Rozšířená osnova
Ústava 1948 (celým názvem ústavní zákon č. 150/1948 Sb., Ústava Československé republikyDost. z: https://www.psp.cz/docs/texts/constitution_1948.html.1)) byla přijata 9. května 1948 v návaznosti na komunistický převrat v únoru téhož roku. Bývá proto označována jako Ústava 9. května. Platila do roku 1960, kdy byla nahrazena ústavním zákonem č. 100/1960 Sb., Ústavou Československé socialistické republiky.Dost. z: https://www.psp.cz/docs/texts/constitution_1960.html.2)
Již během druhé světové války se v československých politických kruzích rozvíjela myšlenka socialismu jakožto vhodného politického systému. Po válce byla společnost nakloněná levicovým politickým stranám. Systém politických stran vycházel z tzv. Košického vládního programu. Povoleny byly pouze strany sdružené do Národní fronty.K Národní frontě více viz: KAPLAN, K. Národní fronta 1948-1960. Historie. Praha: Academia, 2012.3) Po volbách 1946, ve kterých zvítězila Komunistická strana Československa (dále jen KSČ) vládla široká koalice všech stran. V rámci Národní fronty se ale objevily problémy v podobě vzájemné kritiky jejích členů, zejména razantního počínání ministrů za KSČ, a obviňování z protiprávných činů.VOJÁČEK, L., TAUCHEN, J., KOLUMBER, D. České právní dějiny do roku 1989. Brno: Masarykova univerzita, 2024, s. 107.4)
Bod zlomu nastal ve chvíli, kdy komunistický ministr vnitra Václav Nosek odvolal několik vysoce postavených velitelů Sboru národní bezpečnosti (tehdejší policie) a nahradil je komunisty. 20. února 1948 kvůli tomu podalo demisi 12 nekomunistických ministrů, o pět dní později další dva, v demisi tedy byla více než polovina stávající (šestadvacetičlenné) vlády. Prezident Edvard Beneš demisi přijal a vládu doplnil dalšími členy dle návrhu jejího předsedy Klementa Gottwalda.VOJÁČEK, L., TAUCHEN, J., KOLUMBER, D. České právní dějiny do roku 1989. Brno: Masarykova univerzita, 2024, s. 107-108.5)
O tomto komunistickém převratu hovoříme jako o tzv. Únoru 1948. Jednalo se o počátek nového režimu, jehož zásady a hodnoty už se ale neshodovaly s Ústavní listinou z roku 1920.Zákon č. 121/1920 Sb., kterým se uvozuje ústavní listina Československé republiky, Národního shromáždění. Dost. z: https://www.psp.cz/docs/texts/constitution_1920.html.6) Bylo proto třeba vytvořit novou ústavu, která by legitimizovala moc KSČ.
Už roku 1946 bylo rozhodnuto, že přípravy na nové ústavě se ujme Ústavodárné národní shromáždění, které bylo téhož roku v květnu zvoleno.MAREČKOVÁ, M. České právní a ústavní dějiny: stručný přehled a dokumenty. Olomouc: Univerzita Palackého, 2006, s. 96.7) Vytvoření samotné ústavy předcházelo několik návrhů, a to také těch nekomunistických z předchozích let. Jedním z nejznámějších je návrh prof. Vladimíra Kubeše, který jej prezentoval v knize O novou ústavu.Konkrétně: KUBEŠ, Vladimír. O novou ústavu. Knihovna demokratického socialismu. Praha: Melantrich, 1948. Dost. z: https://is.muni.cz/el/1422/jaro2015/MP201Zk/um/web/doc/povalecne-obdobi/Kubesuv_navrh_Ustavy.pdf.8) Nakonec ale tyto návrhy nebyly vzaty v úvahu. a nová ústava byla vystavěna podle komunistického návrhu, sepsaného Vladimírem Procházkou.Konkrétně: PROCHÁZKA, Vladimír. Návrh ústavy Československé republiky. Praha: Ústřední akční výbor Národní fronty Čechů a Slováků, 1948.9) Prezident Beneš ji odmítnul podepsat, na svou funkci rezignoval a až po jeho demisi ústavu přijal Klement Gottwald.SCHELLE, K. Základy dějin ústavního práva: učební text Masarykovy univerzity. Ostrava: Key Publishing s. r. o., 2019, s. 97.10) Gottwald Ústavu podepsal ještě v úřadu předsedy vlády, prezidentem byl zvolen až 14. června 1948. ŠUSTROVÁ, P., MLEJNEK, J. Dělnický prezident Klement Gottwald [online]. moderni-dejiny.cz. 15. 1. 2013. [cit. 26. 11. 2024]. https://www.moderni-dejiny.cz/clanek/delnicky-prezident-klement-gottwald/.11)
Text byl inspirován převážně sovětskou ústavou z roku 1936, částečně také navázal na Ústavní listinu z roku 1920, kterou rozvíjel a doplňoval o nové instituce (slovenské orgány a národní výbory).MAREČKOVÁ, M. České právní a ústavní dějiny: stručný přehled a dokumenty. Olomouc: Univerzita Palackého, 2006, s. 97.12)
Ústava měla 178 článků a formálně se dělila na tři části:
Po formální stránce si zachovala některé demokratické rysy, jako například dělbu moci nebo proklamaci nezávislého soudnictví. Hovoříme o ní ale jako o ústavě fiktivní,Fiktivní ústava znamená, že je sice platná, ale jejím ustanovením se nelze účinně dovolat. ŠIMÁČKOVÁ, K. Fiktivní, nebo reálná ústava. In: BOBEK, M. – MOLEK, P. – ŠIMÍČEK, V. (eds.) Komunistické právo v Československu. Kapitoly z dějin bezpráví. Brno: Masarykova univerzita, 2009, s. 123–144.14) realita totiž mnohdy vypadala naprosto odlišně.VOJÁČEK, L., TAUCHEN, J., KOLUMBER, D. České právní dějiny do roku 1989. Brno: Masarykova univerzita, 2024, s. 109.15)
Politický a hospodářský systém státu byl definován jako lidově demokratická republika, která měla být jednotným státem dvou rovnoprávných národů Čechů a Slováků (o federaci se nejednalo). Lid byl v ústavě proklamován jako zdroj moci, ale faktickou moc v rukou držela KSČ. Ačkoliv se text nezmiňoval o menšinách a nebylo v něm upraveno jejich postavení, Němci byli v úvodním prohlášení označeni jako odvěcí nepřátelé. Zakázána přitom byla jakákoli rasová či náboženská nesnášenlivost, stejně jako šíření nacistické ideologie.VOJÁČEK, L., TAUCHEN, J., KOLUMBER, D. České právní dějiny do roku 1989. Brno: Masarykova univerzita, 2024, s. 110.16)
Zavedeny byly tři sektory hospodářství, a to socialistické, soukromé malovýrobní a kapitalistické. Veškerá hospodářská činnost byla řízena státem v rámci jednotných hospodářských plánů, které byly zpravidla pětileté, plnit se je ale nedařilo. Také vlastnictví se dělilo na socialistické (státní a družstevní) a soukromé, které bylo potlačováno (omezeno na 50 zaměstnanců v podniku a vlastnictví 50 ha půdy, na kterých musel vlastník sám pracovat). Osobní majetek občanů byl ovšem prohlášen za nedotknutelný.VOJÁČEK, L., SCHNELLE, K., KNOLL, V. České právní dějiny, 3. upravené vydání. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2016, s. 525.17) VOJÁČEK, L., TAUCHEN, J., KOLUMBER, D. České právní dějiny do roku 1989. Brno: Masarykova univerzita, 2024, s. 113-114.18)
Ústava obsahovala také katalog práv a povinností občanů. Základní práva se podobala těm, která známe i dnes, jako je rovnost občanů před zákonem, osobní a majetková svoboda, právo shromažďovací, sdružovací, a další. Opět se ale jednalo o pouhé proklamace – protože chyběly jakékoli záruky ústavnosti a zákonnosti, občané se svých práv neměli jak dovolat. Mezi základní povinnosti náležela například účast na obraně státu (jakožto nejvyšší občanská čest) nebo pracovní povinnost.VOJÁČEK, L., TAUCHEN, J., KOLUMBER, D. České právní dějiny do roku 1989. Brno: Masarykova univerzita, 2024, s. 110.19)
Na rozdíl od prvorepublikové ústavy nebyly v rámci soudní soustavy začleněny ústavní a volební soud. Velká část pravomocí, včetně zákonodárné, byla svěřena jednokomorovému Národnímu shromáždění, které mimo jiné volilo prezidenta na sedmileté funkční období. Ten nebyl nikomu odpovědný a stíhán mohl být pouze za velezradu. Všechny jeho úkony musely být schváleny vládou. V její dikci bylo prakticky vše, jak tomu v totalitních režimech bývá. Ústava upravovala i postavení slovenských národních orgánů, konkrétně Slovenské národní rady a Sboru pověřenců. Vzhledem k tomu, že tyto orgány byly zřízeny pouze na území Slovenska, označujeme tento ústavní model jako asymetrický.VOJÁČEK, L., SCHNELLE, K., KNOLL, V. České právní dějiny, 3. upravené vydání. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2016, s. 256-257.20)
Text nezůstal po celou dobu beze změny, neboť byl novelizován několika ústavními zákony:
Místo, kde se právo setkává s lidmi.
