Rozšířená osnova

Systémy práva

Vnitrostátní

Tvořeno orgány státu s normotvornou pravomocí. Každý stát má svůj právní řád, dále orgán, který tento řád vytváří a orgány, které dohlíží na dodržování tohoto řádu. Jeho nedodržení sankcinuje. Subjektem jsou fyzické a právnické osoby.

Mezinárodní

Vzniká na základě mez. smluv (dohod) mezi státy. Státy jsou si rovny a musí se shodnout, teprve pak jsou státy vázány + zvyklosti, obyčeje. Uzavření mez. smlouvy → vstup do mez. závazkových vztahů → povinnost dodržovat sjednané mez. závazky.

Právo mezinárodní je soubor právních předpisů, který upravuje vztahy mezi subjekty mezinárodního práva a v ideální podobě má zajišťovat mírový stav mezi jednotlivými subjekty.

Subjektem je stát jako veřejnoprávní útvar a stát jako suverénní mocenský útvar. Další subjekty – mezinárodní organizace (OSN, NATO). Parciální subjekty – ze zvláštních důvodů mají mezinárodní subjektivitu (Vatikán).

Prameny mezinárodního práva:

• Mezinárodněprávní obyčej – původně byla velká část mezinárodního práva nepsaná a i dnes tvoří velice podstatný pramen práva
  • musí splňovat dva znaky: dlouhodobé užívání a přesvědčení o jeho závaznosti
•  Mezinárodní smlouvy – typický pramen mezinárodního práva
  • jednou z částí je mezinárodní právo smluvní, jehož základem je kodifikace Vídeňské smlouva o smluvím právu

Evropské

Specifický systém práva.

Původně vznikalo jako právo mezinárodní (funguje na smluvním základě – primární právo) + právo tvořené orgány EU – sekundární právo („kvasistát“; státní, „federální“ právo EU, její mocenský akt) – má přednost před právem vnitrostátním.

Pojetí dualistické

Máme dva na sobě nezávislé subjekty, ale je možné vzít část mezinárodního práva a přidat ho do práva vnitrostátního (nezávislost těchto práv). Pokud stát převzal závazek v mezinárodním právu, nemůže se dovolávat jeho neplatnosti na základě práva vnitrostátního.

Ratifikace – akt moci výkonné, stvrzení hlavy státu, že stát je připraven plnit závazky, které vyplývají z podpisu této mezinárodní úmluvy. Adaptace (přizpůsobení) – přizpůsobení vnitrostátního právního předpisu na základě nového mezinárodního předpisu, přizpůsobení probíhá formou novely zákona, kterého se to týká. Transformace – přímé přenesení mezinárodního práva do vnitrostátního formou nově vyhlášeného zákona.

Pojetí monistické

Pokud právo neztrácí svoji mezinárodní povahu v právu vnitrostátním. Obecně platí, že mezinárodní právo platí pouze pro stát, ale pokud se přenese do vnitrostátního práva, pak je platné i pro jeho subjekty.

Inkorporace parciální (částečná) – přednost práva mezinárodního před vnitrostátním. Inkorporace generální – stát formou ústavního aktu řekne, že určitý typ mezinárodních smluv je přejat do vnitrostátního práva a má přednost před ním (Ústava ČR, článek 10).

Dělení mezinárodního práva

• Smluvní právo – týká se uzavírání smluv (pravidla uzavírání, důvod neplatnosti smlouvy)
• Letecké mezinárodní právo
• Mořské mezinárodní právo
• Kosmické mezinárodní právo
• Mezinárodní právo diplomatické a konzulární
• O postavení státu (zásady nevměšování)
• Mezinárodní právo upravující právo během války (postavení raněných, postavení zajatců, útoky na zdravotnická zařízení)

Způsoby recepce MP

Inkorporace

• vtažení normy MP do vnitrostátní právní sféry a neztrácí formu MP
• „odkaz“ na mezinárodní smlouvu + předností aplikace před vnitr. pr.
• důsledky inkorporace: vázanost orgánů aplikujících právo, přednostní aplikace smluv před zákony
• výhoda – když se MP mění, odkazuje se stále na aktuální verzi

Transformace

• zachování doslovného znění mezinárodní smlouvy a její vyhlášení v některé formě vnitrostátního práva (zákona)
• závaznost přímo od vnitrostátního pramene práva
• nevýhoda – při změně MS je třeba novelizovat zákon, který „opisuje“ obsah smlouvy

Adaptace

• ne doslovný, ale obsahový přenos mezinárodněprávních závazků a oprávnění do forem vnitrostátního práva
• stát si to může upravit a přizpůsobit podmínkám státu

čl. 10 Ústavy

• inkorporační ustanovení
• nějaké typy mezinárodních smluv se stávají součástí právního řádu
• tyto smlouvy mají aplikační přednost před zákonem
• tzv. generální (ústavní) inkorporace mezinárodních smluv – všechny smlouvy schválené Parlamentem jsou součástí právního řádu
• dříve byly generálně inkorporovány pouze smlouvy týkající se lidských práv – už se tedy neaplikuje parciální (= částečná) inkorporace
• podmínky:
  • smlouvy vyhlášené – jsou zveřejněné ve Sbírce m. smluv (čl. 52 odst. 2)
  • k ratifikaci dal Parlament souhlas – parlamentní = prezidentské smlouvy (čl. 49)
  • ČR je jimi vázána (není výhrada k danému ustanovení – že je ČR vázána pouze částí smlouvy)
  • přímo použitelná ustanovení (self–executing) – má charakter normy
• ratifikace – slavnostní podepsání prezidentem (čl. 63 odst. 1 písm. b) ústavy)
• souhlas s ratifikací dává Parlament (obě komory)
• ne všechny MS podléhají souhlasu Parlamentu (cokoliv co nespadá do čl. 49) – tzn. smlouvy vládní a resortní
• čl. 49 – je třeba souhlasu obou komor Parlamentu k ratifikaci MS:

1. 1. upravujících práva a povinnosti osob (+ lidskoprávní smlouvy)
   2. spojeneckých, mírových a jiných politických (např. o hranicích)
   3. z nichž vyplývá členství ČR v mez. organizaci
   4. hospodářských, jež jsou všeobecné povahy
   5. o dalších věcech, jejichž úprava je vyhrazena zákonu

• k souhlasu je třeba prostá většina v obou komorách (nadpoloviční většina přítomných) → rovnocenné postavení komor
• výjimka – čl. 10a ústavy – vyžaduje kvalifikovanou většinu obou komor: 3/5 všech poslanců a 3/5 přítomných senátorů (pokud neproběhne ratifikační referendum)
• smlouvy jsou publikovány ve Sbírce zákonů a ve Sbírce mezinárodních smluv (zde jsou vyhlášeny všechny – i vládní a resortní)

3 druhy mezinárodních smluv

1. prezidentské = parlamentní – ke kterým dává souhlas Parlament – čl. 49 + čl. 10, jsou součástí právního řádu a mají přednost před zákonem
2. vládní – sjednává vláda
3. resortní – sjednávají členové vlády (resorty)

Vládní a resortní – nespadají pod čl. 49 ani pod čl. 10, k ratifikaci nedává souhlas Parlament, nejsou inkorporovány – zavazují pouze stát, nikoliv občany, nejsou součástí právního řádu.

Aplikace smluv soudy

Čl. 95 odst. 1 – soudce je vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu (pouze inkorporovanou, tzn. prezidentskou), je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou MS.

Čl. 95 odst. 2 – Pokud dojde soudce k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu; i mezinárodní smlouvy o lidských právech jsou součástí ústavního pořádku, takže také musí být předloženy Ústavnímu soudu (aby nedošlo ke snížení již poskytované procedurální ochrany lidských práv, aby nedošlo k porušení materiálního jádra ústavy→ je třeba ústavní pořádek rozšířit i o lidskoprávní smlouvy)

Euronovela (Novela Ústavy č. 359/2002 Sb.)  – mj. přidání čl. 10a a 10b – příprava na vstup do EU

Mj. změna čl. 10 – rozšíření generální inkorporace na všechny prezidentské MS (dříve se to týkalo pouze lidskoprávních smluv)

Preventivní = předběžná kontrola MS Ústavním soudem (čl. 87 odst. 2) – ÚS rozhoduje o souladu MS podle čl. 10a a čl. 49 s ústavním pořádkem před její ratifikací. Do rozhodnutí ÚS nemůže být smlouva ratifikována.

Zákon o Ústavním soudu (§ 71a) – aktivně legitimované subjekty v různých fázích procesu

Vztah ČR k EU - čl. 10a

Odst. 1 – mez. smlouvou mohou být přeneseny některé pravomoci orgánů ČR na mezinárodní organizaci nebo instituci.

Odst. 2 – k ratifikaci mez. smlouvy v odstavci 1 je třeba souhlasu Parlamentu, nestanoví-li ústavní zákon, že k ratifikaci je třeba souhlasu daného v referendu.

Parlament dává souhlas kvalifikovanou většinou (3/5).

Dle Ústavního soudu – sdílená (slitá) suverenita – to, že jsou kompetence přeneseny dobrovolně, pod kontrolou a za účasti státu, neznamená oslabení suverenity. Pro zachování suverenity je důležité, že ČR může z EU vystoupit.

Čl. 10a je důvodem pro platnost evropského práva v ČR - obousměrný efekt.

Přenos suverenity (její části) ze strany státu je podmíněný („potud, pokud“ – doktrína So lange): pokud bude EU plnit a dodržovat své cíle, dodržení čl. 9 odst. 2 Ústavy (materiálního jádro ústavy = podstatné náležitosti demokratického právního státu, které nesmí být změněny).

Ústavní soud k EU a evropskému právu

Komunitární právo není referenčním kritériem pro posuzování ústavnosti vnitrostátního právního předpisu a rozpor s normou komunitárního práva sám o sobě nemůže vést k derogaci zákona. Evropské právo není součástí ústavního pořádku.

Ústavní soud odmítá posuzovat soulad domácího práva s evropským právem (zákon X nařízení/směrnice) a odmítá posuzovat ústavnost evropského práva (nařízení/směrnice X ústavní pořádek). Při interpretaci ústavního práva je však třeba přihlížet i k evropským předpisům a judikatuře SD EU.

Normy EU mají aplikační přednost. Evropské právo ale nemá absolutní přednost před ústavním právem! → rezerva → doktrína „So lange – potud, pokud“ → při hrubém vybočení z pravomocí a kompetencí může ÚS zrušit.

ÚS je opatrný tam, kde by měl zrušit vnitrostátní zákon (který je v rozporu s ústavou), který je nosičem implementovaného evropského práva → eurokonformní výklad → snaha vyložit zákon (nosič) tak, aby ho rušit nemusel → takový výklad, aby byl v souladu jak s ústavou, tak i s evropským právem.