Reklama
Rozšířená osnova
Dědické právo upravuje přechod majetku a práv zemřelého (zůstavitele) na jeho právní nástupce (dědice). V římském právu se upřednostňovala testamentární posloupnost (dědění ze závěti). Pakliže zůstavitel nezanechal platnou poslední vůli (testamentum), nastupovala zákonná (intestátní) dědická posloupnost (successio ab intestato).Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M. Římské právo. Praha: C.H. Beck, 1995, s. 266.1)
Podobně jako u věcných práv a obligací, i zde praetor vytvořil nové formy vztahů, jež nebyly zakotveny v původním římském právu civilním (ius civile) a byly chráněny jen praetorskými žalobami. Výsledkem této praetorské činnosti byla dvojí posloupnost, civilní a praetorská. Civilní dědická posloupnost se označovala termínem ,,hereditas“, praetorská posloupnost ,,bonorum possessio“.Tamtéž, s. 267.2)
Civilní dědická posloupnost se vyvinula z archaického rodového zřízení ještě před Zákonem 12 desek. Intestátní řád ius civile striktně vycházel z agnatio (právního příbuzenství) a cognatio (krevní příbuzenství) nebral v úvahu. Příbuzným byl pouze ten, kdo byl v právní vazbě na pater familias skrze manus (moc manželovu) nebo patria potestas (moc otcovskou).Tamtéž, s. 270.3)
Civilní dědickou posloupnost tvořily tři dědické třídy:
Nejpřednější třída zahrnovala osoby, které byly v okamžiku smrti zůstavitele pod jeho bezprostřední mocí (patria potestas nebo manus) a které se jeho smrtí stávaly osobami sui iuris (svéprávnými).Tamtéž, s. 270.4) Kromě těchto osob patřili do této třídy i ty osoby, které by byly v době zůstavitelovi smrti v jeho bezprostřední moci, kdyby skutečnosti zakládající moc otcovskou, které nastaly teprve po zůstavitelově smrti, nastaly již za jeho života. Z toho vyplývá, že po ženě nemohl nikdo dědit jako suus heres.Heyrovský, L. Dějiny a systém soukromého práva římského. Praha: J. Otto, 1910, s. 525.5)
Tito dědici nabývali dědictví automaticky, nezávisle na své vůli, a nemohli dědictví odmítnout. Proto se jim také říkalo, že jsou dědici nutnými (heredes necessarii).Kincl, Urfus, Skřejpek. Římské právo, s. 270.6) Sui heredes stejného stupně nastupovali dědictví in capita (podle hlav; např. manželka cum in manu, dvě děti v patria potestas - 3 díly). Pokud byli různého stupně, dělili se o dědictví in stripes(podle kmenů; např. když jsou povoláni vedle syna i děti druhého předemřelého syna).Bonfante, P. Instituce římského práva. Brno: Čs. Akademický spolek Právník, 1932, s. 663.7) To znamená, že sui heredesdruhého a dalšího stupně dědí podíl, který by připadl na jejich otce nebo manžela, kdyby se dostal k dědictví.Heyrovský. Dějiny a systém soukromého práva římského, s. 525.8)
Pokud zůstavitel neměl žádné sui heredes, nastupoval nejbližší agnát (agnatus proximus), tedy ten, který mu podle stupně příbuzenství stál v době smrti nejblíže (nejčastěji agnátští sourozenci). V případě, že bylo více stejně blízkých agnátů, pozůstalost se mezi nimi dělila rovným dílem (in capita). Po ženě, jelikož ta neměla žádné sui heredes se právo nejbližšího agnáta uplatnilo vždy.Kincl, Urfus, Skřejpek. Římské právo, s. 271–272.9) Bližší agnát vylučoval vzdálenějšího absolutně, takže i když se povolaný bližší agnát vzdal dědictví, nebyl vzdálenější agnát vůbec povolán.Bonfante. Instituce římského práva, s. 664.10)
Lex Voconia, sledující cíl omezení bohatství žen, zavedl omezení sukcese žen, a tak v této třídě mohly dědit jen zůstavitelovi sestry. Justinián ale ještě před velkou reformou toto omezení zrušil.Tamtéž, s. 663–664.11)
Ve třetí třídě byli povoláváni gentiles, tj. hlavy gentilických rodů.Tamtéž, s. 664.12) Zda tato dědická třída fakticky fungovala, není známo. Gentilické dědické právo bylo za Gaia úplně nahrazeno právem obyčejovým.Heyrovský. Dějiny a systém soukromého práva římského, s. 526.13)
Pravidla civilního dědického práva, založené na agnatio, mohly vést k nespravedlivým výsledkům, kdy osoby zůstaviteli biologicky blízké byly z dědické posloupnosti vyloučeny jen proto, že mezi nimi a zůstavitelem neexistoval agnátský vztah. To vedlo k praetorské změně zákonné posloupnosti. Praetorské právo (ius honorarium) vycházelo z principu obecné spravedlnosti (aequitas), a proto začalo prosazovat krevní příbuzenství (cognatio) před právním, čímž se výrazně rozšířil okruh potenciálních dědiců.Kincl, Urfus, Skřejpek. Římské právo, s. 272.14)
Hlavní změnou oproti civilní posloupnosti bylo to, že praetor nabízel pozůstalost postupně několika skupinám dědiců a uděloval držbu pozůstalosti (bonorum possesio).Tamtéž, s. 272.15) Osoba, která byla povolána v dřívější třídě a znovu v pozdější třídě, a která nepožádala o bonorum possesio v dřívější třídě, se mohla přihlásit k dědictví ještě v pozdější třídě.Heyrovský. Dějiny a systém soukromého práva římského, s. 527.16) Praetor z počátku v zásadě uděloval bonorum possesio každému, kdo o to požádal (nemusel mu prokazovat důvody). Důvody poté držitel prokazoval až při sporu o dědictví.Kincl, Urfus, Skřejpek. Římské právo, s. 272.17)
Praetorský systém zavedl další významnou změnu, a to, že i těm dědicům, kteří byli podle civilní posloupnosti povinni přijmout dědictví (heredes necessarii – např. sui heredes), nově povoloval dědictví odmítnout (beneficium abstinendi).Tamtéž, s. 272.18)
Praetor zavedl 4 dědické třídy:
V této třídě jsou povoláni všichni sui heredes podle civilní posloupnosti. Praetor ale do první třídy zahrnul všechny zůstavitelovi děti, tedy nejen sui heredes, ale také emancipované děti (vydané do moci jiného pater familias).Bonfante. Instituce římského práva, s. 666.19) Dále se povolávali potomci daní v adopci za předpokladu, že byli ještě za zůstavitelova života propuštění z cizí moci otcovské.Heyrovský. Dějiny a systém soukromého práva římského, s. 526.20) Byli povolávání všichni dědicové bez ohledu na stupeň příbuzenství. Pozůstalost se mezi ně dělila in stripes.Kincl, Urfus, Skřejpek. Římské právo, s. 273.21)
Tato třída zahrnovala dědice podle ius civile. Spadali sem sui heredes a agnati proximi (také gentiles, ale u nich, jak bylo zmíněno, nevíme, zda fungovali), přičemž sui heredes byli povoláni podruhé.Tamtéž, s. 273.22)
Ve třetí třídě se povolávali všichni pokrevní příbuzní (cognati) až do 6. stupně, přičemž bližší stupeň vylučoval vzdálenější.Tamtéž, s. 273.23) Praetor ale v této třídě zavedl sukcesi graduum. Pokud nejbližší příbuzný odpadl, zamítl bonorum possesio nebo o ni nepožádal v předepsané lhůtě, nastupoval další příbuzný. Bližší stupeň tedy nevylučoval vzdálenější absolutně, jako tomu bylo v civilní posloupnosti.Bonfante. Instituce římského práva, s. 666.24) Ze sedmého stupně se následně povolávali cognati ve vztahu podobající se vztahu bratrance a sestřenice (sobrino et sobrina natus).Kincl, Urfus, Skřejpek. Římské právo, s. 273.25) V této třídě se povolávala i matka a příbuzní po matce, a mohli být povoláni i agnáti, které postihla capitis deminutio minima (změna rodinného stavu). Nemanželské děti dědily po matce a matčiných příbuzných.Bonfante. Instituce římského práva, s. 666.26)
V poslední třídě dědil manžel nebo manželka. Tato úprava reagovala na skutečnost, že sňatky sine manu nevedly ke vzniku dědického práva (manželka cum in manu byla v této třídě povolávána již po třetí).Kincl, Urfus, Skřejpek. Římské právo, s. 273.27)
V době císařské byla zahájena reforma zákonné dědické posloupnosti, která stále více zdůrazňovala pokrevní příbuzenství a zamítala práva agnace. K nejstarším normám v tomto směru patřily senatus consultum Tertullianum a Orphitianum. První z nich, vydané za Hadriána, přiznalo matce dědictví po dětech. Druhé, vydané za Marca Aurelia, přiznalo dědické právo dětem po matce. Tato úprava reagovala na to, že v ius civile nebyl tento vztah vůbec respektován, a matka po svém dítěti a dítě po matce mohly dědit pouze v případě, že podléhaly moci stejného pater familias.Bonfante. Instituce římského práva, s. 668.28)
Zákonná dědická posloupnost dosáhla svého finálního vývoje za císaře Justiniána I. Justinián se snažil odstranit složitý a nejednotný systém, který rozlišoval mezi civilním (založeným na agnatio) a praetorským (založeným na cognatio) děděním. Zásadní reformu přinesly Novela 118 (z roku 543 n. l.) a Novela 127 (z roku 548 n. l.), které výlučně založily intestátní posloupnost na pokrevním příbuzenství.Kincl, Urfus, Skřejpek. Římské právo, s. 274.29) Z agnátského příbuzenství se dále uznávala pouze adopce a adrogace, přičemž tyto osoby měli nově také plné dědické právo ve své pokrevní rodině.Heyrovský. Dějiny a systém soukromého práva římského, s. 529.30)
Dědicové byli rozděleny do 4 tříd. V první třídě dědili všichni potomci (descendenti), tedy děti, vnuci atd. (bližší stupeň vylučoval vzdálenější). Rovně s pokrevními descendenty dědili i adoptované dědi. Ve druhé třídě dědili nejbližší předci (ascendenti) spolu s plnorodými sourozenci a jejich potomky. Pokud dědili pouze stejně blízcí ascendenti, ale z různých stran (z otcovské a z mateřské), připadla jedna polovina dědictví rovným dílem otcovským a druhá polovina stejným způsobem mateřským ascendentům. Pokud ale nejbližší ascendenti příslušeli pouze jedné straně, dědili přímo in capita. Do třetí třídy patřili polorodí sourozenci a jejich děti. V této třídě platila stejná pravidla jako v třídě předešlé. Ve čtvrté třídě následně dědili všichni ostatní příbuzní, bližší před vzdálenějšími, in capita.Tamtéž, s. 530–531.31)
Justinián dále posílil dědické právo mezi manžely, které bylo sice známo již praetorským právem, ve kterém ale dědili pouze, pokud v předchozích třech třídách nebyli žádní dědicové. Justinián zavedl pro chudé (nuzné) vdovy (za předpokladu, že žila s manželem až do jeho smrti) nárok na zpravidla čtvrtinu dědictví. To ale nikdy nesmělo přesáhnout částku 100 liber zlata. Jestliže dědící děti byly zároveň její vlastní, získala vdova ke svému dílu pouze právo požívací (usufructus).Tamtéž, s. 531.32)
Místo, kde se právo setkává s lidmi.
