Osnova
Reklama
Zakon sudnyj ljudem, v doslovném překladu „soudní zákoník pro lid“ (dále jen Zakon), je název jedné z nejstarších slovanských právních památek. Přestože se dochoval pouze opis tohoto díla ze 13. století, je nepochybné, že samotný právní text lze za pomoci jeho obsahu datovat přibližně do 9. století.Vašica, J. Literární památky epochy velkomoravské 863–885. Praha: Vyšehrad, 1996, s. 81.1) Nejedná se totiž o záznam slovanského zákonodárství, ale spíše o upravený překlad tzv. Eklogy, nejvýznamnějšího byzantského zákoníku, který vznikl pravděpodobně roku 726 na popud císařů Lea III. Isaurského a Konstantina V. Kopronyma.Kišš, I. Zákon sudnyj ljudem. In: Schelle, K., Tauchen, J. (eds). Encyklopedie českých právních dějin, XXII. svazek Zákon ob – Ž. Plzeň: Aleš Čeněk, 2021, s. 30.2) Dle některých odborníků však mohl být Zakon inspirován také jinými starokřesťanskými sbírkami. Vlivem přejímání starších zákonných úprav je tak Zakon poměrně nesystematický a neúplný, což do jisté míry naznačuje, že mohl být pouze doplňující částí širšího právního řádu.Tamtéž, s. 31.3)
Zakon bývá v právněhistorické literatuře tradičně spojován s obdobím cyrilometodějské mise a s prostředím Velké Moravy.Kišš, I. Najzaujímavejšie momenty veľkomoravského zákonníka „Zakon sudnyj ljudem“. In: Vojáček, L., Tauchen, J. (eds). III. Česko-slovenské právněhistorické setkání doktorandů a postdoktorandů. Brno: Masarykovy univerzita, 2015, s. 118.4) Ačkoliv nelze s absolutní jistotou doložit jeho reálnou aplikaci v soudní praxi, představuje tato památka klíčový pramen pro poznání právního myšlení a christianizačních snah slovanské společnosti raného středověku. Její význam nespočívá pouze v samotném obsahu jednotlivých ustanovení, nýbrž především v tom, jakým způsobem reflektuje střet archaického slovanského normativního systému s importovanými byzantskými právními koncepty.
Poznání práva v nejstarším období slovanských dějin je zatíženo zásadním pramenným deficitem. Na rozdíl od germánských či římsko-byzantských oblastí se ze slovanského prostředí nedochovaly žádné písemné právní památky.Kišš. Najzaujímavejšie momenty veľkomoravského zákonníka „Zakon sudnyj ljudem“, s. 117.5) Právní regulace se v tomto období pravděpodobně odehrávala v rámci jednotného archaického normativního systému, v němž nebyly ostře rozlišovány normy právní, náboženské a morální. Pravidla chování tak měla převážně obyčejový charakter a jejich vynucování bylo spojeno s autoritou kmenovou či kolektivní, nikoliv s existencí institucionalizované státní moci v moderním slova smyslu.Gábriš, T., Jáger, R. Opätovne k Súdnemu zákonníku pre ľud (Zákon sudnyj ljudem): K možnostiam rekonštrukcie archaického práva na Veľkej Morave. Právněhistorické studie. 2016, roč. 46, č. 1, s. 19.6)
Příchod křesťanství a s ním spojené působení církevní organizace znamenaly zásadní zásah do tohoto tradičního uspořádání. Roku 861 se velkomoravský kníže Rastislav obrátil na římského papeže Mikuláše I., po kterém žádal vyslání biskupa za účelem zřízení samotného biskupství na Moravě. Když papež tento požadavek odmítl, Rastislav navázal kontakt s byzantským císařem Michalem III., u něhož nalezl úspěch. Na jaře roku 893 poté na Velkou Moravu dorazili věrozvěsti Konstantin a Metoděj, kteří s sebou podle všeho měli přinést i prvotní znění Zakona.Kišš. Najzaujímavejšie momenty veľkomoravského zákonníka „Zakon sudnyj ljudem“, s. 118.7) Dle některých teorií měl být Zakon uspořádán na základě žádosti samotného Rastislava, která zahrnovala formulaci „… posъli takъ možь, iže ny ispravitъ vьsjako pravьdo“, kde pojem „pravьdo“ měl fakticky odkazovat na Zakon, respektive Eklogu.Gábriš, Jáger. Opätovne k Súdnemu zákonníku pre ľud (Zákon sudnyj ljudem): K možnostiam rekonštrukcie archaického práva na Veľkej Morave, s. 20.8) Tato domněnka však byla poměrně přesvědčivě vyvrácena literární historičkou Dagmar Marečkovou, která uvádí, že šlo o řečnickou floskuli běžně se vyskytující v byzantských dopisech a listinách.Marečková, D. Rostislavovo poselství v Životech Konstantinově a Metodějově ve světle středověkých řeckých listů a listin. Listy filologické. 1968, roč. 91, s. 401–414.9) Jisté však je, že Zakon se v tomto období prokazatelně ocitl na území Velké Moravy.
Vzhledem k tomu, že zdaleka ne všichni odborníci se od počátku shodovali na velkomoravském původu Zakona, byla tato otázka zejména v průběhu 19. a 20. století předmětem intenzivních diskusí. Kromě dnes převládající velkomoravské teorie byly formulovány rovněž hypotézy o původu bulharském, makedonském, srbském či ruském.Gábriš, Jáger. Opätovne k Súdnemu zákonníku pre ľud (Zákon sudnyj ljudem): K možnostiam rekonštrukcie archaického práva na Veľkej Morave, s. 20.10)
Ještě do druhé poloviny dvacátého století byla za nejpravděpodobnější přijímána bulharská teorie, kterou poprvé vyslovil polský právní historik Romuald Hube roku 1868. Hube argumentoval, že Zakon je totožný s historickým soudním zákoníkem bulharským, který byl v této zemi zaveden knížetem Borisem krátce po přijetí křesťanství okolo roku 865.Vašica. Literární památky epochy velkomoravské 863–885, s. 82.11) Tato teorie však staví obsahovou analýzu Zakona nad právní a jazykový výklad textu, čímž vytváří poměrně jednoduše vyvratitelnou argumentaci. Bulharští historikové také kompletně opomenuli vzít v potaz studie ruského kanonisty N. S. Suvorova, který již ke konci 19. století v Zakonu objevil jasné stopy západořímského práva a odchylky od jeho řecké předlohy Eklogy.Tamtéž, s. 83.12)
Postupem času začaly převažovat závěry založené na lingvistické analýze textu, která poukazuje na přítomnost výrazů a právní terminologie blízké západoslovanskému, respektive moravsko-panonskému jazykovému prostředí. Zásadní obrat v přístupu k Zakonu představuje studie filologa A. I. Sobolevského z roku 1900, která po náležitém jazykovém rozboru odhalila, že dokument musel vzniknout na stejném místě, kde byly do staroslověnštiny přeloženy Besedy papeže Řehoře I., tedy na území Velké Moravy. Šlo zejména o výskyt některých slov, jejichž použití přímo vylučovalo bulharský původ Zakona (klíčové bylo slovo „vъso̧dъ“, které bylo známo ze staroslověnských památek Život Metoděje či Kyjevské listy).Kišš. Zákon sudnyj ljudem, s. 32.13)
Otázku autorství dodnes nelze jednoznačně zodpovědět. Tradičně bývá zákoník připisován Metodějovi, který měl na rozdíl od Konstantina také právnické vzdělání a zkušenosti z byzantské správní praxe.Kišš. Zákon sudnyj ljudem, s. 31.14) Proti Metodějově autorství však svědčí zejména řada jazykových a terminologických rozdílů mezi jeho nespornými spisy a jemu připisovanému Zakonu. Takto například dochází ke kolísání často užívaných slov „kupetra — kъmotra“ ve významu „matka křtěného dítka“, což je jen jeden z mnoha důkazů dosvědčujících odlišné autorství než Metodějovo.Zakonъ sudnyj ljudьmъ. In: Havlík, L. E. et al. Prameny k dějinám Velké Moravy IV. Brno: Universita J. E. Purkyně, Filozofická fakulta, 1971, s. 172.15) Paradoxně je mnohdy jako původce textu dovozován věrozvěst Konstantin, který měl za pomoci svého bratra a na základě Mojžíšovského desatera Zakon sepsat. Jako doklad o této skutečnosti bývá uváděn chvalozpěv obsažený v nejstarších rukopisech Zakona, kde je doslovně uvedeno: „Суrilе, slavný učiteli ctnosti, naučil jsi Moravany svými (knihami) Bohu děkovat, tím žes překládal z řeckého jazyka na slovanský zákon Páně a spravedlnost jeho“.Tamtéž, s. 176.16) Je však nutné podotknout, že ani tento důkaz nepředstavuje jednoznačné potvrzení Konstantinova autorství.
Zakon se v dochované podobě skládá z přibližně třiceti tří článků, přičemž jejich číslování se v jednotlivých redakcích mírně liší. Obsahově se jedná o nesystematickou sbírku ustanovení, která kombinuje prvky trestního, rodinného, vlastnického a procesního práva. Zakon tak vedle sebe zahrnuje ustanovení o cizoložství, o krádeži či o věrohodnosti svědků z doslechu.Kišš. Najzaujímavejšie momenty veľkomoravského zákonníka „Zakon sudnyj ljudem“, s. 118.17) Důvodem pro toto zvláštní uspořádání je dle českého historika Josefa Vašici implementace starobylé církevní tradice, která sahá nejméně do 4. století a lze ji vystopovat například v byzantské právní sbírce Lex Dei seu Mosaicarum et Romanarum legum collatio. Podstatou této tradice bylo navázat v systematice právních kodifikací na biblické Mojžíšovo desatero, v němž po sobě následují právě trestné činy cizoložství (šesté přikázání), krádeže (sedmé přikázání) a ustanovení o svědecké výpovědi (osmé přikázání).Zakonъ sudnyj ljudьmъ, s. 154–155.18)
Převážná část textu se věnuje trestněprávním otázkám, což odpovídá obecné charakteristice archaických právních systémů, v nichž bývá regulace deliktů a sankcí výrazně akcentována. Jak již bylo zmíněno, obsahovým základem Zakonaje byzantský zákoník Ekloga. Z Eklogy byla převzata převážná většina ustanovení, zejména z jejího 17. titulu, jenž se věnoval právě trestnímu právu.Gábriš, Jáger. Opätovne k Súdnemu zákonníku pre ľud (Zákon sudnyj ljudem): K možnostiam rekonštrukcie archaického práva na Veľkej Morave, s. 23.19) Menší část ustanovení vychází rovněž z jiných titulů Eklogy, případně z dalších byzantských a kanonických pramenů, včetně justiniánských kodifikací či biblických textů.
Převzetí ustanovení Eklogy však nebylo mechanické, naopak lze konstatovat, že autoři Zakona provedli cílenou selekci a adaptaci byzantských norem. Některá ustanovení byla zjednodušena, jiná významně modifikována a část byzantských institutů nebyla převzata vůbec. To se týká například trestných činů spiknutí proti císaři nebo falšování mincí (v tomto období na Velké Moravě ještě nebylo rozvinuto peněžní hospodářství), které v kontextu slovanského zákoníku postrádaly relevanci.Gábriš, Jáger. Opätovne k Súdnemu zákonníku pre ľud (Zákon sudnyj ljudem): K možnostiam rekonštrukcie archaického práva na Veľkej Morave, s. 25–26.20) Překvapivě však v Zakonu nenajdeme zmínku ani o trestných činech vraždy či ublížení na zdraví. To lze však poměrně jednoduše vysvětlit již zmíněným faktem, že Zakon pravděpodobně pouze doplňoval velkomoravské obyčejové právo, jímž byly tyto zločiny postihovány.
Jedním z nejvýraznějších definičních rysů Zakona je jeho zmírnění trestů oproti byzantské Ekloze. Zatímco byzantské právo běžně pracovalo s tresty mrzačícími či hrdelními, slovanský zákoník tyto sankce často nahrazuje mírnějšími tresty, zejména církevním pokáním, půstem nebo peněžitou náhradou. Například při spáchání tzv. krvesmilství (manželství s příbuznou osobou) stanovovala Ekloga trest stětí mečem a rhinokopii (odřezání nosu). Oproti tomu byl Zakon mírnější a určoval pouze, aby došlo k rozloučení manželství mezi příbuznými osobami.Kišš. Zákon sudnyj ljudem, s. 33.21) Tento posun bývá v literatuře označován za humanizační prvek, který může odrážet jednak odlišné hodnotové nastavení velkomoravské společnosti, jednak vliv západní církevní disciplíny.
Humanizace trestů však nebyla absolutní. V některých případech byly tvrdé tělesné tresty zachovány, výjimečně dokonce zpřísněny, zejména tam, kde autoři zákoníku považovali ochranu určitého institutu za zvlášť důležitou. Pokud někdo například porušil právo azylu uděleného chrámem, dle Zakona obdržel 140 ran palicí, zatímco dle Eklogy by jich dostal pouze 12.Tamtéž.22) Kromě toho Zakon v souladu se západní církevní doktrínou počítal také s udělováním dodatečného církevního trestu pokání. To se dělilo na čtyři stupně a mohlo být uloženo na 7, 12 nebo až 15 let. Člověk postižený tímto trestem se například nesměl účastnit svatého přijímání nebo musel s pláčem prosit osoby vcházející do chrámu, aby se za něj modlili.Kišš. Najzaujímavejšie momenty veľkomoravského zákonníka „Zakon sudnyj ljudem“, s. 124–125.23)
Poměrně zajímavé také je, že velkomoravské soudy rozhodovaly jen o vině obžalovaného, nikoliv o podobě trestu. Ten byl totiž taxativně a neměnně stanoven Zakonem, přičemž soud jej měl možnost pouze vyřknout v souladu s ním.Tamtéž, s. 129.24)
V neposlední řadě je třeba uvést, že Zakon se v průběhu 13. až 16. století dočkal celé řady redakcí, které do jisté míry mění jeho charakter. Za nejpodstatnější lze označit redakci krátkou, což je podoba, v jaké se dochoval velkomoravský typ zákoníku. Krátká redakce obsahuje celkem 55 rukopisů, přičemž nejstarší z nich, tzv. Novgorodský rukopis z roku 1280, je dodnes uložen v moskevském Státním historickém muzeu.Kišš. Zákon sudnyj ljudem, s. 33.25) Krátkou redakci podrobil v 50. letech 20. století doposud nejrozsáhlejšímu kritickému výkladu bulharský historik Venelin Ganev, čímž znovu oživil diskusi mezi bulharskými a československými badateli. Ganev se mimo jiné pokusil popřít důležitost Eklogy v koncepci Zakona a tvrdil, že Zakon ve své době představoval svébytný a oficiální právní předpis, který se neřídil obyčejovým právem.Procházka, V. Deset poznámek ke Ganevovu výkladu krátké redakce Zakona sudného ljudem. Právněhistorické studie. 1963, č. 9, s. 304–305.26) Tato a mnohá jiná tvrzení v 60. letech vyvrátil právní historik Vladimír Procházka.Tamtéž, s. 302–318.27)
Kromě krátké redakce vznikla ještě redakce obšírná a smíšená. Zatímco obšírná redakce ze 14. století obohacuje Zakon o dalších 45 článků z Eklogy a jiných právních předpisů, redakce smíšená kompiluje předchozí dvě redakce a doplňuje je tzv. epitemijními tresty, tedy dalšími formami pokání.Kišš. Zákon sudnyj ljudem, s. 35.28)
Místo, kde se právo setkává s lidmi.
