Rozšířená osnova

Dědické právo je soubor právních norem, který určuje, co se stane s pozůstalostí zůstavitele po jeho smrti, tedy komu a jaký díl majetku připadne a vůči komu mohou případní věřitelé uplatnit své majetkoprávní nároky. Římské dědické právo vychází ze zásady univerzální sukcese. BLAHO, Peter, Ivan HARAMIA a Michaela ŽIDLICKÁ. Základy rímskeho práva. Bratislava: Vydatelství MANZ, 1997, str. 139. ISBN 8071600865. ¹⁾

Pojmy

• Pozůstalost

Do pozůstalosti nespadala taková práva a povinnosti, která se vázala k zemřelé osobě a její smrtí zanikala (např. nad manželkou, držba, povinnost zaplatit pokutu atd.).BLAHO, Peter, Ivan HARAMIA a Michaela ŽIDLICKÁ. Základy rímskeho práva. Bratislava: Vydatelství MANZ, 1997, str. 139. ISBN 8071600865²⁾

• Zůstavitel

Zůstavitel musel být svéprávný římský občan, který byl způsobilý mít vlastní majetek.BLAHO, Peter, Ivan HARAMIA a Michaela ŽIDLICKÁ. Základy rímskeho práva. Bratislava: Vydatelství MANZ, 1997, str. 139. ISBN 8071600865³⁾

• Dědic

Dědic musel být svéprávný římský občan, v době zůstavitelovi smrti musel být živ alespoň jako nasciturus a jeho způsobilost být dědicem musela existovat nepřetržitě od zůstavitelovy smrti až po nabytí dědictví.BLAHO, Peter, Ivan HARAMIA a Michaela ŽIDLICKÁ. Základy rímskeho práva. Bratislava: Vydatelství MANZ, 1997, str. 139. ISBN 8071600865⁴⁾

Otroci, peregríni, odpadlíci od víry, kacíři, děti velezrádců, vdova, jenž porušila smuteční rok aj. se nemohli stát právoplatnými dědici. Otrok se mohl stát dědicem pouze tehdy, ustanovil-li ho zůstavitel (jeho vlastník) v testamentu jako dědice a současně ho propouštěl na svobodu. Jestliže zůstavitel v testamentu ustanovil jako dědice cizího otroka, dědictví přešlo na jeho pána, byl-li způsobilý k dědění.BLAHO, Peter, Ivan HARAMIA a Michaela ŽIDLICKÁ. Základy rímskeho práva. Bratislava: Vydatelství MANZ, 1997, str. 139. ISBN 8071600865⁵⁾

• Spoludědicové (coheredes)

Jestliže dědilo po zůstaviteli více osob, pak byla každá z nich v postavení univerzálního sukcesora. Pro účast na pozůstalostních právech a závazcích byla rozhodující velikost dědického podílu osoby. Dědický podíl pak musel být určen zlomkem celého dědictví, nikoli jako jednotlivá určitá věc nebo právo. Pohledávky a pozůstalostní dluhy byly tudíž rozděleny dle velikosti podílů spoludědiců.Tamtéž, str. 140. ⁶⁾

Pokud bylo ustanoveno více dědiců a jeden se dědicem nestal, pak byl jeho podíl poměrně rozdělen mezi ostatní dědice. Byl-li tento podíl obtěžkán nějakým právním břemenem, přirůstal uvolněný podíl i s tímto břemenem.Tamtéž, str. 140.⁷⁾

• Kollační povinnost (collatio)

Kollační povinnost je povinnost vnesení vlastního majetku do pozůstalosti. Získal-li emancipovaný syn zůstavitele při emancipování část rodinného jmění, bylo nutné tuto část započítat do pozůstalostního jmění, aby se mohlo rozdělit mezi všechny spoludědice. Podobně tomu bylo u dcery, která dostala za života otce věno.Tamtéž, str. 140.⁸⁾

• Delace

Též známé jako povolání k dědictví. Dědicem mohl být ten, kterého zůstavitel určil jako dědice ve svém testamentu nebo koho povolával k dědictví zákon. Testament a zákon jsou delačními důvody a na jejichž základě se někdo mohl stát dědicem. Jsou to důvody, proč se dědictví deferuje.Tamtéž, str. 140.⁹⁾

• Ležící pozůstalost (hereditas iacens)

Takto byla označována pozůstalost, než byla převzata dědicem či dědici.Tamtéž, str. 143. ¹⁰⁾

• Propadnutí dědictví (caducum)

Pokud povolaný nemohl nabýt majetkový prospěch ze závěti a nebylo jiných dědiců. Vyskytovalo se v souvislosti se zákonem ius Iulia et Papia Poppaea, dle kterého nemohli nabývat dědictví z testamentu lidé, kteří nebyli ve svazku manželském (caelibes). Připadlo dědictví státní pokladně (aerarium), později císařské pokladně (fiscus).Tamtéž, str. 143.¹¹⁾

• Odúmrť (bona vacantia)

Neboli dědictví, které nikdo nenabyl. Na tuto pozůstalost měl výhradní právo fiscus, který přebral i dluhy a odkazy zůstavitele.Tamtéž, str. 143.¹²⁾

Dědická posloupnost

Posloupnost v testamentu měla přednost před posloupností zákonnou.Tamtéž, str. 140.¹³⁾ Jestliže byl ustanoven dědic v testamentu a jeho podíl nevyčerpal celou pozůstalost, nemohli být povoláni zákonní dědicové, ale dědic získal pozůstalost celou. I přesto existoval institut nep. Byla-li osoba blízká zůstaviteli opominuta v závěti, pak byla tato osoba povolána proti testamentu.Tamtéž, str. 141. ¹⁴⁾

Podle důvodu, který je podkladem dědické posloupnosti rozlišujeme:Tamtéž, str. 140.¹⁵⁾

1. Hereditas testamentaria
2. Hereditas legitima

Právní postavení dědiců

Buď se dědictví osobě nabídlo (hereditas voluntarii) nebo osoba nabývala dědictví bez vlastního projevu (heredes necessarii).Tamtéž, str. 141.¹⁶⁾

Dědicové dobrovolní

Dědicové dobrovolní (heredes voluntarii) byli osoby žijící mimo domácnost zůstavitele. Tyto osoby mohly právo dědictví přijmout nebo odmítnout. Přijmout dědictví bylo možno buď formálně nebo neformálně. U neformálního přijetí stačilo, když se delát začal chovat jako dědic.Tamtéž, str. 141.¹⁷⁾

Dědicové nutní

Dědicové nutní (heredes necessarii) byly domácími příslušníky zůstavitelovy rodiny nebo domácnosti. Tyto dědicové se dále dělí na dvě podskupiny:

1. Heredes sui et necessarii – osoby, které v okamžiku smrti zůstavitele podléhali jeho moci a ty pak okamžitě dědily nezávisle na své vůli. Do vzniku praetorského beneficium abstidendi neměli právo na odmítnutí dědictví.Tamtéž, str. 141.¹⁸⁾
2. Heredes necessarii – testamentární dědicové, jenž byli zůstavitelovy otroci a současně byli testamentem osvobozeni nebo byli zůstaviteli nepřímo podřízeni (např. vnuk). Osvobozeným otrokům nebylo udělováno beneficium abstidendi.Tamtéž, str. 141.¹⁹⁾

Formy přijetí dědictví

Postačilo, když se delát začal jakýmkoli způsobem chovat jako dědic (např. uhradil pohřeb zůstavitele). Nicméně existovala i slavnostní ústní forma přijetí dědictví.Tamtéž, str. 142.²⁰⁾

Důsledky přijetí dědictví

Po přijetí se stal dědic subjektem všech práv a závazků zůstavitele, což znamenalo, že věřitelé zůstavitele se mohli dožadovat uspokojení svých pohledávek i tehdy, pokud byla pozůstalost předlužená. Přijetím došlo ke konfuzi, tedy ke splynutí pozůstalosti a dědicova majetku.Tamtéž, str. 142.²¹⁾

Nežádoucí faktory konfuze

1. Pasivnost pozůstalosti – přijetí poškodilo dědice i věřitele. Ve prospěch dědice bylo udělováno beneficium inventarii (dědic měl pak právo ručit pouze do výše hodnoty pozůstalosti).Tamtéž, str. 142.²²⁾
2. Aktivnost pozůstalosti – dědicův majetek byl předlužen. Splynutí vyvolalo negativní důsledky pro věřitele zůstavitele. Ve prospěch pozůstalostních věřitelů a odkazovníků bylo udělováno beneficium separationis, pokud by ohrozilo zadlužení dědice jejich nároky a pohledávky vůči zůstaviteli.Tamtéž, str. 142.²³⁾