Rozšířená osnova

Novelou trestního řádu z roku 2001 (zák. č. 265/2001 Sb.) byly do trestního řádu zavedeny tzv. zvláštní způsoby dokazování, úkony, které jsou neodmyslitelně spjaty s vyšetřováním trestných činů, ale u nichž byl postup pro jejich provádění odvozován z ustanovení o výslechu, případně o ohledání.JELÍNEK, Jan a kol. Trestní právo procesní. 6. vydání. Praha: Leges, 2021, s. 461.¹⁾ Upravila celkem 5 zvláštních způsobů dokazování – konfrontaci, rekognici, vyšetřovací pokus, rekonstrukci a prověrku na místě.

Zákonná úprava rekonstrukce

Rekonstrukce je upravena v ustanovení § 104d trestního řádu (zákon č. 141/1961 Sb.)

„(1) Rekonstrukce se koná, má-li být obnovením situace a okolnosti, za kterých byl trestný čin spáchán nebo které k němu mají podstatný vztah, prověřena výpověď podezřelého, obviněného, spoluobviněného, poškozeného nebo svědka, jestliže jiné důkazy provedené v trestním řízení nepostačují k objasnění věci.

(2) Na postup při rekonstrukci se přiměřeně užijí ustanovení o vyšetřovací pokusu.“Zákon č. 141/1961 Sb., trestní řád.²⁾

Podstata a účel rekonstrukce

Podstata rekonstrukce spočívá v souhrnném obnovení situace nebo skutkových okolností, za kterých byl spáchán konkrétní trestný čin nebo které mají podstatný vztah k takovému trestnému činu. Jde o obnovení původních podmínek určité přechozí události, o obnovení celkové nebo dílčí situace a skutkových okolností případu, především přímo na místě činu, kde k nim v minulosti došlo. Rekonstrukce je jednou z metod modelování určité situace, která proběhla v minulosti. Spočívá v obnovení celkové situace na místě činu, rekonstruování časové posloupnosti a mechanismu průběhu jiných událostí než jednání osob, způsobu použití různých předmětů, nástrojů, pomůcek a dalších věcí k provedení posuzovaného jednání. Příslušný orgán činný v trestním řízení takto rekonstruovanou situaci a skutkové okolnosti pozoruje a vyvozuje z nich důkazní závěry pro své rozhodování.

Rekonstrukce se provádí na základě skutkových zjištění, získaných z jiných již provedených důkazů, a to jejich porovnáváním s obnovenou situací zpravidla na místě činu. V praxi se v průběhu rekonstrukce často uskutečňuje jeden nebo více vyšetřovacích pokusů. Rekonstrukce (podobně jako další zvláštní způsoby dokazování) se v kriminalistice považuje za specifickou metodu kriminalistické praktické činnosti.

Účelem rekonstrukce je prověřit výpověď podezřelého, obviněného, spoluobviněného, poškozeného nebo svědka – zjistit, zda a do jaké míry jsou pravdivá určitá tvrzení, která jsou obsažená ve výpovědích těchto osob a mají význam pro trestní řízení a u nichž přetrvávají pochybnosti. Při rekonstrukci není vyloučeno získávání nových poznatků o skutečnostech důležitých pro trestní řízení, ale na rozdíl od vyšetřovacího pokusu to vzhledem k odlišné povaze rekonstrukce není jejím zákonným účelem, spíše důsledkem vyplývajícím z prověření příslušné výpovědi. Při provádění rekonstrukce nesmí být podezřelý, obviněný, spoluobviněný, poškozený nebo svědek usměrňován orgány činnými v trestním řízení ohledně jeho počínání při činu, které během rekonstrukce znázorňuje nebo líčí, jinak by byly výsledky rekonstrukce zkresleny a mohly by tím postrádat důkazní význam.PÚRY, František. In ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. Komentář – 1. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1560-1561 (§ 104a TrŘ).³⁾

Rekonstrukci však nelze zaměňovat s vyšetřovacím pokusem, který vykazuje obdobný účel. Zatímco při rekonstrukci jsou komplexně či dílčím způsobem obnovovány původní situace nebo skutkové okolnosti, za kterých došlo nebo mělo dojít ke spáchání trestného činu, tak vyšetřovací pokus spočívá v pokusném a opakovaném vyvolávání a následném zkoumání podmínek nebo skutkových, za kterých došlo nebo mělo dojít ke spáchání trestného činu.FENYK, Jaroslav a kol. Trestní právo procesní. 8. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2024, s. 382.⁴⁾

Subsidiarita rekonstrukce

V ustanovení § 104 odst. 1 je vyjádřena subsidiarita rekonstrukce jako procesního úkonu a důkazního prostředku, který má být používán jen tehdy, pokud jiné důkazy provedené v trestním řízení nepostačují k objasnění věci. Rekonstrukce tedy nebude namístě zejména tam, kde lze jejího účelu a dostatečného objasnění věci v rozsahu potřebném k rozhodnutí dosáhnout opětovným výslechem některých osob (podezřelého, obviněného, svědka, znalce), včetně jejich konfrontace nebo rekognice, pokud to přichází v úvahu, dále také podáním či doplněním znaleckého posudku, provedením prověrky na místě, ohledáním místa činu a jeho zadokumentováním.

Zásady rekonstrukce

1. k provedení rekonstrukce se nepřistoupí nejen tehdy, lze-li jejího účelu dosáhnout jinak, ale také v případě, že je to vzhledem k okolnostem případu nebo osobě podezřelého, obviněného, spoluobviněného, poškozeného nebo svědka nevhodné
2. k rekonstrukci, která je prováděna v přípravném řízení, musí být přibrána alespoň jedna nezúčastněná osoba, ledaže by nemožnost zajistit její přítomnost zmařila provedení rekonstrukce
3. je-li to potřebné vzhledem k povaze věci a ke skutečnostem, které dosud v trestním řízení vyšly najevo, přibere se k rekonstrukci znalec, případně podezřelý, obviněný a svědek
4. zúčastní-li se rekonstrukce osoba mladší osmnácti let, užije se přiměřeně ustanovení § 102 TrŘ
5. k úkonům, které souvisejí s rekonstrukcí, nesmí být podezřelý, obviněný, poškozený nebo svědek, který má právo odepřít výpověď, žádným způsobem donucovánPÚRY, František. In ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. Komentář – 1. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 941-942 (§ 104d TrŘ).⁵⁾

V kriminalistické praktické činnosti se setkáváme s potřebou znovu obnovit čili rekonstruovat nejen jednotlivé materiální objekty ale i kriminalisticky relevantní jevy a události, které se odehrály v minulosti a v současné době existují již jen stopy či jiné důkazy jako důsledky zkoumaných jevů či událostí.

Princip vzájemné souvislosti a podmíněnosti elementů libovolného systému dovoluje v procesu zjišťování skutkového stavu věci rekonstruovat devastované materiální objekty, vnější podobu člověka, jakož i situace na místě činu, časovou posloupnost a navázáno jednání pachatele, posloupnost a mechanismus průběhu událostí. Takto rekonstruované objekty může orgán činný v trestním řízení podrobit bezprostřednímu zkoumání jako substituty originálů. Rekonstrukci můžeme považovat za jeden z druhů obecnější metody poznání – modelování, jehož podstata spočívá ve vytváření analogických objektů za účelem zkoumání originálů.

Jelikož rekonstruovaný objekt svými významnými vlastnostmi odpovídá originálu, je možné jej v procesu poznání využít místo originálu, který zanikl a jehož znaky jsou podchyceny v dokumentačním obrazu zkoumaného objektu, nebo jiných shromážděných materiálech k vyšetřovanému případu. Analogie mezi originálem a modelem dovoluje předpokládat, že informace získané v procesu tvorby modelu i zkoumání modelu samotného, analogicky odpovídají objektivní realitě.

 Kriminalistická rekonstrukce je specifická metoda kriminalistické praktické činnosti spočívající v obnovení kriminalisticky relevantních hmotných objektů, situací a skutkových okolností nebo jejich podstatných vlastností na základě údajů a faktů shromážděných ve vyšetřované věci s cílem jejich bezprostředního zkoumání, prověření a získání nových poznatků majících důkazní význam nebo taktickou hodnotu.MUSIL, Jan. KONRÁD, Zdeněk. SUCHÁNEK, Jaroslav. Kriminalistika. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 363.⁶⁾

Kriminalistickou rekonstrukci lze využít v několika faktorech za které lze považovat:

1. samostatný vyšetřovací úkon – rekonstrukce ve smyslu ustanovení paragrafu 104d trestního řádu, v kriminalistice nazývaný rekonstrukce trestného činu
2. součást jiných metod kriminalistické praktické činnosti, např. jako součást vyšetřovacího pokusu, rekognice
3. taktický prostředek při provádění některých operativně pátracích úkonů a opatření nebo při hodnocení dynamicky a situačně složitých jevů, neboť využitím rekonstrukce děje lze obnovit i některá opomenutá fakta na místě činu nebo zjistit skutečný význam některých dosud zjištěných faktů

Počet účastníků rekonstrukce

Výběr omezeného počtu účastníků rekonstrukce má význam nejen organizační, ale i psychologický. Tato taktika snižuje na minimum negativní psychologické působení okolního prostředí, např. na obviněného. Co se týče organizační stránky, tak se tím snižuje chaotičnost a jiné nepříznivé důsledky pro průběh rekonstrukce, hrozících z účasti velkého počtu přítomných osob na místě rekonstrukce.

Vedle orgánu činného v trestním řízení se rekonstrukce trestného činu účastní:

• osoby, které se mají aktivně podílet na rekonstrukci trestného činu svým jednáním – obvykle jde o osoby obviněné, ale nelze vyloučit provedení rekonstrukce se svědkem nebo poškozeným
• osoby nezúčastněné – svědci úkonu
• figuranti, kteří zastupují při rekonstrukci oběť nebo spolupachatele
• osoby pomocné, které zajišťují např. uzavření místa rekonstrukce trestného činu
• znalci a jiní odborníci
• obhájci
• případně státní zástupce, orgán péče o mládežMUSIL, Jan. KONRÁD, Zdeněk. SUCHÁNEK, Jaroslav. Kriminalistika. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 369.⁷⁾

Průběh rekonstrukce

Doporučuje se začít tím, že orgán činný v trestním řízení seznámí všechny účastníky rekonstrukce s jejím cílem. Osoba s jejíž aktivní účastí a na základě jejíž výpovědi se rekonstrukce koná (budeme ji nazývat subjektem rekonstrukce), by se měla vyjádřit ke shodnosti podmínek místa rekonstrukce. Poté se subjekt rekonstrukce vyzve, proč a jak se na místo v kritické době dostal a kdo další se na místě nacházel.

Po objasnění těchto otázek je tato osoba vyzvána, aby na základě svých vzpomínek demonstrovala svůj pohyb v prostoru a postupně předvedla v logické návaznosti jednotlivé činnosti související se spácháním trestného činu. Tuto demonstraci činností doprovází subjekt výkladem a objasňuje motivy svého jednání. Současně subjekt rekonstrukce popisuje pohyb a činnost i dalších zúčastněných osob (spolupachatelů, oběti, svědků), představovaných při rekonstrukci figuranty, kteří činnost těchto osob imitují podle pokynů orgánu činného v trestním řízení na základě výpovědi subjektu rekonstrukce.

Takovým způsobem lze znovuobnovit všechny podstatné situace a činnosti, které proběhly při spáchání trestného činu. Subjekt rekonstrukce má přitom možnost objasnit svoji minulou výpověď. K tomu dochází tehdy, kdy se mu na základě navázání asociací vybaví zdánlivě zapomenuté detaily události, které ve své předcházející výpovědi neuvedl.

V závěru rekonstrukce trestného činu je třeba se dotázat přítomného znalce, obhájce atd., zda nemají na subjekt rekonstrukce nějaké dotazy nebo připomínky k průběhu a výsledkům rekonstrukce.MUSIL, Jan. KONRÁD, Zdeněk. SUCHÁNEK, Jaroslav. Kriminalistika. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 370-371.⁸⁾

Druhy rekonstrukce

V kriminalistické literatuře se můžeme setkat z různými kritérii klasifikace kriminalistické rekonstrukce. Jedním z nich je charakter rekonstruovaných objektů a podle tohoto kritéria můžeme rekonstrukci rozdělit do 4 skupin:

1. Rekonstrukce kriminalisticky významných míst

V této skupině je typickým představitelem rekonstrukce místa činu. Rekonstrukce místa činu se provádí převážně v rámci některých vyšetřovacích úkonů (vyšetřovací pokus, rekognice, rekonstrukce trestného činu) a také bývá obvykle předpokladem k jejich úspěšnému provedení, pokud původní místo zaniklo nebo prošlo podstatnou změnou.

Rekonstruované místo umožňuje nejen studovat situaci místa, v níž původně pachatel měl započít své jednání, ale i modelovat na tomto místě kriminalisticky významné děje a studovat strukturu místa činu. V praxi se lze setkat i s nutností rekonstrukce míst, která nejsou místem činu, přesto mají význam pro zjištění skutkového stavu věci, například jde o místa nálezu předmětů důležitých pro trestní řízení.

2. Rekonstrukce kriminalisticky významných předmětů

Objektem zkoumání jsou různé předměty (věci, listiny, dokumenty), které byly z různých důvodů poškozeny, devastovány nebo zcela zničeny. Další využití těchto předmětů v procesu zjišťování skutkového stavu věci je podmíněno jejich rekonstrukcí.

Při rekonstrukci věcí jde zejména o rekonstrukci vnějších vlastností originálu nebo jeho funkčních vlastností (například rekonstrukce mechanismu nástražného výbušného systému). Při rekonstrukci listin a dokladů jde o rekonstrukci vnějšího vzhledu se znaky obsahu originálu. Cílem rekonstrukce je obnovení vnějších vlastností objektu, jeho formy, rozměrů a funkčních vlastností, za účelem řešení dalších úloh

3. Rekonstrukce kriminalisticky významných znaků člověka

Zde můžeme hovořit o rekonstrukci vnější podoby člověka a o rekonstrukci jiných znaků člověka. K této rekonstrukci se přistupuje v případě pátrání po pachateli, za využití metody skládaného portrétu sestaveného na základě laického popisu pachatele nebo při zjišťování totožnosti kosterního nálezu či neznámé mrtvoly. Pokud jsou obličejové části ve značném stupni rozkladu, tak za využití metody plastické rekonstrukce obličeje podle lebky – Gerasimova metoda.

V obou případech rekonstrukce vnější podoby člověka však výsledky rekonstrukce nemohou nahradit ztotožňovaný objekt při rekognici.

Při rekonstrukci jiných znaků člověka se obnovují takové znaky, jako je hmotnost, tělesné rozměry apod. Výsledkem bývá model (figurína), který je možno použít při vyšetřovacím pokusu.

4. Rekonstrukce kriminalisticky významných jednání a události

Do této skupiny se obecně řadí všechny rekonstrukce dynamických dějů, buď prostřednictvím demonstrací pachatele nebo osob, které rekonstruovaný děj vnímaly. Nejčastěji se provádí za přímé účasti zúčastněných osob, ale lze ji provést i na základě komplexu dosud shromážděných materiálů – bez účasti zainteresovaných osob, a to na reálném místě nebo i ve virtuální realitě pomocí počítačové animace.

Tento druh rekonstrukce je pro kriminalistickou praxi dominantní. Má charakter vyšetřovacího úkonu a je často používán při vyšetřování trestného činu vraždy.MUSIL, Jan. KONRÁD, Zdeněk. SUCHÁNEK, Jaroslav. Kriminalistika. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 367.⁹⁾

Dokumentace a hodnocení rekonstrukce

Protokol o rekonstrukci trestného činu je obligatorním dokumentačním materiálem.MUSIL, Jan. KONRÁD, Zdeněk. SUCHÁNEK, Jaroslav. Kriminalistika. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 371.¹⁰⁾ V protokolu o rekonstrukci se uvedou zejména údaje o podmínkách, za nichž byl tento úkon prováděn a o jejich případné shodě s podmínkami, za kterých mělo dojít k rekonstruované události či situaci. Dále se popíší pomůcky, přístroje, nástroje a jiné předměty použité k rekonstrukci, uvede se stupeň osvětlení, viditelnosti, dohlednosti, slyšitelnosti, klimatické podmínky, je třeba také zmínit zdravotní stav a způsobilost všech účastníků rekonstrukce. Velmi důležité je zaznamenat prohlášení jednotlivých účastníků úkonu, zda protokol odpovídá jeho průběhu a situaci při rekonstrukci a obsah jejich případných námitek, což má pak význam pro hodnocení tohoto důkazu. Průběh rekonstrukce je vhodné dokumentovat pomocí fotografické a audiovizuální techniky.

Protokol o rekonstrukci se považuje za listinný důkaz, který se v hlavním líčení (případně ve veřejném zasedání) přečte a předloží k nahlédnutí stranám, popřípadě se přehraje audiovizuální záznam.PÚRY, František. In ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. Komentář – 1. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 941 (§ 104d TrŘ).¹¹⁾

Při hodnocení průběhu a výsledků rekonstrukce se vychází zejména z:

• analýzy konkrétních okolností daného činu, ze kterých rekonstrukce vyplynula
• hodnocení faktů zjištěných při rekonstrukci a jejich vztahu k danému činu
• hodnocení podmínek, za kterých byla rekonstrukce provedena a ze změny podmínek, které nastaly oproti původním podmínkám

Hodnocení vlastních výsledků obsahuje vyjádření o tom, zda byly zjištěny chybějící stopy objektů a zda byly zjištěny chybějící vztahy mezi existujícím stopami a objekty. Hodnocení dále obsahuje zjištění podstatných a významných znaků chybějících částí původních objektů. Pokud byla zjištěna posloupnost řízení a průběh událostí, tak je to nutné uvést a zda dosažené poznatky nasvědčují shodě znaků předkládaného děje.

V procesu hodnocení průběhu a výsledků rekonstrukce je potřeba odpovědět na otázku, zda byly rekonstrukcí získány hodnotové poznatky a jestli se uvedené znaky projevily očekávaným způsobem. Poté je potřeb uvést charakter vzniklých rozdílů mezi zkoumanými objekty, zda jsou vysvětlitelné a jaký mají význam v procesu poznání. Pokud existují nesrovnalosti ve vybraných znacích, je potřebné stanovit, zda nejsou významné pro hodnocení cíle rekonstrukce. Nalezené shody znaků jsou rozhodující podmínkou pro závěr o jejich analogii, a tím i pro věrohodnost výsledků rekonstrukce.SVOBODA, Ivo a kol. Kriminalistika. 1. vydání. Ostrava: Key Publishing s.r.o., 2016, s. 360.¹²⁾