Osnova
Reklama
Rozšířená osnova
Zmocňovací zákonodárství nastává, když je zákonodárná pravomoc na základě zmocnění delegována na jiný orgán státní moci, obvykle orgán moci výkonné.KYSELA, Jan. Zákonodárství bez parlamentů: delegace a substituce zákonodárné pravomoci. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta v nakl. IFEC, Beroun, 2006. ISBN 80-85889-78-1, s. 34.1) Zmocňovacím zákonem označujeme normativní akt zákonodárného orgánu, kterým deleguje svou pravomoc na výkonnou moc, zpravidla na vládu.
Takový normotvorný proces by měl být logicky rychlejší a efektivnější než klasický. Častěji se využívá v mimořádných situacích, protože umožňuje výkon státní moci v souladu s právem i během krizových stavů.Tamtéž, s. 24-25.2) Tento proces však nese riziko zneužití moci a narušení principu dělby moci. Aby k tomu nedocházelo, národní ústavy obvykle stanovují přesné hranice a podmínky pro zmocňovací zákonodárství.
Zmocňovací zákonodárství bylo využíváno také v první Československé republice, zejména k řešení hospodářské krize a k posílení obrany státu během vyhrocené mezinárodní situace.VOJÁČEK, Ladislav; SCHELLE, Karel a KNOLL, Vilém. České právní dějiny. 3. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2016. ISBN 978-80-7380-575-3, s. 428.3)
Ústavním základem takové praxe se stal § 55 zák. č. 121/1920 Sb. z. a n., Ústavní listina republiky československé, který umožňoval moci vládní a výkonné vydávání nařízení pouze k provedení určitého zákona a v jeho mezích. Ústava již neuváděla, že by vláda mohla vydávat nařízení v oblastech vyžadujících zákon. Přesto československá vláda již od roku 1920 používala poměrně široce formulované zmocňovací zákony, které na ni delegovalo Národní shromáždění. Měla při tom oporu ve výkladu ústavního právníka Jiřího Hoetzela, který byl jedním z tvůrců ústavy.LANGÁŠEK, Tomáš. Ústavní soud ČSR a zmocňovací zákony. In: LANGÁŠEK, T. (ed.), Ústavní soud Československé republiky. 90 let od jeho ustavující schůze. Sborník z příspěvků z kolokvia konaného na půdě Ústavního soudu v Brně dne 15. listopadu 2011. Brno: Ústavní soud, 2012, s. 38-54. ISBN 978-80-87687-01-7, s. 153-154.4)
Praxe zmocňovacího zákonodárství se fakticky stala problematickou až v listopadu 1922, kdy se k ní vyjádřil Ústavní soud. V obligatorním přezkumu opatření Stálého výboru č. 450/1920 Sb. z. a n., o inkorporaci Vitorazska a Valčicka, vyslovil právní názor o neústavnosti široké delegace zákonodárné pravomoci na vládu. Za problematický označil § 4 opatření, podle kterého mohla vláda vydávat nařízení i v těch situacích, pro něž by jinak bylo třeba vydat zákon, navíc v něm nebyl vytyčen okruh problematiky, kterou mohlo nařízení v mezích zákona upravit.ŠEJVL, Michal. Delegace zákonodárné moci a meziválečný československý ústavní soud. Právník. 2011, roč. 160, č. 11, s. 919-939, s. 919-921.5)
Proti takové ústavněprávní argumentaci se ostře vymezil Jiří Hoetzel, který vycházel z dnes již překonaných představ, že zákonodárce je omezen pouze tím, co mu ústava vysloveně zakazuje, a že meze zmocnění nemusí být v zákoně vůbec stanoveny. Svůj názor publikoval v obsáhlém článku „Ústavní soud a §§ 6 a 55 ústavní listiny“, publikovaném v deníku Čas, čímž rozpoutal několikaleté spory o výklad ústavy. Hoetzelův názor o přípustnosti nejprve podpořil i František Weyr, později se však přidal k zastáncům stanoviska ústavního soudu, mezi které patřil zejména tehdejší tajemník ústavního soudu Jaroslav Krejčí.Tamtéž, s. 922-924.6) Teoretici na sebe navzájem reagovali různými články, ve kterých se často dovolávali stanovisek zahraniční právní vědy.KYSELA, 2012, s. 101.7)
Diskuse v podstatě utichla po roce 1928 a nanovo se rozproudila po tom, co Nejvyšší soud a Nejvyšší správní soud roku 1937 navrhly zrušení částí určitých zmocňovacích zákonů.LANGÁŠEK, 2012, s. 157.8) O návrhu však neměl kdo rozhodnout až do 10. května 1938, protože od roku 1931, kdy skončilo první funkční období ústavního soudu, bylo z politických důvodů jmenování soudců protahováno. Vláda se obávala osudu zmocňovacích zákonů a nařízení na jejich základě a potřebovala čas na vypracování ústavního sanačního zákona. Nakonec však řízení nebylo dokončeno.LANGÁŠEK, Tomáš. Ústavní soud Československé republiky a jeho osudy v letech 1920–1948. Plzeň: Aleš Čeněk, 2011. ISBN ISBN 978-80-7380-347-6, s. 180-197.9)
I v těžkých ekonomických a politických podmínkách, ve kterých se meziválečné Československo nacházelo, si zákonodárství našeho státu jako jedno z mála v Evropě zachovalo svůj demokratický charakter, ačkoli i v něm docházelo k posilování pravomocí orgánů moci výkonné na úkor orgánů moci zákonodárné.VOJÁČEK, Ladislav; TAUCHEN, Jaromír a KOLUMBER, David. České právní dějiny do roku 1989. Brno: Masarykova univerzita, 2024. ISBN 978-80-280-0517-7, s. 153.10)
Ještě za účinnosti prozatímní ústavy (zák. č. 37/1918 Sb. z. a n.), která svěřovala zákonodárnou moc do rukou parlamentu, byl schválen zákon o mimořádných a přechodných ustanoveních na Slovensku. Na základě něj získal vládou jmenovaný zmocněnec rozsáhlé a ne přesně vymezené pravomoci k vydávání nařízení k začlenění Slovenska do nově vzniklé republiky. K platnosti zmocněncem vydaných nařízení stačil pouze jeho podpis. V důsledku tohoto řešení se však vyskytlo mnoho problémů, neboť zvláštní zmocněnec, kterým byl jmenován Vavro Šrobár jako ministr s plnou mocí pro správu Slovenska, často zasahoval do kompetence ostatních rezortních ministrů a do všech oblastí veřejného života.ZÁVACKÁ, Katarína. Zmocňovacie zákonodarstvo v Československu v období rokov 1918-1939. In: SCHELLE, Karel (ed.). Aktuální otázky českého a československého konstitucionalismu : sborník příspěvků z vědecké konference věnované prof. JUDr. Bohumilu Baxovi. Brno: Masarykova univerzita, 1993, s. 255-260. ISBN 80-210-0619-6, s. 255-257.11)
V roce 1920 přijalo Národní shromáždění zákon o opatření k úpravě mimořádných hospodářských nebo zdravotních poměrů způsobených válkou, který se ustanovením ústavy o zmocňování vlády vymykal. K platnosti nařízení bylo potřebné usnesení vlády schválené prezidentem republiky a dodatečné schválení zákonodárným sborem,Tamtéž, s. 257-258.12) účinnost zákona to však nijak neomezovalo. Oblasti, ve kterých zákon opravňoval vydávání nařízení s mocí zákona byly formulovány velmi obecně. Zákon také opravňoval vládu vydávat nařízení i tam, kde by jinak bylo potřeba zákona.KYSELA, 2006, s. 99.13) Vládní nařízení mohla mj. dočasně omezovat nebo dokonce rušit ústavně zaručené svobody.ZÁVACKÁ, 1993, s. 258.14) Dalším problémem bylo, že neobsahoval žádné časové omezení. Tato skutečnost se však stala problémem až po tom, co se k širokému zmocňovacímu zákonodárství negativně vyjádřil Ústavní soud roku 1922. Reakcí vlády na tento nález bylo přijetí směrnice v květnu 1923, která mimo jiné stanovila, že zmocňovací doložky se mají přijímat jen v nevyhnutelných případech. I přesto směrnice nebyla dodržována.ŠEJVL, 2011, s. 922.15)
Zákon o mimořádné moci nařizovací z roku 1933 byl vydán za účelem řešení hospodářské krize. Opět bylo stanoveno že k účinnosti zmocňovacího zákona je nutný podpis prezidenta a povinnost předložit jej zpětně ke schválení oběma komorám,KYSELA, 2006, s. 103.16) na druhou stranu kdyby Národní shromáždění nechtělo schválit nařízení podle tohoto zákona, muselo tak učinit nadpoloviční většinou všech poslanců i senátorů, tedy postupem pro změnu ústavního zákona.ŠEJVL, 2011, s. 929.17) To za neústavní označil i Jiří Hoetzel.HOETZEL, Jiří. Československé správní právo. Část všeobecná. 2. vyd. Praha: Melantrich, 1937, s. 57.18) Oproti předešlým zmocňovacím zákonům zde již bylo pamatováno na časové omezení působnosti, protože měl platit jen 5 měsíců. Nakonec byl však neustále prodlužován, a to až do konce června 1937, přičemž pravomoci vlády byly novelami ještě více rozšiřovány.ROUBÍKOVÁ, Petra. Sociální zákonodárství v českých zemích v letech 1918-1948. Disertační práce. Praha: Univerzita Karlova Právnická fakulta, 2021, s. 193-195.19)
Tento zákon o obraně státu reagoval na vyhrocenou mezinárodněpolitickou situaci. Jeho účinnost byla vázána na dobu branné pohotovosti státu, kterou vyhlašovala a ukončovala vláda, nebo na situace ohrožení suverenity a celistvosti státu. Vláda měla podle zákona široké zmocnění k úpravě mimořádných poměrů a odpovídala za přípravu a zabezpečení státu, cíle ozbrojených sil apod.ZÁVACKÁ, 1993, s. 258.20) Zákon také zavedl problematický pojem „státně nespolehlivá osoba,“ který vedl k diskriminaci. Takto příslušnými úřady označené osoby nesměly provozovat ani pracovat v podnicích strategického významu. Rozhodnutí o tom, kdo byl označen za nespolehlivého, nemuselo být odůvodněno a nebylo podrobeno soudnímu přezkumu.Zákon o obraně státu. Online. Iuridictum. 2008. Dostupné z: https://iuridictum.pecina.cz/w/Z%C3%A1kon_o_obran%C4%9B_st%C3%A1tu. [cit. 2024-11-19].21)
Místo, kde se právo setkává s lidmi.
