Rozšířená osnova
Tiskové právo představuje oblast práva, která je dlouhodobě součástí českého právního řádu. Lze jej vymezit jako právní normy, které upravují společenské vztahy v oblasti vydávání, rozšiřování a dalšího nakládání s tiskovinami. Svou povahou spadá do veřejného práva, konkrétně do správního práva, a úzce souvisí s problematikou živností.Pouperová, O. Tiskové právo. 2006, rigorózní práce, Masarykova univerzita, Právnická fakulta, s. 7. 1) Jeho cílem je regulovat podmínky vydávání tiskovin, jejich distribuce i případné konfiskace, a dále upravuje práva a povinnosti spjaté s tiskovou činností, popřípadě i důsledky vyvolané porušením jím stanovených povinností. Často je s tímto pojmem také spojován pojem cenzury.
Tradice tiskového práva je úzce spjata nejprve s cenzurou prováděnou církví v době středověku, posléze i v novověku. S příchodem absolutismu se dohled nad tiskem dostal do rukou panovníka. Hlavním historickým mezníkem pro rozvoj tiskového práva v českých zemích byla revoluční léta poloviny 19. století.Sokol, T. Tisk a právo. Praha: Orac, 2001, s. 13.2) V těchto bouřlivých letech mimo jiné byla vydána tzv. březnová ústava, v níž byla zakotvena svoboda projevu a zákaz preventivní cenzury. Avšak „zlému užívání tisku“ mělo být zabráněno vydáním represivního zákona, k čemuž také došlo, když byl vydán císařský patent z 13. března 1849 (označovaný též jako „zákon proti zneužívání tisku“). Ten reguloval podmínky pro tiskovou svobodu, která tímto krokem byla fakticky opět omezena.Wögerbauer, M. et al. V obecném zájmu. Cenzura a sociální regulace literatury v moderní české kultuře 1749-2014. Praha: Academia, 2015, s. 367.3) V utuženém období bachovského absolutismu, který přišel po vydání Silvestrovských patentů v roce 1851, byl vydán trestní zákon, který se dotýkal i úpravy deliktů z oblasti tiskového práva. Březnová ústava nikdy nenabyla účinnosti, nicméně řešení tiskové otázky se dostalo do pohybu a na konci roku 1862 byl vydán komplexní tiskový zákon č. 6/1863 ř. z., který reflektoval uvolněnější poměry, byť si řadu represivních prvků ponechal.Kohout, M. Tiskové zákonodárství ČSR v legislativním procesu a judikatuře Nejvyššího soudu v letech 1918–1938, disertační práce, Univerzita Karlova, Právnická fakulta, s. 23.4) Tento zákon byl po první světové válce recipován do právního řádu nově vzniklého československého státu a byl na jeho území platným, v novelizované podobě, po celé období první republiky. V roce 1933 byl doplněn tzv. malým tiskovým zákonem č. 126/1933 Sb. z. a n. (dále jen „malý tiskový zákon“), který reagoval na rostoucí riziko vyplývající z vyostřené společenské situace, a proto také zpřísňoval regulaci tiskového práva.
Druhá polovina 19. století byla dobou vzniku a formování mnohých politických stran, což mělo vliv na následné mediální spektrum v první republice, jelikož tiskovému prostředí dominoval stranický tisk – téměř každá politická strana v meziválečném období disponovala svým vlastním periodikem, například lze zmínit Národní listy, spadající do kompetence národních demokratů, Právo lidu sociálních demokratů, národně socialistické České slovo, či pro voliče Agrární strany Venkov. Kromě takových, politicky zaměřených, existovaly i listy ve snaze nestranické, jako Lidové novinyči Národní politika, popřípadě vznikaly periodika nová jako Lidové listy lidovců, či Rudé právo Komunistické strany Československa.Bednařík, Jirák, Köpplová, Dějiny českých médií: od počátku do současnosti, s. 160–162. 5) Oproti stranickému tisku malou roli hrály časopisy společenské a bulvární, naopak neperiodické tiskoviny v podobě různých plakátů a letáků často podléhaly cenzurním zásahům.
Zákonem č. 11/1919 Sb. z. a n., tzv. recepčním zákonem, byl recipován rakouský a uherský právní řád, aby bylo zamezeno pomyslnému právnímu vakuu, než si republika vytvoří zákony vlastní. Mimo jiné tak byl převzat i tiskový zákon č. 6/1863 ř. z. (novelizován v letech 1868 a 1894), s ním i trestní zákon z roku 1852, a na něj navazující trestní řád z roku 1873. Z uherského zákonodárství pak tiskový zákoník z roku 1914 a zákony trestního práva z let 1878 a 1879.Kindl, V. O původně rakouských právních předpisech, které se dnem 28. října 1918 staly součástí československého právního řádu, a o jejich vyhlašování. Právní fórum. 2008, roč. 5, č. 8, s. 12. 6) Tento stav měl být pouze provizorní, práce na novém tiskovém zákoně měly započít hned po vzniku republiky. Měly vést k liberalizaci tiskového práva okleštěním od autoritářských prvků a k unifikaci řádu na celém území. Nakonec však v důsledku mnohých společenských, logistických či politických okolností k tomu nikdy nedošlo, a proto tiskový zákon zůstal v platnosti po celou dobu první republiky. V roce 1920 byla vydána Ústavní listina Československé republiky (zákon č. 121/1920 Sb. z. a n.), která odrážela demokratické principy a zakotvovala mimo jiné občanská práva a svobody, ve svém § 113 a § 117 svobodu projevu a tisku nevyjímaje. Mimo to byly přijaty nové zákony, jež se nějakým způsobem regulace tiskového práva dotýkaly, mezi nimi to byl zákon o mimořádných opatřeních z roku 1920, zákon na ochranu republiky z roku 1923, popřípadě také zákon o obraně státu z roku 1936.
Nejdůležitějším zákonem dotýkajícím se problematiky tiskové práva byl již zmíněný tiskový zákon z roku 1862 (zákon č. 6/1863 ř. z.). Byl členěn do tří částí: obecné, pořádkové a trestněprávní. V obecné části byla mimo jiné upravena živnostenská pravidla pro vydávání tisku. Pořádková ustanovení určovala například povinné údaje na tiskovinách a podmínky pro oznámení zahájení vydávání periodika. Trestněprávní část se věnovala prohřeškům v oblasti tiskové.Kohout, M. Tiskové zákonodárství ČSR v legislativním procesu a judikatuře Nejvyššího soudu v letech 1918–1938, s. 22–23.7) Dozor nad tiskem přešel z policejních úřadů na řádné soudy, respektive pravomoc výkonu konfiskací přešla na státní zastupitelství. A zavedeno bylo také tzv. objektivní řízení – řízení, ve kterém bylo možné soudit samotný list, ne pouze osobu redaktora. Nicméně zánik předběžné cenzury, kterou tento zákon přinesl, vedl ve svém důsledku ke zvýšenému využívání nástrojů k následnému zabavení tiskovin – to mohlo být jak policejní (například z důvodu porušení podmínek distribuce), tak exekuční (za účelem realizace rozsudku, včetně zničení tiskovin či tiskařského vybavení). Tiskové věci byly projednávány podle obecné úpravy trestního procesu s některými zvláštnostmi – například co se týče příslušnosti soudů nebo způsobu zabavení tiskovin.Kohout, M. Tiskové zákonodárství ČSR v legislativním procesu a judikatuře Nejvyššího soudu v letech 1918–1938, s. 22–23.8)
S postupující liberalizací byla novelou z roku 1868 a 1894 například omezena odpovědnost vydavatele, či zrušeno vybírání kaucí nebo inzertní daň.Tamtéž, s. 31–33. 9) Po převzetí rakouského (respektive i uherského) řádu při vzniku republiky byl zákon modifikován. V roce 1924 byla schválena novela tiskového zákona (zákon č. 124/1924 Sb. z. a n.), a to v poměrně zběsilém a urychleném tempu.Tamtéž, s. 145. 10) Primárně měla tato novela za cíl zrušit porotní soudy a jejich pravomoci předat krajským soudům (zde vznikly senáty označované jako tzv. soudy kmetské), dále upravit otázku odpovědnosti za stižený obsah a zabývala se především otázkou trestu za nactiutrhání. Svým charakterem představovala krok k utužení poměrů a byla spíše účelovou reakcí na dobovou atmosféru častých žurnalistických komentářů ke korupčním aférám či jiným prohřeškům veřejně činných osob.Tamtéž, s. 171. 11)
Ve 30. letech pak byl tento zákon doplněn malým tiskovým zákonem (zákon č. 126/1933 Sb. z. a n.). Ten byl výsledkem snahy vytvořit komplexní legislativní normu pro oblast tisku, avšak během procesu došlo k výraznému zúžení původního návrhu. Ve své konečné podobě zákon tak upravoval pouze vybrané oblasti. Jedním z klíčových témat, kterým se zákon věnoval, bylo omezení kolportáže (zjednodušeně rozšiřování, či roznáška tiskovin). Nová pravidla omezila rozsah těchto tiskovin na jeden tiskový arch a zároveň zakazovala šířit určitý typ obsahu, a to zejména materiály útočící na stát, jeho čelní představitele, či demokratické zřízení nebo narušující veřejnou morálku a pořádek. Další omezení se týkala distribuce tisku na konkrétních místech, jako byly veřejné stánky, a vztahovala se rovněž na přepravu tiskovin prostřednictvím pošty nebo železnice.Wögerbauer, M. V obecném zájmu. Cenzura a sociální regulace literatury v moderní české kultuře 1749-2014, s. 712.12)
V průběhu let došlo k několika pokusům o vydání nového, liberálního tiskového zákona. První pokus byl uskutečněn již v roce 1919, kdy byla předložena Národnímu shromáždění osnova navrhnutá dr. Boučkem a dalšími, jež měla rušit stávající tiskový zákon. Odrážela demokratické tendence, prosazovala konfiskaci ex post, a to až po vydání rozhodnutí soudem. Měla však i svoje nedostatky v podobě nevyřešené otázky dualistické úpravy s uherským právem a nejednoznačné vymezování pojmů.Kohout, M. Tiskové zákonodárství ČSR v legislativním procesu a judikatuře Nejvyššího soudu v letech 1918–1938, s. 88. 13)
V roce 1921 byl vypracován nový vládní návrh novely, který měl komplexně regulovat tiskové právo. Na jeho tvorbě se podíleli nejen legislativci, ale i odborná a žurnalistická veřejnost a byl projevem moderního i unifikovaného uchopení tiskového práva. Na půdě Národního shromáždění však nikdy nebyl projednán, a proto také novela nevstoupila v platnost.Kohout, M. Tiskové zákonodárství ČSR v legislativním procesu a judikatuře Nejvyššího soudu v letech 1918–1938, s. 111–112.14)
Dalších pokusů se tiskové právo dočkalo až ve 30. letech, kdy byla politicko-společenská situace značně odlišná. Tzv. velký tiskový zákon, respektive jeho návrh, byl předložen v roce 1932. Obsahoval komplexní úpravu tiskových otázek včetně deklarace svobody projevu a tisku, či definování pojmů. Při jednáních byl značně zrevidován a zúžen na pouhých několik paragrafů, které měly odrážet aktuální společenskou situaci.Tamtéž, s. 177–178.15) V této podobě byla tato osnova později přijata jako malý tiskový zákon.
Tiskové právo v době první republiky balancovalo mezi demokracií požadovanou svobodou projevu a snahou státu ochránit celistvost, stabilitu a pokoj na svém území. Ústava z roku 1920 zakotvila svobodu tisku a „v zásadě“ nedovolené podrobování tisku předběžné cenzuře. Ústava tedy formálně zakazovala cenzuru, ale ponechávala prostor pro zákonná omezení, která byla v krizových obdobích často uplatňována.Wögerbauer, M. V obecném zájmu. Cenzura a sociální regulace literatury v moderní české kultuře 1749-2014, s. 710.16)
Zákonem o mimořádných opatřeních (č. 300/1920 Sb. z. a n.) si vláda nárokovala pravomoci k omezení svobod v případě ohrožení republiky v podobě opatření, jejichž platnost byla omezena tříměsíční lhůtou. Mohlo být omezeno nebo úplně zakázáno vydávání tiskovin, byly stanoveny lhůty pro předkládání tiskovin ke kontrole před vydáním, mohlo být zasahováno do provozování tiskové živnosti.Tamtéž, s. 710.17)
Rostoucími tendencemi k extrémismu a frekventovanější útoky na exponované politické osobnosti, a to ať verbální, či fyzické (například atentát na ministra financí Aloise Rašína), vedly nakonec k přijetí zákona na ochranu republiky (č. 50/1923 Sb. z. a n.).Tamtéž, s. 711–712.18) Části tohoto zákona kriminalizovaly rušení obecného míru ve smyslu pobuřování proti státu, vyzývání k násilnostem a k nenávisti, nebo výzvy k neplnění veřejnoprávních povinností, či schvalování trestných činů. V úvodu každého odstavce se zmiňuje „kdo veřejně“, míní se tím dle slov § 39 tohoto zákona „…byl-li spáchán v tiskopise, nebo v rozšiřovaném spise, ve shromáždění nebo před zástupem.“Srov. Černý, J. Zákon na ochranu republiky. Praha: Svaz československých soudců, 1935.19) Se zhoršující se politickou situací, jež přinesla 30. léta, československá vláda pociťovala větší potřebu ingerence pro udržení stability společenského prostoru. Byly tak přijaty novely tohoto zákona (č. 124/1933 Sb. z. a n., č. 140/1934 Sb. z. a n. a č. 130/1936 Sb. z. a n.), které opravňovaly k podstatnějším zásahům prostřednictvím trestního řádu. Vydávání periodického tisku mohlo být zastaveno až na dobu šesti měsíců. Zároveň mohl stát postiženým tiskovinám odepřít přepravu poštou a železnicí, a omezit jejich kolportáž. Častými adresáty těchto opatření byly sudetoněmecké organizace, fašistické skupiny či komunistické hnutí.Wögerbauer, M. V obecném zájmu. Cenzura a sociální regulace literatury v moderní české kultuře 1749-2014, s. 712.20)
V mezinárodním napětí 30. let byl vydán zákon o obraně státu (zákon č. 131/1936 Sb. z. a n.), jehož hlavním účelem bylo stanovit konkrétní postupy, jež měly být aktivovány v případě vyhlášení branné pohotovosti nebo během válečného stavu. § 125 umožňoval nejvyšším státním institucím uplatnit mimořádná opatření, mezi nimiž byl nejen dohled nad tiskem, ale došlo k rozšíření cenzurní pravomoci i na další formy veřejné komunikace, například telefonní hovory, poštovní zásilky, telegramy či kulturní produkci, včetně divadelních představení a filmů. Stanovil možnost zavedení předběžné cenzury a zřídil instituci, tzv. Ústřední cenzurní komisi, jež měla koordinovat cenzurní orgány.Tamtéž, s. 713.21) Zákon tak de facto legalizoval cenzuru v krizových situacích a připravil právní rámec pro její systematické využívání, zejména v kontextu očekávaného válečného konfliktu.
Tiskové právo bylo v období první republiky dynamickou a proměnlivou oblastí práva. Na jednu stranu vycházela z úpravy mocnářského Rakouska-Uherska. Přestože byla častým terčem snah o rekonstrukci a modernizaci, těchto základů se po celé meziválečné období nezbavila. Na druhou stranu jde o oblast, která byla mnohokrát doplňována, upravována a modifikována jinými právními předpisy. V celém období první republiky lze spatřovat neustálý konflikt mezi liberálním přístupem a snahou dosáhnout řádné demokracie, a tendencí k udržení kontroly a nastolení pořádku v dění ve veřejném prostoru, které vycházely z eskalujícího napětí v mezinárodní i vnitrostátní sféře. Obranný postoj republiky nad snahou o vyšší míru svobody převážil. Ke kompletní rekodifikaci tiskového práva došlo až na počátku padesátých let 20. století.
Místo, kde se právo setkává s lidmi.
