Osnova
Reklama
Rozšířená osnova
První Československá republika vznikla na troskách Rakouska-Uherska, jehož rozpad urychlila porážka Centrálních mocností v první světové válce. Vývoj na bojištích i politická činnost představitelů zahraničního odboje, sdružených v Československé národní radě, zejména T. G. Masaryka, M. R. Štefánika a E. Beneše vedly k tomu, že se mocnosti Dohody postupně přiklonily k myšlence rozpadu Habsburské monarchie a vzniku společného státu Čechů a Slováků. Již v létě 1918 vlády Velké Británie, Francie a USA uznaly Československou národní radu jako základ budoucí československé vlády. Dne 18. října 1918 Masaryk zaslal vládě USA Prohlášení nezávislosti československého národa prostřednictvím své prozatímní vlády a 28. října 2018 byl v Praze vyhlášen československý stát.Kováč, D. Dejiny Slovenska, Praha: Nakladatelství Lidové Noviny, 2017, s. 182.1)
Úkolem nové státní moci při převzetí odpovědnosti za stát bylo zajistit fungování státní správy i na místní úrovni, aby se zabránilo bezpráví a anarchii. K tomu obvykle existovaly pouze dvě možnosti: recepce stávajících orgánů nebo převzetí moci revolučními orgány. Tato situace nastala i v roce 1918, kdy na jedné straně začaly vznikat revoluční orgány (například Slovenská národní rada v Turčianském Sv. Martině a národní výbory v několika městech), na druhé straně byl 28. října narychlo přijat zákon, později nazvaný recepční norma, podle kterého zůstaly v platnosti všechny dosud existující zemské a říšské zákony.Podolec O. Vznik Československa a verejná správa na Slovensku, Zborník z medzinárodnej vedeckej konferencie Bratislavské právnické fórum 2018, s. 28.2)
Autorem textu byl JUDr. Alois Rašín. Zákon měl 5 článků. Podle článku 2 „veškeré dosavadní zemské a říšské zákony a nařízení zůstávají prozatím v platnosti. Podle článku 3 „Všechny úřady samosprávné, státní a župní, ústavy státní, zemské, okresní a zejména i obecní jsou podřízeny Národnímu výboru a prozatím úřadují a jednají dle dosavadních platných zákonů a nařízení“.Zákon č. 11/1918 Zb. z. a nar. o zriadení samostatného štátu československého, čl. 2 a čl. 3.3)
Recepčním zákonem došlo k převzetí rakouského a uherského právního řádu a rakouské a uherské veřejné správy. Vzhledem k odlišnému vývoji v českých zemích a na Slovensku po rakousko-uherském vyrovnání, byly recepčním zákonem převzaty dva zcela jiné právní a správní systémy. Proto byla v prvních letech nového státu koncepce reformy státní správy zaměřena především na odstranění dvojkolejnosti správy v Čechách a na Slovensku.
Ustavení státní moci na Slovensku bylo mnohem složitější než v Čechách, protože zpočátku jak uherská vláda, tak místní uherské úřednictvo trvaly na zachování územní celistvosti Uher. Složitou situaci měla nejprve vyřešit ve Skalici speciálně ustanovená slovenská prozatímní vláda (6.-14. listopadu 1918), její činnost však nesplnila očekávání. Zákonem č. 64/1918 Sb. z 10. prosince 1918 o mimořádných přechodných opatřeních na Slovensku bylo zřízeno Ministerstvo s plnou mocí pro správu Slovenska. Tímto zákonem byly také zrušeny uherské zákony a nařízení o zastoupení v uherském sněmu a také obecní a městské výbory, jejichž pravomoci byly přeneseny na komise jmenované vládním komisařem. Nařízením ministra s plnou mocí pro správu Slovenska Vavro Šrobára č. 555/1919 Úr. nov., byly zrušeny župní výbory a upraveno postavení župana, který byl jmenován a odvoláván přímo ministrem s plnou mocí.Vojáček,L.-Schelle, K. Právní dějiny na území Slovenska, Ostrava: Key publishing, 2007, s. 216.4)
Nařízení č. 555/1919 Úř. nov., spolu se zákonem č. 64/1918 Sb. z. a n., představovalo přechodnou úpravu státní správy na Slovensku a jeho obsah směřoval k likvidaci uherských samosprávných orgánů, centralizaci správy a odstranění maďarských úředníků ze státní správy. Tato právní úprava byla prvním a zásadním vládním zásahem, který měl přizpůsobit přijatý uherský systém obecní a městské správy novým podmínkám. Dalším významným zásahem do správního systému bylo zestátnění dosud samosprávného úřednictva na Slovensku, k němuž došlo zákonem č. 210/1920 Sb. z. a n. Na základě tohoto zákona museli všichni bývalí uherští státní zaměstnanci požádat o přijetí do státní služby, přičemž o jejich vhodnosti a spolehlivosti rozhodoval pověřený ministr. Zákon č. 211/1982Sb. z. a n., o obecních a obvodních notářích a zákon č. 233/1920 Sb. z. a n.,o dočasné správě měst s regulovanými magistráty na Slovensku znamenaly zestátnění téměř celé vnitřní správy a připravily půdu pro realizaci zákona o župním zřízení.
Hlavním cílem župní reformy bylo dosáhnout sjednocení státní správy na celém území ČSR. V červenci 1919 vyšel zákon 431/1919 Sb., jímž bylo zřízeno ministerstvo pro sjednocení správy a zákonodárství, nazývané také ministerstvem unifikací, v jehož čele stál jako první ministr Milan Hodža. Toto ministerstvo spolu s ministerstvem vnitra připravovalo správní reformu se zvláštním zřetelem k podmínkám na Slovensku.Schelle, K. – Tauchen,J. Encyklopedie českých právních dějin, XV. svazek Soukromé-Správa ústřední. Plzeň: Aleš Čeněk, 2019, s. 450.5) Tato reforma byla nakonec přijata dne 29. února 1920 spolu s Ústavní listinou republiky Československé, a to prostřednictvím zákona č. 126/1920 Sb. z. a n., o zřízení župních a okresních úřadů v Československé republice. Zákon se měl vztahovat na celé území republiky s výjimkou Podkarpatské Rusi, jejíž území bylo z přílohy A zákona bez vysvětlení vypuštěno. Samostatný zákon měl také určit postavení hlavního města Prahy.Zákon č. 126/1920 Sb. z. an., o zřízení župních a okresních úřadů v Československé republice §1,3.6) Provedení zákona měla předcházet řada přípravných opatření, a proto byl počátek jeho účinnosti odložen na neurčito. Kdy nadobudne účinnost, měla rozhodnout vláda vlastním nařízením.Schelle, K. – Tauchen,J. Encyklopedie českých právních dějin, XV. svazek Soukromé-Správa ústřední. Plzeň: Aleš Čeněk, 2019, s. 451.7)
Župní zákon byl podroben značné kritice nejen během projednávání, ale zejména v době, kdy měl být realizován. Nejprve měl být podle vládního nařízení č. 322/1923 Sb. zaveden na Slovensku. Území Slovenska bylo rozděleno na 6 nových žup, čímž byly zrušeny dosavadní historické župy, jejich úřady, správní komise a tzv. slúžnovské úřady. Nové uspořádání okresů zrušilo 13 starých okresů a zavedlo rozdělení na 79 okresů. Na Slovensku proběhlo provádění župního zákona bez větších problémů.Vojáček,L.-Schelle, K. Právní dějiny na území Slovenska, s. 252.8)
V českých zemích se však župní zákon nesetkal s pochopením a ochotou změnit zavedený tradiční systém. Nebyl proto nikdy uveden do praxe a zemské zřízení z dob Rakouska-Uherska zde přetrvalo. Podobně tomu bylo i na Podkarpatské Rusi, kde se zachoval uherský systém státní správy.
Podle zákona č. 126/1920 Sb. z. a n., měly vnitřní správu vykonávat župní a podřízené okresní úřady. Základem správní organizace se měly stát župy. Okresy a sídla žup byly vymezeny v příloze A. Župní úřady v sídlech žup měly nahradit zemské politické správy v českých zemích a komitáty (královské župy) na Slovensku. Úředně byly podřízeny ministerstvu vnitra. Včele župního úřadu stál vládou jmenovaný státní úředník – župan. Ten měl zastupovat župu navenek a k výkonu agendy mu měli být přiděleni úředníci a státní zaměstnanci podle potřeby.
Při každém okresním úřadu mělo být zřízeno přímo volené župní zastupitelstvo jako poradní orgán župana. Členové župního zastupitelstva byli voleni na 6 let v počtu 35 členů. Na Slovensku však měla vláda právo jmenovat třetinu členů zastupitelstva z celkového počtu. Župní zastupitelstvo svolával župan nejméně jednou za čtvrt roku. Měla částečnou kontrolu nad okresními výbory a volila předsedy župních výborů. Jejím hlavním úkolem bylo vydávat prováděcí předpisy k zákonům a vládním nařízením.
Při každém župním zastupitelstvu měla být zřízena finanční komise, která měla kontrolovat celkové hospodaření okresu. Župní zastupitelstvo volilo ze svého středu osmičlenný stálý župní výbor. Úkolem župního výboru bylo připravovat podklady pro jednání župního zastupitelstva, sestavovat předběžný rozpočet a dohlížet na práci finanční komise.Zákon č. 126/1920 Sb. z. a n.,o zřízení župních a okresních úřadů v Československé republice §26,28,50.9)
Nižším článkem vnitřní správy byly okresní úřady. Územní obvody a sídla okresních úřadů určovalo vládní nařízení. Kromě okresních úřadů měly obdobnou funkci i některé obce: v Čechách města se zvláštním postavením, na Slovensku municipiální města a města s regulovanou samosprávou.
V čele okresního úřadu stál okresní náčelník, úředně podřízený županovi. Jeho úkolem bylo zastupovat obec navenek jako právní subjekt, svolávat zasedání okresního výboru, dohlížet na dodržování zákonů a stejně jako župan měl přidělené úředníky a státní zřízence.Ibidem § 7.10)
Okresní výbor se skládal z 8 členů a 8 náhradníků, kteří byli voleni v přímých volbách na dobu 4 let. Volby do okresního zastupitelstva vypisoval a vyhlašoval župan. Kromě volených členů se okresní výbor skládal z okresních úředníků jmenovaných okresním náčelníkem a župních úředníků jmenovaných županem. Okresní náčelník svolával okresní výbor nejméně jednou měsíčně. Do působnosti okresního výboru patřilo: řízení okresních institucí a podniků, poplatky, příspěvky, dávky, důchodové záležitosti, opravné prostředky a vymáhání.Ibidem § 79.11)
Každý okresní výbor měl mít finanční komisi se stejnou úlohou jako župní finanční komise, ale do její kompetence nepatřila kontrola obcí a obecního hospodářství.
Mezi podřízené úředníky okresního úřadu patřili obecní a obvodní notáři. Agenda úřadů byla rozdělena do čtyř skupin: prezidiální, správní, vojenská a trestní, kterou vykonával soudce kriminální policie.
Nejkritizovanější částí župního zákona byli ustanovení o zemských župních svazech. Župní svazy měli být tři: český, moravsko-slezský a slovenský. Orgány zemských župních svazů měly být: zemský župní výbor, zemský svazový výbor a zemský svazový dozorčí sbor. Úkoly župních svazů byly vymezeny v § 31 zákona.Zejména jest župní zastupitelstvo povoláno pečovati o humanitní, zdravotní, sociální, hospodářské, dopravní a kulturní zájmy župy a jejího obyvatelstva, pokud nejde o úkoly čistě místní povahy, na něž stačí prostředky okresu nebo obcí. K tomu konci může se župní zastupitelstvo usnášeti zejména na tom, aby byly zřízeny nebo podporovány ústavy, podniky nebo zařízení, jež jsou způsobilé, aby podporovaly tělesné i mravní blaho a vzdělání obyvatelstva, zlepšovaly dopravní, bytové, zdravotní a sociální poměry v župě, nebo sloužily kulturním nebo hospodářským potřebám obyvatelstva župy.12)
Župní reforma tedy dualismus československé veřejné správy nejenže neodstranila, ale dokonce jej prohloubila, neboť v Československu fungovaly tři různé systémy státní správy: starý rakouský systém v Čechách, uherský systém na Podkarpatské Rusi a župní systém podle nového župního zákona na Slovensku. V ústavě deklarovaná autonomie Podkarpatské Rusi zůstala jen na papíře.
Bylo proto nutné připravit takovou reformu, která by definitivně vytvořila jednotný správní systém na území ČSR. K tomu došlo v letech 1927–1928 přijetím a realizací tzv. organizačního zákona. I když se veřejnosti předkládalo, že se jedná pouze o novelu k župnímu zákonu z roku 1920, ve skutečnosti vládní návrh župní zřízení negoval.Schelle, K. – Tauchen,J. Encyklopedie českých právních dějin, XV. svazek Soukromé-Správa ústřední. Plzeň: Aleš Čeněk, 2019, s 459.13) Zákonem č. 125/1927 Sb. z. a n., o organizaci politické správy bylo v ČSR zavedeno zemské zřízení, přičemž byly vytvořeny čtyři země.Na Slovensku se používal termín krajiny, krajinské zriadenie.14) Česká země se Zemským úřadem v Praze, Moravskoslezská země se Zemským úřadem v Brně, Slovenská země se Zemským úřadem v Bratislavě a Podkarpatská Rus se Zemským úřadem v Užhorodě.Zákon o organizaci politické správy č. 125/1927 Sb. z. a n.,§ 1.15) Země byly zřízeny jako základní správní jednotky, kterým byly podřízeny okresy a obce. Správu vykonávaly zemské úřady, v okresech okresní úřady, správa v obcích nebyla organizačním zákonem upravena.
Zemské úřady se skládaly z prezídia a administrativních oddělení. V jejich čele stál zemský prezident jmenovaný prezidentem republiky, organizačně podřízený ministru vnitra.Ibidem § 5.16) Ten zastupoval zemi navenek a zajišťoval výkon státní správy.
Ze všech zemských orgánů měl nejvýznamnější postavení zemský prezident. Vedl zemský úřad a předsedal zemskému zastupitelstvu. V jeho rukou byla realizace všech usnesení zastupitelstva. Pokud zemský prezident naznal, že se usnesení příčí zákonu nebo vybočuje z kompetencí zastupitelstva měl také možnost jej pozastavit, nebo vyloučit z projednávání.Schelle, K. – Tauchen,J. Encyklopedie českých právních dějin, XV. svazek Soukromé-Správa ústřední. Plzeň: Aleš Čeněk, 2019, s 462.17)
Na zemské úřady byla přenesena správa, za kterou podle tehdy platných právních předpisů odpovídaly v Čechách, na Moravě a ve Slezsku zemské správy, jejich prezidenti, zemské výbory, na Slovensku župní úřady, župani, župní zastupitelstva a výbory a na Podkarpatské Rusi civilní správa, župní úřad a jeho přednosta. Jako druhoinstanční orgán byly zemské úřady nadřízeny okresním úřadům, nad nimiž vykonávaly dozorčí službu. Zemský úřad byl tedy spojovacím článkem mezi ministerstvy a okresními úřady.
V sídle zemského úřadu sídlilo zemské zastupitelství, kterému předsedal zemský prezident.Ibidem § 7.18) Počet členů rady byl přesně stanoven zákonem: 120 pro české země, 60 pro země moravskoslezské, 54 pro Slovensko a 18 pro Podkarpatskou Rus.Ibidem § 12.19) Dvě třetiny členů byly voleny a jedna třetina jmenována vládou z řad odborníků. Funkční období bylo šestileté.
Zemský prezident svolával zastupitelství nejméně jednou za tři měsíce. Mělo hospodářské, správní, normativní, správně-soudní a poradní pravomoci. Bylo výslovně zakázáno projednávat politické otázky. Normotvorba spočívala ve vydávání prováděcích předpisů k zákonům a vládním nařízením. Správně-soudní působnost měla být upravena zvláštním zákonem, který ale nebyl přijat. Poradní pravomoc spočívala v postavení poradního orgánu zemského prezidenta a ústředních orgánů ve věcech zemské správy. Usnesení zemského zastupitelství podléhala schválení ministerstva vnitra.
Zemské zastupitelstvo volilo ze svého středu 12členný (na Podkarpatské Rusi šestčlenný) zemský výbor, v němž byly politické strany zastoupeny podle počtu poslanců v zemském zastupitelstvu. V čele zemského výboru stál zemský prezident. Výbor se scházel nejméně jednou měsíčně a jeho hlavním úkolem byla správa zemského majetku a sestavování rozpočtu. Zemský výbor také vytvářel ze svých členů nebo jiných občanů zemské komise, např. pro finance, živnosti apod.
Nižšími územněsprávními celky byly okresy, které spravoval okresní úřad v čele s okresním hejtmanem.
V sídle každého okresu byl zřízen okresní úřad, přičemž okresy a sídla okresních úřadů určovala vláda svým nařízením. Působnost okresů vykonávala rovněž statutární města. Okresní hejtman byl přednostou okresního úřadu a zároveň předsedou okresního zastupitelstva. Byl odpovědný zemskému prezidentovi a ministru vnitra. Řídil okresní úřad, dohlížel na bezpečnost a veřejný pořádek v okrese. Zastupoval okres navenek.
Okresní zastupitelství bylo zřízené v sídle a pro obvod každého okresního úřadu. Počet členů závisel na počtu obyvatel okresu. V okresech do 40 tisíc obyvatel mělo 18 členů, v okresech do 70 tisíc obyvatel 24 členů, v okresech do 100 tisíc obyvatel 30 členů a v okresech nad 100 tisíc obyvatel 36 členů. Dvě třetiny členů byly voleny, jednu třetinu jmenoval ministr vnitra na 6 letZákon o organizaci politické správy č. 125/1927 Sb. z. a n.,§§ 64,65.20). Volby do krajských a okresních zastupitelstev upravoval zákon č. 330/1920 Sb. z. a n.. Právo volit měli všichni občané okresu, kteří dosáhli věku 24 let a splnili podmínku ročního pobytu v krajině. Pasivní volební právo bylo podmíněno dosažením věku 30 let a minimálně dvouletým pobytem v krajině.Zákon o volbách do krajnských a okresním zastupitelstev č. 126/1927 Sb. z. a n., §§1,2.21)
Okresní hejtman byl povinen svolat zasedání okresního zastupitelství nejméně čtyřikrát ročně nebo podle potřeby.Zákon o organizaci politické správy č. 125/1927 Sb. z. a n. § 67.22) Organizační zákon přiznával okresnímu zastupitelství hospodářské, pomocné, poradní, iniciativní a správně-soudní pravomoci. Hospodářská působnost zahrnovala různé vnitřní záležitosti okresu; pomocná působnost znamenala povinnost okresního zastupitelství podílet se na plnění usnesení zemského zastupitelstva. Správní působnost znamenala účast okresního zastupitelstva na rozhodování veřejnoprávních sporů. Okresní zastupitelstvo působilo také jako poradní orgán okresního hejtmana, krajinského prezidenta a krajinského zastupitelstva.
Největší změnou oproti předchozímu uspořádání ve fungování okresní samosprávy bylo vytvoření okresních výborů, které okresní zastupitelstvo volilo ze svých členů. Výbor se skládal z 8 členů a 8 náhradníků. V jeho čele stál okresní hejtman. Hlavními úkoly tohoto výboru bylo každoročně sestavovat rozpočet, připravovat podrobné zprávy o stavu okresního hospodářství a sestavovat závěrečný účet okresu. Okresní výbor se dále zabýval obecními záležitostmi, vykonával dohled nad obcemi tím, že schvaloval usnesení obecních zastupitelstev a obecní rozpočty.Schelle, K. Vývoj veřejné správy v letech 1848-1948, Praha: Eurlex Bohemia, 2002, s. 329,330.23)
Každá okresní zastupitelstvo mělo ze zákona povinnost zřídit finanční výbor. Statut komise, obsahující složení komise, jednací řád, počet členů a náhradníků, vydával okresní výbor na návrh okresního zastupitelstva. Předsedu volili členové finanční komise ze svého středu. Polovinu členů komise mělo volit okresní zastupitelstvo, druhou polovinu jmenoval okresní výbor po předchozím souhlasu okresního hejtmana. Finanční komise byla oprávněna kontrolovat hospodaření okresu a o provedených kontrolách podávat zprávy okresnímu zastupitelstvu, výboru a okresnímu hejtmanovi.
Cílem župního a organizačního zákona bylo odstranit dualismus a vytvořit jednotnou státní a veřejnou správu v ČSR. V případě obou zákonů měly jimi zřízené správní orgány obdobné kompetence, ať už šlo o to, že vrcholní úředníci byli přímo podřízeni ministerstvu vnitra, nebo o to, že byli předsedy župního či krajského zastupitelstva, které svolávali, určovali předmět jeho jednání, stanovovali program jednání apod.
První reforma veřejné správy, župní zákon, se tedy uplatnil pouze na Slovensku. Naopak, reformou provedenou organizačním zákonem se podařilo v ČSR veřejnou správu nakonec sjednotit . Tato úprava pak přetrvala až do zániku společného státu v roce 1939.
Místo, kde se právo setkává s lidmi.
