Rozšířená osnova

Prosincová ústava, německy Dezemberverfassung, přijatá na konci roku 1867, byla vyvrcholením politického a ústavního vývoje Habsburské monarchie po roce 1848. Jedná se o polylegální ústavu. To znamená, že ústava netvořila jednotnou ústavní listinu, ale byla tvořena více ústavními zákony. Konkrétně se jednalo o zákony přijaté Říšským sněmem dne 21. prosince 1867, publikované téhož roku v říšském zákoníku pod č. 141–147.

Na základě této ústavy se Předlitavsko stalo spolkovým státem sestávajícím z celkem 17 zemí. Bylo konstituční monarchií, uplatňovalo dělbu moci a zaručovalo občanům základní lidská práva a politické svobody.

Prosincová ústava představovala úspěšný přechod Předlitavska od absolutismu ke konstituční monarchii. Zároveň umožnila stabilizovat jeho politický systém až do vypuknutí první světové války a na rozdíl od systému zavedeného v Uhrách zaručovala občanům Předlitavska neskonale více svobod, a to jak v oblasti národní, tak i občanské.

Ústava však neodstranila všechny prvky absolutistické vlády. Zcela nedotknutelnou osobou byl panovník, jehož nadřazené postavení bylo zvýrazněno odvozením panovnické moci z boží milosti i  ostatní příslušníci vládnoucí dynastie, na něž se nevztahovaly některé obecně platné normy občanského zákoníku.Schelle, K. – Tauchen J.(eds). Encyklopedie českých právních dějin, XIX. svazek U-Ú, Plzěň: Aleš Čeněk, 2020, s. 459.¹⁾

Vývoj před vydáním ústavy

Porážka revoluce 1848/49 znamenala nastolení vojenské diktatury monarchie. Uhry, rozdělené na 5 vojenských okruhů, kterým vládl císař s pomocí gubernia a úředním jazykem se stala němčina, doplatili na své separatistické tendence. Aby císař zabránil opakování revoluce zavedl tzv. Silvestrovskými patenty z 31. prosince 1851 absolutistický režim (tzv. neoabsolutismus), v němž neexistovala ústavní forma vlády, ale zákonodárná i výkonná moc byla v rukou panovníka. Hlavním exponentem režimu byl ministr vnitra Alexander Bach, po němž je období do roku 1859 označováno také jako Bachův absolutismus.

Režim, který sužovaly finanční potíže, se po prohrané válce se Sardinií a ztrátě území v Itálii ocitl v hluboké krizi. Císař František Josef I. se rozhodl k ústupku a v roce 1860 vydáním Říjnového diplomu přistoupil k obnovení konstituční monarchie, Říšská rada získala zákonodárné pravomoci a spolu s panovníkem rozhodovala o záležitostech celostátní povahy (zejména v oblasti financí, cel, obchodu, bank, pošt, železnic a armády).  Únorový patent z roku 1861 korigoval diplom směrem k centralizaci tím, že omezil zákonodárné pravomoci zemských sněmů a posílil pravomoci Říšské rady, v níž měli zasedat uherští poslanci. V roce 1866 se monarchie dostala do konfliktu s Pruskem, jehož cílem bylo vyloučit monarchii z Německého spolku a vytvořit německý stát. Konflikt skončil vítězstvím Pruska v bitvě u Hradce Králové. Monarchie čelila vnitropolitické krizi, kterou se vídeňská vláda rozhodla vyřešit tím, že ustoupila maďarskému tlaku a rozdělila říši na dvě části.Kováč, D. Dejiny Slovenska, Praha: Nakladatelství Lidové Noviny, 2017, s. 134.²⁾

Rakousko-uherské vyrovnání

Rakousko-uherské vyrovnání z roku 1867 vytvořilo z monarchie dualistický stát, který se skládal ze dvou rovnocenných celků, Předlitavska a Zalitavska (podle řeky Litavy, podél níž probíhala jejich hranice), s oficiálním názvem Rakousko-Uhersko. Obě části monarchie měly společného panovníka, měnu, armádu a zahraniční politiku. Zároveň měla každá z nich své vlastní zákonodárné, výkonné a soudní orgány. Ústavní rámec uspořádání byl v Uhrách stanoven zákonným článkem XII/1867, stručně nazvaným O společných záležitostech a jejich vyřizování. Tento zákon spolu s několika obnovenými zákony z března 1848 a obnovenou koncepcí uherské nepsané ústavy tvořil ústavní základ vyrovnání v uherské části monarchie. Protějškem zákonného článku XII/1867 v Předlitavsku byl ústavní zákon č. 146/1867 o společných záležitostech všech zemí rakouské monarchie, který se stal součástí prosincové ústavy. Tyto ústavní zákony představovaly koncepci dualistického ústavního základu, který byl doplněn dalšími souvisejícími předpisy (upravujícími např. hospodářské a finanční vztahy). Oba ústavní zákony (zákonný článek XII/1867 a prosincová ústava) recipročně upravovaly inherentní a společné ústavní institucionální pilíře státní moci a správy obou státních celků.Laclavíková M.-Švecová A. Rakúsko-uhorské vyrovanie a jeho ústavné zakotvenie v zákonnom článku XII/1867. Právník. 2017, roč. 156, č. 12, s. 1154.³⁾

Vnitřní struktura ústavy

Prosincová ústava se skládala ze sedmi základních zákonů, které byly v roce 1868 doplněny tzv. květnovými zákony (manželské právo, vztah škol a církve a mezikonfesní vztahy mezi občany).Knoll.V., Schelle K., Vojáček L. České právní dějiny, Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2016, s. 237.⁴⁾

Již v červenci 1867 byl Říšské radě předložen zákon č. 101/1867 o odpovědnosti ministrů, který zaručoval, že panovník nemůže provést žádný vládní akt bez účasti příslušného ministra odpovědného sněmu, a také znění ústavních zákonů, které se začaly projednávat v říjnu. Dne 21. prosince 1867 pak bylo přijato těchto sedm ústavních zákonů, které tvořily jádro nové ústavy:

• Zákon č. 141/1867 ze dne 21.12.1867 o Říšské radě – obecná zákonodárná pravomoc byla svěřena zemským sněmům.  Zákonodárná pravomoc byla svěřena také Říšské radě, a to ve věcech taxativně uvedených v § 11.
• Zákon č. 142/1867 z 21.12.1867 o obecných občanských právech – katalog základních práv občana v Předlitavsku. Klíčovou otázkou úpravy občanských svobod bylo bezesporu právo sdružovací a shromažďovací. Zákon č. 142/1867 ř. z. v článku 12 jen velmi stručně uváděl, že rakouští občané mají právo se shromažďovat a zakládat spolky. Způsob výkonu těchto práv je stanoven zvláštními zákonyMalý, K. 150 výročí vydaní prosincové ústavy. Právněhistorické studie. 2017, roč. 47, č. 2, s. 64.⁵⁾.  Společenská naléhavost úpravy těchto svobod si vyžádala přijetí zvláštních zákonů ještě před jejich ústavním potvrzením, a to zákonů č. 134/1896 ř. z. pro spolčování a 135/1867 ř. z. a pro shromažďování.
• Zákon č. 143/1867 ř. z. ze dne 21. prosince 1867 o zřízení říšského soudu – jednalo se o soud, který měl rozhodovat o kompetenčních sporech a sporech ve veřejnoprávních věcech mezi jednotlivými institucemi a o stížnostech občanů na porušování politických práv zaručených ústavou.
• Zákon č. 144/1867 ř. z. ze dne 21. prosince 1867 o soudnictví zaručoval nezávislost soudců, veřejnou povahu soudních procesů a oddělení soudní od moci výkonné.
• Zákon č. 145/1867 ř. z. z 21. 12. 1867 o výkonu vládní moci vymezil postavení císaře, který se přísahou zavázal vládnout podle zákona.
• Zákon č. 146/1867 ř. z. z 21.12.1867 o společných záležitostech všech zemí habsburské monarchie, který byl obdobou zákonného článku XII/1867 Uher.
•  Zákon č. 147/1867 ř. z., který určoval platnost zákonů 141-146 –  obsahoval pouze tři paragrafy s výčtem zákonů, na které odkazoval.Ibidem, s. 65.⁶⁾

Zákonodárná moc

Předlitavský parlament tvořila Říšská rada, která se skládala z Panské sněmovny (horní) a Poslanecké sněmovny (dolní). 

Panskou sněmovnu tvořila plnoprávná knížata říšského sněmu, dědiční členové šlechtických rodů, arcibiskupové a biskupové s knížecí hodností a osoby vybrané císařem.

Poslanecká sněmovna byla původně ustavena na základě nepřímé volby zemskými sněmy, přičemž ústava přidělovala každé volební části určitý počet poslanců z celkového počtu 203 poslanců.Aktivní i pasivní volební právo do obecních zastupitelstev bylo vázáno na placení daní z majetku, živnosti a důchodu. Od roku 1873 byli členové Poslanecké sněmovny voleni přímo občany v systému čtyř kurií. Aktivní volební právo měli muži od 24 let, pasivní od 34 let.  Počet členů Poslanecké sněmovny se několikrát zvýšil – na 353 v roce 1873, na 425 v roce 1896 a na 516 v roce 1907.⁷⁾ Do kompetence Říšského sněmu podle § 11 patřily záležitosti občanských práv, cizinců a pasů, organizace okresů, trestního soudnictví, občanského zákonodárství, zásad organizace soudních a správních orgánů, obchodního, devizového, námořního, horního a lenního práva. Do kompetence Říšské rady patřila také úprava politických svobod, zejména základy práva sdružovacího, shromažďovacího a svobody tisku.Klíma, K. Prosincová ústava v komparativním kontextu vývoje ústavnosti v Evropě. Právník. 2017, roč. 156, č. 12, s. 1060.⁸⁾

Zároveň však ústava umožňovala vydávat říšská nařízení s platností zákona i v době, kdy Říšská rada nezasedala, tj. když byla přerušena, rozpuštěna nebo odvolána. Takto to fungovalo například během první světové války. Platnost říšského nařízení byla podmíněna souhlasem všech ministrů a zveřejněním v říšském zákoníku. Dalším omezením bylo, že takový dekret nesměl měnit ústavu, trvale zatěžovat státní rozpočet nebo zcizovat státní majetek. Právo odročit nebo rozpustit říšskou radu náleželo císaři, což otevíralo cestu k možnosti rozhodovat říšskými dekrety mimo říšskou radu.Malý, K. 150 výročí vydaní prosincové ústavy. Právněhistorické studie. 2017, roč. 47, č. 2, s. 66.⁹⁾

Společné záležitosti

Společným orgánem obou částí monarchie byly delegace, vytvářené jako ad hoc instituce, do níž vysílaly své zástupce zákonodárné orgány obou částí monarchie. Měli jednat o společných problémech celé monarchie střídavě ve Vídni a Pešti. Neměli jasnou pozici, nebylo zřejmé, zda byly jen specifickými orgány rakouského a uherského parlamentu. V ústavním dění v monarchii jejich role nebyla významná.Schelle, K. – Tauchen J.(eds). Encyklopedie českých právních dějin, XIX. svazek U-Ú, Plzěň: Aleš Čeněk, 2020, s. 459.¹⁰⁾

Výkonná moc

Výkonnou moc vykonával podle ústavy císař prostřednictvím ministrů. Ministři odpovídali za ústavnost a zákonnost vládních aktů. Do pravomoci císaře patřilo vrchní velení ozbrojeným silám, vyhlašování války, uzavírání míru a uzavírání mezinárodních smluv. K platnosti obchodních a smluv zavazujících stát však byl nutný souhlas Říšské rady.

Soudní moc

Soudní moc byla upravena v § 14 říšského zákona č. 144/1867 ř. z. Byla definována jako oddělená od všech instancí státní správy. Podle § 6 byli soudci při výkonu své soudní funkce samostatní a nezávislí. Vrcholem soustavy soudní moci pro království a země zastoupené v Říšské radě byl určen Nejvyšší soudní a kasační dvůr ve Vídni. Jednání v občanských, trestních a soudně-správních věcech byla veřejná. V trestním řízení se uplatňovala zásada obžalovací.Klíma, K. Prosincová ústava v komparativním kontextu vývoje ústavnosti v Evropě. Právník. 2017, roč. 156, č. 12, s. 1069.¹¹⁾

Základní práva a svobody

Základní zákon o všeobecných právech státních občanů pro království a země zastoupené v říšském sněmu proklamací rovnosti před zákonem potvrdil zrušení nevolnictví a poddanství. Ústava zaručovala osobní svobodu, domovní svobodu, ochranu listovního tajemství, svobodu pohybu osob a majetku a zásadu nedotknutelnosti majetku.

Politické svobody jednotlivce se opíraly o svobodu slova, přesvědčení a svědomí. Politické svobody kolektivní povahy byly založeny na právu shromažďovacím a sdružovacím, k němuž se vázalo právo petiční. zaručena byla rovněž svoboda tisku.

Rovnost národů v multietnické části monarchie byla formulována jako „rovnost národních kmenů státu.“Klíma, K. Prosincová ústava v komparativním kontextu vývoje ústavnosti v Evropě, Právník, 2017, ročník 156, č. 12, s. 1070.¹²⁾

Prosincová ústava platila až do zániku Habsburské monarchie a její podstatné součásti byly roku 1918 převzaty do Ústavy Republiky Československé (například zákon o právech státních občanů, zákon o moci soudcovské atd.).Ibidem, s. 1071.¹³⁾