Zřízení Protektorátu Čechy a Morava dne 16. března 1939 znamenalo zásadní zásah do právního systému bývalé Česko – Slovenské republiky. Na základě Výnosu vůdce a říšského kancléře o zřízení Protektorátu se stal právním základem nového státního útvaru princip, podle něhož „dosavadní československé zákony zůstávají v účinnosti, pokud neodporují smyslu převzetí ochrany Německou říší“.Tauchen, Jaromír. Protektorátní právo. In: Schelle, Karel – Tauchen, Jaromír (eds.). Encyklopedie českých právních dějin. Svazek VII. Pra–Prob. Plzeň: Aleš Čeněk, 2020, s. 126.¹⁾ Tím byla formálně zachována kontinuita právního řádu, ale zároveň byl otevřen prostor pro postupné prosazování německého práva a nacistické ideologie do všech oblastí života.

Protektorátní právní systém se skládal ze dvou částí – z autonomního práva, vycházejícího z dosavadního československého právního řádu, a z říšskoněmeckého práva, které se na území Protektorátu uplatňovalo zejména u osob německé národnostiTamtéž, s. 127.²⁾. Postupně však docházelo k rozšiřování působnosti říšských právních norem i na české obyvatelstvo, především v oblasti trestního práva, které se stalo jedním z hlavních nástrojů nacistické moci.

Charakter trestního práva a jeho zdroje

Trestní právo v období nacistické okupace bylo odvětvím, v němž došlo k nejrozsáhlejším změnám. Zatímco jiné oblasti práva zůstaly formálně zachovány, v trestním právu docházelo k soustavnému omezování původních zásad demokratického právního státu a k jejich nahrazování zásadami nacistického právního myšlení.Tauchen, Jaromír. Právo trestní protektorátní (1939–1945). In: Schelle, Karel – Tauchen, Jaromír (eds.). Encyklopedie českých právních dějin. Svazek VII. Pra–Prob. Plzeň: Aleš Čeněk, 2020, s. 515.³⁾

Na území Protektorátu platily dva právní řády – autonomní a říšský – rozlišené podle principu personality. Němečtí státní příslušníci podléhali říšskému trestnímu právu, zatímco protektorátní občané byli souzeni podle norem autonomních. Toto rozdělení však mělo pouze přechodný charakter, protože říšské právo postupně získávalo převahu.

Základními normami, které upravovaly působnost německých trestních soudů, byla Nařízení o německém soudnictví v Protektorátu Čechy a Morava a Nařízení o výkonu soudní pravomoci v Protektorátu, obě vydaná dne 14. dubna 1939.Tamtéž, s. 517.⁴⁾Tato nařízení stanovila, že německé soudy jsou příslušné nejen pro německé státní příslušníky, ale i pro osoby, které se dopustily činů namířených proti Říši, její armádě, úřadům nebo představitelům NSDAP. V těchto případech bylo německé právo použitelné i vůči občanům české národnosti.

Charakteristickým znakem nacistického trestního práva byl odklon od právní jistoty a rovnosti před zákonem. Zásady moderního trestního práva, jako „nullum crimen sine lege“ a „nulla poena sine lege“, byly otevřeně popírány.Tamtéž, s. 516.⁵⁾ Místo psaného zákona byla za zdroj práva považována tzv. vůdcova vůle, vyjadřující ideologické cíle nacistického státu. Tím byl popřen vztah mezi právem, státem a jednotlivcem – pachatel již nebyl chápán jako osoba, která se provinila proti jednotlivci, ale jako „nepřítel lidu“, který ohrozil národní společenství.Tamtéž, s. 516–517.⁶⁾

Doba nesvobody a další vývoj trestního práva

V období Protektorátu došlo k prolomení principu teritoriality práva. Německé trestní předpisy se postupně začaly uplatňovat i na české obyvatelstvo na základě nařízení z 15. března 1939 o používání trestního práva na území Čech a Moravy, vydaného okupační správou. To umožnilo aplikaci nejen ustanovení německého trestního zákona, ale i dalších předpisů, například zákona proti zločincům z roku 1933 či zákona o nebezpečném užívání výbušnin z roku 1884.Vojáček, Ladislav – Tauchen, Jaromír – Kolumber, David. České právní dějiny do roku 1989. Brno: Masarykova univerzita, 2024, s. 202.⁷⁾

V roce 1940 byl zaveden vojenský trestní zákon a v roce 1942 následovalo nařízení nazvané Gebietssonderrecht, které umožňovalo vyhlášení stanného práva a okamžitý výkon trestu smrti. Protektorátní správa jej využila zejména po atentátu na Heydricha, čímž byl fakticky odstraněn princip právní jistoty.

Na české obyvatelstvo dopadala i nařízení o trestných činech proti státu a o zvýšeném trestání protistátní činnosti, umožňující ukládat nejpřísnější tresty za politické delikty. V závěru války pak retribuční předpisy reagovaly na kolaboraci s okupanty.Tamtéž, s. 203.⁸⁾

Výjimečné soudy představovaly vrchol deformace právního systému – jejich rozsudky nebyly přezkoumatelné a sloužily především jako prostředek zastrašování obyvatelstva.

Organizace soudnictví a výkon trestní pravomoci

Na území Protektorátu existovaly dvě souběžné soudní struktury – autonomní a německá. Autonomní soudnictví vycházelo z organizace dosavadních soudů a nadále řešilo civilní a drobnější trestní věci. Vedle něj bylo zavedeno soudnictví říšskoněmecké, které mělo pravomoc nad trestnými činy proti Říši, nacionálním zájmům a příslušníkům německé národnosti.Tauchen. Jaromír. Soudnictví protektorátní německé (1939–1945). In: Schelle, Karel – Tauchen, Jaromír (eds.). Encyklopedie českých právních dějin. Svazek XIV. Soudnictví. Plzeň: Aleš Čeněk, 2020, s. 150.⁹⁾

V rámci německého soudnictví působily úřední soudy (Amtsgerichte), zřízené v hlavních městech krajů, dále zemské soudy (Landgerichte) v Praze a Brně a Vrchní zemský soud (Oberlandesgericht) v Praze.Tamtéž, s. 151.¹⁰⁾ Odvolacími instancemi byly Říšský soud v Lipsku (Reichsgericht) a Lidový soudní dvůr v Berlíně (Volksgerichtshof), který byl nechvalně znám extrémními tresty, často tresty smrti za politické přečiny.

V září 1941, po příchodu Reinharda Heydricha, byl v Protektorátu vyhlášen civilní výjimečný stav a zřízeny tzv. stanné soudy. Tyto mimořádné tribunály byly složeny z příslušníků Gestapa a Sicherheitsdienstu a rozhodovaly bez přítomnosti obhájce. Rozsudky se vykonávaly okamžitě, nejčastěji popravou nebo deportací do koncentračního tábora.Tamtéž, s. 152.¹¹⁾ Během několika měsíců bylo stannými soudy odsouzeno k smrti přes čtyři sta osob, další tisíce byly uvězněny nebo deportovány.Tamtéž, s. 151.¹²⁾

Součástí německé justice byla také státní zastupitelství, která dohlížela na činnost soudů a vykonávala trestní stíhání ve jménu německého národa. Výkon funkce soudce nebo advokáta byl možný pouze pro osoby „způsobilé k soudcovskému úřadu“ podle německého práva, čímž byla z české justice postupně odstraněna většina původních právníků.Tamtéž, s. 153–154.¹³⁾

Závěr

Trestní právo v Protektorátu Čechy a Morava se stalo jedním z hlavních prostředků nacistické perzekuce. Formálně zachované československé právní předpisy byly rychle podřízeny říšské právní ideologii a ztratily svůj demokratický obsah. Dvojí (partikulární) právní řád – autonomní a říšský – vytvořil nerovnost mezi obyvatelstvem, přičemž rozhodující roli hrálo národní a politické hledisko.

Nacistické zásahy do soudnictví zrušily princip nezávislosti soudní moci, čímž bylo právo přetvořeno v nástroj moci a teroru. Protektorátní trestní právo tak nepředstavovalo systém spravedlnosti, ale prostředek k potlačení odporu, zastrašení obyvatelstva a upevnění totalitní vlády.