Osnova
Reklama
Reivindikace, nebo také reivindikační žaloba (rei vindicatio) byla v římském právu věcná žaloba (actio in rem), která sloužila k ochraně kviritského vlastnictví.Rebro, K., Blaho, P. Rímske právo 3., dopl. vyd. Bratislava: Iura Edition, 2003, s. 293.1) Byla nejsilnějším a nejúčinnějším právním prostředkem, který měl vlastník k ochraně svého vlastnictví dispozici.Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M. Římské právo. Praha: C.H. Beck, 1995, s. 182.2)
Žaloba v podstatě směřovala k odstranění faktického stavu, kdy byla věc neoprávněně držena cizí osobou, čímž docházelo k porušení vlastnického práva.Heyrovský, L. Dějiny a systém soukromého práva římského. Praha: J. Otto, 1910, s. 387.3) Jejím konečným cílem bylo navrácení vlastnictví vindikované věci a její vydání věci, čímž byl faktický stav (držba) uveden do souladu s právním stavem (dominium).Rebro, Blaho. Rímske právo, s. 267.4)
Etymologicky je slovo vindicatio odvozeno z vis (síla) a dicere (říkat), což doslova znamená "říkám, uplatňuji svou sílu, své vlastnické právo".Kincl, Urfus, Skřejpek. Římské právo, s. 182.5)
Reivindikace byla výsledkem dlouhodobého historického vývoje, který postupně vedl k podobě žaloby v klasickém formulovém procesu. Její počátky vyrůstaly z rámce legisakčního procesu, kde spory o vlastnictví probíhaly prostřednictvím tzv. legis actio sacramento in rem. V tomto nejstarším typu řízení neuplatňoval vlastnické právo formálně ten, kdo se věci domáhal, nýbrž ten, kdo ji měl fakticky u sebe. Spor byl následně řešen rozhodnutím o tom, který z obou vindikantů má lepší právo k věci.
V klasické době se reivindikace zjednodušila v rámci formulového procesu, avšak i tehdy přetrvávalo starší mocenské pojetí vlastnictví. Ačkoli vlastník svou žalobou uplatňoval vlastnické právo, nemohl dosáhnout bezprostředního soudního přikázání vydání věci.
K zásadnímu posunu došlo až v procesu za císaře Justiniána, kdy se reivindikační žaloba stala nejen prostředkem k prokázání vlastnického práva, ale především nástrojem k přímému vymáhání vydání věci proti odpůrci. Žalovaný měl v tomto období možnost buď vydat spornou věc, nebo zaplatit její vysokou peněžitou hodnotu, což fakticky vedlo k nucené a skutečné restituci věci.Ibidem, 182–183.6)
Aktivní legitimace k podání reivindikační žaloby náležela tomu, kdo tvrdil a byl schopen prokázat své vlastnické právo k věci, kterou v daném okamžiku nedržel. Žalobce musel v řízení doložit, že je skutečným vlastníkem. Popřel-li žalovaný žalobcovo vlastnictví, leželo na žalobci důkazní břemeno ohledně způsobu nabytí. V případě derivativního nabytí musel prokázat, že jeho právní předchůdce byl rovněž vlastníkem sporné věci.
Aktivně legitimován byl také spoluvlastník, který se mohl domáhat vydání svého podílu formou vindicatio partis, přičemž tento podíl musel být přesně určen. Výjimečně byla přípustná i vindicatio incertae partis, tedy žaloba na nevýslovně určený spoluvlastnický podíl.
Předmět žaloby musel být žalobcem jednoznačně a individuálně označen. Standardně šlo o jednotlivou individualizovanou věc. Odchylkou byla tradičně uznávaná vindicatio gregis, kdy byla aktivní legitimace přiznána vlastníkovi stáda jako celku. Ten uspěl již tehdy, prokázal-li vlastnictví alespoň k většině kusů. Žalovaný poté musel vydat celé stádo, ledaže prokázal, že některé konkrétní kusy patří jiné osobě.
Pasivní legitimace u reivindikace dopadala na každého, kdo držel věc v rozporu s vůlí vlastníka. Žaloba se tedy mohla směřovat nejen proti skutečnému držiteli, ale i proti pouhému detentorovi. Postavení detentora jako pasivně legitimované osoby však bylo plně přijato až v pozdním klasickém právu. Do té doby platilo, že proti detentorovi nebyla reivindikace přípustná tam, kde mohl vlastník využít obligační žalobu, zejména pokud detentor přijal věc přímo od vlastníka na základě smlouvy, například výpůjčky, úschovy nebo nájmu.Heyrovský. Dějiny a systém soukromého práva římského, s. 388–389.7)
Výjimečně se pasivní legitimace uplatňovala i vůči osobě, která věc fakticky nedržela. Šlo o tzv. fiktivního držitele (fictus possessor), tedy o osobu, u níž se držba pouze právně předstírala. Za fiktivního držitele se považoval ten, kdo se úmyslně a nepravdivě vydával za držitele a nechal se žalovat, zpravidla proto, aby chránil skutečného držitele (qui liti se obtulit), a dále ten, kdo se úmyslně zbavil držby, aby se vyhnul sporu (qui dolo desiit possidere).
Žalovaný měl v řízení několik způsobů, jak na reivindikaci reagovat. Mohl žalobu popřít a vstoupit do sporu, případně ji uznat a věc vydat. Mohl také mlčky věc vydat, tedy bez výslovného uznání či popření žalobního nároku, čímž si zachoval možnost později, za příznivější důkazní situace, vystupovat v nové reivindikaci jako žalobce. Žalovaný rovněž mohl odmítnout se sporu účastnit, u věcných žalob totiž neexistoval procesní prostředek, kterým by bylo možné jeho účast vynutit.
Praetor však využíval nepřímé prostředky, aby žalovaného přiměl ke spolupráci. U movitých věcí sloužila k tomuto účelu actio ad exhibendum, u nemovitostí pak interdictum quem fundum. Oba prostředky směřovaly k vydání věci nebo k zaplacení peněžité náhrady, tedy k povinnostem, které by žalovanému stejně vznikly v případě úspěchu vlastníka v samotné reivindikaci.Rebro, Blaho. Rímske právo, s. 294–295.8)
Pokud žalovaný ve vlastnickém sporu neuspěl, vznikla mu povinnost věc vlastníkovi restituovat, tedy ji vrátit v odpovídajícím stavu.
Reivindikace nerozhodovala pouze o povinnosti žalovaného vrátit věc či nahradit její hodnotu, ale současně určovala také vzájemné nároky stran související s plody a náklady. Na jedné straně posuzovala nárok vlastníka na vydání plodů, které žalovaný v mezidobí získal, a na straně druhé nároky žalovaného na náhradu nákladů, jež na věc vynaložil.
Pokud šlo o plody získané před litiskontestací, platilo, že držitel v dobré víře (possesor bonae fidei) je nabýval do svého vlastnictví přisvojením. Císař Dioklecián a po něm i Justinián však stanovili, že takový držitel je povinen vydat alespoň ty plody, které zůstaly nespotřebované (fructus extantes). Justiniánské Instituce přitom vysvětlují toto zvýhodnění držitele v dobré víře jako kompenzaci za péči a kultivaci věci (cultura et cura). Držitel ve zlé víře (possesor malae fidei) byl naopak povinen vydat veškeré plody, protože jejich oddělením od hlavní věci bez ohledu na způsob nabytí přecházelo vlastnické právo k nim na žalobce.
Po litiskontestaci se odpovědnost žalovaného rozšiřovala. Měl povinnost vydat nejen plody skutečně získané (fructus percepti), ale i ty, které by mohl vytěžit, pokud by věc v okamžiku zahájení sporu vrátil, tedy tzv. plody, které mohl a měl získat. Tento princip zajišťoval, že žalovaný nemohl profitovat z prodlení se samotným vydáním věci.Dajczak, W., Giaro, T. a Longchamps de Bérier, F. Právo římské: základy soukromého práva. Olomouc: Iuridicum Olomoucense, 2013, s. 217–218.9)
Žalovaný měl v řízení k dispozici různé procesní námitky, jimiž mohl uplatnit nárok na náhradu nákladů, které na věc vynaložil. Římské právo rozlišovalo zejména tři druhy nákladů. Nutné náklady (impensae necessariae) sloužily k zachování nebo nezbytné údržbě věci a jejich náhradu mohl požadovat i držitel ve zlé víře, s výjimkou případu, kdy byl sám zlodějem. Užitečné náklady (impensae utiles) představovaly výdaje, které zvýšily hodnotu věci. Nárok na jejich náhradu měl pouze držitel v dobré víře, a to jen tehdy, pokud jejich výše převyšovala hodnotu plodů, které si mohl ponechat po vydání věci. Naproti tomu náklady pořízené z rozmaru (impensae voluptariae) se nehradily ani držiteli v dobré víře. Držitel měl ovšem možnost vše, co do této kategorie spadalo, z věci odstranit (ius tollendi), pokud tím nezpůsobil její znehodnocení a nejednal zlomyslně. Dříve, než se tato pravidla ustálila, existovalo tzv. retenční právo, tedy oprávnění držitele zadržet věc, dokud mu vlastník neuhradil alespoň nutné náklady. V pozdějším období bylo toto retenční právo nahrazeno sofistikovaným systémem nákladových nároků uplatňovaných přímo v rámci řízení o reivindikaci.
Rozsah odpovědnosti se lišil podle toho, zda šlo o držitele v dobré víře či ve zlé víře. V klasickém právu nesl držitel v dobré víře odpovědnost pouze za zhoršení způsobené jeho zaviněním až po litiskontestaci. Držitel ve zlé víře nesl odpovědnost nejen za škody vzniklé jeho vinou před zahájením řízení, ale po jeho zahájení také za náhodné poškození či zkázu věci.Kincl, Urfus, Skřejpek. Římské právo, s. 184–185.10)
Žalovaný měl v rámci reivindikace právo bránit se prostřednictvím procesních námitek (exceptiones). Každou svou obranu mohl uplatnit jako samostatnou procesní námitku, jejímž účelem bylo zohlednit skutečnosti, které, ačkoliv byla samotná intence žaloby pravdivá, vedly k tomu, že žalovaný neměl být odsouzen. Konstrukce římské žalobní formule umožňovala soudci podle výsledků dokazování buď žalovaného odsoudit, nebo jej osvobodit. Osvobození přicházelo v úvahu tehdy, když žalobce neprokázal své vlastnické právo, anebo tehdy, když žalobce sice vlastnictví prokázal, avšak žalovaný úspěšně uplatnil patřičnou námitku. Právě tato druhá situace byla v praxi mimořádně významná.
Pro řízení měly zásadní význam zejména dvě prétorské námitky, exceptio rei venditae et traditae a exceptio doli. Obě vznikly jako prostředky k dosažení spravedlivého rozhodnutí tam, kde by striktní uplatnění civilního práva vedlo k nepřiměřeným výsledkům.
Exceptio rei venditae et traditae (námitka prodané a odevzdané věci) chránila žalovaného v případě, kdy nabyl mancipační věc koupí, ale převzetí proběhlo pouze tradicí, nikoli mancipací. Proto mohl takovou věc nabýt do kviritského vlastnictví až vydržením a až do té doby byl ohrožen případnou žalobou původního vlastníka. Pokud však žalovaný námitku včas vznesl a při dokazování potvrdil, že věc byla prodána a odevzdána, soud jej osvobodil a ponechal jej v držbě jako bonitárního vlastníka, i když žalobce byl nepochybně vlastníkem kviritským. V justiniánském právu se tato námitka uplatňovala již jen v situacích, kdy žalovaný nabyl věc od nevlastníka na základě spravedlivého právního důvodu a v dobré víře, a teprve dodatečně se původní převodce (žalobce) stal vlastníkem.
Široce pojatá exceptio doli sloužila k odstranění tvrdosti, která by vznikla důsledným uplatněním civilního práva v případech, kdy žalobcovo jednání bylo podle obecných představ nespravedlivé nebo nepoctivé. Praetor ji žalovanému udělil na žádost tehdy, když bylo třeba zabránit zneužití práva. Typickým příkladem byla situace, kdy žalobce požadoval vydání věci, aniž byl ochoten uhradit náklady, které držitel na věc vynaložil. Pokud by praetor námitku neposkytl, bylo by sice vydání věci v souladu s ius civile, avšak držitel by neměl žádnou možnost domáhat se náhrady nákladů, které fakticky investoval do cizí věci. Proto praetor umožňoval uplatnit exceptio doli, aby soudce mohl rozhodnout spravedlivě, tedy aby určil, zda a v jakém rozsahu je žalobce povinen náklady nahradit.Rebro, Blaho. Rímske právo, s. 299–300.11)
Místo, kde se právo setkává s lidmi.
