Rozšířená osnova

Pro lepší orientaci a stanovení základních mantinelů pro úvahy čtenáře považuji za vhodné umístit Moorovu teorii alespoň přibližně na mapu právní filosofie. Moore buduje svou teorii již od 80. let 20. století, ale je nadále živá. Hlásí se na jedné straně k moderní naturalistické větvi právní filosofie, na straně druhé, co do metafyziky, k větvi realistické.

Naturalistická stránka Moorovy teorie jej staví blízko k právním realistům a k současným naturalistickým trendům v jurisprudenci.Brian Leiter, Naturalizing jurisprudence: essays on american legal realism and naturalism in legal philosophy (Oxford University Press 2007); Michael Moore, Mechanical Choices: The Responsibility of the Human Machine (Oxford University Press 2022).¹⁾ Metafyzická stránka naopak do blízkosti metafyzického realismuZákladní přehled např. v oblasti realismu co do morálních entit může poskytnout např. přehledový text: Geoffrey Sayre-McCord, ‘Moral Realism’, The Stanford Encyclopedia of Philosophy (2021) citováno dne 24. listopadu 2024.²⁾ ve vztahu k morálním, právním, mentálním a podobným entitám, jejichž existence je teoretiky z druhé strany spektra, antirealisty,Včetně právních realistů, kteří jsou českému čtenáři mnohem známější. Přízeň mezi Moorem a realisty tedy jistě není v názoru na metafyziku. Zatímco Moore je metafyzický realista, právní realisté jsou z hlediska metafyzického antirealisté.³⁾ často úplně popírána nebo alespoň podmiňována praktickým, pragmatickým nebo sociálním prvkem, konstruktivismem či lidským tvořivým spolupůsobením. Realistické nastavení Moora zase přibližuje přirozenoprávním teoriím, byť filosofická distinkce mezi přirozenoprávními a spíše pozitivizujícími směry v jurisprudenci se postupně dostává do pozadí odborné diskuse.

Co se týče Moorova metafyzického zázemí, je třeba se u něj samostatně zastavit, protože je podstatné pro pochopení jeho teorie významu. Teorie významu je zase ústřední pro pochopení velké části Moorovy právní filosofie a má důsledky pro jeho chápání právní teorie i praxe, například praxe soudců, ale také pro Moorovo pojetí právní jistoty a objektivity práva, což jsou témata důležitá pro tento text.

Moorovu metafyzickému zázemí se budu věnovat v následující části článku, v níž představím také jeho realistickou sémantiku včetně předpokladů pro to, aby mohla být skutečně realizována. Ve třetí části se zaměřím na funkcionální druhy, které jsou podle Moora významy specificky právních výrazů. V další části se věnuji pravdivosti právních propozic, odvozování s nimi a vazbě právního významu na objektivitu práva. V páté části specifikuji dva důsledky realistické sémantiky, které ji mají favorizovat oproti konkurenčním teoriím. Tyto důsledky dále poněkud relativizuji a na podkladě tohoto zkoumání vztahuji Moorovu teorii k právní jistotě, přičemž je vedle teorie právní jistoty pro realistickou sémantiku vydělena také alternativní teorie. Cílem tohoto článku je ukázat, že teze, že realistická sémantika moorovského střihu má velmi dobré předpoklady pro naplnění ideálu právní jistoty, je sice pravdivá, ale je třeba mít na paměti, že jde o úzce vymezenou právní jistotu, která může fungovat spíše jako regulativní ideál, a může být vhodné ji kombinovat s teorií alternativní.

1. Metafyzické zázemí, kauzální teorie významu a realistická sémantika

1.1 Metafyzika v úzkém a širokém slova smyslu

Moore rozlišuje metafyzickou teorii v úzkém a širokém slova smyslu. Metafyzická teorie v úzkém slova smyslu je podle něj zaměřena výlučně na to, co je. Do metafyzické teorie v širokém slova smyslu však řadí kromě prosté ontologie také teorii pravdy, teorii logiky, teorii významu vět a teorii významu slov.Michael Moore, ‘The Interpretive Turn in Modern Theory: A Turn for the Worse’ (1989) 41 Stanford Law Review 871, 874–875. ⁴⁾

Jak již bylo řečeno, Moore se staví na realistickou stranu distinkce mezi realismem a antirealismem, což se v kontextu právních entitA rovněž mentálních, morálních a jinak tzv. exotických entit.⁵⁾ projevuje tím, že je přesvědčen, že tyto existují, a to nezávisle na jazyku, myšlení, konceptuálních schématech nebo perspektivách člověka.

Co se týče dalších součástí metafyziky v širokém slova smyslu, můžeme říci, že Moore brání pozice bivalentní a monotónní logiky; význam vět je chápán tak, že pro jeho demonstraci je třeba určit, jaké jsou pravdivostní podmínky dané věty, s čímž souvisí přímočaré uplatnění korespondenční teorie pravdy; pro význam slov je podstatné, že Moore je zastáncem tzv. kauzální teorie významu.

1.2 Kauzální teorie významu

Kauzální teorie významu je jádrem Moorovy realistické sémantiky. Jedná se o teorii představenou původně Saulem Kripkem a Hilary Putnamem.Saul Kripke, Naming and necessity (Basil Blackwell 1980); Hilary Putnam, ‘Meaning of ‘meaning’’ in Hilary Putnam (ed), Mind, Language and Reality (Cambridge University Press 1975). ⁶⁾ Centrální roli v ní hraje extenze, tedy objekt, ke kterému výraz referuje. Tento objekt totiž představuje význam daného výrazu bez ohledu na to, co si mluvčí sám s daným výrazem spojuje. V kontrastu ke klasické teorii, v níž je, stručně řečeno, extenze určována tak, že do ní spadá jakýkoliv objekt, který splňuje nějaké předem dané podmínky, v kauzální teorii významu stojí na počátku (nejčastěji) ostenzivní definice předmětu. Tím je reference k tomuto objektu zafixována a význam výrazu se dále již jen předává mezi jednotlivými mluvčími kauzálně.

1.3  Realistická sémantika

Významy výrazů, které se vyskytují ve slovně zachycených právních pravidlech, jsou podle Moora určovány stejně. Sémantická teze, že význam slova je dán (nebo alespoň hodně ovlivněn) extenzíMichael Moore, ‘Semantics, Metaphysics and Objectivity in the Law’ in Geert Keil and Ralph Poscher (eds), Vagueness and Law: Philosophical and Legal Perspectives (Oxford University Press 2016) 132.⁷⁾, je doplněna konkrétnějším vysvětlením, jak si Moore představuje, že tento mechanismus funguje.

Nejprve mluvčí objeví exempláře, které jsou nějakým způsobem podobné, takže si předběžně myslí, že by se mohlo jednat o jednotlivé instance nějakého druhu. Následně tento druh označíMoore používá slovo „pokřtí“, což je technický termín převzatý z původní kauzální teorie reference.⁸⁾ nějakým výrazem. Mezi mluvčími se výraz užívá a předává se kauzálně. To znamená, že každý další mluvčí, který následuje svého předchůdce v používání zvoleného výrazu, má intenci referovat k druhu, který byl původně výrazem pojmenován. Nereferuje již na původní exempláře, protože s nimi není bezprostředně obeznámen, resp. tyto nemusí již ani existovat. Následně se vyvine expertíza o tom, co je povahou takového druhu a jak lze identifikovat jeho další exempláře.Moore (n7) 132.⁹⁾ Dědictvím myšlenky, že je to extenze, která určuje význam bez ohledu na to, co si o extenzi myslí mluvčí, je, že to, o čem si mluvčí na počátku mysleli, že to jsou exempláře daného druhu, ve skutečnosti exempláři tohoto druhu být nemusely.Tj. například kousky žlutého měkkého kovu se ukážou být ve skutečnosti něčím jiným než zlatem (mají např. jiné chemické složení). Ačkoliv tedy na počátku kauzálního významového řetězce tyto kousky fungovaly jako prvky předběžně řazené pod druh pojmenovaný „zlato“, nakonec se ukázalo, že pod tento druh nespadají a jen napomohly objevu druhu pojmenovaného výrazem „zlato“.¹⁰⁾

K tomu, aby na podkladě kauzální teorie významu navržená realistická sémantika mohla fungovat, je třeba, aby byly splněny také další předpoklady.

Prvním z předpokladů je platnost tzv. faktu prostředí, který říká, že svět musí obsahovat entitu, ke které se referuje, když se používá daný výraz. U singulárních termínů jsou to jednotliviny, u obecných termínů jsou to univerzálie, konkrétně druhy. U jednotlivin situace není nijak zvlášť problematizována. Předpokládá se jejich existence a rovněž existence určité relace podobnosti mezi nimi, přičemž tato relace musí být alespoň tak silná, aby mohlo být usouzeno na příslušnost jednotlivin k jednomu druhu. Existence druhu předpokládá existenci jednotlivin, nicméně podle Moora druh není pouhým agregátem jednotlivin, ale má samostatnou povahu, která je dostatečně robustní a jednotná na to, aby mohlo být referováno k druhu, aniž by zároveň bylo referováno k jednotlivým jeho instancím.To je jedno z problematických míst v Moorově teorii, které je napadáno z pozic reduktivního naturalismu. Srov. Torben Spaak, ‘Legal Realism and Functional Kind: Michael Moore’s Metaphysically Reductionist Naturalism’ (2021) 27 Archiwum Filozofii Prawa i Filozofii Społecznej 83.¹¹⁾ To je podstatné mj. pro zachování možnosti reference na daný druh, pokud exempláře, které vedly k jeho pojmenování nejsou k dispozici, např. již neexistují.

Druhým předpokladem realistické sémantiky je platnost tzv. sociálních faktů. Ty jsou ve standardní realistické teorii Moorova střihu tři.

SF1: Mluvčí při používání predikátu musí mít indexické intence. To zhruba řečeno znamená, že musí mít v úmyslu pojmenovat něco, co je lokálně kontextově parametrizováno, přičemž kontextuální faktor je odvozen od toho, v jakém prostředí se nachází mluvčí.

SF2: Mluvčí musí daný predikát používat referenčně, nikoliv atributivně.Distinkci mezi referenčním a atributivním používáním explicitně zavedl ve filosofické literatuře Keith Donnellan a jedná se o rozsáhlé téma v rámci teorie deskripcí. Keith Donnellan, ‘Reference and Definite Descriptions’ (1966) 75 Philosophical Review 281. Pro množství další relevantní literatury k deskripcím i k rozlišení mezi referenčním a atributivním používáním srov. Peter Ludlow, ‘Descriptions’, The Stanford Encyclopedia of Philosophy (2021) citováno dne 24. listopadu 2024.¹²⁾ Referenční užití zjednodušeně řečeno znamená přímé zaměření na extenzi, které není zprostředkované definičně. Tedy například když mám předat knihu muži s červeným motýlkem, pak atributivní užití je takové, že extenze takového výrazu zahrnuje všechny muže s červeným motýlkem bez ohledu na to, kteří to jsou a kolik jich je. Referenční užití naproti tomu odkazuje k nějakému konkrétnímu muži s červeným motýlkem, a to dokonce bez ohledu na to, zda aktuálně červeného motýlka má, nebo nemá; podstatné je, že měl mluvčí na mysli nějaké konkrétní nebo nějakého konkrétního muže. Na úrovni druhů odkazuje referenční užití k nějaké skupině věcí jako celku bez ohledu na to, jaké mají instance obsažené v této skupině vlastnosti, naopak atributivní užití je takové, kdy je jedno, o jaké jednotliviny jde, ale podstatné je, že všechny v dané skupině splňují definiční vlastnosti.

SF3: Mluvčí musí být ochotni se odkazovat ke spolehlivé expertíze, kterou mají ostatní ohledně povahy druhu, k němuž se referuje. Jinými slovy, sám mluvčí nemusí být dopodrobna obeznámen s povahou druhu, ke kterému referuje, ale odůvodněně věří expertům na daný druh.

Pokud jsou opuštěny některé z těchto předpokladů, teorie následně kolabuje do slabších variant realistické sémantiky, případně směrem ke konvencionalismuMoore (n7) 130–132; Ori Simchen, ‘Metasemantics and Objectivity’ in Enrique Villanueva (ed), Law: Metaphysics, Meaning, and Objectivity (Rodopi 2007) 215–234; Nicos Stavropoulos. Objectivity in Law (Clarendon Press 1996).¹³⁾ nebo např. k teorii řečových her.Brian Bix, ‘Can Theories of Meaning and Reference Solve the Problem od Legal Determinacy?’ (2003) 16 Ratio Juris 281.¹⁴⁾ V dalším textu budu pracovat s Moorem nabízenou a výše popsanou silnou variantou realistické sémantiky, protože by měla mít také nejsilnější možnosti při zajištění právní jistoty.

2. Právní významy – funkcionální druhy

Specificky právní výrazy,Např. smlouva, úmysl, nesvéprávnost apod. Stejně podle Moora fungují také morální výrazy (ty označují morální druhy) a přírodní výrazy (přírodní druhy). I tyto druhy mohou být významem výrazů obsažených v právních textech. Navíc se tím studnice druhů nevyčerpává. Podle Moora existují také smíšené druhy (tzv. mongrel druhy) apod. Moore je metafyzický realista také ohledně těchto dalších entit.¹⁵⁾ které jsou často součástí jazykových vyjádření právních norem, podle Moora fungují podle výše uvedeného popisu. Tyto výrazy podle něj označují nejčastěji funkcionální druhy,Michael Moore, ‘A Natural Law Theory of Interpretation’ (1985) 58 Southern California Law Review 277; Michael Moore, ‘Law as a Functional Kind’ in Robert George (ed), Natural Law Theory: Contemporary Essays (Clarendon Press 1992) 188–242.¹⁶⁾ o nichž říká, že mohou být pro explikaci právního významu vhodnějším kandidátem než druhy přírodní nebo například druhy morální, byť by i takové existovaly ve vztahu ke stejně znějícímu výrazu obsaženému ve slovním vyjádření právní normy. Kritériem, podle kterého by se v některých konkrétních případech měla dát přednost funkcionálnímu druhu před jinými druhy, je podle Moora účel normy, resp. důležitost hodnoty stojící v pozadí určitého systému, ve kterém se výraz označující funkcionální druh nachází.Je samozřejmě notoricky problematické určovat účel norem, touto problematikou se zde však nemám v úmyslu blíže zabývat. Je to ale další locus kritiky Moorovy teorie, protože není jasné, jak vlastně jeho metoda určení funkcionálního druhu přesně funguje. Moore je ale poměrně liberální v tom, jakou preferenční teorii si mluvčí zvolí.¹⁷⁾

Funkcionální druh je obecnina, jejíž povaha je dána nikoliv strukturou, nýbrž funkcí, kterou zastává v nějakém větším systému, v němž se vyskytuje (tj. například v právu).Moore (n4) 885.¹⁸⁾ Jedná se o nástroj, který přispívá k realizaci nějaké hodnoty skryté v nadřazeném systému, ve kterém se tento nástroj vyskytuje, jde tedy o instrumentální dobro.Moore (n7) 148.¹⁹⁾ Jde o něco, co může být realizováno prostřednictvím různých jednotlivin s různými vlastnostmi,Resp. je možno samozřejmě odhlédnout od jednotlivin, pokud jde o druhy, které jsou označeny slovy pro predikáty. Tj. například druh označený „mít zlý úmysl“ lze modelovat jako disjunkci vlastností. Mít zlý úmysl ↔ mít vlastnost x₁ ˅ mít vlastnost x₂ ˅ mít vlastnost x₃ ˅ atd. ²⁰⁾ je-li konsekvencí těchto vlastností takový stav, že je do větší míry uskutečňován cíl nadřazeného systému. Na druhé straně jde o něco, co má logickou jednotu a může to být samo předmětem reference, a má tedy samostatnou existenci, byť by aktuálně neexistovala ani jedna instance. Je otázkou odborné diskuse, zda lze funkcionální druhy redukovat např. na přírodní druhy prostřednictvím identifikace vlastností, které tvoří funkcionální druh s vlastnostmi přírodními.Spaak (n11).²¹⁾ Funkcionální (a případně jiné) druhy jakožto objekty reference jsou pochopitelně také tím, co podle Moora činí pravdivými právní propozice.

Jako příklad pro lepší představu uveďme funkcionální druh, který je označován výrazem „místo trestného činu“. Je třeba říci, že existuje teorie, podle které se místo činu omezuje na místo, kde se stala událost spočívající v jednání pachatele, které naplnilo objektivní stránku trestného činu. Podle této teorie místo trestného činu tedy nezahrnuje rovněž místo, kde nastaly následky daného činu. V právu nicméně je běžně z nejrůznějších důvodů přijímáno, že místem trestného činu může být vedle místa jednání také místo, kde nastal nebo dokonce jen měl nastat následek, a to mj. s dopadem na další trestněprávní ustanovení týkající se příslušnosti orgánů činných v trestním řízení atd. Takto legálně konstruované místo trestného činu je podle Moora funkcionální druh, který je z hlediska interpretace významu tohoto právního pojmu vhodnější než druh reprezentovaný prvním (omezeným) pojetím, a může tak dostat při hledání významu v právních pravidlech přednost.Moore (n7) 146–148.²²⁾

3. Právní propozice a objektivita práva

Moore otázku významu právních výrazů a propozic rámuje otázkou objektivity práva. Zastává názor, že pokud má být právo objektivní v silném slova smyslu, je nutné, aby právní propozice měly pravdivostní hodnoty, které jsou nezávislé na mluvčích. Pokud se budeme například bavit o rozhodování soudu, pak je žádoucí, aby právní propozice měla pravdivostní hodnotu, která je nezávislá na tom, jak soudce v dané věci rozhodl nebo rozhodne.

Moore uvažuje také situaci, kdy soudci svým rozhodnutím aktivně činí právní propozice pravdivými.  Takové pojetí označuje jako objektivitu ve slabém slova smyslu,Tj. jsou zde pravdivostní hodnoty singulárních právních propozic, ale nejsou nezávislé.²³⁾ ale zavrhuje ho právě s poukazem na požadavek vyšší právní jistoty a s poukazem na rezignaci zastánců takového pojetí na nejsilnější z důvodů, proč by soud měl podle Moora rozhodovat jedním, nebo druhým způsobem, totiž na mysli, mluvčích, perspektivách apod. nezávislou pravdu právních propozic.Pravdivost propozice, kterou nějakým způsobem učiní soudce, již na něm z povahy věci není nezávislá.²⁴⁾

Právní propozice Moore dělí poměrně standardně na singulární a obecné. Singulární právní propozice jsou ty, na nichž záleží při rozhodování o případu. Například tedy propozice věty „tato smlouva mezi osobou A a osobou B je platná“ je určující pro rozhodnutí právního sporu o platnost smlouvy. Pravdivost nebo nepravdivost propozice věty „toto usmrcení bylo úmyslné“ je zase důležitá pro rozhodnutí o tom, zda se stala vražda. Singulární právní propozicí se nějakému stavu věcí přisuzuje právní kvalita, která je autoritativní pro výsledek rozhodnutí o takovém případu. Pravdivost singulární propozice je logicky odvozena od pravdivosti obecné právní propozice, přičemž obecná právní propozice není podle Moora v konečném důsledku ničím víc než singulárními propozicemi všech myslitelných případů, které v souvislosti s významem obecné právní propozice přicházejí do úvahy.

Konkrétní významy obou typů propozic jsou dány druhy (u právních výrazů nejčastěji funkcionálními) a jejich pravdivost je třeba odvozovat od korespondence mezi jazykovými vyjádřeními propozic a světem, ve kterém jsou entity, k nimž výrazy obsažené v právních propozicích referují.

Právní odvození singulární propozice probíhá podle Moora víceméně subsumpčním odvozením, tj. tak, že máme obecnou právní propozici vydestilovanou z textu právního předpisu (úmyslné usmrcení osoby je vražda), máme fakta případu, resp. propozice vět o nich (toto usmrcení bylo záměrné, tj. pachatel chtěl osobu usmrtit, věděl, že to dělá, a byl srozuměn s tím, že tato osoba umře), a následně tzv. interpretivní fakty, resp. propozice vět o nich, které spojují fakty případu s funkcionálním druhem obsaženým v obecné propozici (všechna usmrcení, která jsou záměrná, chtěná, s vědomím toho, co se činí, s tím, že je pachatel srozuměn se skutečností, že někdo umře, jsou úmyslná usmrcení), z čehož odvozujeme standardní deduktivní logikou, že ono konkrétní usmrcení bylo úmyslné usmrcení (tím je dokončeno spojení faktů a obecné propozice) a že toto usmrcení byla vražda (tím je dokončeno odvození singulární propozice podstatné pro rozhodnutí z propozice obecné). Pravda, která se přenáší mezi odvozovacími kroky, je dána přímými referenty, na něž odkazují výrazy právního jazyka, jimiž jsou odvozovací kroky formulovány.

Pokud výše uvedené shrneme, Moorova teorie právního významu zajišťuje dle jeho názoru silnou verzi objektivity v právu, protože druhy, které jsou výrazy označovány, mají dostatečně bohatou povahu na to, aby všechny právní propozice měly určité pravdivostní hodnoty.

4. Dva důsledky

Představená teorie právního významu, pokud je pravdivá, má mj. dva důsledky, které jsou podstatné pro právní jistotu.

4.1 Dvě úrovně reference a rozumná neshoda

Je jisté, že existuje tendence zastánců realistické sémantiky k něčemu, co označuji jako druhou úroveň reference. Zůstaneme-li v žargonu realistické sémantiky, můžeme říci, že první úroveň reference je reference k instancím určitého druhu a druhá úroveň je reference k druhu nad těmito instancemi. K tomu je třeba připojit ještě ontologické teze spočívající v tom, že zatímco ten, kdo se přiklání k teorii dvou úrovní reference, nemá žádný problém s existencí instancí ani druhů, ten, kdo odmítá referovat k druhům, zastává z hlediska ontologie střídmější teorii, v níž druhy vůbec neexistují a reference na první úrovni, tj. na úrovni instancí, končí.

V aplikační rovině můžeme tuto distinkci formulovat v kontextu různých přístupů k tomu, jak je chápána rozumná neshoda, tedy při rozlišení situace v diskurzu, kdy se význam mění (byť se nemění zdroj významu, tedy druh), a situace, kdy je jeden význam nahrazen jiným (protože žádný druh jakožto jednotící prvek významu v dané teorii v konečném důsledku nefiguruje).

Moore tvrdí, že pokud nebudeme mít v teorii druhy, pak nebudeme moci dosáhnout smysluplného vysvětlení změny významu, ale při každé změně vlastností toho, k čemu se referuje, půjde o nahrazení jednoho významu jiným. V tomto druhém případě mluvčí budou dosahovat pouze reference na úrovni instancí a tento krok bude konečný, protože z povahy jejich teorie žádný další krok nad tuto úroveň již není možno učinit.Tomuto možnému nedostatku se zastánci jednoúrovňové reference snaží vzdorovat tak, že se rozštěpí první úroveň opět na dvě, takže se sice nereferuje k druhům ve druhé úrovni, ale k nějakým kvazi-druhům v rámci první úrovně. Podstatné je, že tyto nejsou fixované přes objekty, ale na základě definicí, paradigmat a vydělením jejich esenciálních vlastností expertní částí mluvčích, hlasováním a jinými konvencemi. Spadají sem tedy například teoretikové, kteří brání relativní strukturální trvalost podkladových, byť stále konvenčních konceptů a dynamiku na nich realizovaných ad hoc koncepcí, jimiž jsou tyto hlubší struktury realizovány. Realistická sémantika na to reaguje tak, že se opět dostane na hranici a táže se, jak rozlišit nahrazení jednoho podkladového konceptu jiným od jeho změny či vývoje.²⁵⁾ Mluvčí však v rámci neshody nikdy nebudou mít dostatečný společný základ k tomu, aby mohli říci, že mluví o tomtéž, a že nejvýše jeden z nich říká o daném předmětu pravdu. Situace, v níž je naopak možno ostře polarizovat z hlediska pravdy (a určitosti extenze), je ovšem podle Moora z hlediska právní jistoty preferovaná. Proto bychom měli podle něj dávat přednost druhé úrovni reference a teorii, v níž existují druhy. Ta totiž zajišťuje jednotu a kontinuitu povahy toho, k čemu se referuje, přičemž v rámci této jednoty se mohou významy zároveň dynamicky vyvíjet a měnit.

Shrnuto tedy, prvním důsledkem realistické právní sémantiky Moorova střihu je možnost vysvětlit změnu významu, aniž by byl tento fragmentován, tedy aniž by každá jeho změna byla chápána jako význam nový, samostatný, vytvářený ex nihilo nebo ryze konvenčně. Druhy tak mají podle něj mj. unifikační roli. Jednota dává společný základ pro diskusi o extenzích určitých výrazů za stavu rozumné neshody navzdory tomu, že jednotliví mluvčí mohou mít v myslích různé a zcela vzájemně divergentní konvence ohledně jejich užívání.

Přímočarým důsledkem pro právní filosofii v širším slova smyslu potom je, že se tím otevírá alespoň teoretická možnost právo nalézat, a nikoliv vytvářet, čímž má být posilována právní jistota prostřednictvím toho, že je z hlediska realistické sémantiky preferované rozhodovat na základě faktů, nikoliv na základě výmyslů.Píši teoretická možnost, protože je zde významný problém s určením kritérií adekvace pro nalezení konkrétního funkcionálního (nebo jiného) druhu, který určuje význam právního výrazu. To je nicméně nad rámec tohoto textu.²⁶⁾

4.2 Významy nedojdou!

Druhý důsledek je možno shrnout do tvrzení zastánců realistické sémantiky, že jim zásoba významů, na rozdíl od jejich konkurentů, nedojde. Pokud toto heslo rozvineme, znamená to, že existují určité významy i pro výrazy, které se předběžně zdají být neurčitými a které jsou neurčité podle konkurenčních teorií.

K tomuto závěru zastánce realistické sémantiky vede základ jejich teorie významu, totiž že při určování významů výrazů je zde dán primát světa, nikoliv primát lidí a jejich konvencí. Pokud se význam zdá být pro zastánce realistické sémantiky neurčitým, je to v důsledku epistemického omezení mluvčího, resp. komunity mluvčích, nikoliv skutečnou absencí určitosti významu, kterou by bylo potřeba kreativně zaplňovat. Svět jako celek je bohatší než výsek světa, který je poznaný nebo spoluvytvořený člověkem nebo na jehož základě je založena konvence údajně určující extenzi. A vzhledem k tomu, že je to pouze s poznaným či spoluvytvořeným či jinak pomocí lidského chování zpracovaným výsekem světa, s nímž mohou pracovat teorie významu, které vycházejí od člověka,Tj. v kontextu tohoto článku ty teorie, které vycházejí z předpokladu, že extenze je určována definičně, paradigmaticky či prostřednictvím jiných konvencí.²⁷⁾ a nikoliv o světa samotného, je třeba dle Moora dát přednost realistické sémantice. Ta totiž bude z hlediska významu bohatší, neboť je to právě ona, která je napojena na svět simpliciter, a ne na lidský svět. Jedná se tak o přímočarou konsekvenci preference určování extenze ze směru od objektu před tím, aby byla určována v závislosti na mluvčích a v závislosti na tom, co je obsahem jejich mentálního světa.

Pokusím se rozdíl ilustrovat na příkladu.Jedná se o modifikovaný Moorův příklad. Moore (n7) 130.²⁸⁾ Mějme nějakou prototeorii, podle které je extenze určena sadou kritérií, která musejí být v nějaké míře pro danou věc splněna, aby tato věc byla v extenzi určitého výrazu. Nejsou však už určena pravidla, do jak velké míry musejí být kritéria naplněna, ani to, zda musejí být naplněna všechna. Představme si zároveň jednoduchý svět, v němž jsou mluvčí, kteří zastávají tuto prototeorii, a kde je extenze výrazu „zlato“ dána tím, že instance zlata jsou věci, které jsou kovové, měkké a žluté. Pokud takoví mluvčí narazí na něco, co je kovové, měkké a bílé, nebudou schopni v rámci své teorie rozhodnout, jestli takové věci spadají nebo nespadají do extenze výrazu „zlato“. Může to tak být, a nemusí. Význam slova „zlato“ tak bude v jejich teorii neurčitý.

Takový stav Moore označuje jako situaci, kdy zastáncům této teorie došel význam. Má nicméně za to, že zde existuje silný pocit,Tento silný pocit je možné empiricky testovat. Moorově teorii by jistě pozitivní empirický výsledek v tomto smyslu pomohl, nejsem si ale vědom toho, že by na takový někde ve svých textech odkazoval. Jedná se o otázku, která úzce souvisí s tím, zda mluvčí skutečně mají spíše referenční intence, oproti atributivním.²⁹⁾ že přeci jen je smysluplná otázka, zda věci, které jsou kovové, měkké a bílé, jsou zlato, nebo ne, a že existuje na takovou otázku jasná odpověď. Význam slova „zlato“ tak podle něj nemůže být dán onou protokonvencí, ale něčím jiným.

Samozřejmě je možné vylepšovat tuto poněkud karikovanou prototeorii, nicméně Moore tvrdí, že nezastáváme-li realistickou sémantiku, můžeme se principiálně vždy dostat do situace, kdy pravdivostní hodnota věty, v níž se vyskytuje potenciálně neurčitý výraz, je rovněž neurčitá, přinejmenším až do nějakého momentu, kdy do hry vstoupí lidský faktor, s jehož pomocí je reference uměle zafixována.

Výhoda toho, že v realistické sémantice je reference fixována od počátku, spočívá tedy v tom, že významy jsou vždy už od počátku určité a pravdivostní hodnoty jsou dány vždy ještě předtím, než je dotvoří mluvčí nebo posluchač nebo kdokoliv jiný podle preferované teorie, resp. i tehdy, když k takovému dotvoření ani nedojde, protože aktuálně například neexistuje žádný mechanismus, jak to prakticky udělat.

Čas od času pociťovaná neurčitost je tedy vlastně nedostatkem poznání toho, kdo s výrazem pracuje, přičemž ale nemusí nutně jít o nedostatečnost konkrétního mluvčího, ale klidně se může jednat o deficit celé komunity mluvčích.

Z hlediska právní teorie, a zejména právní jistoty se zde opět skrývá pointa, tradičně chápaná jako důležitá. Pokud je kýženým cílem objektivita práva a možnost jeho poznání, pak je žádoucí co nejvíce omezovat diskreci soudců a dalších osob, jimž je přisuzována. Teorie, která umožňuje existenci určitých významů singulárních právních propozic, na jejichž základě lze rozhodnout tzv. složité případy bez tvořivé intervence, je pro tento cíl více žádoucí než teorie, která to neumožňuje.

5. O jak závažné důsledky jde?

V předchozí části textu jsem se věnoval dvěma důsledkům realistické sémantiky pro právo, a zejména právní jistotu, které mají zpětně sloužit jako explikace tendence přijmout tuto sémantiku a s ní související metafyzické teorie. První lze shrnout do hesla: I tam, kde se zdá, že každý mluví o něčem jiném, mluví ve skutečnosti oba o tom stejném. Druhý zase do hesla: Každý výraz má v posledku určitý význam.

Realistická sémantika chápe jako vadu, pokud je v případě rozumné neshody o významu jeden význam nahrazován jiným, respektive kdy jeden mluvčí přisoudí výrazu jeden význam a jiný mluvčí význam druhý. Jako vadu rovněž chápe situaci, kdy je reference fixována pomocí mentálního světa mluvčích, jejich konvencemi či perspektivami namísto externí extenzionální fixace.

Mám za to, že tyto motivace fungují jen částečně, což se pokusím ukázat nyní. V následující části se pak na tomto základě pokusím načrtnout a zhodnotit dvě chápání právní jistoty.

Akceptujme nyní, že podle realistické sémantiky je zde nějaký společný reálný významový základ za situace rozumné neshody. Je potřebný proto, aby jednotliví mluvčí nemluvili každý o něčem jiném. Problém tohoto typu sémantiky ale spočívá v tom, že v konkrétní aktuální situaci mluvčí neví, co konkrétně je tímto společným základem, byť ví, že nějaký existuje.

Podle jednoho z výše uvedených sociálních faktů, které jsou podstatné pro silnou realistickou sémantiku (SF3), platí, že mluvčí musí být ochotni se odkazovat ke spolehlivé expertíze jiných ohledně povahy druhu, k němuž se referuje. Mluvčí tedy nemusí být sám dopodrobna obeznámen s povahou druhu, ke kterému referuje, ale odůvodněně věří expertům na daný druh.V případě právních funkcionálních druhů patrně soudců, právních teoretiků apod.³⁰⁾ Tato expertíza se ale v čase může měnit, a tím se může měnit také společný základ, který je jejím prostřednictvím pro běžné mluvčí vytvářen, byť extenzionální, reálný podklad zůstává týž. Zda se jedná o konečnou expertízu adekvátně zachycující realitu není a nebude známo, dokud nebude existovat koherentní teorie integrující všechny možné extenze do jednoho teoretického celku. Ani experti dodávající expertízy v posledku neví, zda jsou jejich tvrzení o povaze druhu správná.Ani nemusejí mít nezbytné podmínky pro poznání oné povahy. Např. pokud zůstaneme na poli přírodních druhů, lze těžko klást k tíži expertům před vynálezem mikroskopu, že neměli adekvátní expertízu ohledně přírodních druhů z oblasti mikrosvěta.³¹⁾

Je zde tedy situace, kdy máme jeden význam (druh), vedle něho máme nějaké konkurující názory stran neshody ohledně tohoto významu a jeho povahy. Ten názor, který konverguje víc k reálnému druhu, je chápán jako lepší. Dokud ale nevíme, co je definitivně a finálně tím společným významovým základem, pak nemůžeme ani posoudit, který z konkurujících pohledů se k němu více přibližuje. Z hlediska pravdivosti singulárních propozic je situace taková, že jejich pravdivost je sice dána, ale běžní mluvčí si klidně mohou na základě SF3 myslet, že je pravdivostní hodnota jiná, než ve skutečnosti je. Expertní mluvčí si rovněž nemohou jejich pravdivostí být v aktuální situaci jisti.

Vyvstává tak otázka, zda vlastně není vhodnější z hlediska právní jistoty umožnit, aby každý mluvčí v dané chvíli ve skutečnosti mluvil o něčem jiném. Znamenalo by to, že bychom v té chvíli sice měli např. dva samostatné významy, které by nebyly pod zastřešující a jednotící silou jednoho druhu, ale šlo by o významy, které bychom mohli chápat alespoň jako předběžně určité.

Druhou vadou dle realistické sémantiky je fixace extenzí pomocí konvencí, lidských perspektiv apod., což otevírá dveře diskreci. Snaha o zajištění určitosti významu v kontextu silné objektivity, jak jsem o ní psal výše, vede naopak v Moorově teorii k preferenci znemožnění diskrece.

Pokud ale vyjdeme z téhož bazálního připomenutí jako před chvílí, totiž že je třeba brát v potaz také sociální fakty realistické teorie, zejména SF3, a také, že ani experti si nemohou být jisti svými expertízami, pak dospějeme k tomu, že přijetí slabé objektivity nemusí být horší variantou ve srovnání se silnou objektivitou, protože zde alespoň víme, jaká je povaha toho, co extenzi (byť uměle) fixuje.Jiná otázka je justifikace takové fixace.³²⁾ Žargonem realistické sémantiky je možno říci, že v takovém případě je důvodem pro přesvědčení, že se referuje na nějaký druh, expertíza samotná, a nikoliv druh jako takový. Vzhledem k tomu, že expertíza pochází nikoliv ze směru od světa, nýbrž ze směru od experta, je zde předpoklad, že je epistemicky snáze dosažitelná. Zastánci realistické sémantiky totiž řeší nejen problém, jak poznat povahu expertízy, ale také, jak poznat, zda tato koresponduje s povahou druhu. Tento druhý problém zastáncům alternativního pojetí odpadá.

Podobně nad věcí uvažuje Jeremy Waldron v jednom ze svých článků, který se věnuje judicial review, tedy v kontextu otázky, zda ohledně existence práv za stavu neshody má mít kompetenci definitivně rozhodovat spíše expertní soudcovské těleso, nebo spíše volené legislativní těleso.Jeremy Waldron, ‘Moral Truth and Judicial Review’ (1998) 43 The American Journal of Jurisprudence 75.³³⁾ Waldronův text je koncipován jako odpověď na Moorův útok na Waldronovo stanovisko oponující doktríně judicial review. Samotný fakt, kdo je pro a kdo proti judicial review není až tak důležitý. Podstatné jsou Waldronovy důvody, pro které je přesvědčen, že neexistuje nutné spojení mezi realismem a správností doktríny judicial review. Hlavním důvodem je totiž epistemický skepticismus ohledně možnosti poznání faktů, které podle realismu stojí v pozadí neshody. Aktuální nejistota ohledně poznatelnosti těchto faktů, trvání neshody a množství neshod i za předpokladu platnosti realismu staví realismus na praktické úrovni podle Waldrona do stejné pozice, v níž jsou rovněž její rivalové. V situaci, kdy realista nemá privilegovaný přístup k faktům, které mají potenciál rozřešit neshodu, ztrácí se podle Waldrona také proklamovaná výhoda realismu s tím, že je možné dále bagatelizovat dopad přesvědčení o existenci správné odpovědi na reálnou praxi při jejím hledání.

6. Dva druhy právní jistoty

Na podkladě výše uvedeného se mi jeví, že je možné na tomto místě vydělit dvě teorie právní jistoty.

První z nich chápe právní jistotu jako přesvědčení o určitosti a poznatelnosti skutečných významů právních výrazů a právních propozic na podkladě realistické sémantiky. Z hlediska časového tato teorie ale umisťuje právní jistotu do nějakého teoretického bodu v budoucnosti, v němž vládne stav epistemické jistoty ohledně všech možných (tj. i právních) extenzí výrazů. Podkladem pro tuto verzi teorie právní jistoty zůstává sociální teze spíše o referenčním než atributivním užití právně relevantních výrazů.

Druhá chápe právní jistotu tak, že právní rozhodnutí (tj. pravdivost singulárních právních propozic), bez ohledu na jejich faktickou správnost z hlediska konečného stavu poznání, jsou fixována v nějakém konkrétním čase jako správná, a takto chápána, ale nikoliv nutně pomocí druhů, ale s možností fixace také přes konvence, perspektivy, expertízu nebo například hlasování. Souhrnně řečeno, přes lidský svět. Epistemická jistota se v tomto případě týká toho, jak je aktuálně rozhodováno, a pomocí toho je naplňována anticipace budoucího rozhodování ve stejném duchu.

Problémem první verze je, že je velmi obtížně dosažitelná, pokud vůbec. Může ovšem docela dobře fungovat jako regulativní idea např. i v rámci institucionálního rámce praxe práva a soudního rozhodování, a to bez ohledu na její nedosažitelnost, i kdyby byla tato nedosažitelnost principiální. Zastávám názor, že je rozdíl mezi tím, když osoba aplikující právo přistupuje k významům právních výrazů jako v posledku určitým, kdy ví, že jeho dosavadní pohled (ať už jde o jeho expertízu, nebo o expertízu přebranou podle SF3, nebo o nějaký jiný způsob fixování extenze) je dočasný, a tím, kdy za dočasností pravdy singulární propozice již není ani potenciální anticipace žádného konečného stavu co do pravdivosti singulárních propozic či co do povahy toho, co je činí pravdivými. Tento rozdíl je významný z hlediska struktury zkoumaného světa, a tím také z hlediska určování nástrojů k jeho zkoumání. Jedná se přitom o diferenci, která může být podstatná ani ne tak z pohledu jedince, který právo aplikuje, ale spíše z hlediska aplikačních a interpretačních trendů v prostředí právní praxe, ale také metodologických trendů v právní teorii.

Problémem druhé verze je justifikace expertního názoru (nebo jakéhokoliv jiného zdroje umělé fixace extenze, tj. například shody většiny pomocí hlasování, losování, v krajním případě nějaké praktiky podobné ordálům apod.). Proč by měli mluvčí (a adresáti práva) vnímat pravdivost singulárních právních propozic, která není spojena s vnějším světem, nacházejícím se mimo mentální svět experta určujícího význam, jako opravdovou? Proč by měli mluvčí jako pravdivé chápat to, co bylo odhlasováno? V každém případě je druhou teorii právní jistoty třeba doplnit o nějaký další justifikační mechanismus, zajišťující dostatečnou váhu pravdě tímto způsobem vzniklé.

Závěr

V tomto textu jsem se pokusil vysvětlit základní kameny teorie právního významu u Michaela S. Moora, a to ve spojení s teorií právní jistoty, která je předkládaná ze strany realistických sémantiků moorovského typu jako preferovaná. Snažil jsem se nalézt motivaci, kterou pro toto pojetí právní jistoty mají v rámci podkladové teorie. Pokud však závěry 6. a 7. oddílu, v nichž relativizuji nejdůležitější důsledky realistické sémantiky, rétoricky poněkud vyhrotíme, pak se zdá, že jejich dopad na právní jistotu spočívá nakonec ve víře, že až si budeme jisti, že máme ty správné významy, budeme mít právní jistotu. Tento fixpoint z hlediska jistoty je ovšem pouze teoretický.

Vedle tohoto pojetí právní jistoty jsem načrtnul alternativní teorii, jejíž zásadní problém ale zase spočívá v justifikaci toho, proč je to, co se předkládá jako jisté, skutečně jisté, a je tak pochybné, zda se vlastně vůbec jedná o teorii právní jistoty.

Právní jistota je v kontextu Moorovy teorie chápána primárně jako určitost toho, co je právo, která stojí na intimním propojení mezi tím, co určuje pravdivost singulárních propozic, a touto pravdivostí samotnou. Relativně samostatnou otázkou je jistota poznání takové pravdivosti. Riziko moorovského pojetí tkví zejména v tom, že aktuální rozhodovací praxe se může velmi jednoduše ukázat jako založená na něčem nepravdivém, o čem ovšem dosud tato nepravdivost není známa, tj. že v tomto pojetí existuje nejistota ohledně pravdivosti singulárních propozic. To je samozřejmě rovněž motivace pro formulaci druhého pojetí, které se snaží nějakým způsobem fixovat pravdivost v čase rozhodování. Pokud platí, že je preferováno rozhodování, které je založeno na pravdivosti singulárních propozic oproti jinému způsobu rozhodování, pak se může jevit jako vhodnější ta teorie, která umí předložit jistě pravdivé propozice pro aktuální rozhodování, nikoliv takové, které se možná ukážou jako pravdivé v budoucnu, ale možná také ne.Existuje samozřejmě také možnost, že právní rozhodování nemá žádnou bližší souvislost s pravdivostí singulárních právních propozic. V případě, kdy uvažujeme o tom, že klíčovým faktorem při rozhodování je lidský svět, pak nemusíme říkat, že např. soudci činí singulární propozice pravdivými nebo že je činí pravdivými hlasování nebo nějaká jiná konvence, protože můžeme říci, že rozhodnutí není otázkou pravdivosti čehokoliv, ale otázkou moci. Tuto variantu ale blíž nerozebírám, protože je v základních východiscích příliš vzdálena Moorově filosofii, a tím tématu tohoto textu. ³⁴⁾ Alternativní teorie ovšem zase musí nést všechny problémy spojené s tím, že pravdivost takto určena nevychází z trvalého zdroje, může se tedy měnit, a není tak založena kontinuita toho, co je právo, má-li se podle práva rozhodovat.

Výslednou situaci chápu tak, že ani pro jednu z variant zde nejsou rozhodující důvody pro její přijetí. Umím si však představit situaci, v níž lze integrovat obě pojetí a pro obě nalézt vhodné upotřebení. Jinými slovy mám za to, že lze z krátkodobého hlediska respektovat dočasnou fixaci různých konkurenčních významů, a tedy i např. dočasnou pravdivost singulárních právních propozic, a z hlediska dlouhodobého dávat přednost realistické sémantice a na ní postavené teorii právní jistoty jakožto ideálu.

Text byl podpořen Masarykovou univerzitou v rámci projektu specifického výzkumu MUNI/A/1300/2022 Konstrukce významu v právu.