Rozšířená osnova
Zákon na ochranu republiky, z. č. 50/1923 Sb. z. a n. (dále jen „ZOR“) byl přijat 19. března 1923. Jednalo se o právní předpis upravující delikty směřující proti ústavnosti, pořádku a pokoji ve státě a proti celistvosti republiky, zahrnujíce i některé trestné činy vojenské a politické. Spadal do trestněprávní oblasti. Záměrně nebyl označován výjimečným zákonem, nýbrž měl sloužit k úpravě speciálních trestných činů „směřujících proti základům státu, proti bezpečnosti jeho ústavních činitelů, jeho armádě a pokojné náladě obyvatel“Společná česko-slovenská digitální parlamentní knihovna, Stenoprotokoly, Národní shromáždění československé 1920–1925, Poslanecká sněmovna, schůze č. 194 dne 6. 3. 1923 [online]. psp.cz. [cit. 12.7.2025]. https://www.psp.cz/eknih/1920ns/ps/stenprot/194schuz/s194001.htm 1). Doplňoval recipované předpisy z dob Rakouska-Uherska, zároveň jejich dotčené části nahrazoval. Jeho vydání bylo mimo jiné odůvodněné potřebou rychlé reakce na možné nebezpečí pro republiku, kdy nelze vyčkávat na vydání komplexního nového trestního zákonaNárodní shromáždění československé 1920–1925, Poslanecká sněmovna, schůze č. 194 dne 6. 3. 1923 [online]. https://www.psp.cz/eknih/1920ns/ps/stenprot/194schuz/s194001.htm2) (k jehož vydání došlo až v roce 1950).
Svým zaměřením reagoval na společenskou situaci v nově vzniklém státě. Již velmi krátce po vzniku samostatného státu německé obyvatelstvo žijící především v pohraničních oblastech projevilo nespokojenost s tímto uspořádáním. Ta byla brzy potlačena silou, nicméně bouření ze strany německé menšiny stále přetrvávalo.Augusta, P., Honzák, F. Československo 1918-1938. Praha: Albatros, 1992, str. 10. 3) V roce 1921 vznikla oddělením levicově radikálnějšího křídla sociální demokracie nová Komunistická strana Československa a společnost se ideologicky více radikalizovala. Na Slovensku se postupně rozšiřovaly okruhy příznivců separatistických myšlenek a touhy po autonomii.Augusta, Honzák. Československo 1918-1938, s. 21.4) Všechny tyto vlivy vedly postupně k poměrně napjaté vnitropolitické atmosféře a pocitu ohrožení demokracie a celistvosti státu. Na to vláda chtěla reagovat vydáním zákona, jenž bude republiku a její integritu chránit. Přestože to nebyl hlavní důvod vydání tohoto zákona, posledním impulzem se stal v lednu 1923 uskutečněný atentát na tehdejšího ministra financí Aloise Rašína.
Vládní návrh zákona byl projednáván v Národním shromáždění 6. až 8. března 1923.Společná česko-slovenská digitální parlamentní knihovna, Stenoprotokoly, Národní shromáždění československé 1920–1925, Poslanecká sněmovna, schůze č. 195 dne 8. 3. 1923 [online]. psp.cz. [cit. 12.7.2025]. https://www.psp.cz/eknih/1920ns/ps/stenprot/195schuz/s195001.htm5) Společně byl projednáván také návrh zákona o státním soudu, který na návrh ZOR navazoval (dle § 36 návrhu ZOR). Proti návrhům vystoupili mnozí poslanci levice, německých politických stran, slovenští příslušníci i maďarští zástupci. Projednávání návrhů probíhalo v neklidné a napjaté atmosféře, převážně ze strany komunistických poslanců docházelo i k narušování průběhu jednání a obstrukcím, za něž byli vyloučeni ze zasedací síně.Malá, J. Zákon na ochranu republiky. 2011, diplomová práce, Univerzita Karlova, Právnická fakulta, s. 26. 6)
Přes protesty zmíněných skupin byly návrhy většinou poslanců přijaty. Ústavně-právní výbor senátu posléze doporučil senátu schválení usnesení o přijetí návrhu. Senát předložené návrhy přijal a následně byly též podepsány prezidentem.Malá. Zákon na ochranu republiky, s. 34–35.7) Zákon na ochranu republiky byl tak 19. března přijat, 31. března byl vyhlášen a nabyl účinnosti 8. dubna 1923. Zrušen a nahrazen byl až v roce 1948 zákonem č. 231/1948 Sb. z. a n., na ochranu lidově demokratické republiky.
Zákon byl členěn do 4 hlav a obsahoval celkem 44 paragrafů. Hlava první, čítající § 1–3 se týkala tzv. úkladů o republiku, jimiž se označovaly nejtěžší zločiny proti státnímu zřízení. Hlava druhá v rozsahu § 4–12 hovořila o poškozování republiky a útocích na ústavní činitele. Třetí hlava ve svém § 13–26 se věnovala ohrožování míru v republice a její vojenské bezpečnosti. A konečně hlava čtvrtá obsahovala závěrečná ustanovení obsahující vysvětlení pojmů, specifika trestání a trestního řízení, ustanovení o vztahu ke Slovensku a Podkarpatské Rusi, a v § 44 o účinnosti a výkonu zákona.
Autorka článku vychází z předpokladu, že čtenář bude mít k dispozici úplné znění ZOR, a proto zde neuvádí celý obsah jednotlivých paragrafů, ale do článku vkládá pouze komentáře k nim.
Úklady proti republice představovaly nejtěžší zločiny, jelikož ohrožovaly samostatnou existenci republiky, její celistvost a stabilitu.
V důvodové zprávě k této hlavě se lze dočíst, že pojednávala o trestných činech v dřívějších zákonech pojmenovaných jako „velezrada“. Tomuto označení se však chtěl zákonodárce úmyslně vyhnout, jelikož neslo negativní konotaci z dob Rakouska-Uherska. Proto bylo také v závěrečných ustanovení stanoveno, že co bylo označováno v jiných zákonech velezradou, se nově postihovalo jako trestné činy v této hlavě.Lepšík, J. Zákon na ochranu republiky s důvodovou zprávou. Praha: Nakladatel Fr. Borový, 1923, s. 13. 8)
§ 1: Úklady. Tento paragraf postihoval situace, kdy se někdo pokusil 1) násilím změnit ústavu (a to hlavně ty části, jež se věnovaly samotnému základu státu – jeho samostatnosti, jednotnosti a demokraticko-republikánské formě), 2) násilím znemožnit úplně činnost ústavních činitelů, jako byl prezident, vláda, zákonodárný sbor (myšleno je znemožnění úplné, pouhé bránění výkonu pod tento paragraf nespadalo), 3) násilím změnit celistvost republiky přivtělením celé či její části k cizímu státu, nebo odtržením její části. Tento paragraf trestal pokusy o takové činy (v některých případech i jejich dokonání, bylo-li to slučitelné s povahou trestného činu).Lepšík. Zákon na ochranu republiky s důvodovou zprávou, s. 15–17.9)
§ 2: Příprava úkladů. Hovořil o trestných činech úkladů ve stádiu přípravy, kdy pachatel samotného cíle narušit integritu státu ještě nedošel, ale k takovému výsledku úmyslně směřoval, a tím ohrozil bezpečnost republiky. Na rozdíl od § 1 trestal i činy, které měly podobu pouze přípravných jednání.Tamtéž, s. 20. 10)
§ 3: Ohrožení bezpečnosti republiky. Tento paragraf se zaobíral situacemi, kdy byla ohrožena úmyslně vnější bezpečnost republiky, čímž se odlišoval od §1, který naopak řešil situace vnitřního útoku na celistvost či ústavnost státu.Tamtéž, s. 21. 11)
Hlava II. čítající § 4–12 pojednávala o ochraně nejdůležitějších zájmů republiky a jejích ústavních činitelů. Subjekty těchto trestných činů mohli být nejčastěji státní úředníci (zmocněnci republiky) a šlo především o činy opírající se o státní citlivé informace.Červený, O. Zákon na ochranu republiky z r. 1923 a tiskové zákonodárství. 2013, rigorózní práce, Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, s. 44. 12)
§ 4: Prorada. Zmocněnec republiky (zde nejtypičtěji vyslanec v cizině, popřípadě osoba pověřená jednáním s cizí mocí) jednal v úmyslu poškodit chráněný zájem republiky tím, že porušil svoje povinnosti vůči státu. Poškození chráněného zájmu muselo hrozit, samotná existence škody však pro vznik trestní odpovědnosti nehrála roli.Lepšík. Zákon na ochranu republiky s důvodovou zprávou, s. 27–30. 13)
§ 5: Zrada státního tajemství. Tento paragraf rozlišoval dvě činnosti, a to vyzrazení státního tajemství, a jeho vyzvídání za účelem jeho vyzrazení cizí moci. V případě druhém byl zločin spáchán již vyzvídáním.Tamtéž, s. 30–33. 14) § 6: Vojenská zrada. Šlo o skutky týkající se poškození branné moci republiky, skutky spáchané za válečného stavu, a v druhé půlce se jednalo o téměř shodnou úpravu jako v § 5, s jedním rozdílem, že § 6 hovořil o zradě vojenského tajemství s rozšířením okruhu adresátů tajemství na všechny osoby nepovolané.Tamtéž, s. 34–37. 15)
§ 7 - § 11: Útoky na ústavní činitele. Tato část druhé hlavy se věnovala činům, které směřovaly proti ústavním činitelům republiky. § 7 hovořil o trestech, které se měly ukládat odlišně od trestních zákonů za činy, jež byly spáchány na životě vyjmenovaných státních činitelů. Umožňoval ukládat trest žaláře na doživotí i za pokus vraždy a úmyslného zabití, a to i osobám ve věku 18-20 let (jelikož to dřívější zákon neumožňoval, a mladších osob pak bylo k páchání těchto zločinů zneužíváno).Tamtéž, s. 41–43. 16) § 8 pojednával o úmyslném tělesném poškození ústavních činitelů, jejichž vymezení je užší než v předešlém paragrafu.Lepšík. Zákon na ochranu republiky s důvodovou zprávou, s. 49. 17) § 9 zahrnoval tresty pro spolčení nebo podporování výše uvedených trestných činů, § 10 pak postihoval násilí na ústavních osobách použité pro ovlivnění výkonu jejich (jakékoliv, ne pouze ústavní) pravomoci, též postihoval pachatele, jenž si jejich pravomoci osoboval.Tamtéž, s. 53.18) § 11: Urážka presidenta republiky. Dle tohoto zákona šlo v případě odstavce 1 o přestupky, u odstavce 2 o přečiny, směřující proti cti prezidenta a jeho úřadu.
§ 12: Nepřekážení nebo neoznámení trestných podniků. Myšleny zde byly zločiny dle § 1, 2, 6, 7, 8 a 9.
Tato hlava (§ 13-26) sloužila k postihnutí těch činů, které směřovaly proti udržení míru v republice a proti její vojenské bezpečnosti. Jednalo se o část zákona, která později byla nejčastěji novelizovanou a také nejhojněji aplikovanou, s ohledem na napjatou situaci třicátých let. Často se týkala trestných činů tiskových a představovala tak určitou legalizaci pro vstup cenzury do společenského života.
§ 13: Nedovolené ozbrojování. Šlo o hromadění, opatřování zbraní bez úředního povolení, v zákoně uvedených demonstrativně, či tvoření a cvičení ozbrojených skupin, kdy členy těchto skupin bylo možné trestat jen v případě, kdy se skupiny účastnili vědomě pro rozpoutání vzpoury.Tamtéž, s. s 66–68. 19)
§ 14: Rušení obecného míru. Byl téměř nejpoužívanějším paragrafem tohoto zákona, často v souvislosti s tiskovými trestnými činy. Postihoval pobuřování proti státu a jeho ústavním principům, projevy nenávisti a výzvy k násilí proti menšinám či jiným skupinám.
§ 15: Výzva k neplnění zákonných povinností nebo k trestným činům. Šlo o trestné činy či přestupky ve formě vybízení k hromadnému neplnění veřejnoprávních povinností (jako například neplacení daní), či podněcování k trestným činům. § 16: Schvalování trestných činů. Stejně jako u předchozího paragrafu muselo se jednat o činnost veřejnou, kdy musel existovat úmysl projevit souhlas s daným činem či pachatelem. Kromě toho postihoval i nedovolené zveřejňování obrazu pachatele v případech podle § 7 a 8. Tamtéž, s. 73–80. 20)
§ 17: Sdružování státu nepřátelské. Postihovalo se zakládání a vedení tajných organizací, jež měly za cíl útočit na ústavní principy republiky. § 18: Šíření nepravdivých zpráv. Rozlišoval přestupek šíření nepravdivých zpráv znepokojující část země či obyvatelstva a přečiny šíření nepravdivých zpráv poškozujících samostatný stát. Vedle toho ještě odděloval obecně přečin vědomého šíření nepravdivých zpráv. Kromě veřejného sdělování trestalo se však i jiné rozšiřování (tedy i případy sdělování od osoby k osobě).Lepšík. Zákon na ochranu republiky s důvodovou zprávou, s. 83–84. 21)
§ 19: Návrat členů bývalé panovnické rodiny nebo podpora takového návratu. Muselo se jednat o nepovolený vstup či zdržování se na území republiky ze strany Habsbursko-lotrinské panovnické rodiny.
§ 20: Hrubá neslušnost. Byl subsidiárním pro § 10, jelikož se zde postihovala činnost, jež sice nebyla mařením výkonu ústavních činitelů, nicméně jejich výkon narušovala.Tamtéž, s. 86. 22)
§ 21–24. Zločiny týkající se vojska a obrany republiky. § 21 se vyznačoval tím, že oproti předešlé platné úpravě mohly být za svádění, pomáhání k vojenským zločinům nebo nadržování jim stíhány i osoby nevojenské, které k vojenským zločinům naváděly. § 22 upravoval nedovolené najímání vojska, kdy vstup československého občana do vojenských služeb cizí země byl podmíněn svolením prezidenta, jinak byla tato činnost postihnuta. § 23: Nedovolené zpravodajství. Tento paragraf je možné do jisté míry označit jako předpoklad vojenské/válečné cenzury, kdy ve chvíli úředního zákazu zveřejnit informace týkající se obrany republiky bylo takové uveřejnění v tisku trestáno. § 24: Ohrožování republiky. Jeho účelem bylo unifikovat trestněprávní úpravu ochrany branné moci republiky.Tamtéž, s. 87–92.23)
§ 25: Ohrožování veřejné správy orgánem moci veřejné. Subjekty těchto činů mohly být nejen orgány státní, nýbrž jakýkoliv orgán moci veřejné. Muselo se jednat o úmyslné porušení povinnosti uložené zákony ústavními, či zákony je prováděcími, při výkonu úřadu. § 26: Neodstranění nebo zřízení nedovolených pomníků se týkalo převážně těch, které by vyobrazovaly členy panovnického rodu habsburského a německého, či pokud by byly obecně rázu protistátního.Tamtéž, s. 94–95. 24)
V této hlavě (§ 27-44) byla ukotvena především obecná ustanovení, jež nesla charakter vysvětlovací, vykládací, nebo nastavovala odchylná pravidla oproti platnému právu.
§ 27 mluvil o institutu účinné lítosti, § 28 se věnoval vyměřování trestů, jejich snižování i přitěžujícím okolnostem specifickým pro dané trestné činy. Toto ustanovení tak nastavovalo odchylky od trestních zákonů platných.
Další část hlavy pojednávala o vedlejších trestech. § 29–31 upravovaly majetkové tresty, jako byl trest peněžitý a zabavení jmění, popřípadě trest náhradní, a trest zabrání prospěchu z trestného činu či propadnutí nástroje trestného činu. § 32 hovořil o trestu ztráty čestných práv občanských, která zahrnovala mimo jiné i právo volit či být volen. Byl ukládán obligatorně v případech, kdy byl pachatel odsouzen nejméně k jednomu roku vězení, nebo u trestů kratších za trestné činy spáchané s nízkými a nečestnými pohnutkami. § 33 ukládal soudu povinnost vypovědět cizince odsouzeného nejméně k jednomu roku vězení z území republiky, popřípadě připouštěl možnost tak učinit u pachatelů skutků, které ohrožovaly bezpečnost státu či pořádek. § 34 upravoval zastavení periodického tisku, které fungovalo jako trest za opětovnou činnost, jíž byl spáchán některý z vyjmenovaných trestných činů prostřednictvím tiskopisu a existovalo podezření, že bude tak pácháno i nadále. Prostřednictvím tohoto paragrafu se tak mohla uskutečňovat následná cenzura, kdy politické úřady po vydání rozhodnutí soudu s výrokem o přípustnosti zastavení mohly zastavení vydávání tiskopisu naříditLepšík. Zákon na ochranu republiky s důvodovou zprávou, s. 121. 25). V § 35 se hovořilo o nepřípustnosti podmínečného odsouzení u zločinů a o možné přípustnosti u přečinů a přestupků dle tohoto zákona.
§ 36 se zaobíral určením příslušnosti státního soudu k vymezeným trestným činům. Zároveň předpokládal přijetí zákona o státním soudu, který by upravoval složení soudu a řízení před ním. Dále vyjmenovával příslušnost soudu porotního a zbytkovou příslušnost soudů sborových první stolice, popřípadě soudů okresních, jednalo-li se o přestupky. V řízení o činech uvedených v tomto zákoně byl samosoudce vyloučen.Tamtéž, s. 128.26)
§ 37 specifikoval stíhání a řízení s osobami vojenskými, které spadaly též do působnosti tohoto zákona. § 38vypočítával taxativně případy, v nichž mohl být cizinec potrestán za činy spáchané v cizině.
§ 39 se věnoval výkladu určitých pojmů jako bylo násilí, veřejnost spáchaných činů, doba válečná či osoby blízké. § 40 unifikoval určitá specifika pro Slovensko a Podkarpatskou Rus, jelikož zákony těchto zemí se v některých institutech neshodovaly se zákony platnými na území českém. V § 41 byla vyjmenována zrušovací ustanovení, § 42 byl zase speciální úpravou o zanedbání povinné péče osoby odpovědné za obsah tiskopisu, kdy neměnil skutkovou podstatu, nýbrž míru trestnosti, a to tak, že v některých případech již nešlo o přestupek, ale tato činnost mohla být definována jako přečin. § 43 rozšiřoval zákon o třaskavinách na Slovensko a Podkarpatskou Rus a též na vojenské osoby. A konečně § 44deklaroval účinnost a výkon zákona.
Postupná změna společenské situace v republice se promítla též do potřeby upravit a novelizovat znění zákona. Z dříve dominantnějších ustanovení zákona o ochraně ústavních činitelů, která byla zdůrazňována v době přijetí ZOR, se pozornost přesunula k těm částem, které měly za cíl chránit republiku, její ústavnost, celistvost a demokratickou formu. Bylo to důsledkem napjaté situace 30. let, radikalizace společnosti a vzrůstu popularity extrémistických myšlenek, separatistických tendencí a v neposlední řadě také hrozícího nebezpečí ze zahraničí i pohraničí. Zákon tak byl během těchto let několikrát novelizován.
První novelizace přišla se zákonem č. 124/1933 Sb. z. a n., který přinesl rozšíření § 14 o nový odstavec 6, který zvýšil trestněprávní ochranu Národního shromáždění. Druhým novelizovaným paragrafem byl § 34, v němž byl rozšířen okruh trestných činů, za něž bylo možné zastavení vydávání tiskopisu uložit. K tomu byl vložen nový § 34a, který umožňoval tento výčet i rozšířit či prodloužit dobu zastavení.Rotter, K. Zákon o tisku a zákon na ochranu republiky. Praha: Ministerstvo vnitra republiky Československé, 1935, s. 85–89. 27)
V roce 1934 byl vydán další zákon, který ZOR novelizoval – zákon č. 140/1934 Sb. z. a n., pravděpodobně jakožto reakce na zesilující protistátní propagandu. Změnou dotknutými byly opět § 14 a 34. Do zákona byl přidán § 14a, který chránil stoupence demokratického řádu republiky před násilnostmi, či popuzováním k násilnostem vůči nim. § 34 byl upraven, aby korespondoval zněním s přijatými změnami a opět byla rozšířena pravomoc, co se týkalo zastavení vydávání tiskopisu, nově byl také vložen odstavec 3. Novelizace přinesla nový § 34b.Rotter. Zákon o tisku a zákon na ochranu, s. 85–89. 28)
Zákonem č. 68/1935 Sb. z. a n. byla provedena v pořadí třetí novela, která upravovala příslušnost státního soudu, nahradila tak zákon o státním soudu (z. č. 51/1923 Sb. z. a n.) a novelizovala úpravu v § 36.Malá. Zákon na ochranu republiky, s. 58. 29)
Čtvrtou, a poslední novelou přijatou v době první republiky, byl zákon č. 130/1936 Sb. z. a n. Byly jím zpřísněny tresty za vojenskou zradu, které v nejzávažnějších případech čítaly i trest smrti. Zpřísnily se i další tresty u podobných trestných činů jako bylo nedovolené zpravodajství či ohrožování obrany republiky. Připojeny byly nově i § 36a, § 36b a § 36c, které se dotýkaly speciálních příslušností soudů.Tamtéž, s. 58–59. 30)
Za druhé republiky byla provedena poslední novela tohoto zákona, a to vládním nařízením č. 20/1939 Sb. z. a n.(díky zmocňovacímu zákonu č. 330/1938 Sb. z. a n.). Ta přinesla zpřísnění urážky prezidenta v § 11 odst. 1 a hrubé neslušnosti v § 20 odst. 1 a zároveň přidala § 14b (hanobení republiky a jejích ústavních činitelů), § 14c (hanobení cizího státu) a § 14d (hanobení národa). Tato novela pak nebyla po konci války brána v potaz a nebyla včleněna do právního řádu Československé republiky.
ZOR měl sloužit jako účinný nástroj pro odražení pokusů o oslabení republiky, o narušení jejího demokratického zřízení, její celistvosti a pro ochranu jejích čelních představitelů. Doplňoval či nahrazoval ustanovení platných trestních zákonů a věnoval se těm nejzávažnějším a republiku nejvíce ohrožujícím trestným činům. Již od svého vzniku nesl určitý cejch kontroverznosti, jelikož do určité míry omezoval svobody a práva občanů, dostával se do pomyslných konfliktů s demokratickými zásadami a nárokoval si vyšší potřebu kontroly nad občanskou činností. Důvody jeho přijetí se s postupem času vyostřovaly a průběžně měnily dle společenské situace, jeho novelizacemi se mělo docílit účinnější ochrany republiky v reakci na nejaktuálnější hrozící nebezpečí zevnitř i zvenčí.
Místo, kde se právo setkává s lidmi.
