Reklama
Rozšířená osnova
Trestní právo procesní je ovládáno zásadami, které obsahuje zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „TŘ“) v ust. § 2. Jedná se o vůdčí a základní ideje, které tvoří podstatu trestního práva procesního. Pomáhají při interpretaci norem zde obsažených a zároveň i jejich správné aplikaci. Některé ze zásad jsou odrazem ústavních norem.KMEC Jiří. In DRAŠTÍK, Antonín a kol. Trestní řád. I. díl. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2017, s. 8 (§ 2).1)
Důležité jsou také pro zákonodárce, který je musí mít při úvahách o novelizaci TŘ neustále na paměti. V případě přijetí norem, které jsou s tímto požadavkem v rozporu se pak otevírá prostor pro působení negativního zákonodárce, tedy Ústavního soudu dle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky. Jde pak o abstraktní kontrolu ústavnosti. Pokud zákonodárce přijme novelu, která není úplně v souladu se zásadami TŘ, projeví se to pak jako výjimka z těchto zásad (např. dohoda o vině a trestu).MULÁK, Jiří. Základní zásady trestního řízení a právo na spravedlivý proces. Praha: Leges, 2019, s. 85.2)
Zásady na sebe vzájemně navazují a prolínají se. Zároveň představují základní úkoly v rámci trestního řízení.ŠÁMAL Pavel. In ŠÁMAL, Pavel. Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C.H. Beck, 2013, s. 19 (§ 2).3) Pro zásady (v jakémkoliv právním odvětví) neplatí, že pokud se dostanou do kolize, uplatní se jen jedna z nich. Dochází k jejich poměřování, aby se obě dotčené zásady mohly uplatnit co nejvíce. Aplikuje se test proporcionality (v podobě příkazu k optimalizaci).MELZER, Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 2. vyd. Praha: C.H. Beck, 2011, s. 60.4)
Zásada legality je obsažena v ust. § 2 odst. 3 TŘ a má následující znění: „Státní zástupce je povinen stíhat všechny trestné činy, o nichž se dozví, pokud zákon, přímo použitelný předpis Evropské unie nebo vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, nestanoví jinak.“ Povinnost stíhat obsahuje řadu dílčích kroků, které provádí orgány činné v přípravném řízení. Jedná se o povinnost činit opatření k odhalení trestných činů a ke zjištění jejich pachatelů, přijímat oznámení o trestných činech a objasňovat a prověřovat skutečnosti nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin (§ 158 odst. 1 až 4 TŘ). Dále se jedná o povinnost zahájit trestní stíhání (§ 160 odst. 1 TŘ). A konečně povinnost státního zástupceK legální definici státního zástupce viz ust. § 12 odst. 5 trestního řádu.5) podat obžalobu na obviněného u soudu (§ 176 TŘ), resp. podat soudu návrh na potrestání (§ 179c odst. 2 písm. a TŘ) či podat soudu návrh na schválení dohody o vině a trestu (§ 175b TŘ). Poslední uvedená povinnost představuje nejdůležitější projev zásady legality.ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní právo procesní. 4. přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 103.6)
Tato zásada má svůj odraz také v zákoně č. 283/1993 Sb. o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, konkrétně v ust. § 4. Tato zásada však nastupuje jedině tehdy, pokud jsou splněny všechny důvody uvedené v zákoně (§ 2 odst. 1 TŘ).ŠÁMAL Pavel. In ŠÁMAL, Pavel. Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C.H. Beck, 2013, s. 25 (§ 2).7)
V souvislosti se zásadou legality vyvstává otázka, zda tato zásada váže pouze státního zástupce nebo i policejní orgány. Řešení spočívá ve zvolené metodě výkladu ust. § 2 odst. 3 TŘ. Pokud bychom vycházeli z jazykového výkladu, nutně bychom došli k závěru, že je zásadou legality de lege lata vázán pouze státní zástupce. Pokud ale aplikujeme další metody výkladu, zejm. analogii, logický výklad (argumentum a maiori ad minus) nebo systematický výklad, závěrem bude, že se zásada legality vztahuje jak na státního zástupce, tak i na policejní orgány (viz § 157 odst. 1, § 158 odst. 1-3, § 164 odst. 1 TŘ).ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní právo procesní. 4. přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, s. 102; MULÁK, Jiří. Základní zásady trestního řízení a právo na spravedlivý proces. Praha: Leges, 2019, s. 151.8) TŘ obsahuje legální definici orgánů činných v trestním řízení v § 12 odst. 1: „Orgány činnými v trestním řízení se rozumějí soud, státní zástupce a policejní orgán.“ Z logiky věci plyne, že nelze uvažovat o tom, zda je zásadou legality vázán taktéž i soud, protože se jedná o zcela nezávislý a nestranný orgán.
Tuto zásadu je třeba odlišovat od zásady zákonnosti, která je obsažena v ust. § 2 odst. 1 TŘ a která v podstatě provádí čl. 2 odst. 2 a 3 Ústavy České republiky a dále navazuje na čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Jedná se o omezení stíhání obviněného „ve dvojím směru: a) musí se tak dít jen ze zákonných důvodů; b) stíhat ji je možné jen způsobem, který stanoví trestní řád.“KMEC Jiří. In DRAŠTÍK, Antonín a kol. Trestní řád. I. díl. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2017, s. 8 (§ 2).9)
Ze zásady legality existují výjimky dvojího druhu. První jsou případy, kdy státní zástupce nesmí stíhat trestné činy, a to ani kdyby chtěl.KMEC Jiří. In DRAŠTÍK, Antonín a kol. Trestní řád. I. díl. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2017, s. 10–11 (§ 2).10) Druhou výjimku představují případy, kdy státní zástupce sice trestné činy stíhat může, ale má diskreční pravomoc trestní stíhání nezahajovat. Tyto výjimky stanovuje buď mezinárodní smlouva nebo zákon. Relativně na pomezí stojí institut dočasného odložení trestního stíhání dle § 159b TŘ. Někteří autoři jej považují za další z výjimek ze zásady legalityTamtéž, s. 11.11), jiní nikoliv.MULÁK, Jiří. Základní zásady trestního řízení a právo na spravedlivý proces. Praha: Leges, 2019, s. 157.12)
Trestné činy nesmí státní zástupce stíhat v těchto případech:
Procesní exempce znamená nestíhatelnost pachatele trestného činu. Orgány činné v trestním řízení nemohou pro nějakou překážku takové osoby stíhat jako obviněné. Procesní exempce úzce souvisí s exempcí hmotněprávní, která představuje úplnou nebo částečnou beztrestnost. Je důležité tyto dva instituty odlišovat právě kvůli různým důsledkům. Uvedené dopadá zejména na vysoké státní činitele jako jsou prezident, poslanci a senátoři Parlamentu České republiky a poslance Evropského parlamentu. Například prezidenta České republiky je možné trestně stíhat jen pro dva ústavní delikty, kterými jsou vlastizrada a hrubé porušení Ústavy nebo jiné součásti ústavního pořádku dle čl. 65 odst. 1 a 2 Ústavy České republiky. Jedná se o hmotněprávní exempci. Pokud by se ale prezident dopustil trestného činu předtím, než se ujme svého úřadu, pak je možné jej stíhat za tento trestný čin do doby, než začne vykonávat funkci prezidenta. Poté by se jednalo o překážku v trestním stíhání a šlo by o procesní exempci do té doby, než svou funkci přestane vykonávat.JELÍNEK, Jiří. Trestní právo hmotné. Obecná část, zvláštní část. 8. aktualizované vydání. Praha: Leges, 2022, s. 92-94.13)
Zúžení jurisdikce České republiky mezinárodními smlouvami je dáno např. v důsledku některých „konzulárních smluv (…) o výlučné jurisdikci orgánů cizího státu ohledně některých trestných činů spáchaných např. na palubě cizích lodí, i když jsou na území našeho státu.“ŠÁMAL Pavel. In ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. § 1-139. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 92.14) U mezinárodních smluv je třeba určit o jaké vynětí z působnosti českých trestních zákonů se jedná. Může se jednat o vynětí z pravomoci orgánů činných v trestním řízení anebo z osobní působnosti. Obě kategorie mají různé důsledky. U první varianty nebude mít takové vynětí žádný vliv na trestní řízení. Ust. § 9 odst. 2 TZ se nepoužije a osobu stejně nebude možné stíhat. Druhá varianta předpokládá aplikaci ust. § 9 odst. 2 TZ je-li výslovně stanoveno, že se jedná jak o exempci hmotněprávní, tak i procesní.PROVAZNÍK Jan. In ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. Komentář. Praha: C.H. Beck, 2020, s. 117 (§ 11). 15)
Dalším případem, kdy nelze zahájit trestní stíhání, je neudělení souhlasu poškozeným. Jedná se o právo, které náleží každému poškozenému. Trestným činem pachatele bývají postiženy a dotčeny i další osoby, což zákonodárce zohledňuje. Poškozený nemusí být dotčen pouze trestně. Pokud souhlas není dán, pak je trestní stíhání nepřípustné (§ 11 odst. 1 písm. l TŘ). Poškozený také může svůj dříve výslovně udělený souhlas vzít zpět (nelze jej poté znovu udělit) a to až do doby, než se odvolací soud odebere k závěrečné poradě.JELÍNEK Jiří. In JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní zákoník a trestní řád s poznámkami a judikaturou. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže, zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, advokátní tarif. Podle stavu k 1.9.2022. 9. aktualizované vydání. Praha: Leges, 2022, s. 935 (§ 163).16)
Trestní stíhání je dále nepřípustné z důvodů uvedených v ust. § 11 a § 11a TŘ. V rámci těchto důvodů se lze zaměřit na dva časové momenty, které mají odlišné dopady na trestní stíhání. První variantou je, že se státní zástupce či policejní orgán o nějakém z těchto důvodů dozví před zahájením trestního stíhání. V takovém případě státní zástupce věc odloží dle ust. § 159a odst. 2 TŘ. Trestní stíhání tak ani není zahájeno. Některý či vícero důvodů pro nepřípustnost trestního stíhání se mohou objevit až po okamžiku zahájení trestního stíhání. V takovém případě státní zástupce postupuje dle ust. § 172 odst. 1 písm. d) TŘ. Trestní stíhání se zastaví. Uvedené se uplatní např. pokud je obviněný omilostněn či na něj dopadají kritéria amnestie, osoba zemřela či byla prohlášena za mrtvou nebo je trestně neodpovědná pro nedostatek věku atd.
Zásada oportunity představuje druhou výjimku ze zásady legality, kterou TŘ zná. Zásada oportunity dává státnímu zástupci možnost zastavit trestní stíhání dle ust. § 172 odst. 2 písm. c) TŘ. Z týchž důvodů může věc odložit podle ust. § 159a odst. 4. Projev této zásady lze nalézt i v dalších ustanoveních, jde např. o ust. § 172 odst. 2 písm. a) a b) TŘ, „popř. analogicky v § 159a odst. 3 TŘ nebo § 179c odst. 2 písm. i)“KANDOVÁ, Katarína. Zásada legality a zásada oportunity v českém trestním řízení. Disertační práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta, 2019, s. 41.17) TŘ.Tamtéž, s. 41.18)
Podle ust. § 159a odst. 4 TŘ může státní zástupce věc odložit, jestliže z výsledků prověřování vyplývá, že nastaly okolnosti uvedené v ust. § 172 odst. 2 písm. c). Ust. § 172 odst. 2 písm. c) řeší takové situace, kdy může státní zástupce trestní stíhání zastavit, jestliže vzhledem k významu a míře porušení nebo ohrožení chráněného zájmu, který byl dotčen, způsobu provedení činu a jeho následku, nebo okolnostem, za nichž byl čin spáchán, a vzhledem k chování obviněného po spáchání činu, zejména k jeho snaze nahradit škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu, je zřejmé, že účelu trestního řízení bylo dosaženo.
Výše uvedená ustanovení jsou procesním korektivem trestního bezpráví. Ust. § 159a odst. 4 TŘ představuje „specifický případ odložení věci“.ŠÁMAL Pavel. RŮŽIČKA Miroslav. In ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s, s. 2037 (§ 159a).19) Jedná se o „využití diskreční pravomoci státního zástupce (procesního korektivu oproti korektivu materiálnímu v § 12 odst. 2 TrZ) navazující na obdobnou úpravu v § 172 odst. 1 písm. c) vztahující se ovšem ke skončení věci.“Tamtéž, s. 2037.20) Ust. § 172 odst. 1 písm. c) obsahuje taxativní kritéria neúčelnosti.JELÍNEK Jiří. In JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní zákoník a trestní řád s poznámkami a judikaturou. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže, zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, advokátní tarif. Podle stavu k 1.9.2022. 9. aktualizované vydání. Praha: Leges, 2022, s. 920 (§ 159a).21)
Zákonodárce tak dává státnímu zástupci možnost uplatnit zásadu oportunity. Půjde o případy, kdy státní zástupce na základě jeho vnitřního přesvědčeníKOUDELKA Zdeněk. In KOUDELKA, Zdeněk a kol. Zákon o státním zastupitelství s komentářem a judikaturou. Praha: Leges, 2010, s. 17 (§ 4).22) a uvážení všech skutečností dospěje k závěru, že v daném případě není dán veřejný zájem na trestním stíhání obviněného.ŠÁMAL Pavel. RŮŽIČKA Miroslav. In ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s, s. 2037 (§ 159a).23) V tomto fakultativním oprávnění je upravena diskreční pravomoc, která představuje opak zásady legality.
Postup bude tedy následující. Trestní právo hmotné obsahuje materiální korektiv trestního bezprávní ve formě zásady subsidiarity trestní represe (§ 12 odst. 2 TZ). Na základě této zásady může státní zástupce dojít k závěru, že čin spáchaný pachatelem není trestným činem a nedochází tak k zahájení trestního stíhání.
Pokud se neuplatní zásada subsidiarity trestní represe (která má dle Nevyššího souduViz stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012.24) přednost před procesním korektivem), existuje zde ještě druhý korektiv ve formě zásady oportunity vyjádřené v ust. § 159a odst. 4 TŘ ve spojení s ust. § 172 odst. 1 písm. c). Ve fázi prošetřování dojde státní zástupce k závěru, že zde není přítomen veřejný zájem a věc z důvodu neúčelnosti trestního řízení zastaví. Procesní korektiv se uplatňuje tehdy, pokud trestný čin spáchán byl, byly naplněny znaky skutkové podstaty, ale absentuje veřejný zájem, proto se řízení zastavuje.
Doplňme, že může nastat situace, kdy veřejný zájem zcela nezanikl a je, byť i v nízké míře v daném případě přítomen. Pokud jsou k tomu splněny další podmínky, mohou se uplatnit tzv. odklony v trestním řízení,MULÁK, Jiří. Základní zásady trestního řízení a právo na spravedlivý proces. Praha: Leges, 2019, s. 155.25) které představují taktéž projev zásady oportunity, coby výjimky ze zásady legality.ŠČERBA, Filip. Alternativní tresty a opatření v nové právní úpravě. 2. vyd. Praha: Leges, 2014, s. 45.26) Na okraj uveďme, že jednotná definice odklonů v českém trestním právu ani v zahraničních právních řádech absentuje. Lze je ale vymezit tak, že se jedná o „odchylk[u] od typického, pravidelného průběhu trestního řízení, alternativa ke standardním postupům.“Tamtéž, s. 44.27) Odklony lze dále kategorizovat. V případě aplikace ust. § 172 odst. 1 písm. c) se bude jednat o prostý odklon, o kterém lze uvažovat při řešení bagatelních deliktů.Tamtéž, s. 45.28)
Uvedený postup byl a je předmětem kritiky. Ust. § 159a odst. 4 nesplňuje požadavek procesní ekonomie, protože pokud se neuplatní subsidiarita trestní represe, dojde k zahájení trestního stíhání, které je až poté zastaveno z výše uvedených důvodů.ŠÁMAL Pavel. RŮŽIČKA Miroslav. In ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s, s. 2044-2045 (§ 159a).29) Další námitkou je, že korektiv trestního bezpráví nejprve obsažený v trestním právu hmotném a poté v trestním právu procesním vytváří nesystematičnost a možnou obsolenci zásady oportunity.MULÁK, Jiří. Základní zásady trestního řízení a právo na spravedlivý proces. Praha: Leges, 2019, s. 141-142.30) Kritizována bývá i skutečnost, že obsah ust. § 172 odst. 2 písm. c) TŘ se v podstatě překrývá s ust. § 39 odst. 2 TZ, kde jsou stanoveny podmínky pro zhodnocení závažnosti daného trestného činu. Závěry o závažnosti jsou pak ukazateli o škodlivosti činu ve smyslu ust. § 12 odst. 2 TZ.JIŘÍČEK, Pavel. MAREK Tomáš. Řešení bagatelních deliktů. Praha: Leges, 2014, s. 103.31)
Je dále možné nalézt názory, které říkají, že by státní zástupci neměli mít příliš mnoho prostoru pro uvážení, aby tak bylo sníženo riziko, že své pravomoci úřední osoby zneužijí. Na druhou stranu je však kladen důraz na efektivnější a pokud možno i rychlejší řešení trestních případů. Právě v takové chvíli je možné uvažovat o zásadě oportunity. Je tedy neustále potřeba hledat rovnováhu jak mezi dotčenými principy, tak i požadavky společnosti s ohledem na její aktuální stav a predikce jejího vývoje.MULÁK, Jiří. Základní zásady trestního řízení a právo na spravedlivý proces. Praha: Leges, 2019, s. 142.32)
Jak již bylo výše naznačeno, TŘ je postaven na principech, který by měly provázet trestní řízení, a hlavně samotného zákonodárce při novelizacích. Jako jeden možných zásahů do zásady legality je možné vnímat institut dohody o vině a trestu.Tento institut se dostal do TŘ novelou č. 193/2012 Sb., která účinnosti nabyla dne 1. 9. 2012 a má své vyjádření v ust. § 175a TŘ.33) Představme si stručně argumenty, které hovoří ve prospěch dohody o vině a trestu a argumenty, které ji naopak považují za zásah do uvedené zásady.
První názorový proud vychází z toho, že je třeba trestní justici racionalizovat. Skutkové podstaty trestných činů uvedené v TZ mají už tak dostatečně široký dosah, že se lze dohadovat, zda není široký až příliš. Tato skutečnost pak vede k přetížení trestní justice jako celku, včetně orgánů činných v trestním řízení. Je proto namístě nalézt nové postupy a metody, jak trestní řízení urychlit, aniž by to ale vedlo k újmě na kvalitě a efektivitě.ŠČERBA, Filip. Dohoda o vině a trestu a další prostředky racionalizace trestní justice. Praha: Leges, 2012, s. 13.34) Právě takovým řešením má být dohoda o vině a trestu mezi obviněným a státním zástupcem. Dohodu lze sjednat v přípravném řízení. Obligatorně musí mít obviněný obhájce v rámci tzv. nutné obhajoby.VANTUCH, Pavel. Trestní řízení z pohledu obhajoby. 2. vydání. Praha: C.H. Beck, 2019, s. 659.35) „Soud se pak při projednávání soustředí jenom na zjištění pravdivosti doznání pachatele a jiné dokazování již neprovádí.“CHMELÍK, Jan. Trestní řízení. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2014, s. 440.36) Soud rozhodne buď ve formě odsuzujícího rozsudku, nebo se věc vrátí do přípravného řízení.Tamtéž, s. 440.37)
Výhody, které ze zavedení dohody o vině a trestu plynou jsou například, že dochází ke zmírnění konfliktní povahy trestního řízení, role procesních stran jsou posíleny, trestní řízení se zjednodušuje a urychluje atd.MUSIL, Jan. Dohody o vině a trestu jako forma konsensuálního trestního řízení. Kriminalistika. 2008, roč. 41, č. 1, s. 10-12.38) V současné době i samotní soudci sledují nárůst těchto konsensuálních dohod.ČTK. Soudy: Dohody o vině a trestu jsou četnější, zrychlují trestní řízení. pravniprostor.cz. Publikováno dne 9. 2. 2024, citováno dne 25. 11. 2024. Dostupné online na: https://www.pravniprostor.cz/aktuality/soudy-dohody-o-vine-trestu-jsou-cetnejsi-zrychluji-trestni-rizeni.39)
Můžeme říci, že druhý názorový tábor se s tím prvním shoduje na tom, že je nutné a žádoucí zavést změny, které trestní justici uleví v jejím přetížení. Avšak dohodu o vině a trestu jako řešení tohoto problému nevnímají, či ji radikálně odmítají. Potíže jsou spatřovány například v tom, že tato dohoda odporuje kogentním normám, které obsahuje TZ. Protože TZ „[n]eposkytuje nikomu, ani účastníkům trestního řízení, jakékoliv oprávnění disponovat vymezením těchto pojmů.“MUSIL, Jan. Dohody o vině a trestu jako forma konsensuálního trestního řízení. Kriminalistika. 2008, roč. 41, č. 1, s. 13.40)
Další argument souvisí se státem, který má jako jediný trestní monopol. Dohoda o vině a trestu se sjednává mezi státním zástupcem (který patří mezi orgány činné v trestním řízení) a obviněným, čímž tak dochází k přiblížení veřejného práva právu soukromému, konkrétně občanskému soudnímu řízení. Dochází k vychýlení vztahů, které jsou primárně nastaveny jako vertikální, blíže k horizontální poloze. Což je právě typické pro soukromoprávní vztahy, kde jsou si strany smlouvy rovny ve svém postavení. Takové vychýlení však odporuje podstatě veřejného práva, kde si strany nemají být rovny.RŮŽIČKA Miroslav. In KOUDELKA, Zdeněk a kol. Zákon o státním zastupitelství s komentářem a judikaturou. Praha: Leges, 2010, s. 17 (§ 4). 41)
Lze namítat, že státní zástupce (coby veřejný žalobce) a obviněný, který je zastoupen obhájcem jsou si v rolích procesních stran v zásadě rovni. Rovnost mezi těmito účastníky zajišťuje dodržení zásady materiální pravdy (§ 2 odst. 5 TŘ). Nicméně v tomto případě nejde úplně o postavení procesních stran, nýbrž o to, že státní zástupce, jako představitel moci výkonné, zastupuje ve veřejné žalobě stát, který je nositelem trestního monopolu. Nerovnost je tak nutno spatřovat tímto způsobem.
Nalézání spravedlnosti nemá být postaveno na konsensu, „spravedlnosti soudem zjednané je třeba dát přednost před spravedlností sjednanou.“CHMELÍK, Jan. Trestní řízení. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2014, s. 442.42) Dotčení zásady legality je spatřováno v tom, že možnost sjednání dohody o vině a trestu je pro státního zástupce fakultativním postupem, který záleží na jeho volném (diskrečním) uvážení.ZAORALOVÁ, Petra. Institut dohody o vině a trestu a jeho rozpor se základními zásadami trestního řízení. In: Základní zásady trestního řízení - vůdčí ideje českého trestního práva. Praha: Leges, 2016, s. 188.43) Oprávnění státního zástupce sjednat dohodu o vině a trestu v přípravném řízení patří mezi jeho taxativní a výlučně stanovené pravomoci.VANTUCH, Pavel. Trestní řízení z pohledu obhajoby. 2. vydání. Praha: C.H. Beck, 2019, s. 659.44)
Státním zástupcům tak stát svěřil v rámci přípravného řízení další pravomoc, která má pomoci vyřešit přehlcení trestní justice v takových případech, kdy je dostatečně zjištěn skutkový stav a daný případ se tak dá vyřešit rychleji a hospodárněji pro všechny zúčastněné. Zda se jedná o krok správným směrem nebo nikoliv zůstává na akademické a politické debatě. Cílem této podkapitoly bylo pouze poukázat na možný (a nikoliv jediný) zásah do zásady legality a jakým způsobem k tomu dochází.
Doposud jsme se zabývali zásadou legality a uvedli si jednu ze dvou možných výjimek z ní v podobě zásady oportunity. Představili jsme si také možný zásah do zásady legality v podobě dohody o vině a trestu. Nyní se vrátíme na pomyslný začátek a podíváme se obecně na zásadu oficiality, ze které zásada legality vychází.
Tato zásada má v ust. § 2 odst. 4 věta první TŘ následující znění: „Jestliže tento zákon nestanoví něco jiného, postupují orgány činné v trestním řízení z úřední povinnosti. (…).“ Tato zásada vyjadřuje, že je to právě stát, který má trestní monopol. Důvod je nasnadě. V rámci primitivních společností lidé vynucovali své nároky svépomocí, která vedla k tenzi ve společnosti, odvetám a pomstám, které jsou pro stát vždy nežádoucí. Státy proto začaly svépomoc omezovat. Zřídily soudy, na které se lidé mohli obracet a jen ty mohly o jejich nárocích rozhodovat. V trestním řízení má veřejný zájem na potrestání za spáchané trestné činy převahu nad zájmy jednotlivce a stát za to nese odpovědnost. Za tímto účelem byl zřízen specializovaný subjekt v podobě veřejného žalobce (státní zastupitelství).JELÍNEK, Jiří. Trestní právo procesní. 6. aktualizované vydání podle stavu k 1.1.2022. Praha: Leges, 2021, s. 42-43.45)
V řadě evropských právních řádů se i nadále vyskytuje výjimka z tohoto monopolu státu ve formě soukromé a subsidiární žaloby (pomíjíme nyní právem aprobovanou možnost svépomoci, kterou za splnění daných podmínek umožňuje v ust. § 14 zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění a taktéž okolnosti vylučující protiprávnost, které obsahuje TZ). Díky těmto institutům má poškozený možnost ovlivnit určitým způsobem trestní řízení. V českém právním řádu se tyto instituty nevyskytují.FLÍDROVÁ, Aneta. Soukromá a subsidiární žaloba v trestním řízení. Diplomová práce. Univerzita Palackého v Olomouci, Právnická fakulta, 2017, s. 8.46)
Tato zásada ukládá orgánům činným v trestním řízení postupovat ex officio (z úřední povinnosti). Tyto orgány nemají vyčkávat na podněty či návrhy stran, nýbrž se aktivně podílet na dané etapě trestního řízení. Zároveň se musí pohybovat v zákonném rámci, tedy dodržovat všechna „předepsaná pravidla pro stíhání trestných činů, aby tyto nezůstaly nepotrestány.“ŠÁMAL Pavel. In ŠÁMAL, Pavel. Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C.H. Beck, 2013, s. 26 (§ 2).47)
Co se týče státních zástupců, ti nejsou vázáni pouze na doručení podnětu od podatele (typicky trestního oznámení), ačkoliv se zřejmě bude jednat o nejčastější způsob, jak se o možném spáchání trestného činu dozvědíMULÁK, Jiří. Základní zásady trestního řízení a právo na spravedlivý proces. Praha: Leges, 2019, s. 137.48), ale mohou využít své oprávnění v ust. § 157 odst. 2 TŘ, pokud se o takových skutečnostech dovědí i jinak než z trestního oznámení.Viz stanovisko Nejvyššího státního zastupitelství č. 4/2007 ze dne 22. 8. 2007, č. j. SL 756/2006.49)
Orgány činné v trestním řízení tak nemají, v souladu se zásadou oficiality, čekat na podnět, ale mají konat vždy, když vyvstane podezření, že byl spáchán trestný čin. Z této zásady také vyplývá, že orgány činné v trestním řízení mají dle ust. § 12 odst. 1 a 10 TŘ postupovat tak, aby byl naplněn účel trestního řízení, a to v každé projednávané věci. Jakmile jsou splněny zákonné podmínky, musejí tyto orgány provést příslušné úkony, a to i kdyby měly za to, že je to neúčelné.MULÁK, Jiří. Základní zásady trestního řízení a právo na spravedlivý proces. Praha: Leges, 2019, s. 137.50)
Zásada oficiality představuje primární východisko pro celé trestní řízení. Je od ní odvozena zásada legality a mnohé další (např. zásada vyhledávací). Na této zásadě lze také snadno demonstrovat rozdíl mezi civilním a trestním řízením. V civilním řízení povinnost konat ex offo téměř absentujeŘízení se zahajuje ex offo např. v opatrovnických věcech.51). Pro trestní právo je naopak typická a zcela žádoucí. Vyjadřuje právě již zmiňovaný monopol státu.
Místo, kde se právo setkává s lidmi.
