Osnova
Reklama
Rozšířená osnova
Testamentární posloupnost (successio ex testamento) je princip, podle kterého se odkazuje majetek zemřelého (zůstavitele) na osoby, které určí v závěti (testamentum). V římském právu měla testamentární posloupnost přednost před posloupností zákonnou (intestátní).
Testament byl definován jako jednostranné (byl výlučným projevem vůle zůstavitele) a formální (jeho platnost byla vázána na přísné dodržení předepsaných forem) právní jednání pro případ smrti (mortis causa), které obsahovalo ustanovení dědice (heredis institutio). Zůstavitel mohl testament kdykoli během života změnit či zrušit, a to až do své posledního okamžiku svého života.Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M. Římské právo. Praha: C.H. Beck, 1995, s. 275-276.1)
Základní náležitostí testamentu bylo ustanovení dědice (heredis institutio), které bylo natolik podstatnou částí testamentu, že ostatní ustanovení byla platná pouze tehdy, když bylo platné právě heredis institutio.Heyrovský, L. Dějiny a systém soukromého práva římského. Praha: J. Otto, 1910, s. 531-532.2)
Heredis institutio muselo být v testamentu na prvním místě (ostatní ustanovení byla neplatná, pokud stála před), vyjádřeno imperativně (přikazujícím způsobem) a v latinském jazyce. Císař Justinián poté formálnost, že heredis institutio musí být na prvním místě odstranil.Tamtéž, s. 537.3) Dědic musel být v testamentu ustanoven určitým způsobem. Nebylo třeba, aby byl označen jménem, stačilo, pokud bylo jednoznačně určitelné, kdo má daným dědicem být. Nutnost této určitosti vylučovala ponechání ustanovení dědice třetí osobě.Kincl, Urfus, Skřejpek. Římské právo, s. 281.4) Zůstavitel mohl také ustanovit dědice tak, že v testamentu odkázal na kodicil, ve kterém bylo jméno dědice uvedeno. To se označovalo jako tzv. mystický testament (testamentum mysticium).Salák, P. Mystický testament. Právník. 2018, s. 1038.5)
Kromě obligatorního ustanovení dědice mohl testament obsahovat i další vedlejší ustanovení, která sice nebyla pro platnost závěti nezbytná, ale umožňovala zůstaviteli blíže specifikovat jeho vůli. Významným institutem byla substituce, tedy ustanovení náhradního dědice. Římské právo rozeznávalo tři druhy substituce: obecnou (vulgaris), pupillární (pupillaris) a kvasipupillární (quasipupillaris). Nejčastějším typem byla substituce obecná, kdy zůstavitel povolal náhradního dědice pro případ, že by se prvotně ustanovený dědic z jakéhokoli důvodu dědicem nestal.Franková, A. Vlivy římského práva na český právní řád. 2022, diplomová práce, Západočeská univerzita v Plzni, Fakulta právnická, s. 12.6)
Zůstavitel mohl v testamentu stanovit také podmínky (condicio) či modus. Římské právo u testamentu uznávalo pouze podmínky odkládací, které odsouvaly nabytí dědictví až do jejich splnění. K rozvazovacím podmínkám se nepřihlíželo z důvodu zásady semel heres, semper heres (jednou dědic, navždy dědic). Modus představoval příkaz, kterým zůstavitel ukládal dědici povinnost naložit s dědictvím určitým způsobem.Franková, A. Vlivy římského práva na český právní řád. 2022, diplomová práce, Západočeská univerzita v Plzni, Fakulta právnická, s. 11–12.7)
Další možnou obsahovou náležitostí byly odkazy, které se v římském právu vyskytovaly ve formě legátu (legatum) nebo fideikomisu (fideicommissum). Odkazem zůstavitel poskytoval majetkový prospěch osobě, která nebyla jeho dědicem. Na rozdíl od dědictví (univerzální sukcese) zakládal odkaz pouze sukcesi singulární, kdy obdarovaný nevstupoval do právního postavení zůstavitele.Tamtéž, s. 17.8)
Testamentární způsobilost byla rozdělena na aktivní (způsobilost pořídit testament) a pasivní (způsobilost být ustanoven dědicem). K aktivní testamentární způsobilosti musel být zůstavitel svéprávná osoba (sui iuris) a musel mít římské občanství. Testament nemohli pořizovat osoby duševně choré (furiosi), hluchoněmé a nedospělci. Dále pak osoby alieni iuris, otroci, cizinci a marnotratníci. Synové v moci otcovské byli samozřejmě nezpůsobilí pořizovat testament, ovšem mohli, za souhlasu svého otce, zřídit darování pro případ smrti.Bonfante, P. Instituce římského práva. Brno: Čs. Akademický spolek Právník, 1932, s. 628-629.9) Aktivní testamentární způsobilost se u zůstavitele vyžadovala v době pořízení testamentu a pak nepřetržitě až do jeho smrti. Pasivní testamentární způsobilost neměli především ti, kteří postrádali aktivní testamentární způsobilost, s výjimkou osob alieni iuris.Kincl, Urfus, Skřejpek. Římské právo, s. 286.10) Bylo ale možné ustanovit dědicem vlastního otroka, který byl propuštěn testamentem na svobodu a cizího otroka, měl-li pasivní testamentární způsobilost jeho pán, který tím nabýval. V antickém právu byly pasivně nezpůsobilé osoby, jejichž individualita měla být určena teprve budoucí událostí, a osoby právnické. Postupně ale docházelo ke změnám a již od práva klasického měli pasivní testamentární způsobilost také sui narození až po zřízení testamentu. Postupně se přiznávala plná způsobilost také městům, kostelům, nadacím a korporacím.Bonfante. Instituce římského práva, s. 631-632.11)
Nejstarší civilní formy testamentu byly veřejné a ústní; byly to testamentum calatis comitiis a testamentum in procinctu. První byl testament pořizovaný před lidovým shromážděním. Tímto testamentem si dědice opatřoval ten, kdo neměl žádného zákonného dědice. Představoval tedy jakousi adopci pro případ smrti.Kincl, Urfus, Skřejpek. Římské právo, s. 276.12) Testamentum in procinctu (testament v šiku) byl testament, který mohl voják pořídit před nastoupením do bitvy.Heyrovský. Dějiny a systém soukromého práva římského, s. 532.13)
Třetí civilní formou testamentu byl testamentum per aes et libram (mancipační testament), který postupně nahradil obě starší formy. Jednalo o obrazný převod celého zůstavitelova jmění na důvěrníka (familiae emptor) pro případ smrti. Zůstavitel k tomu provedl ústní prohlášení, kterým nařizoval, co z daného majetku a komu familiae emptor poskytne. Familiae emptor byl tedy jakýmsi vykonavatelem zůstavitelovi poslední vůle. I tato forma testamentu byla ústní, ale počala zvolna pronikat i jeho písemná forma. Ta spočívala v tom, že zůstavitel místo ústního prohlášení předložil při mancipaci přítomným testamentární listinu obsahující jeho poslední vůli.Kincl, Urfus, Skřejpek. Římské právo, s. 277.14)
Pokud byla testamentární listina zapečetěna sedmi svědky, uznal praetor platnost takto pořízeného písemného testamentu. Nově nebylo nutné prokazovat skutečnost, že mancipace proběhla formálně správně. Rozhodující se stala samotná listina, čímž praetor vytvořil skutečný písemný testament. Tento testament nebyl platný podle ius civile, ale praetor poskytl dědici na základě takto pořízené závěti držbu pozůstalosti (bonorum possessio secundum tabulas).Kincl, Urfus, Skřejpek. Římské právo, s. 278.15) Znamenalo to, že pokud se objevil dědic podle ius civile, měl přednost před dědicem uvedeným v testamentu, což mělo za následek jeho neúčinnost. To se změnilo až reskriptem císaře Antonia Pia, který stanovil, že komu byla udělena držba bonorum possessio, je chráněn exceptio doli (námitka podvodu) naproti dědické žalobě zákonného civilního dědice.Šmrhová, A. Římské dědické právo. 2022, bakalářská práce, Západočeská univerzita v Plzni, Fakulta právnická, s. 23-24.16)
Justiniánské právo ustálilo úpravu testamentů a soustředilo se především na formy soukromého testamentu, který mohl být řádný a mimořádný. Řádný soukromý testament mohl být ústní nebo písemný, přičemž vždy vyžadoval přítomnost zůstavitele a 7 svědků.Kincl, Urfus, Skřejpek. Římské právo, s. 278-279.17) Písemný testament mohl být holografní (psal-li ho zůstavitel sám) nebo alografní (psala-li ho třetí osoba). U holografního testamentu se nevyžadoval zůstavitelův podpis.Bonfante. Instituce římského práva, s. 637.18)
Mimořádné formy testamentu spočívaly v tom, že náležitosti testamentu byly buď zpřísněny, nebo od nich bylo upuštěno. Prvním případem byl slepcův testament, který vyžadoval přítomnost osmi svědků. Dalšími byly testament pořizovaný na venkově (testamentum ruri conditum), u kterého naopak stačila přítomnost pouze pěti svědků a testament, který pořizovali rodiče jen ve prospěch dětí (testamentum parentis inter liberos), u kterého nebylo třeba svědků vůbec. Zvláštním případem mimořádného testamentu byl vojenský testament (testamentum militis), který byl zcela neformální.Kincl, Urfus, Skřejpek. Římské právo, s. 278-280.19) Stačil u něj prostý projev vůle a jeho účinnost se vztahovala ještě na jeden rok po propuštění vojáka.Bonfante. Instituce římského práva, s. 639.20)
Testament mohl být zrušen prohlášením změněné vůle. Tuto možnost měl testátor po celou dobu až do jeho smrti. I v případě, že by v testamentu prohlásil, že pozdější změna jeho vůle je neplatná, není tím vázán. Podle ius civile byl testament zrušen jen pořízením nového testamentu. To platilo i pro případ, že zůstavitel projevil v pozdějším testamentu vůli, aby dřívější testament zůstal v platnosti. Starší testament zůstával neplatným, i když novější pozbyl platnosti. Podle ius honorarium se oproti tomu testament zrušoval i jen úmyslným zničením, či poškozením testamentární listiny. Pokud byl testament zničen nebo poškozen náhodou nebo třetí osobou, testament zrušen nebyl. Dalším rozdílem bylo, že pokud zůstavitel zničil pozdější testament s úmyslem, aby dřívější zase oživl, došlo k platnosti dřívějšího testamentu.Heyrovský. Dějiny a systém soukromého práva římského, s. 547-548.21) Justiniánské právo následně začalo uznávat každé neformální zrušení testamentu. Aby byl uveden co největší soulad se skutečnou vůlí zůstavitele, vycházelo se z toho, že zrušeno má být v testamentu pouze to, co zůstavitel zrušit chtěl.Kincl, Urfus, Skřejpek. Římské právo, s. 288.22)
Zrušení testamentu mohlo také nastat nezávisle na zůstavitelově vůli. Např. v případě, že přibyl nový nepominutelný dědic, nebo, že zůstavitel pozbyl po zřízení testamentu testamentární způsobilost. Testament se zrušoval také v případě zůstavitelovi kapitisdeminuce (capitis deminutio). Nakonec testament byl zrušen i tím, že byl od počátku neplatný, tedy v případě, že nebyly dodrženy náležitosti testamentu (nedodržení formy, nedostatek svědků atd.).Tamtéž, s. 287-289.23)
Místo, kde se právo setkává s lidmi.
