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 20/15, bod 2: „Ostatně můj pokus ve velmi podobné věci (sp. zn. I. ÚS 195/14) změnit judikaturu formou stanoviska pléna Ústavního soudu k této otázce neuspěl a v senátním rozhodování postupuji podle většinového názoru, byť s ním nesouhlasím. Nicméně nemohu alespoň jedenkrát nevyjádřit formou disentu svůj jednoznačný názor na tuto otázku.“³⁴⁾

Popsaný přístup, kdy se soudce sice podřídí většině při hlasování o výroku, ale nadále formuluje své výtky v konkurenčním stanovisku, je pozoruhodný. S trochou nadsázky lze říci, že takoví soudci hlasují v rozporu se svým přesvědčením. Nejde přitom o pejorativní označení, ale jednoduše o důsledek zvážení určitých hodnot.Např. Elke Cloots ilustruje, jak odlišné názory na tuto problematiku v teorii mají Joseph Raz a Ronald Dworkin. Zatímco Dworkin argumentuje spíše pro koherenci a integritu jako „svébytnou hodnotu“, Raz tvrdí, že soudci by neměli opouštět názor, který jim připadá morálně správný. Srov. Cloots (n7) 21.³⁵⁾ Význam stability judikatury převažuje u těchto soudců nad přesvědčením o správnosti jimi zastávaného názoru. V každém případě je vhodné upozornit na to, že může docházet k takovým situacím, kdy je rozhodnutí přijato v rozporu s tím, co si myslí i třeba většina pléna. A to „jen“ proto, že je plénum zavázáno určitým právním názorem z minulosti, přičemž se jedná o názor, k jehož změně nejsou dány patřičné důvody (zesílené výše rozebraným nálezem Pl. ÚS 11/02). Takové hlasování, které s jistou mírou zjednodušení označuji jako rozporné s vlastním přesvědčením, je patrně jevem přirozeným, neodstranitelným a jen stěží kritizovatelným. I tak však považuji za důležité na něj upozornit.Současně bude zajímavé pozorovat, zda se postoje některých soudců čtvrtého Ústavního soudu v této otázce budou v čase proměňovat. Ostatně, akcent na přísnou závaznost judikatury může být mj. projevem zdrženlivosti na počátku mandátu soudce.³⁶⁾

V případě disentování ve věcech navazujících na prejudikaturu však může být legitimní i třetí, střední cesta. Soudce se po určitý čas může nadále proti názoru většiny vymezovat tím, že hlasuje proti výroku (a zároveň sepisuje disent), následně se však přeci jen podřídí. Byť se tato varianta může zdát být poněkud nahodilou, považuji za racionální, chce-li soudce, aby jeho odlišný názor po nějakou dobu zazníval, ale s odstupem již sezná, že svůj boj prohrál a že judikatura, ze které většina vychází, se ustálila.Tomu odpovídá i formulace z výše citovaného odlišného stanoviska Kateřiny Šimáčkové k nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/15, ve kterém píše, že svůj názor nemůže navzdory existující judikatuře „alespoň jedenkrát nevyjádřit“.³⁷⁾

3.3 Aktuální rozhodovací praxe Ústavního soudu k podmínkám změny judikatury

V této části článku chci již konkrétně ilustrovat, jak se názory a postoje ohledně nezměnitelnosti judikatury dlouhodobě, ale i v přítomnosti liší napříč plénem Ústavního soudu i jeho jednotlivými rozhodnutími.

Že se jedná o dlouhodobý problém, ukazuje např. stanovisko pléna ze dne 8. 10. 2015, sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15, které se týkalo povinného právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem. Jeho přijetím došlo k překonání dřívějšího stanoviska pléna z roku 1996, které povinné zastoupení zachovalo. V roce 2015 však Ústavní soud dospěl k závěru, že dříve uváděné argumenty již nejsou relevantní. Danými argumenty bylo zajištění právně kvalifikovaných podání a garance vyššího stupně jejich objektivity. Ústavní soud ve stanovisku z roku 2015 sice argumentoval tím, že od roku 1996 vzrostlo povědomí o řízení před Ústavním soudem atd., což by se mohlo zdát být těmi „objektivními okolnostmi“, které vyžaduje ke změně judikatury nález Pl. ÚS 11/02. Z kontextu odůvodnění stanoviska Pl. ÚS-st. 42/15 je však patrné, že podstatou změny předchozího stanoviska je jednoduše nesouhlas s dřívějšími argumenty.Např. v bodě 17 se stanovisko vypořádává s argumenty, jejichž okolnosti se nijak nezměnily. Ostatně právě i jeden ze dvou hlavních argumentů původního stanoviska, tedy garance objektivity podání, je ze své podstaty okolnostmi nezměnitelný. Taktéž v bodě 15 odůvodnění stanoviska je patrná snaha Ústavního soudu vyvolat dojem, že se okolnosti jaksi změnily, byť tomu tak není.³⁸⁾ Jedná se tedy o typický příklad pravé změny judikatury, a to dokonce plenárního stanoviska.Fakt, že se jedná o pravou, pouze nepřiznanou změnu judikatury, ostatně plyne i z odůvodnění návrhu II. senátu Ústavního soudu, který věc plénu k rozhodnutí předložil a který jako možný důvod pro změnu judikatury uvedl mj. i situaci, kdy dříve přijaté stanovisko např. opomenulo nějaký důležitý argument. Konkrétně II. senát ve složení V. Šimíček, L. David a J. Zemánek uvedl: „Ostatně právě proto ustanovení § 23 zákona o Ústavním soudu počítá s možností překonání již dříve vysloveného právního názoru v rozhodovací praxi Ústavního soudu, přičemž nemůže být činěno rozdílů mezi nálezem a stanoviskem, neboť z hlediska jejich podstaty a vztahu k ustanovení § 23 zákona o Ústavním soudu se tyto rozhodovací formy v zásadě neliší. Kromě toho je třeba mít na zřeteli skutečnost, že judikatura představuje v oblasti práva svojí podstatou daleko dynamičtější faktor než psané právo (normotvorba). Ke změně judikatury se proto přistupuje zásadně na základě přesvědčivosti použité právní argumentace a je proto podstatě rozhodovací činnosti soudů cizí, pokud by některá forma rozhodnutí (stanovisko) měla být z tohoto dynamického procesu zcela vyňata, jelikož takto by se soud stavěl do pozice neomylného vykladače práva, což mu jednak nepřísluší a jednak ani není pravda.“³⁹⁾ To vše za situace, kdy plénum samotné dlouhodobě říká, že pravá změna judikatury není možná, jak bylo uvedeno výše.

Také v nedávné rozhodovací činnosti Ústavního soudu nalezneme (vzdor nálezu Pl. ÚS 11/02) zastánce možnosti pravé změny judikatury Ústavního soudu. V již výše citovaném odlišném stanovisku k nálezu Tchořovice uvedli disentující soudci Křesťanová, Wintr, Zemanová, Ronovská a Šimíček v bodě 12, že „silné přesvědčení potřebné většiny soudců o převážení jiných ústavních hodnot může být důvodem pro změnu dřívějšího právního názoru Ústavního soudu v podobné pozdější věci“. Vyjádřili tedy přesvědčení, že pro změnu judikatury není potřeba vždy hledat změnu objektivních okolností. Stačí, aby se pro nový právní názor našlo devět hlasů v plénu a aby převážil zájem na změně právního názoru nad hodnotou stability judikatury. Jinak řečeno, důvod změny judikatury není podle některých soudců Ústavního soudu třeba podřazovat pod důvody uvedené v nálezu Pl. ÚS 11/02.

Na opačné straně pak stojí se svým názorem např. již zmiňovaný David Uhlíř. Ten se proti závěrům skupiny disentujících soudců vymezil dokonce výslovně v odlišném stanovisku k nálezu sp. zn. Pl. ÚS 34/23. Uvedl, že „(…) subjektivní přesvědčení soudců, byť jakkoliv silné, nesmí být důvodem pro odchýlení se od dosavadní nálezové judikatury pléna Ústavního soudu. K subjektivním důvodům musí přistoupit objektivní skutečnosti, které změnu právního názoru vysloveného v nálezu ospravedlní“Odlišné stanovisko soudce Davida Uhlíře k nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2024, sp. zn. Pl. ÚS 34/23, bod 6.⁴⁰⁾.

Soudce Uhlíř však ve svém názoru zřejmě není osamocen. V citovaném odlišném stanovisku uvedl, že plénum intenzivně zvažovalo význam judikatury, což indikuje, že šlo o jeden z rozhodujících faktorů pro určení samotného výroku. Nelze tedy zcela vyloučit, že i někteří další soudci by „na zelené louce“ (bez existence předchozí judikatury) hlasovali jinak, než jak ve skutečnosti hlasovali. Mohlo by je k tomu vést právě přesvědčení o přísné závaznosti judikatury.

Vzhledem k tomu, že podobné závěry našly své místo v několika nedávných plenárních rozhodnutích, nelze vyloučit, že se dokonce jedná o názor blízký většině pléna. Např. v nálezu Tchořovice uvedl Ústavní soud: „Plénum Ústavního soudu zásadně nemůže již vyslovený právní názor měnit jen z důvodu proměny hlasovacích poměrů či soudcovského sboru.“Nález Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2023, sp. zn. Pl. ÚS 27/22, bod 27.⁴¹⁾Obdobně v nálezu Číměř uvedl Ústavní soud, že se od svých předchozích závěrů nebude odchylovat, protože stabilita judikatury představuje ústavní hodnotu per se.Nález Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2024, sp. zn. Pl. ÚS 26/22, bod 27. Za zmínku stojí také fakt, že závěry o přísné závaznosti judikatury Ústavního soudu se objevily v několika plenárních rozhodnutích s různými soudci zpravodaji. Šlo o Pavla Šámala (Pl. ÚS 26/22), Davida Uhlíře (Pl. ÚS 27/22) a Zdeňka Kühna (Pl. ÚS 34/23). To je dalším vodítkem pro závěr, že tento pohled na závaznost judikatury má napříč soudem relativně širokou podporu.⁴²⁾ Ústavní soud tedy neuvedl, že se od judikatury nebude odchylovat proto, že ji považuje za správnou, ale proto, že hodnotu její závaznosti. Taková formulace již skutečně může vyznívat tak, že stabilita judikatury je hlavním důvodem rozhodnutí, který převážil nad subjektivním přesvědčením soudců o tom, jaké řešení by bylo ve skutečnosti podle nich správné.

Zároveň je třeba upozornit, že ani tyto citované formulace explicitně nevylučují pravou změnu judikatury z důvodusilného subjektivního přesvědčení soudců. Avšak mám za to, že rozdíl je v tomto případě do jisté míry jen formulační. Vylučuje-li Ústavní soud změnu judikatury jen kvůli proměně soudcovského sboru či subjektivního přesvědčení soudců, je třeba se ptát, s čím jiným přichází noví soudci do proměněného soudcovského sboru než se svým subjektivním přesvědčením? Závěry pléna o tom, že vyslovené právní názory nelze měnit z důvodu proměny hlasovacích poměrů, lze proto dle mého názoru interpretovat tak, že se Ústavní soud do jisté míry nadále hlásí k zákazu pravé změny judikatury, byť ne tak silně a explicitně, aby odkázal na nález Pl. ÚS 11/02.

4. Rizika prohloubení závěrů o vnitřní závaznosti judikatury

Byť se rizika spojená s vylučováním pravé změny judikatury a s kategorickým akcentováním přísné závaznosti judikatury projevují napříč celým článkem, považuji za důležité je na tomto místě systematicky shrnout, doplnit a ilustrovat na příkladech.

Ačkoli se Ústavní soud v minulosti několikrát snažil vzbudit dojem, že ke změně judikatury dospěl na základě proměny objektivních okolností (a nikoli např. kvůli změně hlasovacích poměrů), nebylo tomu tak vždy, popřípadě se to tak minimálně navenek nejevilo.V minulosti tomu tak bylo např. u přezkumu regulačního poplatku za poskytnutou lůžkovou péči v nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 36/11. Ústavní soud uvedl, že se sice ústavností tohoto poplatku již v minulosti zabýval, ale nyní se změnily okolnosti v tom, že poplatek byl zvýšen z 60 Kč na 100 Kč. Toto zvýšení se pak Ústavní soud v bodě 55 pokusil podřadit (příznačně nekonkrétně) pod jeden z důvodů uvedených v nálezu Pl. ÚS 11/02, kterými jsou 1) proměna v nahlížení ústavních principů a zásad, 2) změna sociálních a ekonomických poměrů, 3) změna ústavního pořádku. V pokusu o podřazení změny výše regulačního poplatku pod jednu z těchto přísně znějících podmínek spatřuji paradox opakovaně zmiňovaný v tomto článku. Jde ostatně o paradox, který výstižně kritizuje ve svém odlišném stanovisku k citovanému nálezu soudkyně Ivana Janů.⁴³⁾ Proto se domnívám, že v případech, kdy soudy provádějí pravou změnu judikatury, ale zároveň druhým dechem tvrdí, že tak činit nesmí, podkopávají svou vlastní důvěryhodnost mnohem více, než kdyby pravou změnu judikatury přiznaly.K legitimitě ústavního práva skrze procedurální transparentnost srov. podrobněji např. Jürgen Habermas, Diskursivní teorie liberální demokracie (Nakladatelství Karolinum 2018) 96, 104, 145.⁴⁴⁾ To je hlavním rizikem, které může plynout z dalšího prohlubování tendencí, které jsem výše popsal.

V odlišném stanovisku k nálezu sp. zn. Pl. ÚS 10/24 uvedl soudce David Uhlíř, že považuje za chybné stanovisko pléna, ze kterého Ústavní soud vychází. Navrhl tedy pravou změnu judikaturyNepředložil totiž poukaz na změnu objektivních okolností ve smyslu nálezu Pl. ÚS 11/02, která by měla vést ke změně judikatury.⁴⁵⁾ a revizi předchozího názoru pléna, přestože v jiných případech víceméně kategoricky poukazoval na to, že něco takového není možné. Stanovisko pléna je přitom rozhodnutím, které závazně sjednocuje judikaturu Ústavního soudu, a podle některých se dokonce vztahuje na všechny soudce do budoucna, včetně těch, kteří pro uvedené stanovisko nehlasovali.Srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 11. 2011, sp. zn. I. ÚS 703/11, bod III. K obdobným závěrům dochází také např. Veronika Janatová, ‘Stanoviska pléna Ústavního soudu’ (Diplomová práce, Právnická fakulta Masarykovy univerzity 2010) 37–38. ⁴⁶⁾

A právě potenciální rozmach nekonzistentní praxe týkající se závaznosti judikatury považuji za rizikový. Jednoduše řečeno, podle mého názoru je zcela legitimní, když se soudce staví proti dřívější judikatuře, avšak problém nastává, pokud zároveň druhým dechem říká, že tak činit vlastně nesmí. Nejde o to, že by byl sám o sobě správný buď striktní, anebo volnější pohled na závaznost judikatury, ale o to, že přehnaně přísný pohled vždy povede k dojmu arbitrárnosti a nekonzistence v rozhodování.

Právě nesrovnalosti v přístupech k tomu, nakolik je judikatura neměnná, nakonec mohou ze strany odborné i laické veřejnosti vést k dojmu, že soudci a soudkyně rozhodují podle toho, jak se jim daná věc hodí. Ústavní soud se tak může stát snadným terčem nejen těch, kteří se snaží podrývat jeho autoritu. Pokud by byly prohlubovány názory o nezměnitelnosti judikatury, mohou soudci nejen sami sobě uzavírat prostor pro budoucí důležité změny, ale především mohou snižovat svou důvěryhodnost (a i důvěryhodnost celého soudu) tím, že se budou prezentovat názorově nekonzistentně. Neměnnost a nekonzistentnost jsou totiž pojmy, které je potřeba odlišovat, a jeden nemusí vést k druhému.Konzistence judikatury se týká míry nahodilosti aplikování vlastních interpretačních závěrů, oproti tomu neměnnost (a s tím související vnitřní závaznost) je otázkou frekvence výslovného odklánění se od dřívějších interpretačních závěrů. Náznak odlišení těchto dvou pojmů lze nalézt (byť ne zcela explicitně) v příspěvku ve sborníku Zdeněk Kühn, ‘Zdroje a styl odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu’ in Vojtěch Šimíček, 30 let ústavního soudnictví (Leges 2024) 244.⁴⁷⁾

Riziko spočívající v dojmu nahodilosti rozhodování vyplývá i ze složitosti identifikace toho, co je v daném případě oním právním názorem, který má být ve smyslu § 13 zákona o Ústavním soudu měněn. Jedním z nejproblematičtějších aspektů rozhodování Ústavního soudu je totiž právě nalezení ratia decidendi nálezu, tedy té části rozhodnutí, která představuje závazný právní názor, od kterého se do budoucna lze odchýlit pouze zákonem předvídaným postupem.Vladimír Sládeček, ‘Čl. 89’ in Vladimír Sládeček, Vladimír Mikule, Radovan Suchánek a Jindřiška Syllová, Ústava České republiky. Komentář (2. vydání, C. H. Beck 2016) 1021–1023.⁴⁸⁾ V situaci, kdy je zjištění a označení ratia decidendi natolik složité, a proto i do velké míry arbitrární, stávají se o to více arbitrárními i závěry Ústavního soudu o nezměnitelnosti judikatury. Ústavnímu soudu se totiž v takové konstelaci otevírá široký prostor pro taktizování v tom, co zrovna pro účel daného rozhodnutí označit za ratio decidendi, což nepovažuji za žádoucí.

Hovoříme-li o rizicích plynoucích z prohlubování přísné neměnnosti judikatury, nelze opomenout ani kontext toho, v jaké právní kultuře se Česká republika pohybuje. Vždyť i angloamerická právní kultura, založená na judikaturním principu stare decisis, velí zvažovat na straně jedné hodnotu opravy dřívější chyby v rozhodnutí a na straně druhé cenu narušení stability judikatury.Shrnuje to např. Barret (n7) 1716 a násl.⁴⁹⁾ Také judikatura Nejvyššího soudu USA je ustálená v tom, že precedenty je třeba respektovat jen do té míry, dokud nepanuje jasné přesvědčení o tom, že jejich další následování by vedlo k jednoznačně chybnému rozhodnutí v přítomnosti.Rozhodnutí Nejvyššího soudu USA, Citizens United v. FEC, 558 U. S. 310 (2010), bod III.4.C.⁵⁰⁾ Ani angloamerická právní kultura, založená na systému precedentů, tedy pravé změny judikatury nezakazuje.Tradiční chápání rozdílů mezi kontinentální právní kulturou a kulturou common law zdůrazňuje, že v kontinentální právní kultuře je změna judikatury mnohem snazší, respektive bez dalšího akceptovatelnější. K tomu srov. např. John Altair Gealfow, ‘Case Law and its Binding Effect in the System of Formal Sources of Law’ (2018) 11 1 The Journal of the University of Latvia 38, 47.⁵¹⁾

Argument právní kulturou zde přitom není pouze tradicionalistický. Byť dochází k jistému sbližování právních kultur, rychlé opouštění určitých zažitých představ může vést dle mého názoru k celkové nesladěnosti systému. Mnohé prvky kontinentální právní kultury, které Ústavní soud České republiky vykazuje, mohou být v břitkém nesouladu se striktní nezměnitelností judikatury, která by zašla dál než přístup angloamerické právní kultury.

Další riziko prohlubování závěrů o neměnnosti judikatury spočívá v možném posilování dojmu soudcovského aktivismu. To se může zdát být na první pohled paradoxním. Vždyť soudcovským aktivismem se mnohdy myslí spíše situace, kdy si soudce v judikatuře „dělá, co chce“, čemuž odpovídá praxe překotných změn v judikatuře. Jenže podle mého názoru není akcentování přísné nezměnitelnosti judikatury projevem žádoucí soudcovské zdrženlivosti, ba naopak. Pokud se totiž důležité ústavněprávní kauzy rozhodují stylem „jednou provždy“ z důvodu nezměnitelnosti judikatury, ústavní soudy se tím stávají o to silnějšími a fakticky tedy více aktivistickými. Pravé riziko soudcovského aktivismu nespočívá dle mého názoru v nahodilosti rozhodování v daný moment, ale v potenciální dlouhodobé rozpínavosti soudní moci, která se může projevovat právě tím, že soud jednou provždy rozhodne určitou kauzu a vyloučí její revizi budoucí většinou.Podrobněji k soudcovskému aktivismu např. Blažková (n27) 418–420 či Andrea Procházková, ‘Ústavní soud ČR mezi právem a politikou’ (2022) 161 11 Právník 1084, 1084–1097.⁵²⁾ Úlohou soudní moci by totiž mělo být především zachování plurality názorů a možnosti, aby se určitý názor v budoucnu stal tím, který převládne.Jan Hořeňovský, ‘Doktrína soudcovského rozhodování judicial restraint’ (2019) 52 4 Správní právo – Legislativní příloha 42, 51.⁵³⁾

Jinými slovy, diskuse o závaznosti judikatury je mnohdy rámována skoro, jako by nezměnitelnost judikatury byla jediným či nejlepším způsobem, jak zachovat zdrženlivost a doktrinální stabilitu soudu.Barret (n7) 1712.⁵⁴⁾ To je však nepřesné. Omezování změn judikatury dle mého názoru pomíjí, jakou roli ústavní soudy v dnešní době hrají. V situaci, kdy jsme (ať už chtě či nechtě) postavili právníky, a především ústavní soudce, do role expertů, kteří za společnost vyřeší důležité otázky,Tamtéž.⁵⁵⁾ nelze se tvářit, že jejich rozhodnutí jsou neomylná a že své názory s odstupem času nemohou opustit prostě jen proto, že se ukázaly být špatnými, anebo proto, že neobstojí v kontextu hodnotové proměny společnosti.Srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 1955/15, bod 17, který hovoří o rizicích vyloučení změn judikatury právě s ohledem na neustálý vývoj sociální reality a hodnotové posuny.⁵⁶⁾

Lze sice argumentovat, že si plénum Ústavního soudu svými závěry o přísné závaznosti judikatury vlastně nezavírá dveře pro změny, jelikož nakonec bude schopno vždy podle okolností podřadit posuzovaný případ pod některou z podmínek uvedených v nálezu Pl. ÚS 11/02 (např. právě pod výše uvedenou hodnotovou proměnu společnosti). A právě proto je třeba se ptát, proč vůbec tyto zdánlivě striktní podmínky pro změnu judikatury formulovat a vytvářet určitý dojem standardu, který bude podle potřeb možné kdykoli zahodit.Že jsou tyto argumenty o závaznosti judikatury mnohdy používané, jak se soudům hodí, potvrzuje i odborná literatura. Např. Pavel Holländer s odkazem na autorskou dvojici C. Elliot a F. Quinn shrnuje „osm právních triků“, jimiž se soudci vyhýbají domnělé závaznosti precedentu. Srov. Holländer (n25) 91. Mezi tyto klasické, evidentně i v zahraničí známé triky patří právě i odkaz na to, že se změnila doba.⁵⁷⁾ Pokud stačí pro změnu judikatury argumentovat např. obecnými floskulemi o tom, že se doba změnila, proč tedy vůbec konkrétně formulovat zpřísněné podmínky pro změnu judikatury?Pochybnosti o možnosti identifikovat a prokázat ony změněné objektivní okolnosti vyjádřil ve svém článku např. Gazda (n7) 290.⁵⁸⁾ K čemu je v § 13 zákona o Ústavním soudu zvýšené kvorum devíti soudců pro přijetí změny judikatury?

V této souvislosti považuji za pozitivní signál, že se aktuální plénum Ústavního soudu doposud nepokusilo po vzoru nálezu Pl. ÚS 11/02 výslovně vyjmenovat případy, ve kterých je možné judikaturu změnit. Byť se plénum fakticky přihlásilo k zákazu pravé změny judikatury, jak bylo uvedeno výše, jeho závěry nejsou tak silně znějící jako dříve a lze je číst také jako pouhý apel, že judikaturu nelze měnit „jen tak“, což je závěr jistě opodstatněný. Považuji za rozumné, pokud se Ústavní soud snaží klást nároky na odůvodněnost změny judikatury zdůrazňováním toho, že k nim nemůže docházet nahodile. Překotnost judikaturních změn skutečně může být velkým rizikem, na jehož konci si lze představit i významné oslabení legitimity Ústavního soudu a v konečném důsledku i nerespektování jeho rozhodnutí. Jak jsem však popsal, oslabení legitimity soudu a autority jeho rozhodnutí hrozí spíše v případě, že by byly prohlubovány závěry o striktní nezměnitelnosti judikatury.

Dlouhodobým problémem postojů Ústavního soudu k závaznosti judikatury není deklarovaný cíl stability, ten je naopak oprávněný a žádoucí. V žádném případě netvrdím, že hodnotu stability není třeba při změně judikatury zvažovat. Tvrdím však, že z této hodnoty nelze dovozovat konkrétní, metodologicky se tvářící kritéria, pod která je třeba se silou vměstnat, jak to činí nález Pl. ÚS 11/02 a na něj navazující judikatura. Podle mého názoru se Ústavnímu soudu může nejvíce vymstít kategoričnost závěrů, kterým následně nejen jednotliví soudci, ale i soud jako celek není reálně schopen dostát.

5. K čemu je překážka věci rozhodnuté?

Prohlubování závěrů o přísné závaznosti judikatury může mít ještě jeden negativní efekt, resp. projev, který si zaslouží pozornost. S vnitřní závazností judikatury do velké míry souvisí otázka překážky věci rozhodnuté (rei iudicatae) podle § 35 zákona o Ústavním soudu, který stanoví, že návrh na zahájení řízení je nepřípustný, týká-li se věci, o které Ústavní soud již nálezem rozhodl. Překážka věci rozhodnuté je přitom s trochou nadsázky nejsilnějším možným projevem vnitřní závaznosti judikatury, jelikož předpokládá možnost rozhodnutí určitých věcí jednou provždy.

A právě před potenciálním rozšiřováním používání překážky věci rozhodnuté chci v této kapitole varovat. Nejenže by si tím Ústavní soud, tak jako v případě striktně vykládané vnitřní závaznosti judikatury, zavíral dveře pro možnosti budoucích změn. Jsem současně přesvědčen, že pokud by rozhodnutí Ústavního soudu odklánějící se od dřívějších právních názorů bylo spíše elaborátem na téma „proč je nyní situace jiná“ než shrnutím nově převládajících argumentů, mohlo by snadno docházet k poklesu přesvědčivosti samotné meritorní argumentace.To, že taková úvaha není zcela lichou, potvrzuje implicitně např. odlišné stanovisko Elišky Wagnerové k nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 31/03. V něm uvedla, že podle jejího názoru má Ústavní soud při odůvodňování svých nálezů postupovat minimalisticky z hlediska toho, prizmatem kterých článků Listiny a Ústavy daný návrh posuzuje. Čím méně robustní odůvodnění, tím podle Wagnerové méně překážek věci rozhodnuté do budoucna. Takový strach z překážky věci rozhodnuté, který by měl vést k minimalismu odůvodnění nálezu, však nepovažuji za opodstatněný. Pokud by se Ústavní soud nechtěl k určitým relevantním aspektům věci vyjádřit jen proto, aby si do budoucna nezavíral dveře pro změnu názoru, považoval bych to za alibismus v neprospěch aktuální přesvědčivosti daného rozhodnutí.⁵⁹⁾

Jinak řečeno, odůvodněnost judikatorní změny je sice naprosto zásadní, zároveň ji však nelze zaměňovat za až paranoidní odůvodňování toho, zda je Ústavní soud vůbec oprávněn meritorně rozhodnout. Potenciální rozpínání takové praxe by soudu neprospělo. Je to přece právě propracovanost nové argumentace, která dodává změně judikatury legitimitu.Srov. např. odůvodnění návrhu II. senátu Ústavního soudu na vydání stanoviska Pl. ÚS-st. 42/15 (bod 6 odůvodnění stanoviska).⁶⁰⁾

V plenární judikatuře Ústavního soudu však již bylo možné pozorovat určité tendence směřující k robustnějšímu odůvodnění, zda je Ústavní soud vůbec oprávněn meritorně rozhodovat s ohledem na předchozí judikaturu a potenciální existenci překážky věci rozhodnuté.

Nález týkající se neústavnosti sterilizací jako podmínky změny pohlaví (tzv. trans nález) se obsáhle věnoval právě odlišení posuzovaného případu od předchozí judikatury. Nečinil tak však za účelem posouzení, zda je nutné postupovat podle § 13 zákona o Ústavním soudu, tedy měnit judikaturu. Nález se s dřívější judikaturou potýkal v kontextu posouzení překážky rei iudicatae.Nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2024, sp. zn. Pl. ÚS 52/23, bod 33–47.⁶¹⁾ Mám však za to, že překážku věci rozhodnuté a vnitřní závaznost předchozí judikatury nelze bez dalšího směšovat.V části VII. 1 nálezu, která je výslovně pojmenována jako překážka věci rozhodnuté, jsou totiž obsaženy i úvahy týkající se právě vnitřní závaznosti judikatury. Ani úvahy o míře závaznosti právních závěrů tzv. relevantní menšiny (především v bodě 34 nálezu) dle mého názoru nesouvisí s překážkou věci rozhodnuté.⁶²⁾ Vnitřní závaznost judikatury se totiž týká, jak bylo popsáno výše, precedenčních účinků rozhodnutí Ústavního soudu pro samotný soud a souvisejících možností překonávání judikatury. Oproti tomu překážka věci rozhodnuté brání vůbec samotnému meritornímu projednání návrhu.

V duchu těchto úvah se v dosavadní judikatuře Ústavního soudu v řízení o kontrole norem jen zřídkakdy objevovala argumentace o překážce věci rozhodnuté.Ústavní soud se překážce věci rozhodnuté výjimečně věnoval např. v bodu 40 tzv. volebního nálezu ze dne 2. 2. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 44/17, popř. na její možnou existenci upozornil Jiří Nykodým v odlišném stanovisku k nálezu ze dne 20. 5. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 1/08. Argumentace překážkou věci rozhodnuté byla doposud typická spíše pro řízení o ústavních stížnostech či ve vztahu k rozhodnutím obecných soudů, kde překážka věci rozhodnuté dává větší smysl s ohledem na garanci právní jistoty účastníků, a tedy s ohledem na povinnost rozhodovat obdobně za obdobných skutkových okolností. K tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. III. ÚS 3285/22, či ze dne 22. 10. 2010, sp. zn. III. ÚS 1275/10.⁶³⁾ Tím méně v situacích, kdy překážka nebyla dána. Ústavní soud se této otázce věnoval spíše, pokud zde překážka věci rozhodnuté nakonec existovala, popř. pokud ji vznesl některý z účastníků.Tamtéž.⁶⁴⁾

Podle trans nálezu by překážka věci rozhodnuté v řízení o kontrole norem byla dána v situaci 1) totožnosti napadeného ustanovení a současně 2) totožnosti tvrzených a následně zkoumaných důvodů protiústavnosti. Totožnost „tvrzených a následně i zkoumaných“ důvodů protiústavnosti však logicky v praxi téměř nikdy nenastane.V uvedených kritériích je navíc dle mého názoru rozpor, jelikož podmínka „zkoumaných důvodů protiústavnosti“ se týká již samotného meritorního posouzení, kterému však předchází zkoumání překážky věci rozhodnuté.⁶⁵⁾ Proto podle těchto kritérií nebude téměř nikdy dána ani překážka rei iudicatae. Navíc, např. v jednom z mála plenárních nálezů, který se překážce věnoval, je meritorní přípustnost návrhu dovozována z toho, že došlo ke značným sociálním a zákonným změnám.Nález Ústavního soudu ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. Pl. ÚS 11/17, bod 63. Proti závěrům většiny o neexistenci překážky věci rozhodnuté se ohradili soudci Sládeček a Suchánek ve svém společném odlišném stanovisku.⁶⁶⁾ Takové změny však nejsou kritériem, se kterým by při posuzování přípustnosti z pohledu překážky věci rozhodnuté pracoval trans nález. Je tedy vidno, že Ústavní soud v praxi toho, co by mohlo zakládat překážku věci rozhodnuté, není dlouhodobě zcela konzistentní.

Ze všech výše uvedených důvodů si troufám vyjádřit jisté pochyby o využitelnosti (a vhodnosti) překážky věci rozhodnuté v řízení o kontrole. Překážku rei iudicatae sice předpokládá zákon o Ústavním soudu v § 35 odst. 1.Vyhnánek (n3) 355.⁶⁷⁾ Mám však za to, že jejím účelem je a mělo by být spíše odfiltrování opakovaných totožných návrhů, např. v situacích, kdy vznikne určitý protiústavní stav, v jehož důsledku soudy podávají obdobné návrhy na zrušení určité právní úpravy.V takovém případě však z logiky věci častěji půjde o (související) překážku litispendence. Z nedávné judikatury k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2023, sp. zn. Pl. ÚS 40/23.⁶⁸⁾ Ostatně i sám Ústavní soud uvádí, že překážka věci rozhodnuté by obecně měla být interpretována restriktivně.Nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 29/09, bod 96 a 97.⁶⁹⁾ Ústavní soud zmiňuje překážku věci rozhodnuté spíše v souvislosti s řízením o ústavních stížnostech, v nichž je to pochopitelné kvůli garanci právní jistoty účastníků.Pavel Holländer, ‘§ 35’ in Jan Filip, Pavel Holländer, Vojtěch Šimíček, Zákon o Ústavním soudu (2. vydání, C. H. Beck 2007) 165. Srov. též nález Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. III. ÚS 3285/22, zejména bod 18 a 19. ⁷⁰⁾ Tento argument je však v řízení o kontrole norem použitelný jen omezeně.

Problémem používání překážky věci rozhodnuté v řízení o kontrole norem je navíc to, co bylo analogicky naznačeno již výše o možnostech změny judikatury. Proč vytvářet zdánlivě přísná pravidla, která v praxi nelze dodržet? Pokud zákon o Ústavním soudu předpokládá možnost změny judikatury, proč by k této změně nemohlo dojít i na základě totožných zkoumaných důvodů protiústavnosti? Z § 35 odst. 1 zákona o Ústavním soudu dle mého názoru neplyne povinnost soudu podrobně ospravedlňovat, zda může určitý návrh v řízení o kontrole norem vůbec meritorně posoudit. Ústavnímu soudu by spíše mělo vždy jít o důkladné vypořádání se s předchozí judikaturou z hlediska vyjasnění, zda přistupuje k judikatorní změně, anebo nikoli.

Potřeba hovořit o překážce rei iudicatae v řízení o kontrole norem je tak dle mého názoru spíše ukázkou dlouhodobé tendence, v jejímž rámci Ústavní soud cítí velmi silnou potřebu ukazovat, že svým rozhodnutím neporušuje závěry o přísné závaznosti judikatury. To je příklad analogický s výše citovaným nálezem Pl. ÚS 11/02, jehož paradoxní podstatu jsem výše shrnul tak, že říká: podmínky pro změnu judikatury jsou přísné, avšak my jsme se do nich vešli. Trans nález by z hlediska překážky věci rozhodnuté bylo možné shrnout obdobně, když fakticky říká: podmínky pro meritorní projednání návrhu jsou přísné, avšak my jsme se do nich vešli. Pravou příčinou obou těchto závěrů je však zřejmě strach (spíše než procesní čistota), který si však na sebe jako bič upletl sám Ústavní soud.

Za nejvýstižnější shrnutí problematiky překážky věci rozhodnuté, a ostatně i vnitřní závaznosti judikatury, nakonec považuji jinou pasáž ze samotného trans nálezu, konkrétně pod bodem 42: „Rigidní lpění na zásadě ‚jednou a dost‘, bez ohledu na to, jakými otázkami se Ústavní soud materiálně zabýval, by bylo formalistické. V důsledku by pouhá forma zamítavého nálezu mohla Ústavnímu soudu do budoucna zabránit plnit roli orgánu ochrany ústavnosti, což by popíralo smysl jeho existence. Proto i vývoj společenských a právních poměrů v důsledku plynutí času může být proměnou kontextu, v němž Ústavní soud rozhoduje.“ Tato pasáž dle mého názoru trefně shrnuje a podporuje závěr prolínající se celým tímto článkem, totiž že překážku věci rozhodnuté ani vnitřní závaznost judikatury není žádoucí vykládat přísně, ba dokonce to ani do budoucna není udržitelné a dobře možné.Tento závěr podporuje také komentářová literatura, srov. Vladimír Mikule a Vladimír Sládeček, Zákon o Ústavním soudu – komentář a judikatura k Ústavě ČR a Listině základních práv a svobod (Eurolex Bohemia 2001) 107. Konkrétně lze citovat následující pasáž: „Zejména u zamítacích nálezů by trvání na tom, že z formálních důvodů takový předpis nemůže být již nikdy Ústavním soudem přezkoumán (zrušit by jej mohl pouze normotvůrce sám), mohlo být v kontextu právního státu posuzováno jako nepřiměřené.“⁷¹⁾

Závěr

V tomto článku jsem se především snažil poukázat na to, jak se některé kategorické závěry
o striktní závaznosti judikatury mohou snadno obrátit proti Ústavnímu soudu, jehož rozhodování bude v dlouhodobém měřítku působit tím nahodileji, čím více bude sám nemožnost změn zdůrazňovat.

Mnohá rozhodnutí Ústavního soudu bývají vnímána jako důsledek změny hlasovacích poměrů na soudě.Vypovídá o tom např. i způsob, jakým o nálezu referovala některá média, např. Andrea Procházková, ‘Konec kastrací u trans lidí: Pavlův Ústavní soud zrušil pravidla o úřední změně pohlaví. A proč už se to mělo stát dávno.’ (Respekt, 7. května 2024) citováno dne 13. srpna 2024.⁷²⁾ O to hůře pak může působit, když sám soud vynáší rigidní závěry např. o tom, že změna hlasovacích poměrů nesmí být důvodem ke změně judikatury.

Někdy je legitimnější přiznat dřívější chybu soudu než komplikovaně odůvodňovat, v čem se nově posuzovaná věc liší. Každý soud by totiž v konečném důsledku měl vyjevit pravé důvody svého rozhodnutí. Jak jsem přitom v tomto článku opakovaně argumentoval, Ústavní soud je plně oprávněn (a měl by se tak cítit) k vyslovení závěru o nesprávnosti předchozího právního názoru. Může tak činit většinou devíti hlasů z patnácti, jak to zákon o Ústavním soudu předpokládá, čímž je stabilita judikatury v čase dostatečně zajištěna.Holländer (n25) 93. Pro podrobnější rozbor důvodů stojících za požadavkem vyšší většiny srov. např. Kadlec (n7) 165.⁷³⁾

Postup pro pravou změnu judikatury, plynoucí z Ústavy a ze zákona o Ústavním soudu, je dle mého názoru v zásadě zřejmý a je jím 1) identifikovat ratio decidendi prejudikatury a současně nově posuzovaného případu, 2) zvážit, zda se pro účely nového rozhodnutí chce plénum odchýlit, 3) je-li tomu tak, nalézt většinu devíti hlasů.A samo sebou též zvážit a dobře odůvodnit proti tomu stojící hodnotu stability judikatury.⁷⁴⁾

Namísto toho se však Ústavní soud leckdy zabývá podružnějšími otázkami, které mnohdy ani nejsou namístě, a to např. podmínkami pro změnu judikatury podle nálezu Pl. ÚS 11/02 či překážkou věci rozhodnuté.Dle Pavla Holländera byl typickým příkladem, kdy se plénum nedostatečně, respektive nesprávně věnovalo potřebě většiny na úkor jiných argumentů, nález sp. zn. Pl. ÚS 1/08. Holländer (n25) 96.⁷⁵⁾ Odchýlení se od předchozího právního názoru však není potřeba složitě skrývat a je rizikové jej do budoucna explicitně vylučovat či omezovat.