Rozšířená osnova

Výše citovaný úryvek je část článku s názvem „Evropa a my“, ve kterém ázerbajdžánský publicista srovnává islám s evropskými hodnotami, za což byl odsouzen ke čtyřem letům odnětí svobody. Jedná se o jeden z mnoha případů, kdy se v nedávné době v zemích Rady Evropy dostalo do konfliktu právo na svobodu projevu a právo na ochranu náboženského cítění. Náboženské přesvědčení se týká vztahu člověka k metafyzičnu a díky tomu ovlivňuje ty nejintimnější pocity člověka, přičemž útok na ně pak může způsobit nepřiměřeně silný a těžko napravitelný šok.Benátská komise, Report on the Relationship between Freedom of Expression and Freedom of Religion: The Issue of Regulation and Prosecution of Blasphemy, Religious Insult and Incitement to Religious Hatred (Rada Evropy 2008) 12.²⁾ Z těchto důvodů jsem se rozhodl zabývat tím, zda Evropská úmluva o ochraně lidských práv (dále jen jako „Úmluva“) obsahuje pozitivní závazek smluvních států chránit náboženské cítění, a to v kontextu případu Dominika Duky proti brněnským divadlům. Právě případ Dominika Duky je důkazem toho, že právo na svobodu projevu a právo na ochranu náboženského cítění se mohou dostat do vzájemného konfliktu i v České republice.

Článek má tedy odpovědět na otázku, zda z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen jako „ESLP“) vyplývá státu pozitivní závazek chránit náboženské cítění věřících, a za tím účelem omezovat svobodu projevu, a to s ohledem na nedávno proběhlý případ Dominika Duky proti brněnským divadlům. V tomto článku se zabývám pouze pozitivními závazky vycházejícími z Úmluvy.

Článek je tematicky rozdělen do 3 sekcí, přičemž v první sekci se nejprve zaměřuji na otázku, zda v případě, že soud dospěje k závěru, že byla porušena ochrana náboženského cítění věřících, se jedná o porušení čl. 9 Úmluvy, nebo o legální a legitimní omezení svobody projevu dle čl. 10 odst. 2 Úmluvy. Poté již hledám odpověď na otázku týkající se existence pozitivních závazků státu k ochraně náboženského cítění věřících. V druhé sekci představuji případ Dominika Duky proti brněnským divadlům s ohledem na pozitivní závazky státu zjištěné dříve. V poslední sekci jsou pak představena ustanovení českého právního řádu, kterými může Česká republika naplňovat své pozitivní závazky k ochraně náboženského cítění, a to včetně prostředků mimoprávních.

Téma tohoto článku lze považovat stále za velmi aktuální v kontextu současného světa, kde narůstá netolerance a extremismus. Je také předmětem debat a kontroverzí v politickém, sociálním i mediálním prostoru. Najít hranici mezi svobodou projevu a ochranou náboženského cítění je pro soudy na národní i nadnárodní úrovni velkou výzvou důležitou pro zachování sociálního smíru ve společnosti. V případě, že by náboženské cítění chráněno nebylo, nebo by bylo chráněno nedostatečně, mohlo by to vést k polarizaci společnosti, rozdmýchávání nenávisti a následným konfliktům mezi jednotlivými společenskými skupinami. Naopak přílišné omezení svobody projevu by zase vedlo k cenzuře a omezení pluralismu názorů, který pomáhá společnosti se rozvíjet a posouvá ji dopředu.

Tento článek vznikl na základě diplomové práce s názvem „Ochrana náboženského cítění jako pozitivní závazek státu“, která byla úspěšně obhájena pod vedením pana Ing. Mgr. Jaroslava Benáka, Ph.D., na Právnické fakultě Masarykovy univerzity v akademickém roce 2023/2024.

1.   Ochrana náboženského cítění v judikatuře ESLP

Odpověď na zvolenou otázku je třeba hledat primárně v judikatuře ESLP, přičemž v rámci rešerše judikatury jsem dohledal celkem 19 rozhodnutíJedná se o rozhodnutí: Otto-Preminger-Institut proti Rakousku; I. A. proti Turecku; Wingrove proti Spojenému království; Ibragim Ibragimov a ostatní proti Rusku; E. S. proti Rakousku; Gündüz proti Turecku; Rabczewska proti Polsku; Gachechiladze proti Gruzii; Sekmadienis Ltd. proti Litvě; Murphy proti Irsku; Klein Proti Slovensku; Tagiyev a Huseynov proti Ázerbajdžánu; Giniewski proti Francii; Aydin Tatlav proti Turecku; Kokkinakis proti Řecku; dále poté Leyla Şahin proti Turecku; S.A.S. proti Francii; Choudhury proti Spojenému království; Supreme Holy Council of the Muslim Community proti Bulharsku.³⁾, ve kterých se řeší konflikt svobody projevu s náboženským cítěním. Tato rozhodnutí byla vyhledávána zejména v databázi HUDOC, dále pak přes české právní servery, které již také obsahují některá rozhodnutí ESLP (zejména server CODEXIS), a také server eslp.justice.cz.  Vyhledávána byla rozhodnutí k čl. 9 a čl. 10 Úmluvy, a to se zadáním klíčových slov jako „positive obligation“, „duties and responsibilities“, „religious feelings“, „freedom of expression“, „religious sensitivities“ atd., přičemž v širším výběru mi zůstalo přibližně 200 rozhodnutí, které již zbývalo vytřídit podle skutkových okolností jednotlivých případů. Záměrně jsem nehledal odmítavá rozhodnutí Evropské komise pro lidská práva, protože Evropská komise pro lidská práva zpravidla nedovozuje pozitivní závazky států v odmítavých rozhodnutích, ač i některá tato rozhodnutí jsou po skutkové i právní stránce zajímavá.Viz např. Dubowska a Skup proti Polsku App no 33490/96, 34055/96 (ECtHR, 18. 4. 1997).⁴⁾

1.1  Čl. 9 nebo čl. 10 odst. 2 Úmluvy?

Při rešerši judikatury jsem dospěl k závěru, že v naprosté většině posuzovaných případů se jednalo především o situace, v nichž stěžovatelé u ESLP namítali porušení čl. 10 Úmluvy, tedy práva na svobodu projevu, a ochranu náboženského cítění namítal až následně stát jako důvod, proč byl stěžovatel na své svobodě projevu omezen, tedy jako legitimní důvod omezení ve smyslu ustanovení čl. 10 odst. 2 Úmluvy.

Nejen u odborné veřejnosti se rozvinula diskuze, zda v případě, že soud uzná, že byla porušena ochrana náboženského cítění věřících, se jedná o porušení čl. 9 Úmluvy nebo o legální a legitimní omezení svobody projevu dle čl. 10 odst. 2 Úmluvy.

Odpověď na výše nastíněnou otázku není jednotná u odborné veřejnosti, ale ani v soudních rozhodnutích, a to jak na mezinárodní úrovni, tak i na té tuzemské. Ústavní soud v níže představeném případu Dominika Duky proti brněnským divadlům uvedl, že „zásah do náboženského cítění jako součásti náboženské svobody lze subsumovat pod ochranu osobnosti, resp. důstojnosti člověka. Z hlediska Listiny i ústavněprávní nauky patří popsaný právní stav do sféry ochrany práv a svobod druhých (čl. 17 odst. 4 Listiny […]).“Nález Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2022, sp. zn. II. ÚS 2120/21, § 61.⁵⁾ Podle Ústavního soudu je tak zásah do náboženského cítění součástí limitační klauzule svobody projevu.

Nejvyšší soud naopak v téže věci podřadil „právo nebýt vystaven projevům hrubě urážejícím náboženské cítění, především pokud by se jednalo o cílený atak, […] za součást svobody vyznání […]“Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1081/2020, 7.⁶⁾. Nejvyšší soud tak dovodil, že pod právo na svobodu vyznání spadá také právo nebýt vystaven projevům hrubě urážejícím náboženské cítění, a to na základě komentáře k Listině.Karolina Michková, ‘Omezování svobody projevu jako pozitivní závazek státu k ochraně náboženského cítění’ (diplomová práce, Masarykova univerzita, Právnická fakulta 2022) 58.⁷⁾ Jak ale upozornila Karolina Michková, tento komentář k „ochraně náboženského cítění vychází z rozsudku ESLP ve věci Kokkinakis proti Řecku. […] Daný rozsudek se ale nezabýval rozporem mezi svobodou projevu a svobodou vyznání, nýbrž trestním postihem proselytismu a s tím spojeným zásahem do svobody vyznání. Právo na ochranu náboženského cítění v rozsudku vůbec nehrálo roli a ani v něm není zmíněno. Přestože tedy v rozsudku Kokkinakis proti Řecku ESLP říká, že veřejná moc může v nezbytném rozsahu omezit projevy, které jsou rušivé vůči náboženským přesvědčením, jedná se o úplně jiný kontext, než jaký je prezentován v komentáři. Závěr o zahrnutí práva na ochranu náboženského cítění do Listiny tedy vychází z vratkého podkladu.“Ibidem, 58.⁸⁾ Výše uvedeným ale Nejvyšší soud zařadil právo na ochranu náboženského cítění do Listiny.Ibidem, 58–60.⁹⁾

ESLP ve svém přístupu také není konzistentní. V rozsudku Otto-Preminger-Institut proti Rakousku, který byl prakticky první svého druhu podřadil ochranu náboženského cítění pod čl. 9 Úmluvy. ESLP totiž v tomto rozhodnutí řekl, že „provokativní zobrazování předmětů náboženského uctívání lze oprávněně považovat za porušení respektu k náboženskému cítění věřících, tak jak je garantováno čl. 9 Úmluvy; a takové zobrazování lze považovat za zlovolné porušování ducha tolerance, které musí být rovněž rysem demokratické společnosti. Úmluva musí být vykládána jako celek […].“Volný překlad rozsudku ESLP Otto-Preminger-Institut proti Rakousku App no 13470/87 (ECtHR, 20. 9. 1994) § 47.¹⁰⁾

Toto rozhodnutí je však právě kvůli podřazení ochrany náboženského cítění pod čl. 9 Úmluvy předmětem časté kritiky. ESLP sice podřadil toto právo pod čl. 9 Úmluvy, ale v rozhodnutí neupřesnil, jak přesně se čl. 9 Úmluvy uplatní. Z čl. 9 totiž vyplývá, že jsou chráněny dva odlišné zájmy, a to 1) svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání a 2) svoboda projevovat navenek své myšlení, svědomí a náboženské vyznání. Peter W. Edge pak uvádí, že „pokud toto právo nebýt urážen na svém náboženském cítění představuje svobodu myšlení, což se zdá být nejvíce slučitelné s ohledem na pasivní povahu práva, pak se z hlediska čl. 9 jedná o absolutní právo, které nemůže být omezeno na základě rozhodnutí soudu.“Peter W. Edge, ‘The European Court of Human Rights and Religious Rights’ (1998) 47 The International and Comparative Law Quarterly 3, 682.¹¹⁾ Zároveň ale upozorňuje, že ESLP v tom samém rozhodnutí připustil, že „[k]do se rozhodne využít své právo na svobodný projev náboženského vyznání, nemůže očekávat, že se nestane obětí nějaké kritiky. Musí tolerovat a akceptovat odmítnutí svého náboženského přesvědčení jinými, a dokonce i propagování doktrín nepřátelských k jeho víře […]“, čímž se z tohoto práva stává právo omezitelné.Ibidem; Otto-Preminger-Institut proti Rakousku App no 13470/87 (ECtHR, 20. 9. 1994) § 47.¹²⁾

Již v tomto rozhodnutí disentující soudci namítali neexistenci tohoto práva v Úmluvě, tedy že by toto právo bylo součástí čl. 9 Úmluvy.Karolina Michková, ‘Ochrana náboženského cítění po česku: případ Duka a jeho dopady na ochranu náboženského cítění v České republice’ (2022) 30 Časopis pro právní vědu a praxi 4, 745–746.¹³⁾ Dle nich totiž „Úmluva nezaručuje právo na ochranu náboženského cítění. Přesněji řečeno, takové právo nelze odvodit z práva na svobodu náboženského vyznání, které ve svém důsledku zahrnuje právo vyjadřovat kritické názory na náboženské názory jiných osob.“Společné disentní stanovisko soudců Palm, Pekkanen a Makarczyk v Otto-Preminger-Institut proti Rakousku App no 13470/87 (ECtHR, 20. 9. 1994) § 6.¹⁴⁾ Disentující soudci nicméně připustili, že cítění věřících může být do určité míry chráněno i Úmluvou samotnou.Eva Hauksdóttir, ‘Restricting Freedom of Expression for Religious Peace: On the echr’s Approach to Blasphemy’ (2021) European Convention on Human Rights Law Review <https://brill.com/view/journals/eclr/2/1/article-p75_75.xml?language=en&srsltid=AfmBOorKdSmyzlUwyoVrDreimydbpXreNO2VbtQGRvp7fXwHZsA5EZsH&utm> cit. 29. 4. 2025.¹⁵⁾

V dalších případech týkajících se stejné materie již ESLP operuje s limitační klauzulí čl. 10 Úmluvy, a nikoli primárně s právem podle čl. 9 Úmluvy, ač ho často zmiňuje.Michková (n 13) 746.¹⁶⁾ Příkladem může být např. nejnovější rozhodnutí ESLP týkající se této problematiky, a to rozhodnutí Rabczewska proti Polsku nebo E.S. proti Rakousku, kde v obou případech ESLP shodně uvedl, že „napadený zásah sledoval cíl chránit náboženské cítění, což odpovídá ochraně práv ostatních ve smyslu čl. 10 odst. 2 Úmluvy […].“Rabczewska proti Polsku App no 8257/13 (ECtHR, 15. 9. 2022) § 55; E. S. proti Rakousku App no 38450/12 (ECtHR, 25. 10. 2018) § 41.^17), Dále viz např. Can Yeginsu a John Williams, ‘Criminalizing Speech to Protect Religious Peace? The ECtHR Ruling in E.S. v. Austria’ (2018) justsecurity.org <https://www.justsecurity.org/61642/criminalizing-speech-protect-religious-peace-ecthr-ruling-e-s-v-austria> cit. 3. 5. 2025; Murphy proti Irsku App no 44179/98 (ECtHR, 10. 7. 2003) § 64; E. S. proti Rakousku App no 38450/12 (ECtHR, 25. 10. 2018) § 41.¹⁸⁾

Ani odborná veřejnost se při hledání odpovědi na tuto otázku neshodne. Dle některých právo na ochranu náboženského cítění neexistuje jako právo samo o sobě dle čl. 9 Úmluvy, nýbrž je součástí limitační klauzule čl. 10 odst. 2 Úmluvy.Viz např. George Letsas, ‘Is there a Right not to be Offended in One's Religious Beliefs?’ in Lorenzo Zucca and Camil Ungureanu (eds), Law, State and Religion in Europe: Debates and Dilemmas (Cambridge University Press 2012) 239–240; Stijn Smet, ‘Free Speech versus Religious Feelings, the Sequel: Defamation of the Prophet Muhammad in E.S. v Austria’ (2019) 2015 European Constitutional Law Review 1, 158–170; Emmanouil Bougiakiotis, ‘E.S. v Austria: Blasphemy Laws and the Double Standards of the European Court of Human Rights’ (2018) Constitutional Law Association <https://ukconstitutionallaw.org/2018/11/22/emmanouil-bougiakiotis-e-s-v-austria-blasphemy-laws-and-the-double-standards-of-the-european-court-of-human-rights/> cit. 29. 1. 2024.¹⁹⁾ Právo nebýt urážen ve svém náboženském cítění totiž nebylo při tvorbě Úmluvy nikdy zvažováno jako samostatné subjektivní právo a je až moderní myšlenkou, která nevychází z náboženských doktrín. Toto nové právo je naopak výsledkem toho, že ESLP ustoupil snahám některých členských států obejít svobodu projevu ve prospěch náboženského cítění.Hauksdóttir (n 15).²⁰⁾ Jeroen Temperman uvádí, že ochrana svobody náboženského vyznání může být legitimním důvodem pro omezení svobody projevu. Ochrana náboženského vyznání nicméně není totéž co ochrana náboženského cítění.Jeroen Temperman, ‘Freedom of Expression and Religious Sensitivities in Pluralist Societies: Facing the Challenge of Extreme Speech’ (2011) BYULR 3, 734.²¹⁾ V českém právním diskurzu se odpovědi na otázku, zda ochrana náboženského cítění spadá pod čl. 9 Úmluvy, nebo limitační klauzuli svobody projevu dle čl. 10 Úmluvy, také velmi liší.

Např. Roman Barinka tvrdí, že „v demokratické společnosti nemá nikdo právo nebýt urážen ve svém náboženském cítění znevažováním určité náboženské doktríny“Roman Barinka, ‘Svoboda projevu versus náboženský sentiment druhých aneb co vlastně znamená slovo „tolerance“?’ (2007) 2007 Časopis pro právní vědu a praxi 1, 20.²²⁾. Podle Romana Barinky tedy žádné právo na ochranu náboženského cítění neexistuje. Druhý hraniční názor zastává např. Petr Jäger, který nejenže uvádí, že právo na ochranu náboženského cítění jako samostatné subjektivní právo existuje, ale podle Petra Jägera je součástí svobody náboženského vyznání dle  čl. 15 Listiny základních práv a svobod.Petr Jäger, ‘Svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání’ in Eliška Wagnerová a kol., Listina základních práv a svobod. Komentář (Wolters Kluwer ČR 2012) 380.²³⁾ Obdobně jako Petr Jäger na tuto problematiku nahlíží i Filip RiegerFilip Rigel, ‘Čl. 16 [Právo na náboženské projevy a nezávislost církví na státu]’ in Faisal Husseini a kol., Listina základních práv a svobod (C. H. Beck 2021) 46–48.²⁴⁾ či Ivo Telec, který říká, že ochrana náboženského cítění je součástí svobody vyznání.Ivo Telec, ‘Umělec nemá imunitu’ (2018) Právní rozhledy 13–14, 463–365.²⁵⁾ K názoru Romana Barinky se zase více přiklání např. Pavel Molek, dle kterého v Úmluvě není právo na ochranu náboženského cítění obsaženo.Pavel Molek, Základní práva. Svoboda (Wolters Kluwer 2019) 284.²⁶⁾ Michal Bartoň pak dochází k závěru, že ochrana náboženského cítění spadá pod limitační klauzuli čl. 10 odst. 2 Úmluvy, a to i s ohledem na judikaturu ESLP.Michal Bartoň, Svoboda projevu: principy, garance, meze (Leges 2010) 320–321.²⁷⁾

Rozlišování, zda se jedná o součást práva dle čl. 9 Úmluvy, nebo omezení na základě čl. 10 odst. 2 Úmluvy, není čistě teoretická záležitost, ale má své praktické opodstatnění. Jak připomíná Michal Bartoň, v případě, že podřadíme právo na ochranu náboženského cítění pod čl. 9 Úmluvy, bude toto právo silnější, jelikož v případě podřazení pod limitační klauzuli u svobody projevu se vždy jedná pouze o výjimku z pravidla, která musí být vykládána restriktivně a takové omezení musí být nezbytné v demokratické společnosti.Ibidem, 317.²⁸⁾ Podle Michala Bartoně tak „přístup naznačený v rozhodnutí Otto-Preminger-Institut, pojímající postih rouhačských projevů jako ochranu práv dle čl. 9, nebude zjevně životaschopný“Ibidem, 321.²⁹⁾.

Osobně se domnívám, že ochrana náboženského cítění nespadá pod rozsah čl. 9 Úmluvy. Čl. 9 podle mého názoru míří především na ochranu svobody myšlení, svědomí a náboženství, a to jak ve smyslu vnitřního přesvědčení (forum internum), tak zejména jeho aktivního vnějšího projevu (forum externum). Stát tak má povinnost pouze zajistit, aby věřící nebyli při aktivním výkonu své svobody vyznání (tedy zejména při náboženských činnostech) rušeni, stát jim sám v tomto výkonu nesmí bránit a měl by jim vytvořit vhodné prostředí pro jeho výkon. V krajním případě může stát poskytnout určitou míru ochrany před zraňujícími projevy, pokud by tyto projevy fakticky znemožňovaly výkon náboženského přesvědčení. Ani v takových situacích však nelze dovozovat existenci samostatného práva na ochranu náboženského cítění podle čl. 9 Úmluvy, ale spíše povinnost zabránit faktickému znemožnění výkonu tohoto práva. Mám za to, že ochrana náboženského cítění může představovat legitimní důvod pro omezení svobody projevu podle čl. 10 odst. 2 Úmluvy, konkrétně v rámci ochrany veřejného pořádku.Společné souhlasné stanovisko soudců Felici a Ktistakis v Rabczewska proti Polsku App no 8257/13 (ECtHR, 15. 9. 2022) § 3.³⁰⁾ Nejde tedy o samostatné základní právo, ale o hodnotu, kterou může stát zohlednit při posuzování proporcionality zásahu do svobody projevu.

Stát má sice podle mého názoru chránit jedince před projevy, které by byly natolik intenzivní, že by mohly reálně odrazovat osoby od výkonu jejich náboženského přesvědčení, ale pouze tehdy, když projevy dosahují této intenzity, lze zásah do svobody projevu považovat za legitimní. V opačném případě by totiž hrozilo neodůvodněné omezení veřejné debaty, včetně debaty ohledně kritiky náboženství jakožto společenského fenoménu. Taková debata však tvoří esenci demokratické společnosti, neboť přispívá k formování názorového pluralismu a společenskému pokroku.Společné disentní stanovisko soudců Palm, Pekkanen a Makarczyk v Otto-Preminger-Institut proti Rakousku App no 13470/87 (ECtHR, 20. 9. 1994) § 6.³¹⁾

1.2  Pozitivní závazky k ochraně náboženského cítění v judikatuře ESLP

Ač se tedy domnívám, že právo na ochranu náboženského cítění není součástí čl. 9 Úmluvy, neznamená to, že ESLP ve své judikatuře nemůže dovozovat pozitivní závazek chránit náboženské cítění věřících, a za tím účelem omezovat svobodu projevu. Naopak stát může mít povinnost omezit svobodu projevu z důvodu ochrany veřejného pořádku, který může být představován náboženským smírem, a tedy i tím, že není bezdůvodně útočeno na náboženské cítění věřících. Svoboda projevu totiž zahrnuje i povinnosti a odpovědnost, mezi které řadíme obecný požadavek na zajištění pokojného požívání práv garantovaných čl. 9 Úmluvy jeho nositelům, což může znamenat např. povinnost zdržet se, jak jen to je možné, projevu, který je, pokud jde o objekty náboženského uctívání, bezdůvodně útočný na ostatní a rouhavý.Sekmadienis Ltd. proti Litvě App no 69317/14 (ECtHR, 30. 1. 2018) § 74; Murphy proti Irsku App no 44179/98 (ECtHR, 10. 7. 2003) § 65; Klein proti Slovensku App No 72208/01 (ECtHR, 31. 10. 2006) § 47 a násl.³²⁾ Pojďme se tedy podívat na to, jak k pozitivním závazkům přistupuje ESLP ve své judikatuře.

Na základě analýzy judikatury ESLP jsem dospěl k závěru, že určité pozitivní závazky na ochranu náboženského cítění věřících podle čl. 9 Úmluvy státu vyplývají, nejsou však ve srovnání s jinými právy moc obsáhlé. Lze jednoduše shrnout, že tyto pozitivní závazky se zužují na pouhou povinnost státu zajistit náboženský smír ve společnosti, pokojné užívání práv dle čl. 9 Úmluvy a soužití všech náboženství ve společnosti. Z této analýzy taktéž plyne, že státy nemají obecnou povinnost omezovat svobodu projevu za účelem ochrany náboženského cítění.

ESLP dovodil pozitivní závazek v případu Otto-Preminger-Institut proti RakouskuV tomto případu šlo o to, že soukromá rakouská společnost odvysílala film s názvem „Das Liebeskonzil“. Jednalo se o satirický film, který vykresloval biblické postavy velmi odlišným způsobem od toho, jak jsou známy z Bible, jelikož např. Bůh byl vykreslen jako senilní a impotentní stařec a Ježíš Kristus jako „mamánek“ s nízkou inteligencí. Proti stěžovateli bylo zahájeno trestní řízení, ve kterém byl film zabaven a stěžovatel odsouzen za znevažování náboženských doktrín.³³⁾, když řekl, že je „[…] povinností státu zajistit pokojné užívání práv dle čl. 9 Úmluvy […]“Otto-Preminger-Institut proti Rakousku App no 13470/87 (ECtHR, 20. 9. 1994) § 47.³⁴⁾. Jak již bylo ale výše řečeno, ESLP v tomto prakticky prvním případu týkajícím se střetu svobody projevu se svobodu náboženského vyznání dovodil, že náboženské cítění spadá pod čl. 9 Úmluvy. Ač dle mého názoru bylo toto podřazení nesprávné, lze i z výše citovaného dovodit pozitivní závazek k ochraně náboženského cítění. Vnitřní rozpor, který vzniká v mém tvrzení, že ochrana náboženského cítění nespadá pod čl. 9 Úmluvy a zároveň že státu vzniká pozitivní závazek k ochraně náboženského cítění z povinnosti zajistit pokojné užívání dle čl. 9, lze překlenout argumentací, že ochranu náboženského cítění sice nelze považovat za samostatné právo chráněné čl. 9 Úmluvy, nicméně nelze opomenout, že citlivé zraňování náboženského cítění věřících může v krajních případech reálně narušit pokojné užívání jejich náboženské svobody, například prostřednictvím zastrašování či bezdůvodného výsměchu. V tomto smyslu lze uvažovat o pozitivním závazku státu chránit náboženské cítění, nikoliv jako o autonomním právu, nýbrž jako o prostředku zajištění účinného a pokojného výkonu náboženské svobody. Povinnost státu zajistit pokojné užívání práv dle čl. 9 tak může implikovat závazek zabránit jednání, které bezprostředně ohrožuje výkon této svobody, třeba právě zásahem do sféry hlubokého náboženského přesvědčení.

Případ Otto-Preminger-Institut proti Rakousku nebyl kritizován jen z důvodu podřazení práva na ochranu náboženského cítění pod čl. 9 Úmluvy, ale např. i z důvodu, že se ESLP prakticky zřekl své přezkumné pravomoci a až přehnaně omezil sám sebe, a to nejen s odkazem na doktrínu prostoru pro uvážení.Barinka (n 22) 17.³⁵⁾ S tím souvisí i skutečnost, že ESLP v daném případě nezohlednil ve své úvaze všechny rozhodné skutečnosti, kdy například úplně opomenul otázku role a významu náboženství ve společnosti, a tedy i otázku, zda film, o nějž se jednalo, mohl být schopný podnítit veřejnou diskuzi.Lucie Jurečková, ‘Bezdůvodně urážlivý projev dotýkající se náboženského cítění věřících a zvolený způsob komunikace’ (konference Naděje právní vědy 2022, Plzeň, 2023) 175–176, 179–180. ³⁶⁾

Roman Barinka připomíná s odkazem na odlišné stanovisko soudců Palm, Pekkanen a Makarczyk, ve kterém apelovali zejména na princip proporcionality, že „[v]zhledem k tomu, že film měl být promítán v kině uvádějícím experimentální filmy pro omezené a platící publikum, jež bylo dopředu o charakteru filmu informováno, bylo zajištěno, že film nebude shlédnut velkým počtem diváků. Navíc každý, jehož náboženské cítění mohlo být filmem uraženo, měl i nadále svobodu promítání se nezúčastnit a konfrontaci s tímto urážlivým materiálem se vyhnout. Rakouské orgány tak měly k dispozici méně restriktivní možnost, jak zajistit, aby předešly nedůvodné urážce křesťanů, pročež jejich opatření, tj. předběžný zákaz a konfiskace filmu, nebyla nezbytně nutná.“Barinka (n 22) 17; Společné disentní stanovisko soudců Palm, Pekkanen a Makarczyk v Otto-Preminger-Institut proti Rakousku App no 13470/87 (ECtHR, 20. 9. 1994) § 9.³⁷⁾

V případu Otto-Preminger-Institut proti Rakousku ESLP zároveň řekl, že „může být v některých demokratických společnostech považováno v zásadě za nezbytné sankcionovat nebo preventivně bránit nepatřičným útokům na objekty náboženského uctívání“Otto-Preminger-Institut proti Rakousku App no 13470/87 (ECtHR, 20. 9. 1994) § 49.³⁸⁾. Ale ani na tomto místě neříká přímo, že stát má pozitivní závazek chránit náboženské cítění věřících.

Naopak výslovně zmíněn byl pozitivní závazek státu v případu E. S. proti RakouskuV tomto případu byla stěžovatelka rakouskými soudy odsouzena za znevažování náboženských doktrín podle § 188 rakouského trestního zákoníku, když pořádala kurzy pro veřejnost s názvem „Základní informace o islámu“. V rámci těchto seminářů znevažovala osobu Mohameda a opakovaně ho označila za pedofila, protože uzavřel manželství s Aishou, když jí bylo šest let.³⁹⁾, když podle ESLP státy „mají […] pozitivní závazek podle čl. 9 Úmluvy zajistit pokojné soužití všech náboženství a těch, kteří nepatří k náboženské skupině, zajištěním vzájemné tolerance“E. S. proti Rakousku App no 38450/12 (ECtHR, 25. 10. 2018) § 44.⁴⁰⁾. Není zde sice přímo zmíněna ochrana náboženského cítění, nicméně pod povinnost zajistit pokojné soužití všech náboženství a těch, kteří k žádné náboženské skupině nepatří, lze dle mého názoru ochranu náboženského cítění podřadit. Domnívám se tak právě z důvodu, že projev ohrožující náboženské cítění věřících, který přesáhne únosnou míru intenzity, narušuje i vzájemnou toleranci, a tedy i vzájemné soužití náboženských skupin a případně i těch, kteří k žádné náboženské skupině nepatří. Stát tak má povinnost zasáhnout v případě, kdy je náboženské cítění zraňováno takovým způsobem, že znemožňuje či omezuje právo na výkon svobody vyznání.European Court of Human Rights, ‘Guide on Article 9 of the European Convention on Human Rights – Freedom of thought, conscience and religion’ (2024) ECtHR <https://ks.echr.coe.int/documents/d/echr-ks/guide_art_9_eng> cit. 25. 4. 2025, 94.⁴¹⁾

            ESLP nicméně v případu E. S. proti Rakousku postupoval téměř identicky jako v případu Otto-Preminger-Institut proti Rakousku, dospěl k prakticky stejnému závěru a použil i podobnou argumentaci. Vcelku logicky pak v případě, že je dle velké části odborné veřejnosti případ Otto-Preminger-Institut proti Rakousku překonán, bylo velké kritice podrobeno i toto rozhodnutí.Yeginsu a Williams (n 18).⁴²⁾ Lze se tak ptát, zda bylo vhodné, aby ESLP poskytl Rakousku opět tak široký prostor pro uvážení s ohledem na skutečnost, že obecně tendence v Evropě míří spíše k dekriminalizaci blasfemie. Dále se v odborných kruzích diskutuje o tom, zda nebyl tento prostor pro uvážení natolik velkorysý, že vylučoval jakýkoli smysluplný přezkum ze strany mezinárodního souduIbidem.⁴³⁾, a zda takový přístup ESLP neúměrně nezvyšuje nejistotu ohledně hranic svobody projevu.Hauksdóttir (n 15).⁴⁴⁾ Čím širší prostor pro uvážení totiž ESLP poskytne, tím se zvyšuje šance, že vnitrostátní orgány posoudí případ špatně, a to bez následné kontroly ESLP, který se své pravomoci vzdává s odkazem na prostor pro uvážení.John G. Wrench ‘"Balancing" Free Expression and Religious Feelings in E.S. v. Austria: Blasphemy by Any Other Name?’ (2020) Case Western Reserve Journal of International Law 52, 750.⁴⁵⁾

Tento rozsudek byl mimo jiné kritizován i za použití konceptu hodnotových soudů, kde ESLP oproti své vcelku konstantní judikatuře, založené na rozhodnutí Lingens proti Rakousku, rozšířil hodnotové soudy, které musí mít alespoň částečně skutkový základ, o další hledisko, a to objektivní a nestranné vyjádření, což dle mnohých popírá samotnou podstatu koncepce rozlišování hodnotových soudů a skutkových tvrzení. Ač ESLP v tomto rozsudku dovodil pozitivní závazek k ochraně náboženského cítění, nelze pominout ani to, že dle mnohých je přístup ESLP k ochraně náboženského cítění příliš široký a ohrožuje svobodu projevu jako takovou,Viz např. Hauksdóttir (n 15).⁴⁶⁾ kdy se Evropa stále hlouběji propadá do netolerantního klima, které stále více a více potlačuje svobodu projevu.Wrench (n 45) 737, 747.⁴⁷⁾

Pozitivní závazky pak ESLP potvrdil např. v rozhodnutí Rabczewska proti PolskuV tomto případu byla populární polská zpěvačka odsouzena za spáchání trestného činu urážky náboženského cítění podle ustanovení § 196 polského trestního zákoníku. V rozhovoru pro polský zpravodajský web totiž uvedla, že sice věří ve vyšší moc a že biblická poselství mají důležitou hodnotu, ale že v Bibli popsané události nemají oporu ve vědeckých zjištěních. K tomu dodala, že jí přesvědčily spíše vědecké spisy než „spisy někoho, kdo se zřídil pitím vína a kouřením nějaké trávy“, čímž myslela „všechny ty chlápky, kteří psali ty neuvěřitelné biblické příběhy“.⁴⁸⁾, kde dovodil, že „[n]ebylo prokázáno, že zásah v projednávané věci byl v souladu s pozitivními závazky státu dle čl. 9 Úmluvy nezbytný k zajištění mírového soužití náboženských a nenáboženských skupin a jednotlivců pod jeho jurisdikcí zajištěním atmosféry vzájemné tolerance“Rabczewska proti Polsku App no 8257/13 (ECtHR, 15. 9. 2022) § 64.⁴⁹⁾. Také výslovně zmínil, že stát by měl vždy komplexně posoudit širší kontext daného projevu a pečlivě vyvážit právo na svobodu projevu s právy ostatních na ochranu jejich náboženského cítění a zachování náboženského míru ve společnosti.Ibidem.⁵⁰⁾ Jak jsem již uvedl výše, v případu E. S. proti Rakousku a Rabczewska proti Polsku ESLP také výslovně potvrdil, že ochrana náboženského cítění spadá pod limitační klauzuli svobody projevu a není součástí práva na svobodu vyznání.

V případu I. A. proti TureckuV tomto případu byl předmětem sporu román spisovatele Abdullaha Rizy Ergüvena s názvem „Zakázané fráze“. Autor v ní vyjadřuje své názory zejména na teologické otázky. Kritizuje víru, způsob života v Turecku a náboženské myšlenky. Kniha dále obsahuje pohrdání Prorokem a vírou v Boha podle islámu. Víru a náboženství dále označuje pouze za „obskuritu, pouštní fatu morgánu, primitivní myšlenku a náboženství jako primitivismus pouštního života […]“. Spisovatel byl odsouzen podle článku 175 tureckého trestního zákoníku.⁵¹⁾ ESLP dle mého názoru dovodil pozitivní závazek chránit náboženské cítění věřících implicitně, když se o pozitivních závazcích výslovně nezmínil. Pozitivní závazek však dovodil v kontextu omezení svobody projevu, když řekl, že „výkon svobody projevu zahrnuje i povinnosti a odpovědnost. Mezi ně lze v kontextu náboženské víry zahrnout i povinnost vyhnout se výrazům, které jsou bezdůvodně urážlivé k ostatním a rouhavé […]. Na základě výše uvedených závěrů lze principiálně považovat za nezbytné trestat nevhodné útoky na předměty náboženského uctívání […].“I. A. proti Turecku App no 42571/98 (ECtHR, 13. 9. 2005) § 24.⁵²⁾ Jednak tím potvrdil, že ochrana náboženského cítění spadá pod limitační klauzuli svobody projevu, a také potvrdil, že stát by měl v určitých situacích v rámci pozitivních závazků „přijmout opatření zaměřená na potlačení určitých způsobů jednání, včetně šíření informací a myšlenek, považovaných za neslučitelné se svobodou myšlení, svědomí a náboženského vyznání jiných […]“Ibidem, § 26.⁵³⁾. Sice se výslovně o ochraně náboženského cítění nemluví, nicméně opět se domnívám, že citlivé zraňování náboženského cítění věřících může v krajních případech reálně narušit pokojné užívání jejich náboženské svobody, a proto dle mého názoru ESLP implicitně dovodil pozitivní závazek k ochraně náboženského cítění i zde.

Poté ESLP ještě několikrát implicitně dovodil pozitivní závazek státu chránit náboženské cítění, když např. v rozhodnutí Leyla Şahin proti Turecku říká, že je povinností státu zajistit vzájemnou toleranci mezi jednotlivými náboženskými skupinami, což potvrdil i v dalším známém případu S.A.S. proti Francii.Leyla Şahin proti Turecku App no 44774/98 (ECtHR, 10. 11. 2005) § 107; S.A.S. proti Francii App no 43835/11 (ECtHR, 1. 7. 2014) § 127.⁵⁴⁾

Obdobně ESLP jen implicitně dovodil pozitivní závazek v případu Kokkinakis proti Řecku, když říká, že v demokratické společnosti, kde vedle sebe existuje více náboženství či náboženských skupin, může být nezbytné omezit svobodu veřejně projevovat náboženské vyznání a přesvědčení tak, aby byly zajištěny rozdílné zájmy těchto náboženských skupin a zároveň bylo zajištěno respektování jejich vyznání.Kokkinakis proti Řecku App no 14307/88 (ECtHR, 25. 5. 1993) § 33.⁵⁵⁾

Ačkoliv ESLP v rozsudku Kokkinakis proti Řecku výslovně nehovoří o pozitivním závazku státu, z jeho odůvodnění je dle mého názoru možné takový implicitní závazek dovodit. ESLP tím totiž implicitně uznává, že stát nese odpovědnost za zajištění respektu a rovnováhy mezi různými náboženskými skupinami, což zahrnuje i pozitivní závazky. Ochrana náboženského cítění tak může být chápána jako prostředek k naplnění tohoto závazku, pokud jejím účelem není potlačení kritiky nebo pluralismu, ale zajištění důstojného prostoru pro výkon náboženské svobody. Nadměrně intenzivní projev, jehož účelem není přispět do veřejné debaty o veřejném zájmu a který má potenciál zraňovat náboženské cítění, se může stát legitimním důvodem k omezení této svobody ve prospěch udržení pokojného soužití.

Případ Kokkinakis proti Řecku je však odlišný od ostatních případů, neboť se v něm neřeší ochrana náboženského cítění, neřeší se primárně ani svoboda projevu, ač se jí stěžovatel ve stížnosti dovolával,Ibidem, § 54–55.⁵⁶⁾ ale přezkoumává se zejména porušené právo na svobodu vyznání, jelikož stěžovatel byl odsouzen za trestný čin proselytismu. V tomto rozhodnutí jsou nicméně nastíněny principy používané pro další rozhodnutí, jelikož toto rozhodnutí posloužilo jako základ pro rozhodnutí ve věci Otto-Preminger Institut proti Rakousku, které je zase základem pro další rozhodnutí.

V případu Giniewski proti Francii ESLP žádný pozitivní závazek nedovodil, ale naopak uvedl, že pozitivní závazek neexistuje v případě, že se osoba rozhodne přispět do veřejné diskuze, která je ve veřejném zájmu, a splní u toho další náležitosti, mezi které lze zařadit např. skutečnost, že projevem bylo přispěno k široké a pokračující debatě, která byla ze své podstaty otevřená diskuzi, aniž by vyvolala jakoukoli kontroverzi, která by byla bezdůvodná nebo odtržená od reality. Takový projev nesmí obsahovat útoky na náboženské cítění či přesvědčení, nesmí být bezdůvodně urážlivý a ani nesmí podněcovat k nenávisti či neúctě.Giniewski proti Francii App no 64016/00 (ECtHR, 31. 1. 2006) § 46–56.⁵⁷⁾

Stejně tak dovodil, že pozitivní závazky státu nesahají tak daleko, aby stát byl povinen aktivně řešit náboženské spory. Tím by totiž, ač možná neúmyslně, začal preferovat jedno náboženství před druhým, a dopustil by se tak sám porušení negativního závazku vyplývajícího z Úmluvy.Jim Murdoch ‘Protecting the right to freedom of thought, conscience and religion under the European Convention on Human Rights’ in Council of Europe human rights handbooks (Council of Europe, Strasbourg, 2012) 29–30.⁵⁸⁾ Stát tak musí zůstat v roli nestranného soudce, který jen chrání a udržuje náboženskou pluralitu.Supreme Holy Council of the Muslim Community proti Bulharsku App no 39023/97 (ECtHR, 16. 12. 2004) § 73.⁵⁹⁾

Dále např. Evropská komise pro lidská práva v případu Choudhury proti Spojenému království výslovně uvedla, že čl. 9 Úmluvy nezaručuje jednotlivcům právo na řízení proti osobám (potažmo i jejich potrestání), kteří svým projevem urážejí cítění jednotlivce nebo skupiny osob.Choudhury proti Spojenému království App no 17439/90 (ECtHR, 5. 3. 1991) 3. V tomto případu stěžovatel napadal postup britských orgánů, které na jeho podnět nezahájily trestní řízení proti spisovateli Salmanu Rushdiemu, autoru knihy „Satanské verše“. Dále např. Dubowska a Skup proti Polsku App no 33490/96, 34055/96 (ECtHR, 18. 4. 1997) nebo Kubalska and Kubalska-Holuj proti Polsku App no 35579/97 (ECtHR, 22. 10. 1997).⁶⁰⁾

Z analýzy judikatury lze taktéž vyčíst, že ESLP je v otázce omezování svobody projevu na úkor náboženského cítění spíše zdrženlivý, a umožňuje tak jednotlivým státům zasahovat do svobody projevu, a to zejména s odkazem na doktrínu prostoru pro uvážení. Dále lze vysledovat, že míra ochrany projevu je nepřímo úměrná poskytnutému prostoru pro uvážení. Dle ESLP je totiž malý prostor pro uvážení státům dáván v případech omezení politického projevu nebo projevů, které mohou přispět do veřejné debaty ohledně věcí veřejného zájmu. Širší prostor pro uvážení dává ESLP státům v otázkách projevů, které mohou urážet osobní přesvědčení v oblasti morálky nebo náboženství, a podobně široký prostor dává ESLP státům v oblasti regulace reklamy nebo komerčních projevů.Gachechiladze proti Gruzii App no 2591/19 (ECtHR, 22. 7. 2021) § 51; Wingrove proti Spojenému království App no 17419/50 (ECtHR, 25. 11. 1996) § 58.⁶¹⁾

V otázkách ochrany náboženského cítění, respektive omezení svobody projevu, je prostor pro uvážení dáván státům v otázce, zda je omezení nezbytné v demokratické společnosti ve smyslu čl. 10 odst. 2 Úmluvy. Slovo „nezbytné“ pak předpokládá existenci naléhavé sociální potřeby, kterou právě dokáže vnitrostátní orgán posoudit lépe než mezinárodní soud. ESLP pak „pouze“ plní funkci dohledového orgánu, zda míra uvážení nebyla státem překročena, a právě ESLP je tím, kdo ve výsledku řekne, zda zásah byl v souladu s ochranou podle čl. 10, nebo ne.Sekmadienis Ltd. proti Litvě App no 69317/14 (ECtHR, 30. 1. 2018) § 71.⁶²⁾

Ač je rozsah pozitivních závazků doposud předmětem debat,Bartoň (n 27) 338.⁶³⁾ z judikatury ESLP tedy plyne, že stát má pozitivní závazek zajistit náboženský smír ve společnosti, pokojné užívání práv dle čl. 9 Úmluvy a soužití všech náboženství ve společnosti. Z těchto závazků ale nelze vyvozovat povinnost zavést do právního řádu trestný čin či delikt blasfemie, jelikož ten by zase mohl ohrožovat svobodu projevu.Viz např. Rabczewska proti Polsku App no 8257/13 (ECtHR, 15. 9. 2022).⁶⁴⁾ Naopak z analýzy judikatury plyne, že státy mají předcházet, případně trestat jakékoli hate speech projevy, tedy projevy, které přímo podněcují k náboženské nenávisti proti osobě nebo skupině osob.Parliamentary Assembly, ‘Blasphemy, religious insults and hate speech against persons on grounds of their religion, Recommendation 1805 (2007)’ (pace.coe.int, 2007) <https://pace.coe.int/pdf/047b7436533c017050218e0adee782835b6b998ca92fc45ca6bfe5e15d142c18/rec.%201805.pdf> cit. 1. 5. 2025.⁶⁵⁾ Projevy vůči náboženskému smýšlení nepřátelské naopak dle ESLP požívají ochrany, pokud ovšem neznemožňují věřícím výkon jejich práv dle čl. 9 Úmluvy.Jurečková, Lucie. ‘K některým rizikům omezení svobody projevu v zájmu ochrany náboženského cítění v judikatuře ESLP’ (2023) Právní rozhledy 12, 445.⁶⁶⁾ Při jakémkoli dalším omezení svobody projevu za účelem naplňování pozitivních závazků k ochraně náboženského cítění je však potřeba důkladně zvážit, zda daný projev nepřispívá do debaty o otázkách veřejného zájmu či zda takovou debatu nepodněcuje. Omezení zároveň musí být přiměřené sledovanému a legitimnímu cíli a nesmí mít za následek tzv. chilling effect.‘Platform to Promote the Protection of Journalism and Safety of Journalists. Freedom of expression and respect for religious beliefs: striking the right balance’ (2017) Council of Europe <https://rm.coe.int/factsheet-on-freedom-of-expression-and-freedom-of-religion-15september/1680748443> cit. 28. 4. 2025. ⁶⁷⁾

Je nicméně otázkou, jakou mají výše uvedené pozitivní závazky legitimitu, když velká část z nich byla dovozena ve dvou velmi kritizovaných rozhodnutích a jedno z nich je navíc dle velké části odborné veřejnosti již dávno překonané a neodpovídá standardům dnešní doby. Jak navíc upozorňuje Jeroen Temperman, zákony trestající blasfemii a chránící náboženské cítění věřících ohrožují nejen svobodu projevu, ale ve svém důsledku i svobodu náboženského vyznání.Jeroen Temperman ‘BLASPHEMY, DEFAMATION OF RELIGIONS AND HUMAN RIGHTS LAW’ (2008) 26 Netherlands Quarterly of Human Rights 4, 544.⁶⁸⁾ Navíc současný přístup ESLP dle mnohých může vést k ohrožení pluralismu a tolerance spočívající v přílišném ohrožení veřejného sektoru. Není nutné dodávat, že pluralismus a tolerance jsou základní stavební kameny demokracie, bez kterých by dnes společnost nebyla tam, kde je.Jurečková (n 66) 447.⁶⁹⁾ Proto má zdravá demokratická společnost více důvodů pro to, aby chránila i projevy, které mohou urážet, šokovat nebo narušit stát nebo jakoukoli část populace, než aby tyto názory omezovala.Temperman (n 21) 736.⁷⁰⁾

2.   Případ Duka v. brněnská divadla

V České republice v nedávné době prošel soudní soustavou spor tehdejšího kardinála Dominika Duky a JUDr. ICLic. Ronalda Němce, Ph.D., s brněnskými divadly (Centrum experimentálního divadla a Národní divadlo Brno). Kardinál Duka a Ronald Němec požadovali zveřejnění omluvy, že brněnská divadla uvedením her zasáhla do jejich osobnostních práv. Právě tento spor je obdobným případem ke sporům, ze kterých jsem čerpal odpověď na otázku, zda existují pozitivní závazky státu chránit náboženské cítění věřících. Zásadní rozdíl oproti výše představeným rozhodnutím je ovšem v tom, že případnou stížnost k ESLP by nepodávala osoba, která tvrdí, že bylo porušeno její právo na svobodu projevu na úkor osob, jejichž právo na ochranu náboženského cítění bylo chráněno, ale právě osoba dotčená na svém náboženském cítění.

Hned na začátku je pro dokreslení kontextu nutné uvést, že katolická církev v České republice, respektive její čelní představitelé, je konzervativní, a to oproti liberálnějším a progresivnějším západním církvím.Adéla Muchová ‘ANTI-GENDERISM AND THE CATHOLIC CHURCH: THE ISTANBUL CONVENTION IN CZECH MEDIA’ (2022) 67 Studia Universitatis Babes-Bolyai – Theologia Catholica 1, 30. Dostupné také online z <https://www.ceeol.com/search/article-detail?id=1052221>.⁷¹⁾ Ukázalo se to např. na kauze Petra Piťhy a jeho kázání, v němž se vyjadřoval k možné ratifikaci Istanbulské úmluvy a „zastrašoval“ věřící tím, že v případě její ratifikace „svět ovládnou homosexuálové“Ibidem, 18.⁷²⁾, přičemž někteří kněží, kteří se proti tomuto projevu kriticky vyjádřili, byli představiteli katolické církve následně potrestáni.Ibidem, 37–38.⁷³⁾ V tomto ohledu se tedy česká katolická církev řadí k postkomunistické východní Evropě, kde např. duchovní autoritou v církvi jsou výhradně muži a ženy mají postavení spíše v rámci charitní činnosti. I tímto se česká katolická církev odlišuje od západní Evropy, kde ženy zastávají důležité pozice v rámci celého církevního života.Ibidem, 29.⁷⁴⁾

V případu Dominika Duky žalobcům vadily dvě divadelní hry, které se koncem května 2018 odehrály v rámci festivalu Divadelní svět Brno. Ve hře „Naše násilí, Vaše násilí“ byl mimo jiné zobrazován Ježíš znásilňující muslimku. Podle žalobců některé scény zasáhly do jejich důstojnosti, jelikož ta byla narušena „zobrazením reprezentanta jejich víry nedůstojným způsobem“Rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 18. 3. 2019, sp. zn. 122 C 88/2018.⁷⁵⁾. Zároveň podle žalobců došlo také k zásahu do práva na svobodu vyznání a svobody myšlení a svědomí žalobců, a to z důvodu, že se nyní žalobci „nemohou ztotožnit s osobou, o níž je šířena informace, že znásilňuje ženu“Ibidem, § 1.⁷⁶⁾.

Ve hře „Prokletí“ byl zase zobrazen Jan Pavel II., na jehož soše byl prováděn orální sex. Tím mělo být podle žalobců znázorněno, že celá církev se podílí na znásilňování dětí, a tedy i oba žalobci, čímž údajně bylo zasaženo do jejich svobody a rovnosti.Ibidem, § 6, 7.⁷⁷⁾

Soud prvního stupně řešil tento spor dle § 81 Občanského zákoníku a po provedeném dokazování dospěl k závěru, že první zmíněná „[h]ra se žalobcům nelíbila, možná je i urazila, ale na jejich právech se projevit nemohla a neprojevila. Již na úvod právního posouzení obou her je třeba uvést, že se v případě žádné z nich nejednalo ani o skutkové tvrzení, ani o hodnotící soud, ale o alegorii, tedy nadsázku, kdy se pomocí určitých obrazů snaží autor či herci vyvolat nějaký dojem či vyjádřit myšlenkuIbidem, § 12, 14.⁷⁸⁾, a mimo to, žalobci hru ani v brněnském podání neviděli.Ibidem, § 16, 20, 23.⁷⁹⁾ Soud dále zdůraznil, že hra se neopírá pouze do křesťanství, ale „nakládá na více stran“Ibidem, § 16.⁸⁰⁾.

Podle soudu také „[o]bě divadelní hry v přenesené podobě ukázaly jevy, které existovaly či stále ještě existují, pouze tak učinily formou, jež není příliš obvyklá a je nestandardní, na druhou stranu soud tu není od toho, aby určoval míru vkusu diváků a rozhodoval, co se na jevišti, jen proto, že se mu hra nelíbí, nebo naopak líbí, má nebo nemá hrát“Ibidem, § 25.⁸¹⁾. Zároveň nebylo zasaženo ani do práv zaručených čl. 15 a čl. 16 Listiny, jelikož dané hry nebrání žalobcům dále projevovat svoji víru, účastnit se náboženských úkonů a věřit v to, co chtějí.Ibidem, § 29–30.⁸²⁾

Krajský soud v Brně pak rozsudek Městského soudu v Brně potvrdil a připomněl, že demokratický právní stát je založen na principu náboženské neutrality. „Demokratická společnost není společností teokratickou. Církev ani věřící osoby v ní nemohou očekávat, že veřejný prostor bude náležet jen projevům vůči jejich víře a symbolům této víry pozitivním či alespoň neutrálním, nýbrž musí tolerovat a akceptovat i projevy vůči jejich víře a symbolům této víry negativní, mají-li takové projevy potenciál přispívat k zamyšlení a debatě nad otázkami veřejného zájmu a nejde-li současně o projevy podněcující k nenávisti.“Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 11. 2019, sp. zn. 70 Co 170/2019, § 56.⁸³⁾ Upozornil také na dřívější judikaturu Nejvyššího soudu, podle které je nutné chránit i takové projevy, které jsou urážející, ale mají za cíl vyjádřit určitou myšlenku a podnítit veřejnou diskusi.Ibidem, § 55.⁸⁴⁾

Žalobci podali dovolání, které však Nejvyšší soud zamítl s odůvodněním, že sice právo nebýt vystaven projevům hrubě urážejícím náboženské cítění spadá pod právo na svobodu vyznání,Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1081/2020, 7.⁸⁵⁾ nicméně v tomto případě je právo na svobodu vyznání žalobců v rozporu s právem na svobodu projevu žalovaných. Při takovém střetu je dle Nejvyššího soudu nutné pečlivě zvážit, kterému právu bude poskytnuta ochrana na úkor druhého práva.Ibidem, 8.⁸⁶⁾ K tomu Nejvyšší soud poznamenává, že „[j]estliže by šlo o projev hrubě urážlivý a znevažující, cíleně zaměřený proti náboženskému symbolu či projevu víry bez ospravedlnitelné pohnutky, bylo by namístě takovému projevu odepřít ochranu a poskytnout ji zasaženému právu na svobodu náboženství. Naopak by mohl být shledán oprávněným i projev pojednávající náboženský symbol kontroverzním i negativním způsobem, jestliže by byl veden snahou po dialogu, měl by vyjadřovat nějakou myšlenku či názor, a jeho cílem by nebylo pouze šokovat a urazit ty, pro něž je symbol posvátný.“Ibidem.⁸⁷⁾ K namítaným útokům na náboženské symboly pak Nejvyšší soud shodně jako soudy nižších instancí uvedl, že „[ú]tok na náboženský symbol by neměl být pro věřícího důvodem pro to, aby se odvrátil od víry“Ibidem, 9.⁸⁸⁾.

Jak jsem ale již upozornil výše, Nejvyšší soud podřadil právo nebýt vystaven projevům hrubě urážejícím náboženské cítění, především pokud by se jednalo o cílený atak, pod svobodu vyznání, ač tento závěr vychází z křehkého východiska.

Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu podali žalobci ústavní stížnost, v níž namítali porušení zejména čl. 15 odst. 1 Listiny. Ta byla ale Ústavním soudem zamítnuta.Nález Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2022, sp. zn. II. ÚS 2120/21, § 1, 94.⁸⁹⁾ V nálezu Ústavní soud zdůraznil, že stát v rámci náboženské neutrality chrání výkon náboženských práv a svobod, vytváří podmínky pro realizaci těchto práv tak, aby mohly vedle sebe žít různé náboženské skupiny.Ibidem, § 58.⁹⁰⁾ Dle ustálené judikatury Ústavního soudu je totiž každý projev či názor zásadně přípustný a jakékoli omezení svobody projevu musí být vykládáno restriktivně.Ibidem, § 53.⁹¹⁾ „Ne každé zveřejnění nepravdivé skutečnosti musí automaticky znamenat neoprávněný zásah do osobnostních práv.“Ibidem, § 54.⁹²⁾

Ústavní soud případ uzavřel s tím, že „obě divadelní hry sledovaly legitimní cíl, směřující k vyvolání veřejné diskuze o náboženském násilí a sexuálních incidentech uvnitř jedné z církví […]“Ibidem, § 92.⁹³⁾, přičemž obsah her byl veřejně znám a každý se také mohl svobodně rozhodnout, zda chce představení vidět, či nikoli.Ibidem, § 92.⁹⁴⁾ Podle Ústavního soudu by totiž ani ústavní soudci neměli být pasováni do role strážců veřejné morálky.Ibidem, § 93.⁹⁵⁾

Lze konstatovat, že v daném případě byly ve hře pozitivní závazky k ochraně náboženského cítění, které dovodil ESLP ve svých rozhodnutích. České soudy však implicitně dospěly k závěru, že se v tomto případě neaplikují, a to zejména z důvodu ochrany svobody projevu, kdy tento projev nebyl „hrubě urážlivý a znevažující, cíleně zaměřený proti náboženskému symbolu či projevu víry bez ospravedlnitelné pohnutky […]“Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1081/2020, 7.⁹⁶⁾.

Konkrétně Ústavní soud nejprve potvrdil existenci pozitivních závazků státu, když řekl, že „[g]arance svobody vyznání […], doprovázené pozitivním závazkem státu k její ochraně, pak stvrzují v obecné rovině […] závěr, že zásah do náboženského cítění jako součásti náboženské svobody lze subsumovat pod ochranu osobnosti, resp. důstojnosti člověka“Nález Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2022, sp. zn. II. ÚS 2120/21, § 61.⁹⁷⁾. Zároveň poté dodal, že je „především rolí státu, resp. orgánů veřejné moci, aby při plnění svého pozitivního závazku chránily náboženskou svobodu a ideologickou i náboženskou neutralitu (čl. 2 odst. 1 Listiny)“Ibidem, § 89.⁹⁸⁾.

Z výše uvedeného pozitivního závazku tak vyplývá, že by Česká republika měla tolerovat náboženský pluralismus, tedy zejména by neměla diskriminovat nebo zvýhodňovat jakýkoli z náboženských směrů. „V rámci zásad pluralismu a náboženské tolerance stát nezaujímá postoje k obsahu jednotlivých náboženských vyznání (po stránce pravdivosti, užitečnosti apod.), nýbrž zaujímá roli, tam kde je to nezbytné, nestranného moderátora s cílem upravit právní a faktické prostředí pro výkon základního práva.“Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 11. 2019, sp. zn. 70 Co 170/2019, § 50.⁹⁹⁾

Z konečného hlediska případ Duky proti brněnským divadlům demonstruje, že české soudy prozatím aplikují pozitivní závazky státu k ochraně náboženského cítění velmi úzce – soustředí se především na podmínky náboženského smíru a tolerance. V souladu s judikaturou ESLP tak potvrzují, že státy nemají obecnou povinnost omezovat svobodu projevu za účelem ochrany náboženského cítění, pokud se nejedná o hate speech projev či tento projev nesplňuje kritéria hrubé urážky, která by mohla bránit věřícím ve výkonu práv dle čl. 9 Úmluvy. Tento závěr pak zdůrazňuje, že úlohou státu je podporovat pluralitu názorů a umožnit veřejnou diskusi, aniž by se stala nástrojem jednostranného potlačování kontroverzních projevů.

3.   Jakými způsoby naplňuje Česká republika své pozitivní závazky?

Výše jsem uvedl, že státu vyplývají určité pozitivní závazky k ochraně náboženského cítění. Nyní krátce představím ustanovení českého právního řádu, skrze která Česká republika určitým způsobem omezuje svobodu projevu za účelem ochrany náboženského cítění. Právě tato ustanovení by mohla být jednotlivými projevy pozitivních závazků států chránit náboženské cítění věřících, popřípadě jde o dobrovolně převzatý závazek státu, který stát z určitých socioekonomických a lidskoprávních důvodů převzal. Domnívám se nicméně, že tato ustanovení jsou v českém právním řádu zejména z důvodu ochrany před hate speech, nikoli primárně jako projev pozitivního závazku státu, a to i s ohledem na to, že česká právní úprava neobsahuje, na rozdíl od některých zahraničních právních úprav, trestný čin či delikt blasfemie.

V trestním zákoníku najdeme trestné činy ustanovení § 355 – hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob, § 356 – podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod, a dále pak ustanovení § 176 – omezování svobody vyznání. Trestními předpisy by však podle mě v žádném případě neměla být postihována kritika církví, kacířství nebo rouhání.Filip Rigel, ‘Čl. 15 [Svoboda myšlení, svědomí, náboženského vyznání, vědeckého bádání a umělecké tvorby]’ in Faisal Husseini a kol., Listina základních práv a svobod (C. H. Beck 2021) 472.¹⁰⁰⁾

Ustanovení § 355 Trestního zákoníku říká, že „[k]do veřejně hanobí a) některý národ, jeho jazyk, některou rasu nebo etnickou skupinu, nebo b) skupinu osob pro jejich skutečnou nebo domnělou rasu, příslušnost k etnické skupině, národnost, politické přesvědčení, vyznání nebo proto, že jsou skutečně nebo domněle bez vyznání, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta […]“§ 355 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. ¹⁰¹⁾.

Legitimnost ustanovení § 355 a § 356 Trestního zákoníku ESLP potvrdil např. v rozsudku Erbakan proti Turecku, ve kterém konstatoval, že „[t]olerance a respekt k rovné důstojnosti všech lidských bytostí představují základy demokratické pluralitní společnosti. Je proto nezbytné sankcionovat všechny formy projevů, jež rozšiřují, podněcují, podporují či ospravedlňují nenávist založenou na intoleranci. Každé takové omezení musí zároveň odpovídat naléhavé společenské potřebě, být přiměřené sledovanému účelu a zakládat se na dostatečných a relevantních důvodech.“Erbakan proti Turecku App no 59405/00 (ECtHR, 6. 7. 2006) § 56.¹⁰²⁾ Přestože tato ustanovení chrání i náboženské cítění a svobodu vyznání, jsou do právního řádu zakomponována zejména z důvodu ochrany před tzv. hate speech.

Mírnější variantou oproti trestnému činu hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob podle § 355 trestního zákoníku je pak ustanovení § 7 odst. 3 písm. b) zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, a má formu přestupku proti občanskému soužití. Tohoto přestupku se dopustí osoba tím, že způsobí jinému újmu, mimo jiné, pro jeho víru nebo náboženství.§ 7 odst. 3 písm. b) zákona č. 251/2016 Sb., zákon o některých přestupcích, ve znění pozdějších předpisů.¹⁰³⁾ Oproti trestnému činu však přestupkový zákon operuje s pojmem újma, kterou však nikde nedefinuje. „Můžeme si ji pro tyto účely vymezit jako například újmu na vážnosti u spoluobčanů, v zaměstnání, v rodinných vztazích.“Pavel Vetešník, ‘§ 7 [Přestupky proti občanskému soužití]’ in Luboš Jemelka a Pavel Vetešník, Zákon o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich. Zákon o některých přestupcích (2. vyd., C. H. Beck, 2020) 973.¹⁰⁴⁾ Toto ustanovení implementuje do naší právní úpravy, na úrovni správně právní, princip rovného zacházení a zákaz diskriminace, který je odrazem čl. 21 Listiny základních práv Evropské unie.Ibidem. ¹⁰⁵⁾

Už z rozsudků ve věci Sekmadienis proti Litvě, Gachechiladze proti Gruzii nebo Murphy proti Irsku, které jsem v rámci rešerše judikatury ESLP našel jako případy, ve kterých se řeší konflikt svobody projevu s náboženským vyznáním, vyplývá, že náboženské cítění věřících může být dotčeno taktéž komerční reklamou. V zákoně č. 40/1995 Sb., zákon o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona č. 368/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, se tak nachází i ustanovení, které má chránit náboženské cítění věřících, a to konkrétně v § 2 odst. 3.

Toto ustanovení říká, že reklama nesmí napadat náboženské cítění.§ 3 odst. 2 zákona č. 40/1995 Sb., zákon o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů.¹⁰⁶⁾ Z dikce ustanovení tak plyne, že reklama obsahující náboženské motivy či jakoukoli jinou náboženskou tématiku zakázána není, nicméně nesmí útočit na náboženské cítění takovým způsobem, který již není obecně přijatelný a byl by v rozporu s dobrými mravy.Helena Chaloupková, Petr Holý a Jiří Urbánek, ‘§ 2 [Zakázaná reklama]’ in Helena Chaloupková a kol., Mediální právo (1. vydání, C. H. Beck, 2018) 259.¹⁰⁷⁾

Další ustanovení najdeme v zákoně č. 231/2001 Sb., zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, a to zejména v ustanovení § 32, který stanovuje provozovateli vysílání povinnost zajistit, aby vysílaný obsah nepodněcoval k násilí nebo nenávisti vůči osobám z důvodu jejich náboženského vyznání, a povinnost nezařazovat do vysílání cokoli, co by mohlo utvrzovat předsudky o náboženských menšinách.§ 32 zákona č. 231/2001 Sb., zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů.¹⁰⁸⁾ Ač ustanovení chrání i náboženské cítění, míří zejména na ochranu před jakýmkoli nenávistným projevem. Dle § 48 zákona o rozhlasovém a televizním vysílání pak nesmí provozovatel zařadit do vysílání ateistická nebo náboženská obchodní sdělení a obchodní sdělení útočící na víru nebo náboženství.Ibidem, § 48.¹⁰⁹⁾

Dílčí právní úpravu ochrany náboženského cítění najdeme také v zákoně č. 198/2009 Sb., zákon o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon). Dle ustanovení § 4 odst. 1 písm. a) ve spojení s ustanovením § 2 odst. 3 tohoto zákona je totiž chráněno náboženské cítění věřících, když zákon definuje zakázané obtěžování jako „nežádoucí chování související s důvody […] náboženského vyznání [nebo] víry, jehož záměrem nebo důsledkem je snížení důstojnosti osoby a vytvoření […] ponižujícího […] nebo urážlivého prostřed퓧 4 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 2 odst. 1 zákona č. 198/2009 Sb., zákon o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon), ve znění pozdějších předpisů.¹¹⁰⁾.

Úprava nekalé soutěže se na první pohled může jevit tématu tohoto článku velmi vzdálená, nicméně právě díky jedné z podmínek pro naplnění generální klauzule nekalé soutěže se dostáváme i do této úpravy. Onou výše zmíněnou podmínkou je 1) způsobení újmy nebo hrozba způsobení újmy soutěžitelům nebo zákazníkům, a to současně za naplnění dalších podmínek, kterými jsou 2) jednání soutěžitele v hospodářském styku, které je 3) v rozporu s dobrými mravy soutěže.§ 2976 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.¹¹¹⁾ Právě na příkladu ve věci Sekmadienis proti Litvě a Gachechiladze proti Gruzii je možné vidět i aplikovatelnost právní úpravy nekalé soutěže na ochranu náboženského cítění skrze tzv. soudcovské skutkové podstaty nekalé soutěže. Ač se v těchto případech postupovalo podle hmotněprávních zákonů upravujících reklamy v dané zemi, grafické zpracování reklam v těchto případech by mohlo být v rozporu s dobrými mravy soutěže dle české právní úpravy.

3.1  A nešlo by to bez zákazů, příkazů a trestů?

Stát nicméně může své pozitivní závazky, které spočívají v povinnosti zajistit náboženský smír, pokojné užívání práv dle čl. 9 Úmluvy a soužití všech náboženství ve společnosti, zajistit i jinými prostředky než právními ustanoveními. Jedná se o prostředky, které nemají formu zákonů ani jiných právních aktů a mají zejména předcházet vzniku jakýchkoli problémů, aniž by někomu něco nařizovaly či zakazovaly. Právní prostředky zákazů, příkazů a trestů by pak následovaly až v případě, že selžou mimoprávní prostředky ochrany. Navíc v některých případech může potlačování svobodných projevů kritických vůči některým menšinám mít za následek o to větší antipatii až nenávist vůči těmto menšinám.Ian Cram ‘The Danish Cartoons, Offensive Expression and Democratic Legitimacy’ in Ivan Hare and James Weinstein (eds), Extreme Speech and Democracy (Oxford University Press 2009) 311; Aoife O’Reilly ‘In Defence of Offence: Freedom of Expression, Offensive Speech, and the Approach of the European Court of Human Rights’ (2016) Trinity College Law Review 19, 234.¹¹²⁾

Náboženské cítění je nejčastěji napadáno projevy, které spadají pod ochranu čl. 10 Úmluvy. Svobodu projevu je důležité chránit, neboť právě ona je oním základním kamenem demokracie, který přispívá k rozvoji pluralismu a společnosti jako takové. Díky svobodě projevu můžeme dát možnost vzniku debatě o těch nejvíce šokujících myšlenkách, neboť právě otevřenou debatou lze nejlépe ukázat nadřazenost demokratických hodnot nad těmi nedemokratickými. Férová argumentace v otevřené diskuzi je totiž demokratičtějším prostředkem k zachování základních demokratických hodnot, než jakými jsou zákazy a represe.Benátská komise (n 2) 11.¹¹³⁾

Jednou z možností, jak chránit náboženské cítění při současném zachování svobody projevu, je učit společnost odpovědnému uplatňování tohoto práva. Stát může vytvářet ve společnosti takovou kulturu, kde každý jedinec bude sám vyhodnocovat svůj zamýšlený projev a uplatňovat na sebe autocenzuru, která zajistí, že výkonem práva na svobodu projevu bude respektovat práva jiných a nezasáhne do nich.Ibidem, 17.¹¹⁴⁾ „Zdržet se vyslovení určitých výroků může být naprosto přijatelné, když se to děje z důvodu, aby nebyly bezdůvodně zraněny city jiných osob, a je zjevně nepřijatelné, když se tak děje ze strachu z násilných reakcí.“Ibidem.¹¹⁵⁾

Dalším mimoprávním prostředkem ochrany náboženského cítění může být podpora dialogu mezi osobami s náboženským vyznáním, osobami bez náboženského vyznání a médii. Tento dialog by mohl být podporován různými doporučeními vydávanými státem a vzdělávacími kurzy, které zároveň pomohou vytvářet kulturu, kde bude etika komunikace na vysoké úrovni, jak jsem již nastínil v předchozím odstavci. Vzájemný dialog mezi skupinami napomůže pochopení druhé skupiny, zejména jejích postojů a přesvědčení, což by mělo napomoci empatii a následné vzájemné toleranci. Po určité době by se společnost mohla dostat na takovou úroveň, kde by bylo možné pokojně vyjadřovat jakékoli myšlenky bez ohledu na to, jak moc negativní jsou.Ibidem, 17–18.¹¹⁶⁾

Mimoprávní prostředky ochrany náboženského cítění mají za cíl zejména najít rovnováhu mezi svobodou projevu a respektováním práv druhých. Výhodou těchto prostředků je, že vznikajícím nebo hrozícím problémům aktivně předchází, kdežto právní úprava často řeší až vzniklý následek, a nikoli příčinu samotnou (pokud pominu skutečnost, že právní úprava může mít zastrašující efekt, a tím tedy částečně řeší i příčinu). Díky aktivnímu předcházení vznikajícím či hrozícím konfliktům mimoprávními prostředky navíc stát nemusí vůbec zasáhnout do práv jednotlivců zaručených Úmluvou, tyto mimoprávní prostředky jsou flexibilnější, podporují sociální soudržnost společnosti a jsou ekonomicky efektivnější než následné soudní spory.

Kromě toho, podpora konstruktivní diskuze, komunikační etika, podpora vzájemného dialogu a porozumění jsou demokratičtějšími prvky než jakýkoli zákonem stanovený zákaz či příkaz, a proto by měly dle mého názoru předcházet prostředkům právním.

Závěr

V tomto článku jsem se zabýval ochranou náboženského cítění věřících a pozitivními závazky státu k této ochraně vycházejícími z Úmluvy v kontextu případu Dominika Duky proti brněnským divadlům. Jako výzkumné téma byla zvolena otázka, zda má stát pozitivní závazek chránit náboženské cítění věřících a za tím účelem omezovat svobodu projevu, a to s ohledem na případ Dominika Duky proti brněnským divadlům.

Zejména analýzou judikatury ESLP jsem dospěl k závěru, že státy mají povinnost (pozitivní závazek) zajistit náboženský smír ve společnosti a pokojné užívání práv dle čl. 9 Úmluvy a také soužití všech náboženství ve společnosti. ESLP při hodnocení, zda je určitý projev přípustný, nebo zda takový projev již neoprávněně zasáhl do náboženského cítění věřících, zkoumá zejména účel projevu, tedy zda primárním cílem bylo urazit nebo zesměšnit, či zda měl projev rozvinout či přispět veřejné debatě o určitém problému. Přitom je také důležité, jakým způsobem byla myšlenka vyjádřena, tedy zda se nejednalo o pohrdavý tón.

V kontextu kauzy Dominika Duky proti brněnským divadlům jsem dospěl k závěru, že i české soudy potvrdily, že stát má určité pozitivní závazky k ochraně náboženského cítění, nicméně zároveň dospěly k závěru, že zásah do náboženského cítění v tomto kontextu nedosáhl takové intenzity, aby vyžadoval zásah státu na základě jeho pozitivních závazků.

Současně se dají z rozhodování ESLP vysledovat určité závěry týkající se toho, jakým projevům poskytuje ESLP větší ochranu a jakým méně. To souvisí zejména s otázkou prostoru pro uvážení. To, jak široký prostor pro uvážení státu náleží, záleží na typu projevu, o jehož omezení se jedná. ESLP nechává malý prostor pro uvážení státu v případech politického nebo odborného projevu. Širší prostor pro uvážení dává ESLP státům v oblasti regulace reklamy nebo komerčních projevů. Z judikatury lze také vysledovat, že právě komerčním projevům a reklamám poskytuje ESLP menší míru ochrany než naopak projevu politickému nebo odbornému, kde je státům dán menší prostor pro uvážení. ESLP dále při rozhodování bere ohled na sankci za omezení projevu, libovůli a odůvodnění státních orgánů anebo také na skutečnost, zda byl projev přístupný široké veřejnosti, či nikoli.

Zároveň jsem představil i ustanovení českého právního řádu, jimiž Česká republika může naplňovat své pozitivní závazky k ochraně náboženského cítění. Ve většině případů jsem nicméně dospěl k závěru, že tato ustanovení byla do českého právního řádu zavedena primárně z jiných důvodů. Tato ustanovení jsou nicméně možným nástrojem, kterým se věřící mohou bránit zásahu do jejich náboženského cítění.

Téma tohoto článku považuji za stále aktuální a důležité, neboť nejen v celé Evropě je hledání hranic a pravidel pro omezování svobody projevu ve prospěch náboženského cítění velkým tématem. Pro soudní orgány na národní i nadnárodní úrovni a státní orgány je velkou výzvou správně určit hranici mezi svobodou projevu a ochranou náboženského cítění, přičemž najít tuto hranici je důležité také pro zachování sociálního smíru ve společnosti. Díky případu Dominika Duky se toto téma dostalo na přední pozice diskutovaných problémů i v České republice a je zejména na české odborné veřejnosti a soudech, jak se k této otázce postaví.