Osnova
Reklama
Hlavní podíl na výchozím návrhu československé ústavy z roku 1920, vypracovaném ministerstvem vnitra, měl profesor správní vědy a správního práva na Právnické fakultě Univerzity Karlovy Jiří Hoetzel. Od tohoto návrhu se vláda posléze distancovala a rozhodující podíl na přípravě ústavy připadl ústavněprávnímu výboru revolučního Národního shromáždění v čele s Alfrédem Meissnerem a za spoluúčasti dalších významných právníků té doby (včetně brněnského profesora Právnické fakulty MU Františka Weyra). Definitivní verze byla poté schválena Národním shromážděním 29. února 1920 a vyhlášena ve Sbírce zákonů a nařízení jako zákon č. 121/1920 Sb. z. a n.Vojáček, L., Tauchen, J., Kolumber D. České právní dějiny do roku 1989. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2024, s. 63.1) Spolu s ústavou byly přijaty také volební řád do Poslanecké sněmovny, zákon o složení a pravomoci Senátu, zákon o volebním soudu a zákon o župních a okresních úřadech.Vojáček, L., Schelle K., Knoll, V. České právní dějiny. Plzeň: Aleš Čeněk, 2008, s. 297.2) Na ústavu pak navazovaly další zákony, jako například zákon o volbě prezidenta republiky, zákon o ústavním soudu, zákon o mimořádných opatřeních či jednací řády obou komor Národního shromáždění.Vojáček, Tauchen, Kolumber. České právní dějiny do roku 1989, s. 67.3)
Úvod ústavy tvoří prohlášení zformulované národním demokratem Janem Herbenem, který se inspiroval ústavou Spojených států amerických. V tomto prohlášení byly vyjádřeny motivy, které vedly k přijetí ústavy a byl zde rovněž proklamován cíl začlenění Československa do mezinárodní organizace Společnosti národů jako člen vzdělaný, mírumilovný, demokratický a pokrokový.Vojáček, Schelle, Knoll. České právní dějiny, s. 298.4) V tomto prohlášení je také konstruována fikce československého národa.Vojáček, Tauchen, Kolumber. České právní dějiny do roku 1989, s. 63.5)
Na toto prohlášení navazoval uvozovací zákon o 10 článcích. Ústava jím byla označena na normu nejvyšší právní síly, která jde měnit jen ústavními zákony. Byly jím také zrušeny všechny zákony odporující ústavě, stejně jako dřívější ústavní zákony (i pokud v rozporu s ústavou nebyly).Tamtéž, s. 64.6) V uvozovacím zákoně byla také obsažena základní ustanovení o Ústavním soudu, vymezeny jeho složení a kompetence spočívající v rozhodování o souladu zákonů republiky a sněmu Podkarpatské Rusi s ústavou. Další podrobnosti o fungování Ústavního soudu pak rozváděl zákon č. 162/1920 Sb. z. a n. o Ústavním soudu.Vojáček, Schelle, Knoll. České právní dějiny, s. 298.7) Po uvozovacím zákonu následovala vlastní ústavní listina, která se členila do šesti hlav.
Československý stát byl charakterizován jako demokratická republika v čele s voleným prezidentem. Byla zakotvena svrchovanost lidu, který byl označen za jediný zdroj státní moci. Území republiky tvořilo jednotný a nedílný celek, k jehož změně bylo třeba ústavního zákona. Tato hlava také upravovala postavení Podkarpatské Rusi, která měla mít co nejširší autonomii a vlastní sněm a guvernéra. Tato autonomie však nikdy nebyla v praxi realizována.Tamtéž.8)
Moc zákonodárná náležela dvoukomorovému Národnímu shromáždění. To se skládalo z Poslanecké sněmovny, která měla 300 členů. Aktivní volební právo měli občané Československa starší 21 let a pasivní volební právo občané starší 30 let. Funkční období poslanecké sněmovny trvalo 6 let. Jakousi pojistkou vůči příliš radikální sněmovně byl 150členný Senát. Volit do něj mohli občané starší 26 let a zvoleni mohli být občané starší 45 let. Funkční období Senátu bylo 8 let, což mělo bránit případným negativním dopadům výsledků voleb do Poslanecké sněmovny na fungování zákonodárného sboru. Toto ustanovení se však v praxi nenaplnilo, jelikož s volbami do Poslanecké sněmovny byly vždy vyhlášeny i volby do Senátu. Obě komory parlamentu byly voleny na základě všeobecného, přímého, rovného a tajného volebního práva.Vojáček, Tauchen, Kolumber. České právní dějiny do roku 1989, s. 64.9)
Ústava zakazovala zákonodárcům imperativní mandát, tedy od nikoho nepřijímat příkazy. Tato zásada ale byla porušována, když byl dodržován princip stranické disciplíny. Ústava také zakotvovala neslučitelnost některých funkcí s mandátem zákonodárce (nikdo nemohl být členem obou dvou komor, dále nemohli být členy Národní shromáždění např. župani, soudci ústavního soudu či zaměstnanci ve státních službách).Vojáček, Schelle, Knoll. České právní dějiny, s. 299.10)
Zasedání komor parlamentu svolával a prohlašoval za ukončené prezident republiky. Ten měl také pravomoc parlament rozpustit. K platnému usnášení bylo třeba souhlasu nadpoloviční většiny z přítomných, přičemž usnášeníschopná byla komora při účasti alespoň jedné třetiny členů. K usnesení o vypovězení války, volbě prezidenta, změně ústavy a v dalších stanovených případech bylo třeba kvalifikované většiny. Zákonodárnou iniciativu přiznávala ústava vládě a členům obou dvou komor Národního shromáždění. Pro přijetí ústavních zákonů byl vyžadován souhlas obou dvou komor, u běžných zákonů stačil souhlas Poslanecké sněmovny, která mohla přehlasovat Senát. Suspenzivním vetem pak disponoval prezident republiky, který mohl do měsíce vrátit parlamentu zákon s připomínkami. Toto veto mohly přehlasovat kvalifikovanou většinou obě dvě komory parlamentu a zákon pak platil v původním znění.Tamtéž.11)
Mezi zasedáními parlamentu řešil naléhavé úkoly Stálý výbor, který mohl činit neodkladná opatření, k nimž by jinak bylo potřeba zákona. Stálý výbor také vykonával dozor nad mocí výkonnou a vládní (další úkol, který běžně náležel Národnímu shromáždění). Stálý výbor měl 24 členů, přičemž 16 jich bylo voleno poslaneckou sněmovnou a 8 senátem. K vydání opatření stálého výboru, ke kterým by jinak bylo třeba zákona, mohlo dojít jen v neodkladných případech a jen na návrh vlády schválený prezidentem. Tato opatření následně musela být schválena oběma komorami parlamentu.Vojáček, Schelle, Knoll. České právní dějiny, s. 300.12)
Mezi orgány této moci patřili prezident republiky, vláda, ministerstva a nižší správní úřady. Prezident republiky byl volen na 7 let, a to kvalifikovanou většinou obou komor Národního shromáždění. Zvolen mohl být občan Československa starší 35 let a jen dvakrát po sobě. Toto omezení ale neplatilo pro prvního prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka. Pokud prezident nemohl vykonávat svoji funkci, tak jeho pravomoci přecházely na vládu. Pokud tento stav trval déle než 6 měsíců, tak mohl parlament zvolit náměstka prezidenta.Vojáček, Tauchen, Kolumber. České právní dějiny do roku 1989, s. 65.13)
Mezi pravomoce prezidenta patřilo kupříkladu zastupování státu navenek, sjednávání a ratifikace mezinárodních smluv, vyhlašování válečného stavu, jmenování a propouštění ministrů, jmenování stanovených státních úředníků či udělování milostí. Prezident byl také vrchním velitelem obranných sil. Prezident byl politicky neodpovědný a za jeho akty odpovídala vláda, respektive příslušný ministr. Každý akt moci výkonné a vládní učiněný prezidentem totiž potřeboval k platnosti kontrasignaci odpovědným členem vlády. Prezident byl také trestně neodpovědný, s výjimkou velezrady.Vojáček, Schelle, Knoll. České právní dějiny, s. 300.14)
Vláda byla tvořena předsedou a jednotlivými ministry a příslušela jí ta moc vládní a výkonná, která nebyla vyhrazena prezidentu republiky. Vládu jmenoval prezident a byla odpovědná Poslanecké sněmovně, která jí také mohla vyslovit nedůvěru. Vláda jako kolektivní orgán rozhodovala o návrzích zákonů, jmenovala vysoké úředníky a důstojníky a řešila politické otázky. Působnost jednotlivých ministerstev byla dána zvláštním zákonem.Vojáček, Tauchen, Kolumber. České právní dějiny do roku 1989, s. 65.15)
V mezích zákonů k jejich provádění mohla vláda vydávat nařízení. Parlament ji také tzv. zmocňovacími zákony mohl dát právo upravit nařízením ty věci, které by dle ústavy jinak bylo třeba upravit zákonem.Tamtéž. Blíže k tomu také Perglerová, J. Zmocňovací zákonodárství v meziválečném Československu [online]. Iurium.wiki.cz. [cit.18.5.2025]. https://www.iurium.cz/encyklopedie/koncept/zmocnovaci-zakonodarstvi-v-mezivalecnem-csr#of-h3-5%20%20Tamt%C3%A9%C5%BE,%20s.6616)
Soudnictví mohly vykonávat pouze státní soudy. Výjimečné soudy mohly být zavedeny jen v případech daných zákonem, na omezenou dobu a jen v trestním řízení. V ústavě byly zakotveny základní zásady výkonu soudnictví: nezávislost soudů a jejich oddělení od správy, vázanost pouze zákonem, ústnost a veřejnost soudního líčení, obžalovací zásada v trestním řízení a to, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Organizace soudů či podmínky výkonu soudnictví byly upraveny zvláštním zákonem. Jelikož byli soudci vázáni jen zákonem, tak mohli v konkrétních věcech posuzovat platnost vládních nařízení.Tamtéž, str. 66.17)
V této hlavě ústava dávala prezidentovi právo udělovat amnestii, promíjet nebo zmírňovat tresty a následky odsouzení a nařizovat, aby se nezahajovalo soudní řízení nebo se v něm nepokračovalo (tzv. abolice, která se ovšem nevztahovala na soukromoprávní delikty).Tamtéž.18)
Byla vyhlášena rovnost občanů a povolání, a to na celém území republiky. Byla garantována osobní svoboda, která mohla být omezena či odňata jen na základě zákona, podobně jako svoboda domovního listovního tajemství. Mezi další práva patřily petiční právo, právo spolčovací a shromažďovací, svoboda tisku, právo na svobodný výkon povolání, svoboda projevu, právo vědeckého bádání a hlásání jeho výsledků. Vyhlášena byla také rovnost všech náboženství a svoboda vyznání.Vojáček, Schelle, Knoll. České právní dějiny, s. 302.19)
Jedinou přímo v ústavě zakotvenou povinností byla branná povinnost.Vojáček, Tauchen, Kolumber. České právní dějiny do roku 1989, s. 66.20)
Tato hlava stanovovala, že všichni občané jsou si rovni a požívají stejných občanských a politických práv a mají stejný přístup k úřadům. Dále pak v mezích zákona garantovala právo na užívání kteréhokoliv jazyka v soukromých a obchodních stycích, náboženských a dalších věcech s tím, že podrobnosti upraví zákon.
Tímto zákonem byl jazykový zákon, který jako státní jazyk stanovoval jazyk československý a upravoval především používání jazyků menšin ve styku s úřady a umožnění výuky v těchto jazycích. Jazykový zákon byl přijat společně s ústavou.Tamtéž.21)
Místo, kde se právo setkává s lidmi.
