Osnova
Reklama
Rozšířená osnova
Kniha Querella inofficiosi testamenti – příspěvek k vývoji nepominutelných práv dědických od JUDr Josefa Klímy se věnuje institutu římského práva – querella inofficiosi testamenti (dále jen querella nebo q.i.t.). Tento institut by se dal přeložit jako žaloba dědického práva římského, která sloužila k ochraně práv nepominutelných dědiců. Cílem querelly bylo poskytovat a zajištovat rovnováhu mezi testovací svobodou zůstavitele a jeho povinnostmi vůči nejbližším příbuzným. Navzdory uplynulým staletím a vývoji právních systémů zůstavá římské právo klíčovým zdrojem inspirace pro moderní právní vědu (ku příkladu i český občanský zákoník má základy v římském právu). Kniha se věnuje jak počátku (historickému i právnímu) querelly, tak jejímu historickému vývoji a procesní povaze. V tomto článku se pokusím shrnout základní charakteristiky querella inofficiosi testamenti a jejího vývoje v čase, včetně jejího procesního uplatnění.
Již u starověkých civilizací byla zavedena jakási první úprava toho, co bude s majetkem zemřelého. Byla to známka vyspělosti civilizace. Původně třeba jen nepsané, zvykové normy, později psaná úprava dědické posloupnosti bránila tomu, aby byl majetek zemřelého jen tak nechán k volné okupaci. Mezi první principy právní úpravy dědického práva se řadil princip subjektivní (pozůstalost se dědila podle vůle zůstavitele), anebo objektivní (pozůstalost a nástupci majetku zůstavitele budou určeni právní normou), popř. kombinace těchto principů.KLÍMA, Josef. Querella inofficiosi testamenti – příspěvek k nepominitelným právům dědickým. Nový Bydžov: Grafické závody V. &A. Janata, 1947, str. 5.1)
Nejstarší princip je podle zvyklostí princip objektivní, kdy pozůstalost přecházela z otce na syna, zprvu jen na nejstaršího – prvorozeného. Postupným vývojem se okruh nástupců rozšířil na blízké příbuzné pozůstalého (ať už rodinný nebo pokrevní). K uplatnění dispozitivního – subjektivního principu začalo docházet tehdy, pokud zůstavitel neměl přirozeného nástupce, postupem času došlo k uplatňování principů vedle sebe. Převahu v římském právu měl mladší subjektivní princip nad objektivním.KLÍMA, Josef. Querella inofficiosi testamenti – příspěvek k nepominitelným právům dědickým. Nový Bydžov: Grafické závody V. &A. Janata, 1947, str. 6.2)
Dědické právo a dědická posloupnost může ovšem fungovat jen tehdy, pokud máme možnost dispozice s vlastním majetkem, presumuje se zde soukromé vlastnictví. Obdobně to platí i pro dispoziční volnost člověka vlastnícího majetek. V historii naší země víme, že v určitém období existence soukromého vlastnictví byla popírána a převažovala myšlenka vlastnictví kolektivního. V takovém případě (pokud by se jednalo o čistě kolektivní stát) by dědické právo postrádalo smysl. Naneštěstí i stát vybudovaný na kolektivistickém pojetí vlastnictví připouštěl (a v některých zemí světa stále připouští) individuální vlastnictví a možnost dispozice s majetkem (nejen) po smrti zůstavitele. Subjektivní a objektivní principy dědické posloupnosti tak prolamují větu, která byla zakotvena i v socialistickém právním řádě, že “majetku lze nabýt jen vlastní prací”. KLÍMA, Josef. Querella inofficiosi testamenti – příspěvek k nepominitelným právům dědickým. Nový Bydžov: Grafické závody V. &A. Janata, 1947, str. 6.3)
Přílišné omezování testamentární volnosti není dobré, ale stejně tak ji nemůžeme nechat neomezenou. Zůstavitel by tak nemusel vůbec respektovat pravidla zákonné posloupnosti a majetek by mohl být rozdělen mezi dědice zcela nerovnoměrně a nespravedlivě (včetně např. nerovnoměrného zatížení pozůstalosti zůstavitelovým mortis causa – darováním pro případ smrti). O omezení absolutní testovací volnosti zůstavitele můžeme najít zmínky již u dávných civilizací (sumerské nebo starobabylónské). Zde se omezení váže na vyloučení syna zůstavitelem z pozůstalosti – to muselo být schváleno orgánem veřejné moci. Tím se zabraňovalo tomu, aby pozůstalí – nejbližší příbuzní, kteří byli čekateli na majetek zemřelého, nebyli kráceni na svých právech. Tamtéž str. 8.4)
Jednalo se tedy o negativní omezení testovací svobody – tz. “že pořizovatel nesměl nepominutelné osoby bezdůvodně vyděditi nebo přezírati” (KLÍMA, Josef. Querella inofficiosi testamenti, str 9). Obráceně, tedy pozitivní omezení nastávalo tehdy, pokud pořizovatel závěti byl právně omezen v tomto směru, což znamenalo, že o pozůstalosti rozhodne někdo jiný namísto zůstavitele. Zůstavitel ale nemohl toto oprávnění přenést sám od sebe na třetí osobu, a to ani na soudce. Tamtéž str. 9.5)
Tak, jak je upraveno právo zůstavitele testovat, tak stejně tak musí být upraveno i právo (nárok) nástupce. V římském právu, pokud byli kráceni nebo opomenuti blízcí příbuzní na svých dědických právech, mohli uplatňovat své nároky pořadem práva (intestátní posloupnost). To samé se ovšem nevztahovalo na nespravedlivé vydědění nebo zkrácení. Querella je reakcí na tento nedostatek a jejím cílem je zamezit nespravedlivému postupu pořizovatele závěti při výkonu pozůstalosti. Tamtéž str. 9.6)
V institutu querella inofficiosi testamenti se přímo potkává procesní a hmotněprávní stránka dědického práva, především tedy nepominutelných dědických práv.
Jak již bylo zmíněno na začátku článku, právní úprava nepominutelných práv dědických byla zavedena již dávnými civilizacemi. Zprvu nepsané zvyklosti – založené na přirozeném právu, postupně získávaly formu psanou a lépe vymahatelnou. I samotný vývoj querelly byl založen na přirozeném a zvykovém právu s lehkými zásahy zákonodárce. Ty se týkaly především toho, aby byla rodina, jakožto základní prvek státu, náležitě chráněna a podporována. Stát postupně zasahoval do původně otcovské moci tam, kde byla moc široká a neprospívala již rodině, a naopak ji rozšiřoval tam, kde mohla být nápomocna. Tamtéž str. 16-17.7)
Texty Sumerů patří mezi jedny z prvních právních pramenů týkajících se bezdůvodného vydědění nebo opomenutí nepominutelných dědických práv. Historicky máme dochované dva prameny – starší a mladší. Starší je nazýván jako “starosumerský zákoník” a mladší jako “sumerské rodinné zákony”.
Ze starosumerského zákoníku nás zajímá především část označovaná jako §5, kde je řečeno: “Jestliže jeho otec a matka řeknou – nejsi náš syn – bude jim odňat dům ve městě”. V sumerských rodinných zákonech je to stanoveno obdobně: v první větě ustanovení je řečeno, že pokud otec vypudí syna, tak mu bude odebrán dům i dvůr; ve druhé je postižena matka, která ze stejného důvodu bude odejmut z moci dům i nářadí.Tamtéž str. 18.8) Jak je vidět, obě formulace jsou obecné, pravděpodobně ve snaze zákonodárce se co nejjednodušeji vyjádřit k problematice. Tedy jestliže rodiče vypudili svého syna, resp. Se o něm takto vyjádřili (zákon tady pravděpodobně vycházel z předpokladu, že se takto vyslovili vůči svému jedinému synovi), pak byli postiženi sankcí ztrátou vlastního majetku, a tudíž i volné dispozice s ním. Do této volné dispozice je zahrnuto jak jednání pro případ mortis causa, tak i inter vivos.Tamtéž str. 19.9)
Jedinou nadějí pro nespravedlivě vypuzeného syna pak byl jen sukkal mah – královský úředník, kterému připadal dohled nad tím, aby syn jakožto přirozený nástupce nebyl bez své viny o nástupnické právo na majetku připraven. Jeho zásah představoval omezení otcovské moci. Tamtéž str. 19.10)
U Babyloňanů je právní úprava již mnohem podrobnější, počínaje již známým Chammurapiho zákoníkem. Jeho úprava byla oproti jiným velmi pokročilá a je považován na výkvět semitské civilizace. Tamtéž str. 20.11)
Ohledně vypuzení syna rodiči je i v Chammurapiho zákoníku několik ustanovení – podle §168 je dáno, že kdo má v úmyslu vypudit svého syna a prohlásí před soudem “vypuzuji svého syna”, pak soud projedná a vyřeší jeho záležitost; jestliže se ale syn nedopustil těžkého přestupku, který by byl důvodem k zavržení, pak otec svého syna nezavrhne. Těžkým proviněním se rozuměl (zpravidla) opakované hrubé chování vůči zůstaviteli, v některých případech ale stačil pouze jeden prohřešek – příkladem může být incest mezi synem a nevlastní matkou. Vydědit syna bylo možné pravděpodobně jen vyhoštěním z rodinné domácnosti, i to bylo ovšem vázáno na úřední souhlas, který mohl být dán je za zákonem stanovených podmínek. To poskytovalo synovi určitou ochranu. Tamtéž str. 21-22.12)
Bylo zde také upraveno právo synů na otcův majetek po jeho smrti (§165,166) a zákonná posloupnost v případě smrti zůstavitele. Synové nastupovali po otci jako zákonní dědicové, toto právo jim mohlo být odňato jen podle zákona. Pokud zůstavitel neměl vlastních dědiců, pak je mohl ustanovit adopcí, aby zůstalo zachováno jeho jméno. Při adopci tak vznikal i nárok adoptovaného na pozůstalost nebo alespoň část pozůstalosti adoptivního otce. Tamtéž str. 23.13)
Apokéryxe neboli vypovězení/vyloučení z rodinného svazku bývala taktéž podrobována kontrole veřejných orgánů. Jednalo se o institut, kterým nejen syn ztrácel jméno svého otce, ale také ztrácel veškeré majetkové oprávnění. Vztahovala se převážně na vlastní děti, podle některých se ovšem vztahovala i na adoptované syny, kterým bylo nutno poskytnout jakousi peněžitou náhradu. Ta byla vlastně druhem odbytného a náhradou za ztracené dědictví pro adoptovaného syna – jednalo se o předobraz povinného dílu. To neplatilo, pokud se at už vlastní nebo adoptovaný syn, dopustili špatného chování a tím dali otci podnět. Otec pak mohl syna vyhostit bez jakékoliv náhrady.
Abductio je římským protějškem římské apokéryxe. Rozdíl mezi těmito dvěma instituty je ten, že k vyloučení z rodinného svazku (apokéryxe) je potřeba kontrole a schválení veřejného orgánu, zatímco u abductio jde o soukromý akt pater familias bez zásahu orgánů veřejné moci. Rozdíl je tu ten, že u abductio sice je syn vyloučen z domova, nikoliv však z rodinného svazku, čímž pádem nejsou ani dotčena jeho práva na dědictví.Jednalo se o neformální akt, který měl povahu spíše jako potrestání syna a mohl být i stejně neformálně odvolán. Tamtéž str. 28-29.14) Těch by mohl být zbaven pouze řádným vyděděním.Tamtéž str. 29.15) Pokud ovšem toto vypuzení/vydědění bylo nespravedlivé, tak se proti němu mohl vypuzený syn bránit. Obranným prostředkem se v Římě stala právě querella inofficiosi testamenti. Tamtéž str. 31.16)
Přesné období vzniku querelly není známo, dokonce se o jejím stáří vedou spory. Autor sám se ztotožňuje s názorem, že querella byla známa již v nejstarších dobách, někteří ovšem tvrdí, že její vznik je datován až v posledních letech republiky nebo do první doby císařské.Tamtéž str. 49.17) Důvod, proč je tak obtížné určit stáří querelly je patrně to, že byla výsledkem dlouhého plynulého vývoje.Tamtéž str. 51.18) Co ovšem známe, tak je důvod vzniku querelly – bylo to především z důvodu zamezení uvolňování rodinných pout a zneužívání pořizovací volnosti. Pater familias kolikrát v závěti zmínil a obdaroval ty, kteří se mu všelijakými způsoby vetřeli do přízně a zapomínal nebo bezdůvodně vydědil ty, kteří mu byli nejblíže. Tak se v posledních letech republiky a v prvních letech principátu projevila potřeba úpravy právního postavení nebližších příbuzných a prostředku, který by zjednával nápravu proti nespravedlivému vydědění nebo opomenutí. Tak vznikla nepominutelná práva dědická a začala se utvářet procesní stránka querelly. Tamtéž str. 52.19)
Querella inofficiosi testamenti byla postavena na koncepci officium pietatis, která zakotvovala povinnost zůstavitele zajistit zaopatření svých nejbližších. Tato povinnost vycházela z morálních a společenských hodnot, jež byly v římské společnosti klíčové – šlo o zabránění roztříštění rodinného majetku mezi osoby, které nebyly blízkými rodinnými (pokrevními) příbuznými zůstavitele. Rodina byla totiž také chápána jako instituce zajišťující soudržnost rodinného majetku. Tím pádem bylo i zůstaviteli určeno, jak má pořizovat a koho má volit za své právní nástupce. V případě nedodržení takového se mohla rodina bránit právě formou querelly. Pořizovací volnost, jak můžeme vidět, byla tedy vymezena negativně – bylo stanoveno, kdy neodpovídá poslední vůle pozitivnímu právu a tím porušuje nároky blízkých.
Jak již bylo řečeno výše, tak povaha dědického řízení v římském právu byla převážně individualistická, ale vždy tu byla určitá kontrola veřejného orgánu. Ten pak měl pravomoc v určitých případech zasáhnout – především v případech vadnosti testamentu. Mezi vady testamentu se řadil např.: “testamentum nullum”(testament obsahovaly formální vady – nedostatek zachování formy nebo nedostatek dědické způsobilosti), “testamentum iniustum” (v testamentu byla obsahová vada – porušení formálních práv nepominutelného dědice) a poslední “testamentum inofficiosum” (vada testamentu spočívá v tom, že v něm není zachován povinný díl – buďto byl dědic opomenut, byl vyděděn anebo mu nebyla přiznána přiměřená částka).Mezi nepominutelné dědice podle civilního práva patřili dědicové vlastní a nutní, a podle prétosrkého práva zde patřili také krom již zmíněných i emancipované děti a liberti. Za dědice vlastní (heredes sui) byly považovány osoby, které byly bezprostředně podřízeny zůstavitelově moci a jeho smrtí se stávaly plnoprávnými subjekty (osobami sui iuris, “svého práva”), jednalo se především o zůstavitelovi děti, ať už jeho vlastní nebo adoptivní, jeho manželku a dále také případně i vnuky zůstavitele nebo osoby sešvagřené (pokud byly v době smrti zůstavitele podrobeny jeho otcovské moci). Tyto osoby byly zároveň i dědici nutnými (heredes necessrii), to znamená, že se stávaly dědici okamžikem zůstavitelovi smrti bez možnosti odmítnout dědictví (což bylo velmi nevýhodné, pokud bylo dědictví předlužené). Podle tohoto práva zároveň platilo, že pokud se zůstavitel nezmínil o heredes sui (dědicové “vlastní”) v závěti, tak tyto osoby nedědily, resp byly vyloučeny. Ovšem tento názor se změnil již v době republiky – vyvinula se zásada, že zůstavitel nesmí opomenout zmínit v testamentu určité nejbližší zákonné dědic. To znamená, že je buďto musel výslovně ustanovit za dědice anebo z dědictví výslovně vyloučit. KINCL, Jaromír. URFUS, Valentin. SKŘEJPEK, Michal. Římské právo. 2. vydání. Praha: C.H.Beck, 1995, s. 270; HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského. 4. vydání. Praha: C.K. Česká univerzita, 1923, s.1055. Dostupné on-line na: https://digi.law.muni.cz/bitstream/handle/digilaw/31/Pravni_dejiny_1801_1918_0056-1910-1.pdf?sequence=3&isAllowed=y20) KLÍMA, Josef. Querella inofficiosi testamenti. str. 33.21)
Inofficiosní testament je takový, který se příčí officiu zůstavitele, tz. že v něm zůstavitel porušil ono pravidlo zachování povinného dílu. Jednalo se o mravní záležitost, která přešla ve společenskou povinnost pamatovat na své nejbližší (tato povinnost je v pramenech nazývána jako officium pietatis).
Inofficiosní testament byl platný, dokud nebyl napaden a zrušen soudním rozhodnutím – tím se lišil od ostatních typů vad, které byly postihovány sankcí.Tamtéž str. 34.22) Kdyby soudce zjistil jakékoliv předpoklady testamentum inofficiosum, tak jej nemůže pokládat za neplatný, dokud nebude testament s úspěchem napaden. Žalovat na neplatnost testamentu mohli jen nepominutelní dědicové, žalovaným pak byl v zásadě ten, kdo ačkoliv z vůle zůstavitele, dosáhl majetkových výhod na úkor blízkých příbuzných. Při posouzení neplatnosti žalovaného testamentu byly důležité i osobní vztahy a rodinné poměry, nerozhodovala jen objektivní stránka testamentu. Tamtéž str. 35.23)
Mezi inofficiosní testamenty se řadí i takové, ve kterých došlo k opomenutí dědice nezaviněně. Mohlo se jednat o případy, kdy zůstavitel nezmínil nepominutelného dědice v závěti v domněnce, že je dědic mrtev. Žalobou na neplatnost byla právě q.i.t. .
“Na některých místech se setkáváme v pramenech se zvláštním způsobem vyjádřením motivace querelly co do kvality vztahů zůstavitele k vyděděnému nebo opomenutému; mluví se o tzv. color insaniae.”Tamtéž str. 37.24) Color insaniae je pojmem vyjadřující vztah mezi zůstavitelem a dědice, který se snaží konkretizovat tesmanentum inofficiosum v praxi.Tamtéž str. 43.25) Jednalo se o pomůcku advokátům, kteří tím sledovali psychickou motivaci napadnutého testamentu. Psychologickou argumentací a rozborem vnitřní motivace testamentu měl být zdůrazněn úsudek o nepravosti závěti a o tom, že opomenutý nepominutelný (zákonný) dědic si zaslouží dědictví více než ten, komu bylo odkázáno (testamentární). Pokud byl takovýto testament napsán, pak bylo považováno, že zůstavitel testament napsal v jakémsi psychickém rozpoložení, duševní nepřítomnosti. Tamtéž str. 39-42.26)
V klasické době byl termín používán hlavně ve školách a při řečnické argumentaci, nebyl považován za právnickým termín (jako třeba culpa). V poklasické době se tento termín dostal i do právnického názvosloví – pokud se prokázalo, že zůstavitel napsal závěť ve stavu psychického rozpoložení, pak byl tento testament považován za nicotný (“testamentum nullum”).Tamtéž str. 40-43.27)
Co se procesní povahy týče, tak zde bylo pár zvláštností. Jednou z nich je například fakt, že při řízení o qurelle se používalo převážně všeobecné legisakční řízení. To bylo pravděpodobně z toho důvodu, že nebylo možné vyhovět formálním požadavkům tak, aby byla žaloba (resp. žalobní žádost) formulována přesně podle zákona, který upravoval ochranu nepominutelných dědických práv. Pro volbu legisakčního procesu zde byl i další důvod – jednalo se o dvoustranný proces, kdy byl soudci ponechán velký prostor pro úvahu a rozhodnutí. Proces byl velmi podobný procesu legisactio sacramenti in rem (věcná žaloba ve sporech o vlastnictví) – u legisactio sacramenti in rem jde o to, která ze stran sporu bude mít lepší právo k věci, u hereditatis petitio(obecná žaloba chránící nároky dědiců) jde o určení, kdo z pozůstalých má lepší právo k pozůstalosti. Pokud nechtěl žalovaný dědic přistoupit na sponsi (vzájemný závazek), tak mu hrozila ztráta pozůstalosti. Ačkoliv později vznikaly speciální normy, které měly chránit zákonné dědice a pomoci jim k nabytí pozůstalosti, tak stále nebylo možné dostát spravedlivého procesu. Obecná žaloba na ochranu dědického práva nestačila a musel vzniknout nový ochranný institut – querella inofficiosi testamenti. Tamtéž str. 65-66.28)
Querella se od hereditatis petitio odlišovala hned v několika aspektech – v prvé řadě měla jinou povahu, která zakládala širší mimosoudní pravomoc soudce, ten pak zjišťoval lepší právo jedné ze stran sporu. V druhé řadě šlo o rozdíl v předmětu sporu – zatímco u her. petitio bylo uplatňováno věcné právo, tak u querelly byl napadán testament a některé jeho důsledky. Mezi další rozdíl patří také aktivní a pasivní legitimace – u her. petitio byla jasně dána (žaloba byla jednostranným útokem na držitele pozůstalosti), na rozdíl od querelly, kde obě strany měly obdobné postavení (z hlediska hmotného práva pak nebylo rozhodné, kdo je žalobce a kdo žalovaný, šlo o tzv dvoustranné řízení). To prospělo také k rozvoji querelly v době, kdy se z her. petitio stal čistě jednostranný proces.Tamtéž str. 67.29)
Ani samotné podání querelly se neobešlo bez dalšího. Dříve než došlo k legisakci (zahájení procesu), tak muselo být vše přezkoumáno preatorem v předběžném řízení. Nezkoumala se nejen místní příslušnost, ale i procesní odpovědnost a další procesní předpoklady (primárně byla zkoumána aktivní legitimace stěžovatele k podání querelly – zde je zůstavitelovým kognátem či nikoliv). Hlavním účelem předběžného řízení bylo ale především udělení bonorum possessio – udělení držby pozůstalosti ve sporu.Tamtéž str. 69.30)
Legisakcí, resp složením slibu, bylo ukončení řízení před magistrátem a přechází se do druhé části sporu již před soudem (“in iudicio”). Vznikají otázky, před jakým orgánem a kde se bude řízení konat, o tom, jak bude spor před soud přednesen nebo jaké řízení bude probíhat. O určitých otázkách rozhoduje preator(před kterým orgánem bude řízení probíhat), na jiných se musí domluvit strany sporuTamtéž str. 69-70.31) (v tomto článku na to již není prostor, a tak nechávám téma k samostatnému prostudování). Co se orgánu týče, tak většinou byla querella projednávána před sborem soudců. To především z důvodu splývajících právních a skutkových otázek – projednání sborem soudců bylo časově úspornější a všechny otázky byly zodpovězeny naráz. Samozřejmě se ale vše odvíjelo podle konkrétní povahy sporu, takže některé otázky mohly být projednány i před samosoudcem nebo centumvirálním soudem. Pokud preator nevyužil svého delegačního oprávnění (rozhodnutí, před kým bude proces probíhat), tak jej mohl přenést formou příkazu nebo jemu obdobnou na samosoudce nebo na přednostu centuvirálního soudu. Přesné rozdělení pravomocí mezi orgány nám není známo,Tamtéž str. 72-73.32) co nám ovšem známo je, že querella byla rozhodována právě před centumvirálním soudem. Tamtéž str. 76.33)
Rozhodovací praxe byla v centuvirálním řízení velmi odlišná a různorodá, což ovšem nebylo považováno za zvláštnost. Tato možnost rozdílných výsledků centuvirálního řízení souvisela s dispozitivní zásadou procesu – tj. právní moc je omezena výlučně na procesní strany sporu. Také z tohoto důvodu nemohly být dva odlišné spory srovnávány mezi sebou a rozhodnuty stejně. To bylo výrazným znakem querelly – přímý vztah určitých osob a odtud vyvozená samostatnost rozhodování o jednotlivých nárocích.Tamtéž str. 97-98.34)
Aktivní legitimace k podání querelly se přisuzovala nepominutelným dědicům, blízkým příbuzným zůstavitele. V pozitivním slova smyslu se jedná především o “liberi” a “parentes” neboli descendenti a ascendenti zůstavitele. Tamtéž str. 102.35)
Pod pojmem liberi byli zahrnuti jak synové (“filius familias”), tak dcery (“filia”). Oběma pohlavím příslušel teoreticky stejný nárok na povinný díl, v praxi tomu však bylo značně jinak. Rovnoprávnost žen a mužů (dcer a synů) nebyla přijímána, a tak i při podání querelly byla u dcer šance na úspěch výrazně menší než u synů.Kolikrát dcerám nebylo ani známo jejich nepominutelné právo dědické a tím i nárok na povinný díl, popř když už o tomto právu věděly, tak stejně neměly na výběr a musely snášet krácení nebo úplné odstrčení v rámci testamentu. Co se týče nároku, tak jak sám autor konstatoval – nelze vyvodit, že by dcery neměly stejný nárok na uplatnění querelly jako synové, ale povětšinu si spíše nevěděly rady. Tamtéž str. 103-104.36) Průlomovým by se dal nazvat fragment Marcellus v D 5,2, 5 (1. 3.digest.), který dokazuje rovnost dcer a synů při uplatnění querelly z úryvku “nam et his, qui non ex masculis descendunt”, tak obratem “cum et de matris testamento”, který obdobně staví na závěť matky a otce do rovného postavení. Tamtéž str. 107.37)
Aktivně legitimovány byly také adoptivní děti, resp synové (“filius in adoptiem datus”). To nám dokazuje fragment již ze začátku principátu, kdy došlo k úspěšnému napadení testamentu, kdy otec bezdůvodně opomenul syna adoptovaného třetí osobou.Tamtéž str. 113.38) Ačkoliv se klasičtí právníci nemohou dohodnout ohledně práva adoptovaného syna na uplatnění querelly, tak Justinián sám říká, že pokud by mělo hrozit, že adoptovaný syn ztratí nároky jak vůči adoptivnímu otci (emancipací), tak i vůči vlastnímu otci (adopcí), pak by mělo zůstat zachováno právo na uplatnění querelly vůči vlastnímu otci. Ve zkratce – adopcí zůstávají zachovány nároky vůči vlastnímu otci.Tamtéž str. 114-115.39)
Další skupinou aktivně legitimovaných byli emancipovaní synové. I když se může zdát, že by již neměli být legitimováni, tak opak je pravdou. Sice emancipací bylo přetrženo agnátské pouto, čímž byl otec zproštěn závazků vůči synovi, ale synovi (pokud byl vyděděn nebo opomenut) stále náleželo právo querelly, popř bonorum possessio. Toto právo emancipovaný syn neztrácí ani v případě jeho konkurence se sui heredes – v takový okamžik dochází k dělbě pozůstalosti. Tamtéž str. 115-118.40)
Právo querelly se vztahovalo taktéž na vnoučata zůstavitele – jak vnuka, tak vnučku, pokud má stejné postavení jako vnuk. V souvislosti s takovým je zmiňován případ Ulpiana (1.6, opin.) v D 5, 2, 27, 3, ve kterém je hovořeno o opatřeních ve prospěch nedospělého stěžovatele po dobu projednávání odvolání. Jsou zde velmi přesně vymezeny předpoklady nároku: 1) jde o výživné nedospělce; 2) nesmí přesahovat výši podílu, který by stěžovateli přisouzen v první instanci; 3) opatření platí jen po dobu projednávání sporu v odvolací instanci. Právo querelly by bylo vnoučatům zůstavitele přisouzeno i tehdy, pokud by byli bezprostředními potomky emancipovaného descendenta, který nestačil užít querelly (zemřel). Právo querelly smrtí nezanikalo, ale přecházelo na vnuka/vnučku. Tamtéž str. 118-119.41)
Poslední skupinou liberi byli tzv. pohrobci (“postumus”). Jedná se o potomky zůstavitele, kteří se ale narodili až po jeho smrti, v našem případě ale šlo spíše o dědickou způsobilost dětí, které dosud nebyly narozeny, ale v době úmrtí zůstavitele již existovaly v podobě nascitura. Tyto osoby až do vlády Justiniana vůbec nepřicházeli v úvahu jako dědicové. Postupným vývoje se ale došlo k tomu, že jestliže může mít taková osoba testamenti factionem passivam, pak musel mít i aktiva. Musel tedy být v závěti buďto formálně vyděděn nebo ustanoven za dědice. Tamtéž str. 120-121.42)
Aktivní legitimace byla přisuzována i rodičům testátora. Ti pak mohli uplatňovat svá práva buďto společně anebo každý zvlášť. Je zřejmé, že právníkům se nelíbilo, že by rodiče měli dědit po svých dětech, jelikož to “neodpovídá přirozenému běhu života a je v jistém rozporu s citovým vztahem rodičů k dětem”.Tamtéž str. 124.43) To říká první část Papianova fragmentu, druhá ovšem přisuzuje rodičům práva nepominutelných dědiců.
Pater familias mohl získat nárok na uplatnění q.i.t. jen za zvláštních podmínek, jelikož syn, který dosud nebyl vyňat z otcovské moci nemohl vlastnit žádný majetek, kterým by mohl inter vivos nebo mortis causa disponovat. Otec tak mohl querellu uplatnit jen ve výjimečných případech, a to jen pokud byl filius familiasadoptován anebo emancipován (viz výše).Tamtéž str. 125-126.44) Matka byla ve svém právu na uplatnění querelly taktéž omezena. Právo uplatnit querellu vůči inofficiálnímu testamentu se jí přiznávalo pouze tehdy, jestliže měla ius liberorum, mohla dědit po dětech manželských i nemanželských ale jen pokud jí nekonkuroval otec, agnátský bratr nebo jejich děti.Tamtéž str. 133.45)
Původně nebyla querella u sourozenců nijak omezena a byla dána všem, později však došlo k omezení. Plnorodí bratři mohli querelly využít jen tehdy, byla-li za dědice ustanovena osoba hanebná (“persona turpis”) – nehodná; polorodí sourozenci takové právo již nemají.
Obecně nepominutelné právo bratrů a sester zůstavitele se liší od ostatních bližších příbuzných. Ostatní nepominutelní dědicové mají právo querelly již tehdy, byli-li opomenuti nebo vyděděni, tak sourozenci se této generální klauzule dovolávat nemohou – byla jim vytyčena zvláštní pravidla: sourozenci se mohli dovolávat querelly jen tehdy, pokud byla za dědice ustanovena osoba nehodná anebo propuštěnec, který si ale ustanovení za dědice nezasloužil. Querella jim ovšem nepříslušela, pokud byl za heres necessarius ustanoven otrok. Tamtéž str. 135-136.46)
Z povahy querelly vyplývá, že se neobracela vůči zůstaviteli, nýbrž proti jeho dědicům. Obdobně nezůstávala vyhrazena jen na osobu stěžovatele, ale mohla být uplatňována i třetí osobou, na kterou přešla z osoby poškozeného. K takovému mohlo dojít následujícími způsoby: 1) sukcecí, 2) transmissí, 3) akrescencí. Tamtéž str. 141-142.47)
Posloupnost querelly mohla nastat v případě odpadnutí takto legitimované osoby, která buďto svůj nárok uplatnit nechtěla nebo nemohla. Substitut nastupuje na místo původního oprávněného v momentě, kdy byla q.u.i. ustanoveného dědice zamítnuta nebo pokud ji nemohl uplatnit.Tamtéž str. 142.48) Substitut pak mohl querelluuplatnit jen k doplnění povinného dílu instituta (původní oprávněný).Tamtéž str. 143.49) Sukcese nastupovala v klasickém právu jen, pokud institut již podal stížnost, teprve pak se mohl osobní nárok nepominutelného dědice stát předmětem sukcese. V ostatních případech přípustná nebyla. Tamtéž str. 144-145.50)
Transmise nebo nastoupení osoby do procesního postavení žalobce, který zemřel před skončením inofficiosního sporu. Tato náhrada byla možná, jen pokud došlo ještě za života stěžovatele k udělení držby. Transmise také mohla být podle některých právníků rozšířena i na případy, kdy stěžovatel měl v úmyslu žalobu podat, ale nestihl to. Patrně ale nastupovala v klasickém právu jen v případech, kdy už byla podána žaloba o bonorum possessio litis ordinandae gratia. K transmisi docházelo automaticky, pokud se jednalo o dědice stěžovatele. Zároveň se předpokládalo, že querellu podala osoba, která byla v moci zůstavitele. Tamtéž str. 151-152.51)
K akrescenci dochází, pokud se jeden z více stěžovatelů vzdal práva uplatňovat querellu a tím upustil od projednání. Tím se přirozeně zvětší podíl druhého stěžovatele, jen do výše jeho zákonného podílu. Dochází sice ke zvětšení podílu, ale ne ke změně procesních subjektů. Vzdá-li se vyděděný syn querelly, pak se na jeho právo při dělbě pozůstalosti přirozeně nehledí. Jeho podíl získá jiná nejblíže oprávněná osoba. Tamtéž str. 158.52)
Vzájemný vztah mezi sukcesí, transmisí a akrescencí byl následující. Sukcese svou obecnou povahou nastupovala vždy, pokud nebyly dány důvody k nástupu speciálních forem. Sukcese byla vyloučena, jestliže byly splněny předpoklady k uplatnění akrescence. Akrescence byla vyloučena v případech, kdy byly naplněny předpoklady transmise, ta byla nejspeciálnějším případem. Transmise pak měla přednost jak před sukcesí, tak i před akrescencí. Tamtéž str. 161-162.53)
Na otázku, proti komu mohla querella inofficiosi testamenti směřovat je jednoduchá odpověď – proti každému, kdo byl v inofficiosní testamentu neprávem ustanoven za dědice a již nabyl pozůstalosti.Tamtéž str. 163.54) Dále byla pasivní legitimace přisuzována také univerzálním fideikomisářům, kteří měli postavení obdobné dědicům. Žaloby směřující proti dědici pak mohly být podávány/směřovány i vůči fideikomisáři.
Žalovaný ale nemusel být vždy dědicem testamentárním – querella mohla být podána i proti tomu, kdo neoprávněně zvítězil ve sporu o dědictví.Tamtéž str. 164-165.55) Querellu také mohl uplatnit vyděděný syn proti zákonnému dědici – jednalo se o výjimečnou situaci, kdy nepominutelná dědická práva byla chráněna proti zákonnému dědici. V takových případech bylo potřeba prokázat aktivní legitimaci k podání querelly, inoffiiciosa testamentu byla jen předběžnou otázkou. Hlavním předmětem sporu byla otázka, komu náleží bližší dědické oprávnění. Jedná se pak o řízení obdobné řízení o hereditatis petitio. Tamtéž str. 166.56)
I účinky querelly byly rozdílné, velmi zde záleželo na konkrétních případech. Querella mohla zrušit celý testament, mohla zrušit jen jeho inofficiosní část, popř. mohla rušit i zvláštní ustanovení testamentu (fideikomisy, odkazy...).
Pokud došlo k úplnému zrušení testamentu, tak podle Ulpianova fragmentu D 5, 2, 8, 16 (1.14 ad ed.) může dojít i ke zrušení zmiňovaných zvláštních ustanovení a oprávněný dědic tak může žádat jak po testamentárním dědici, tak po legatářích zaplacení z legátů.Toto ustanovení ovšem neplatí vždy – při posuzování každého případu je nutno k nim přistupovat individuálně a s rozvahou. Mohlo totiž dojít I třeba jen k částečnému zrušení – querellou se zrušil legát, ale ne fideikomis. Někteří autoři upírají querelly úplně právo zasahovat do zvláštních (vedlejších ustanovení testamentu, tamtéž str. 173. Tamtéž str. 170. 57) Oprávněným byl ovšem pozrušení testamentu i testamentární dědic, a to do plnění – vrácení všeho, co plnil v dobré víře v platnost testamentu.Tamtéž str. 169.58) Jak jde tedy vidět, tak účinky querelly se nevztahují jen na dědice, ale i na třetí osoby. Tamtéž str. 170.59)
Dojde-li ke zrušení testamentu querellou, pak podle Paula nastává situace, jako kdyby vůbec nedošlo k nabytí dědictví. Proto dědic, kterému bylo dědictví odňato formou querelly může požadovat po vítězném dědici (stěžovateli, intestátnímu dědici) zaplacení pohledávky, kterou měl vůči zůstaviteli.
Úspěšné podání querelly má taktéž účinky proti spoludědicům – pokud je querella oprávněná, tak je zní vyloučen jiný dědic. Obráceně to neplatí, nelze tedy konstatovat, že by na místo oprávněného (odpadl-li) automaticky vstupoval jiný a tím se zvětšoval podíl konkurujících dědiců. To nastávalo pouze ve speciálních případech (viz Změna v osobě stěžovatele). Pokud nebylo zvláštního důvodu, pak oprávnění nepřechází.Tamtéž str. 172.60)
Neúspěšné podání querelly způsobovalo indignitu neboli dědičkou nevhodnost stěžovatele. Jestliže stěžovatel bezdůvodně napadl testament, pak si nezasloužil požívat majetkových výhod, které mu byly v jím napadnutém testamentu přiznány (to neplatilo, pokud stěžovatel od bezdůvodné querelly včas upustil). Indignita pak způsobovala ztrátu všeho, co stěžovatel dostal ve prospěch státu. Tyto následky se nevztahovaly na otce nebo poručníky, jestliže osoby, které zastupovaly byly stále v jejich moci. Tamtéž str. 179.61)
K vyloučení nepominutelné dědice z nároku na uplatnění querelly docházelo v následujících případech:
V římském právu bylo postupným vývojem dědického práva, stanoveno, že zůstavitel musel své děti buď výslovně vydědit, nebo jim v závěti přiznat určitou část majetku. Absence takového opatření mohla být považována za důkaz inofficiosity testamentu. Dědic, který byl neprávem opomenut, mohl prostřednictvím querelly dosáhnout zrušení závěti celé nebo jen její části.
Institut querelly se také vyznačoval tím, že nenarušoval samotnou právní jistotu závětí, pokud byly sestaveny v souladu s právními a morálními zásadami. Soudy však měly možnost přezkoumat testament pouze na základě formální žaloby, což potvrzuje zásadu „bez žalobce není soudce.“ Aktivně legitimované byly děti i rodiče, mužského i ženského pohlaví. Pasivně legitimování byli všichni, co byli zmíněni v závěti. Neúspěšné podání querelly mělo za účinek dědickou nehodnost a majetek získaný z pozůstalosti propadl státní pokladně.
Querella inofficiosi testamenti představovala významný institut, ve kterém se potkávaly morální a právní aspekty ochrany dědických práv. Sloužila jako jakási pojistka proti zneužití testovací svobody zůstavitele a zajišťovala, že testament bude odpovídat formálním i obsahovým nárokům.
Querella i nadále zůstává inspirací pro moderní právní systémy a kodifikaci nepominutelných práv dědických, kterou nalezneme i současném českém právu. Vývoj tohoto institutu nám ukazuje, jak je právo schopné reagovat na společenské potřeby a zachovat si přitom své morální a etické základy. Právě v tomto smyslu je římské právo stále živou součástí právní vědy, ze které můžeme mnohdy i v současné době čerpat.
Místo, kde se právo setkává s lidmi.
