Osnova
Reklama
Zásada pacta sunt servanda (v českém překladu: úmluvy se musí dodržovat) patří mezi základní princip závazkového práva. Znamená, že strany smlouvy jsou vázány podmínkami své dohody a musí plnit své smluvní závazky.Pacta sunt servanda: Definition, Example and Related Terms [online]. contracthound.com. [cit. 21. 10. 2025]. https://contracthound.com/contract-terminology/pacta-sunt-servanda/1) Zásada byla formulována jako obecné pravidlo závaznosti smluv až ve středověku, ale její kořeny nalezneme paradoxně v opačné zásadě římského práva nuda pactio obligationem non parit (v českém překladu: pouhá dohoda nezakládá závazek)Pokol, B. Digesta v českém překladu [online]. academia.edu. 2022. [cit. 1. 11. 2025]. https://www.academia.edu/67658912/Digesta_v_%C4%8Desk%C3%A9m_p%C5%99ekladu2), která byla formulována klasickým právníkem Ulpianem. Teprve kodexy kanonického práva ve 13. století začaly tuto zásadu narušovat a postupně ji překonávat. Římské právo tedy nikdy nedospělo k principu všeobecné závaznosti dohod a stejně tak ani k obecným pravidlům obligačního práva.Bělovský, P. Kořeny zásady pacta sunt servanda v římském právu [online]. academia.edu. 2019. [cit. 1. 11. 2025]. https://www.academia.edu/44192700/Kořeny_zásady_pacta_sunt_servanda_v_římském_právu3)
V nejstarším období římského práva bylo smluvní právo značně formalistické a pouze určité typy právních jednání byly považovány za právně závazné.Tuori, K. Pacta sunt servanda [online]. researchgate.net. 2023. [cit. 21. 10. 2025]. https://www.researchgate.net/publication/371185670_Pacta_sunt_servanda4) Právě proto, že se římské právo drželo pevně stanovených typů závazků, se v něm myšlenka obecné závaznosti dohod nikdy neprosadila. Tento přístup vycházel ze statického charakteru tradičního ius civile a z kazuistické i procesní povahy celého právního systému. Ius civile bylo Římany vnímáno jako součást jejich kulturního dědictví a odkaz zakladatelů římské obce, a proto se jeho normy a instituty v podstatě neměnily.Bělovský. Kořeny zásady pacta sunt servanda v římském právu.5)
Římské právo upravovalo závazky vznikající z různých právních důvodů. V klasickém římském právu byla sice vytvořena základní klasifikace závazků na kontrakty a delikty, avšak známá kvadripartice, doplněná o kvazikontrakty a kvazidelikty, se objevila až v justiniánské kodifikaci.Tamtéž.6)
Ve starověkém římském právu bylo rozlišováno mezi formálnějšími smlouvami (contractus) a méně formálními ujednáními (pacta). Například pactum nudum (holé ujednání) zpravidla nevytvářelo žalovatelný nárok (actio). Pakta nebo dohody samy o sobě tedy nebyly v římské právní praxi vymahatelné.Tuori. Pacta sunt servanda.7) V době Zákona dvanácti desek (Lex duodecim tabularum) se pactum objevovalo spíše jako prostředek k odstranění ručení za krádež či urážku, nikoliv jako základ závazkového vztahu.Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M. Římské právo. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 259.8)
V období římské republiky pak došlo v tomto směru k významnému posunu. S rozvojem společnosti, hospodářství a obchodu začala být závazná i taková ujednání, která vycházela pouze ze vzájemného souhlasu stran (consensus), bez nutnosti dodržet formální náležitosti vyžadované starším ius civile. K této změně přispělo zejména zavedení formulového procesu zákonem Aebutiovým (patrně v polovině 2. století př. n. l.), kterým praetor získal diskreční pravomoc při vytváření nových žalob (actiones). Tak byl nahrazen dřívější formální legis actiones (legisakční proces).Bělovský. Kořeny zásady pacta sunt servanda v římském právu.9)
S rozvojem praetorského práva začal tedy praetor poskytovat právní ochranu i některým neformálním dohodám a pactazískala větší význam. Tyto dohody byly označovány jako pacta vestita. Mezi ně patřila například pacta adiecta (dodatky ke smlouvám), pacta praetoria (dohody chráněné praetorem) a pacta legitima (dohody uznané císařskými konstitucemi).Kincl, Urfus, Skřejpek. Římské právo, s. 259.10)
Uznání neformálních kontraktů znamenalo v rámci vývoje římského práva zásadní zlom. Tyto úmluvy nejen zjednodušily a urychlily právní jednání, ale také umožnily jejich uzavírání na dálku či prostřednictvím zástupce, což bylo u formálních, zejména verbálních kontraktů, vyloučeno.Bělovský. Kořeny zásady pacta sunt servanda v římském právu.11)
Základem uznání závaznosti neformálních dohod byla vzájemná důvěra a poctivost (fides), tedy jednání v dobré víře (bona fides), s přesvědčením, že druhá strana své sliby splní a nebude jednat nepoctivě. Praetor proto začal poskytovat tzv. faktické žaloby (actiones in factum conceptae), které sice neměly oporu v tradičním a statickém ius civile, avšak vycházely ze skutečných společenských vztahů. Tím začal právně chránit závazky založené na důvěře a dobré víře smluvních stran. Důvěru navenek vyjadřoval právě consensus.Tamtéž.12)
Žaloby vztahující se k neformálním kontraktům byly označovány jako actiones bonae fidei (žaloby z dobré víry). Tyto prostředky poskytovaly soudci širší prostor při posuzování nároku. Mezi ně patřily zejména actio empti a actio venditi, na jejichž základě se vyvinula neformální kupní smlouva (emptio venditio), a dále actio locati a actio conducti, které se staly základem pro smlouvu nájemní (locatio conductio).Tamtéž.13)
Od 15. století začínal v právní vědě převládat názor, že i neformální pactum může být žalovatelným závazkem, ale až teprve na přelomu 16. a 17. století, pod vlivem přirozenoprávního myšlení a humanistické právní vědy, se ustálil názor uznávající obecnou závaznost dohod a překonávající římskou zásadu nuda pactio obligationem non parit. K rozvoji zásady pacta sunt servanda tak zásadně přispěla až právní nauka tohoto období. Její normativní přijetí pak lze vysledovat až v soukromoprávních kodifikacích 19. století pod vlivem přirozenoprávní doktríny.Tamtéž.14)
Vedlejší úmluvy připojované ke smlouvám, zejména ke koupi a prodeji, byly označovány jako pacta adiecta. K těm měl soudce povinnost v řízení přihlížet. Obecně platilo, že z pacta sice nevznikala přímá žaloba (actio), ale byly uznávány jako dostatečné pro účinnou obranu, například prostřednictvím námitky (exceptio).Kincl, Urfus, Skřejpek. Římské právo, s. 259.15) Přestože tedy pakta nebyla přímo vymahatelná, postupem času si získala určitou právní váhu. Jejich žalovatelnost se defnitivně ustálila až v právu justiniánském.Bělovský. Kořeny zásady pacta sunt servanda v římském právu.16)
Pacta praetoria byla již žalovatelná přímo a stala se doplňkem soustavy kontraktů. Ta představovala důležitý krok k uznání obecné závaznosti smluv a dohod.Kincl, Urfus, Skřejpek. Římské právo, s. 259.17) Nejznámější z nich byl slib dlužníka, že dluh zaplatí k určitému dni (constitutum debiti). Tato úmluva zakládala novou žalobu, tzv. actio de pecunia constituta, která doplňovala žalobu z hlavního závazku. Věřitel tak získával další právní prostředek k vymáhání plnění. Podstatou constitutum debiti bylo, že dlužník, který slíbil zaplatit, byl právně vázán, i když původní dluh již zanikl nebo nebyl jinak vymahatelný. Tak se posiloval princip, že sliby a dohody je nutno dodržet, protože dobrovolné ujednání stran zakládá závazek samo o sobě.Heyrovský, L. Dějiny a systém soukromého práva římského. Praha: J. Otto, 1910, s. 376.18)
Mezi další pacta praetoria patřila recepta, tedy neformální převzetí záruky či závazku. Šlo například o receptum argentarii (závazek bankéře), receptum nautarium, cauponum, stabulariorum (závazky lodníků, hostinských a majitelů stájí), nebo receptum arbitri (ujednání o rozhodci).Kincl, Urfus, Skřejpek. Římské právo, s. 259–260.19)
Pozdější vývoj římského práva, zejména v době císařství, přinesl vznik tzv. pacta legitima, tedy dohod, které se staly žalovatelnými na základě císařské zákonodárné činnosti. Patřil sem například neformální slib věna (pollicitatio dotis) a darovací slib (pactum donationis).Tamtéž, s. 260.20)
Darování (donatio) bylo chápáno jako dobrovolné a bezplatné rozmnožení majetku obdarovaného, při němž dárce zmenšuje své vlastní jmění. Císař Justinián roku 530 povolil možnost odvolání daru pouze z přesně vymezených důvodů, například pro hrubé urážky nebo ohrožení života dárce, čímž nepřímo posílil závaznost darovacích úmluv.Tamtéž, s. 261.21)
Místo, kde se právo setkává s lidmi.
