Svoboda projevu je jedna ze základních politických práv a svobod. V rámci systematiky lidských práv a svobod ji řadíme do první generace lidských práv. Můžeme se setkat také s pojmem svoboda slova, což je ve své podstatě podřadný pojem svobody projevu, protože ta v sobě zahrnuje právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jak nám říká čl. 17 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).Usnesení č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění pozdějších předpisů.¹⁾ Dle Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) svoboda projevu také zahrnuje právo vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace.Čl. 19 odst. 2 vyhlášky č. 120/1976 Sb., Vyhláška ministra zahraničních věcí o Mezinárodním paktu o občanských a politických právech a Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech a čl. 10 odst. 1 sdělení č. 209/1992 Sb., Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí o sjednání Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Protokolů na tuto Úmluvu navazujících.²⁾ Provázanost svobody projevu a práva na informace se pak nachází v čl. 17 odst. 1 Listiny. Společně se svobodou projevu bývá taky zaručena garance státu o zákazu cenzury.Čl. 17 odst. 3 usnesení č. 2/1993 Sb. o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění pozdějších předpisů.³⁾

Teoretický vývoj svobody projevu

Hlavní teoretické úvahy, které hájily svobodu projevu, se nejvíce rozšířily v době osvícenství. Osvícenští filozofové a spisovatelé bojovali proti cenzuře, která omezovala svobodu projevu a požadovali její zrušení. Jejich cílem bylo svobodně vyjadřovat své názory a šířit je bez ohledu na to, zda s nimi někdo nesouhlasí. Po Slavné revoluci v Anglii, kdy byla zaručena svoboda tisku a zákaz cenzury, se angličtí osvícenští autoři silně vymezovali proti jakýmkoliv formám omezení svobody slova a nastolení cenzury. Charles Blount argumentoval, že kniha má být určována svědomím a vzděláním autora, ne zvnějšku úředníkem.Jäger, P., Molek, P. Svoboda projevu: Demokracie, rovnost a svoboda slova. Praha: Auditorium, 2007, s. 30.⁴⁾

Silné požadavky na zakotvení politických práv, mezi nimi především svobodu projevu a zákaz cenzury, požadovali francouzští osvícenští autoři. Boj francouzských osvícenců za svobodu projevu se dá popsat citátem sluhy Jakuba z románu Jakub Fatalista Denise Diderota: „Kdybych měl vynechat vše, co by někoho mohlo pohoršit, nezbylo by nic.“Ideje francouzských osvícenských filozofů se pak projevily v Deklaraci práv člověka a občana z roku 1789, kdy je v čl. 11 řečeno, že „svobodné sdělování myšlenek a mínění je jedním z nejcennějších práv člověka, každý občan může proto svobodně mluvit, psát, tisknout“.Bartoň, M. Svoboda projevu: principy, garance, meze. Praha: Leges, 2010, s. 29.⁵⁾

Postupně se v teorii odůvodňující důležitost svobody projevu vyvodily čtyři argumenty, argumenty pravdy, seberealizace, demokracie a obecné favorizace volby.Jäger, P., Molek, P. Svoboda projevu: Demokracie, rovnost a svoboda slova. Praha: Auditorium, 2007, s. 32-33.⁶⁾ Argument pravdy tvrdí, že nikdo nemá monopol na pravdu, proto většina nemůže utlačovat menšinu při projevování jejích názorů. Reakcí nemá být zakazování menšinového názoru, ale snaha prokázání správnosti na danou problematiku svými názory a tvrzeními. Možnost veřejně se projevovat je jeden z důležitých způsobů individuální seberealizace, proto je také potřebná svoboda projevu, která jedinci poskytuje způsob vyjádřit se. Argument demokracie je založen na tom, že demokratické zřízení je plně funkční, když občané svobodně projevují a sdílejí svá přání a postoje. Občané navíc musí mít od demokratického státu zaručeno, že jim budou poskytovány informace, které pak mohou sami svobodně šířit. Argument obecné favorizace volby má v sobě předpoklad toho, že stát nemá právo omezovat a kontrolovat jednání občanů, jen, když jejich jednání působí újmu ostatním, tak ano.Jäger, P., Molek, P. Svoboda projevu: Demokracie, rovnost a svoboda slova. Praha: Auditorium, 2007, s. 32-33. ⁷⁾

Omezení svobody projevu

Svoboda projevu může být omezována. Soudy se snaží nalézt rovnováhu mezi tím, co je přípustné a co již nikoliv. Mezi vyloučené chování patří vyvolávání rasové, národnostní, náboženské nebo sexuální nenávisti, popírání holokaustu a jiných zločinů proti lidskosti. Zakázané je také vyzrazení utajovaných informací státu, týkajících se především bezpečnosti. Chráněno je také obchodní tajemství, nebo obrana fyzických a právnických osob před pomluvami, které by poškozovaly jejich dobrou pověst. Ochrana dobré pověsti je pak asi nejčastějším problémem spojeným se svobodou projevu, který je řešen v judikatuře.Jäger, P., Molek, P. Svoboda projevu: Demokracie, rovnost a svoboda slova. Praha: Auditorium, 2007, s. 33-36.⁸⁾

Čl. 17 odst. 4 Listiny obsahuje tzv. kvalifikovaný výčet přípustných důvodů pro omezení svobody projevu a práva na informace. Omezení může nastat z důvodu ochrany práv a svobod druhých, bezpečnosti státu, veřejné bezpečnosti a ochrany veřejného zdraví a mravnosti. Čl. 10 odst. 2 Úmluvy pak jako důvody omezení uvádí, jedná-li se o omezení v zájmu národní bezpečnosti, územní celistvosti nebo veřejné bezpečnosti, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky, ochrany pověsti nebo práv jiných, zabránění úniku důvěrných informací nebo zachování autority a nestrannosti soudní moci.

Jako příklad rozhodnutí, kde Ústavní soud (dále jen „ÚS“) řeší kolizi s jinými právy (v tomto případě s právy osobnostními), lze uvést nález sp. zn. II. ÚS 2051/14. V něm ÚS vyhověl ústavní stížnosti D. Hůleho, který ve vysílání ČT24 pronesl výroky směřující ke kritice primátorky Chomutova, která dle jeho slov připravila město o 8 milionů. Podle odvolacího a následně dovolacího soudu se měl za své výroky omluvit a hradit náklady řízení. ÚS v odůvodnění vypracoval osmibodový test, který řeší kolizi mezi svobodou projevu a právem na ochranu důstojnosti a cti jednotlivce. Dle ÚS je třeba zjistit, jestli povahou výroku je skutkové tvrzení nebo hodnotový soud. Dále, jestli obsahem výroku je politický nebo komerční projev. Hodnotový soud týkající se veřejného politického života dbá zvýšené ochrany, jelikož svoboda projevu v tomto případě je základem demokratické společnosti. Dalším kritériem je, jaká je forma výroku, jedná-li se o výrok expresivní, nebo až vulgární. Čtvrtým bodem je postavení kritizované osoby. Dle ÚS musí osoba veřejně činná, aktivní v politice nebo veřejně známá prokázat vyšší míru tolerance směřující k její kritice. Pak ÚS řeší, zda se výrok dotýká soukromé nebo veřejné sféry kritizované osoby, výroky týkající se veřejné sféry mají větší ochranu vyplývající z ochrany svobody projevu. Dále, zda osoba tento výrok svým chováním vyprovokovala nebo jak se k němu posléze postavila. Důležité také pak je, kdo výrok pronáší (rozlišuje se především, zda se jedná o běžného občana, novináře nebo politika). A jako osmý bod, kdy daný výrok osoba pronáší. ÚS zde řeší, jaké konkrétní údaje a informace měl a mohl mít v daný okamžik autor výroku a v jaké situaci výrok pronesl.

Svoboda projevu je jednou ze základních politických práv a svobod, bez které by nebyla možná demokratická forma státu. A proto si i přes některá omezení zasluhuje náležitou ochranu, kterou poskytují soudy, včetně Ústavního soudu.