Procesní zásada neopakovatelnosti se poprvé vymezuje v procesu legisakčním, skutečného významu ovšem nabývá v procesu formulovém.KINCL, J., URFUS., V., SKŘEJPEK, M. Římské právo. Praha: C.H. Beck, 1995, s. 122.¹⁾ Litiscontestace, na které je uplatnění zásady závislé, získala přesně vymezenou strukturu, nemohlo tedy být rozporu o jejích novačních účincích. Vzniklá novatio necessaria proměnila hmotněprávní nárok na nárok procesněprávní, čímž byly původní práva a povinnosti definitivně zkonzumovány.KINCL, J., URFUS., V., SKŘEJPEK, M. Římské právo. Praha: C.H. Beck, 1995, s. 123.²⁾ Podstatu konzumpce práva výstižně popisuje Gai Inst. 3, 180:

„Tollitur adhuc obligatio litis contestatione, si modo legitimo iudicio fuerit actum. nam tunc obligatio quidem principalis dissoluitur, incipit autem teneri reus litis contestatione. sed si condemnatus sit, sublata litis contestatione incipit ex causa iudicati teneri. et hoc est, quod apud ueteres scriptum est ante litem contestatam dare debitorem oportere, post litem contestatam condemnari oportere, post condemnationem iudicatum facere oportere.“„Obligace zaniká také litiskontestací, ovšem bude-li se projednávat v řízení legitimním. Tehdy se totiž hlavní obligace sice ruší, ale žalovaný začne být zavázán z litiskontestace. Je-li však odsouzen, odpadá závazek z litiskontestace a (žalovaný) začne být vázán z titulu věci rozsouzené. A to je pravidlo, které staří (právníci kdysi) zapsali takto: že před litiskontestací má dlužník plnit, po litiskontestaci, že má být odsouzen, po odsouzení že má vykonat to, k čemu byl odsouzen.“³⁾Gai Inst. 3, 180. Citováno dle: https://www.thelatinlibrary.com/gaius3.html#180. [online]. Překlad dle: GAIUS. Institutionum commentarii quatuor; Přeložil: KINCL, J. Gaius: Učebnice práva ve čtyřech knihách. Plzeň: Aleš Čeněk, 2007. s. 229, 230.⁴⁾

Na tomto místě se jeví jako vhodné poznamenat, že ne všechna řízení musela dojít do stádia rozsudku, případ mohl zaniknout uplynutím doby, po kterou nedošlo k rozhodnutí. Ta podle lege Iulia iudiciaria činila 1,5První zákonná úprava této lhůty, není jasné, zda fungovala již před jeho vydáním, nebo se jednalo i procesní, nejen zákonnou novinku. (THOMAS, Y. Lex Iulia de iudiciis priuatis, Leporu. Leges Populi Romani, ed. Jean-Louis Ferrary a Philippe Moreau. [online] . Paris:IRHT-TELMA, 2007. URL: http://www.cn-telma.fr/lepor/notice477/.⁵⁾ roku od litiskontestace (tzv. mors litis). Dalším případem zániku před rozsouzením jsou případy Iudicium imperio continensRozsudek obsahující příkaz.⁶⁾, které bylo nutné ukončit během úřední periody magistráta, za kterého byly vzneseny, i z tohoto důvodu byla konzumpce vázána právě na procesní postup a nikoli na rozsudek samotný. SOMMER, O. Učebnice soukromého práva římského. I. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2011. s. 57.⁷⁾

Ona shodnost nemusí nutně spočívat v eadem actio, jak by se mohlo na první pohled zdát. Nosný důvod pro zamítnutí s odůvodněním agere de eadem re je shodný právní základ, nezbytná je tedy individuální kausa celého případu, nikoli obecné znaky. Je totiž možné žalovat stejnou osobu dvakrát o jeden dluh, ovšem ze dvou právních důvodů. Poprvé na uznání dluhu, v následujícím řízení na jeho vyplacení, případy jsou v mnoha znacích stejné, ovšem právní důvod se odlišuje. Dalším příkladem mohou být žaloby vindikační, kdy litiskontestace jedné nezabraňuje vznesení vindikace opačné ze strany žalovaného, který ve sporu prohrál, ovšem i v tomto případě dojde k zamítnutí. Pokud jako příklad uvedeme žalobu o určení vlastnictví, v případě první žaloby se jednalo o právo žalobce, zatímco v druhém se bude jednat o právo tehdejšího žalovaného. Litiskontestace si s takovou situací nedokáže poradit, nejedná se totiž o agere de eadem re, ale o eadem questio, tedy otázku stejného právního poměru, která je vyloučena na základě právní moci rozsudku. Konzumpčními účinky byly stiženy také žaloby podané ve stejnou dobu, tedy konkurenčně, první z nich, která dospěla k litiskontestaci, zamezila možnost projednávání ostatních z nich. Jediný opravný prostředek tedy představuje preatorské restitutio in integrum. Ke změně došlo v právu poklasickém a justiniánském, kdy se okamžik konzumpce přenesl až k momentu uspokojení, tedy k právní moci rozsudku. SOMMER, O. Učebnice soukromého práva římského. I. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2011. s. 57-59.⁸⁾

Formulový proces, který vytlačil proces legisakční, začal od roku 30 př. n. l., kdy Augustus obdržel od Senátu pravomoc rozhodovat o odvolání z rozsudků správců provincií, postupně oslabovat. Následný vznik procesu cognitio extra ordinem, uplatňovaného v Římě, se tedy stal jedním z hlavních důvodů, proč předešlé procesy, a s nimi i litiskontestace, zanikly. Procesní zásada se vtělila do námitek exceptio rei iudicatae a exceptio rei in iudicium deducate.SKŘEJPEK, M. Římské soukromé právo. Systém a instituce. Plzeň: Aleš Čeněk, 2011. s. 276, 277. ⁹⁾ Na tento přerod procesu upozorňuje také Gai Inst. 4, 108:

„Alia causa fuit olim legis actionum. nam qua de re actum semel erat, de ea postea ipso iure agi non poterat; nec omnino ita, ut nunc, usus erat illis temporibus exceptionum.“„Jinak tomu bylo kdysi s legisakcemi: neboť o té věci, o které se jednalo jednou, nebylo ze samého práva možno jednat později (znovu). Také se v těchto dobách vůbec nepoužívalo námitek tak, jako nyní.“¹⁰⁾Gai Inst. 4, 108. Citováno dle: https://www.thelatinlibrary.com/gaius4.html#108. [online]. Překlad dle: GAIUS. Institutionum commentarii quatuor; Přeložil: KINCL, J. Gaius: Učebnice práva ve čtyřech knihách. Plzeň: Aleš Čeněk, 2007. s. 286, 287. ¹¹⁾

Jak je zmíněno výše a jak poukazuje Gaius ve své učebnici, zásada se vtělila do námitky vznesené právě v průběhu procesu cognitio extra ordinem. Ve fragmentu Gai Inst. 4, 107 jsou vyloženy podmínky k jejímu legitimnímu uplatnění:

„Si uero legitimo iudicio in personam actum sit ea formula, quae iuris ciuilis habet intentionem, postea ipso iure de eadem re agi non potest, et ob id exceptio superuacua est; si uero uel in rem uel in factum actum fuerit, ipso iure nihilo minus postea agi potest, et ob id exceptio necessaria est rei iudicatae uel in iudicium deductae“.„Bylo-li naproti tomu před legitimním soudem vedeno řízení na základě žaloby osobní (a sice) podle té formule, jež má intenci „podle práva koncipovanou“, nelze ze samého práva zažalovat později tutéž věc (znova) a z toho důvodu je námitka zbytečná. Jestli se však řízení vedlo na základě žaloby věcné a nebo formule „podle skutečnosti koncipované“, je nicméně ze samého práva možné žalovat (znovu) a z toho důvodu je „námitka věci rozsouzené“ či „věci na soud vznešené“ (zase) nutná. “¹²⁾.Gai Inst. 4, 107. Citováno dle: https://www.thelatinlibrary.com/gaius4.html#107. [online]. Překlad dle: GAIUS. Institutionum commentarii quatuor; Přeložil: KINCL, J. Gaius: Učebnice práva ve čtyřech knihách. Plzeň: Aleš Čeněk, 2007. s. 286, 287.¹³⁾

Součástí převtělení soudního procesu do modernější podoby bylo také umožnění apelací. Při uplatnění opravného prostředku se pozastavují účinky rozsudku. Zásada ne bis de eadem re byla tedy rozšířena i na všechny řádné opravné prostředky. Jako prostředek mimořádný se potom nabízelo obracení se (supplicatio) na císaře, který měl pravomoc udělovat milost, či zmírňovat tresty.SKŘEJPEK, M. Římské soukromé právo. Systém a instituce. Plzeň: Aleš Čeněk, 2011. s. 276, 277.¹⁴⁾