Spravedlivý soudní proces je základem každého právního státu, ve většině případů bývá dokonce základním lidským právem. Pokud se budeme držet systematiky Listiny, musíme zařadit právo na spravedlivý proces do skupiny základních práv v obecné rovině a mezi práva na soudní a jinou ochranu v rovině speciální. Jelikož má ale právo na spravedlivý proces každýÚstavní zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod – čl. 36.¹⁾ (tedy i právnické osoby), bylo by logicky nesprávné zařadit jej do práv lidských.

Všeobecné garance (čl. 6 odst. 1 Úmluvy)

V čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod jsou uvedeny záruky, které jsou společné všem typům řízení, vztahují se tedy i k trestnímu procesu. Z ustanovení je možné vypreparovat jednotlivé složky práva na spravedlivý proces. Řadíme k nim právo na soud, spravedlnost, veřejnost a přiměřenou rychlost řízení. Je nutné si pamatovat, že čl. 6 je procesní povahy a zaručuje pouze spravedlnost řízení, nikoli spravedlnost rozhodnutí, navíc v souladu s Ústavou.REPÍK, Bohumil. Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo. 1. vydání. Praha: Orac, 2002, s. 135.²⁾

Úmluva ale nestanoví způsob, přesnou právní úpravu, jakou má stát tyto práva jednotlivcům zaručovat. Konkrétní úprava těchto práv, tj. způsobu jejich uplatnitelnosti a vynutitelnosti je ponechána vůli státu, přičemž však stát musí při vytváření příslušné právní úpravy postupovat v souladu s Úmluvou a zaručovat všechna práva v Úmluvě uvedená.Rozsudek ze dne 15. 02. 2005, Steel and Morris v. Spojené království, stížnost č. 68416/01.³⁾

Právo na přístup k soudu

Obsahem tohoto práva je, aby se každý mohl domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu, nebo jiného orgánu. Toto práva je garantováno jednak vnitrostátními předpisy a judikaturou Ústavního soudu, ale také Evropskou úmluvou a Evropským soudem.

Z judikatury, konkrétně z rozsudku Belilos proti Švýcarsku vyplývá následující: „Dle judikatury Soudu je „soud“ charakterizován v pravém smyslu slova svou „soudní“ funkcí, to znamená rozhodováním ve věci pouze v rámci své pravomoci, na základě práva a po předchozím řízení provedeném předepsaným způsobem. Musí také splňovat řadu dalších požadavků – nezávislost, a to zejména na moci výkonné; nestrannost, trvání funkčního období svých členů; záruky poskytované jeho procesem, přičemž některé z nich se objevují právě v čl. 6 Úmluvy.“Rozsudek ze dne 29. 04. 1988, Belilos proti Švýcarsku, stížnost č. 10328/83, § 64.⁴⁾

Nezávislost soudu a nestrannost soudu

Nezávislost se dá vyložit jako oproštění subjektu od vnějšího vlivu či nátlaku, především ze strany jiné složky státní moci.

Nezávislost a nestrannost jsou neodmyslitelnými atributy pojmu soud, jsou jednou ze záruk rovnosti a právní jistoty v demokratické společnosti. Jen nestranný soud je pak způsobilý poskytovat skutečnou spravedlnost.

K vyloučení soudce z rozhodnutí a projednávání dané věci může dojít jen tehdy, pokud se dá prokázat, že jeho vztah k účastníkům nebo jejich zástupcům, nebo k dané věci dosahuje takové povahy a intenzity, že je zde důvodné pochybovat, zda bude moci nezávisle a nestranně rozhodovat. Soudci by neměli při své práci dávat najevo své přesvědčení ani předsudky. Nestranný soudce by měl být taktní a diskrétní vůči své práci.Nález Ústavního soudu ze dne 2. 8. 2021, sp. zn. II. ÚS 741/21 – 1.⁵⁾

V čl. 81, 82, 91 až 96 Ústavy se odráží požadavek Úmluvy na nezávislost soudu v českém právním řádu. Tento aspekt je také uveden např. i v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tedy orgán, který vede proces a vydává rozhodnutí, musí dle Evropské úmluvy splňovat několik požadavků, jimiž jsou orgán zřízený zákonem, nestrannost a nezávislost

Proces hledání zákonného soudce může a nemusí mít více kroků, na jeho konci je však vždy jediný zákonný soudce. Tak lze alespoň chápat právní větu „Součástí základního práva na zákonného soudce jsou jednak procesní pravidla určována příslušnosti soudů a jejich obsazení, a jednak zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátu na základě pravidel, obsažených v rozvrhu práce soudů. A patří sem také požadavek na vyloučení soudců z projednávání a rozhodování věci z důvodu jejich podjatosti.“Usnesení senátu ze dne 29. 6. 2006 sp. zn. II. ÚS 141/05.⁶⁾

Orgán zřízený zákonem

Tímto požadavkem má vznikat jakási právní jistota v organizaci soudnictví. Tento požadavek má také zabraňovat státu, aby si podle své vůle rušil a vytvářel procesní orgány, nebo dokonce s nimi manipuloval a ovlivňoval tak jejich pravomoc. Tímto požadavkem vzniká právní jistota v organizaci soudnictví, která zároveň garantuje, že bude právně ovlivňována mocí zákonodárnou a nebudou na ni mít vliv neomezená rozhodnutí moci výkonné.KLÍMA, Karel. Komentář k Ústavě a Listině. 2. rozšířené vydání. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009.⁷⁾

Presumpce neviny

Čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod i § 2 odst. 2 trestního řádu nám poukazuje na to, že na osobu, proti které se vede trestní řízení by se mělo nahlížet jako na nevinného, dokud není pravomocným rozsudkem za vinného prohlášen. Od 1. dubna 2018 platí nová pravidla, která v souladu se směrnicí EU 2016/343 zajišťují, aby osoby podezřelé nebo obviněné v trestním řízení byly pokládány za nevinné, dokud jim není vina prokázána.Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/343 ze dne 9. března 2016, o posilování některých aspektů presumpce neviny a právo být přítomen při trestním řízením před soudem.⁸⁾ Tento princip chrání jednotlivce před nespravedlivým odsouzením. Čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod stanovuje, že „každý, proti němuž je vedeno trestní řízení, je považován za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyla jeho vina vyslovena“Ústavní zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod.⁹⁾– jedná se o jednu z hlavních zásad trestního řízení.

Obviněný má pak také právo, v souvislosti s touto zásadou, aby s ním bylo zacházeno jako s kteroukoliv jinou osobou, a to tak, že bez předsudků viny až do doby, než bude jeho vina vyslovena pravomocným rozsudkem. Mezi hlavní podstatné znaky presumpce neviny patří ochrana dobré cti a dobré pověsti osoby.

Presumpce neviny se uplatňuje ve všech stádiích trestního procesu. Je pravidlem ústavněprávní úrovně a je také zakotvena v mezinárodních dokumentech o lidských právech.

Zásada ústnosti řízení

Zásada ústnosti řízení spočívá v tom, že soud rozhoduje na základě ústního přednesu stran a ústně provedených důkazů. Tato zásada je zakotvena v § 2 odst. 11 trestního řádu.

Zásada veřejnosti jednání

Trestní řád definuje zásadu veřejnosti jako zásadu, podle které se trestní věci před soudem projednávají veřejně tak, aby se občané mohli projednávání zúčastnit a jednání sledovat – tuto zásadu tedy můžeme chápat jako možnost kohokoliv účastnit se a sledovat projednávání určité věci před soudem. Jedná se o jednu ze základních zásad trestního řízení.SOBOTKA, Jiří. Zásada veřejnosti ve vztahu k mediálním „online“ přenosům. Všehrd. (online). 2012.¹⁰⁾ Ustanovení o veřejném řízení v sobě zahrnuje veřejné projednávání, přítomnost veřejnosti a veřejnost vyhlášení rozsudku.ŠIMÁČKOVÁ, Kateřina. KOLÁČKOVÁ, Jana. Právo na spravedlivý proces v prostoru Evropských společenství. Právní fórum, 2005, č. 11, s. 422.¹¹⁾

Zásada veřejnosti také znamená, že kromě přímých účastníků trestního řízení jsou oprávněni být přítomni při soudním projednání také jiní posluchači

Zásada veřejnosti má svůj ústavněprávní rámec – čl. 96 odst. 2 Ústavy – „jednání před soudem je ústní a veřejné; výjimky stanoví zákon“

Právo na obhajobu

Právo na obhajobu je garantováno v Listině základních práv a svobod, a to konkrétně v čl. 40 odst. 3, podle kterého „Obviněný má právo, aby mu byl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby a aby se mohl hájit sám nebo prostřednictvím obhájce. Jestliže si obhájce nezvolí, ačkoliv ho podle zákona mít musí, bude mu ustanoven soudem. Zákon stanoví, v kterých případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce.“ Obsah práva na obhajobu pak tvoří zejména:

• Materiální obhajoba – obviněný má možnost se hájit sám a podle vlastního uvážení.
• Formální obhajoba – právo mít obhájce, právo na ustanovení obhájce a právo na účast obhájce u procesních úkonů, radit se s obhájcem o způsobu obhajoby.
• Právo požadovat od orgánů činných v trestním řízení, aby při zjišťování skutkového stavu zvolili takový přístup, který povede k objasnění věci

Rovnost účastníků v řízení

Rovnost účastníků garantuje Ústava v čl. 96 odst. 1 – „Všichni účastníci řízení mají před soudem rovná práva.“Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava.¹²⁾

Rovnost účastníků řízení je také garantována v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.Ústavní zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod.¹³⁾

Rovnost umožňuje účastníkům použít stejné „zbraně“ při dokazování. 

Formální pohled na zásadu rovnosti stran – každá procesní strana má shodná oprávnění a povinnosti a na základě toho mají stejné právní pozice.

Právo na tlumočníka

Toto právo plyne z ustanovení čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, který stanovuje, že ten „kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání, má právo na tlumočníka“

Povinnost orgánu činných v daném řízení je, aby zajistili přítomnost tlumočníka, jenž ovládá jazyk osoby prohlašující ne ovladatelnosti jazyka českého. Tento tlumočník se poté účastní všech stádií jednání. Ústava nezakotvuje právo na tlumočníka pouze pro občany cizích států a příslušníky národnostních menšin, ale zaručuje toto právo i pro osoby hluchoněmé či hluchoslepé.