Reklama
Rozšířená osnova
Proces s protektorátní vládou byl soudním procesem s představiteli protektorátní vlády, kteří ve vládě zasedali v letech 1942 – 1945. Proces, který lze označit za politickýJanečková, E. Proces s protektorátní vládou. Praha: Libri, 2012, s. 217.1) předznamenal období pozdějších politických procesů 50. let, vyznačujících se pečlivou přípravou a organizací za dozoru sovětských poradců. Rozsudek vynesený Národním soudem, zřízeným ad hoc pro projednání zločinů dle dekretu prezidenta republiky č. 16/1945 Sb.Janečková, E. Proces s protektorátní vládou. Praha: Libri, 2012, s. 25.2) byl již ve své době předmětem kritiky, a to jak ze strany vládnoucích politiků pro příliš mírné potrestání bývalých vládních činitelů, tak naopak pro samotné odsouzení ministrů protektorátní vlády, na které nemalá část veřejnosti pohlížela jako na nevinné a na proces jako neobjektivní, předem rozhodnutý politický proces.Janečková, E. Proces s protektorátní vládou. Praha: Libri, 2012, s. 192 – 193.3)
Závazek nově nastoupivší vlády poválečného Československa k potrestání „válečných viníků, zrádců národa, kolaborantů a pomahačů nepřítele“ byl kodifikován již v Košickém vládním programu z 5. dubna 1945. Hlava IX. tak stanovila, že vláda provede „zvláštní opatření (…) v zájmu toho, aby bylo zajištěno souzení a potrestání zrádců, kolaborantů a fašistických živlů z řad českého a slovenského národa“.Hlava V. a IX. Košického vládního programu z 5. dubna 1945.4) Národní soud, jež byl k projednání obžaloby národního prokurátora příslušný, byl zřízen rovněž jako nástroj realizace závazků plynoucích Československu z trojice mezinárodněprávních deklarací a dohod – deklarace Spojených národů z 13. ledna 1942, moskevské deklarace z 30. října 1943 a londýnské dohody z 8. srpna 1945, v nichž se signatáři zavázali k potrestání válečných zločinů nacistických okupantů.Janečková, E. Proces s protektorátní vládou. Praha: Libri, 2012, s. 23.5)
Spolu s pozdějším procesem s Rudolfem Beranem a generálem Janem Syrovým z roku 1947 se jednalo o soudní procesy, jejichž hlavním cílem bylo upevnit nově nastolený režim tzv. třetí československé republiky, jehož představitelé byli z velké většiny exulanty ať už ze západního či východního exilu, jakož i posílit jeho legitimitu.Janečková, E. Proces s protektorátní vládou (1946). Schelle, K. – Tauchen, J. (eds). Encyklopedie českých právních dějin, VIII. svazek Procesy (do roku 1949). Plzeň: Aleš Čeněk, 2017, s. 555.6) Podstatným faktorem pro výběr obžalovaných byla rovněž snaha symbolicky zúčtovat s pravicově orientovanými vládními představiteli, rekrutovanými především z řad nejsilnější prvorepublikové politické strany – Republikánské strany zemědělského a malorolnického lidu, kteří byli v duchu lidové demokracie označeni za viníky druhorepublikového příklonu k Německu a likvidace zbytků Československa 15. března 1939. V konečném důsledky tím tak mělo být ospravedlněno nové politické zřízení Národní fronty, jehož podstatou byl limitovaný počet politických stran, vyhnání německojazyčné menšiny ve snaze vybudovat „národní stát“, zákaz obnovení pravicových politických stran, velké hospodářské změny v čele s masivní vlnou znárodňování, konfiskací, jakož i upevnění mýtu o kolaboraci pravicových stran a jejích představitelů.
Národní soud byl zřízen dekretem prezidenta republiky č. 17/1945 Sb. jako trestní a čestný ve věcech retribuce. Soud rozhodoval v sedmičlenných senátech, přičemž přednosta a 2 náměstkové museli být soudci z povolání jmenovaní prezidentem, přísedící byli jmenováni vládou na návrh ministra spravedlnosti a jednalo se o „vlastence, zahraniční či domácí odbojáře a oběti nacistické persekuce“.Janečková, E. Proces s protektorátní vládou (1946). Schelle, K. – Tauchen, J. (eds). Encyklopedie českých právních dějin, VIII. svazek Procesy (do roku 1949). Plzeň: Aleš Čeněk, 2017, s. 556.7) Soudci soudního senátu Národního soudu pro proces s protektorátní vládou byli jmenováni na základě stranické příslušnosti – 2 členové byli komunisté, 1 sociální demokrat, 2 byli příslušníky Československé strany lidové a 2 Československé strany národně socialistické.Janečková, E. Proces s protektorátní vládou. Praha: Libri, 2012, s. 33.8)
Základním hmotněprávním předpisem, na jehož základě byli členové bývalé vlády obžalováni, byl retribuční dekret prezidenta republiky č. 16/1945 Sb. Dalším podstatným právním předpisem v procesu s představiteli protektorátní vlády byl zákona č. 50/1923 Sb., zákona na ochranu republiky.Janečková, E. Proces s protektorátní vládou (1946). Schelle, K. – Tauchen, J. (eds). Encyklopedie českých právních dějin, VIII. svazek Procesy (do roku 1949). Plzeň: Aleš Čeněk, 2017, s. 555 – 556.9)
Po procesní stránce postupoval Národní soud podle ustanovení zákona č. 119/1873 ř. z., trestního řádu, jež byl nicméně dekretální tvorbou značně modifikován, a to v neprospěch obviněného. Došlo tak ke znatelnému okleštění práv obviněného a postavení obhajoby – řádné opravné prostředky proti rozsudku byly vyloučeny (ponechána byla pouze zmateční stížnost k Nejvyššímu soudu), žádost o milost neměla odkladný účinek, od vyšetřování a policejního přípravného řízení bylo úplně upuštěno. Na seznámení se s obžalobou byla stanovena lhůta 8 dnů od doručení spisů. Pozice státní žaloby – národního prokurátora, byla naopak výrazně posílena, prokurátor tak měl v rukou nástroje k ovlivňování soudního řízení. Národní prokurátor například rozhodoval o vazbě obžalovaného, navrhoval, aby se v případě neúčasti obžalovaného u soudního líčení konalo hlavní přelíčení v nepřítomnosti obžalovaného, čímž byla prolomena zásada o nutnosti výslechu obžalovaného jako procesní strany.Janečková, E. Proces s protektorátní vládou. Praha: Libri, 2012, s. 26-30.10)
Soudní proces s protektorátní vládou vlády vykazoval mnohé zvláštnosti, kterého ve vzdalovaly řádnému trestnímu procesu právního státu. Lze ho tak označit za proces politický, ač mírnější formy, než pozdější procesy z 50. let. Hlavním rozdílem zde stále byla míra poměrně značné nezávislosti soudu v rámci samotného rozhodovacího procesu – nejvýrazněji to bylo patrné na rozsudku, který byl mírnější, než jaký se snažila prosadit vláda Národní fronty. Janečková, E. Proces s protektorátní vládou. Praha: Libri, 2012, s. 214 – 217. 11)
Nicméně mnohé znaky procesu odkazovaly právě k procesům politickým. Jednalo se například o širokou míru diskrece soudu, jmenování členů soudního senátu podle politického klíče a jejich minulosti, porušování základních zásad trestního řízení především v podobě zákazu retroaktivity, zásadního oslabení práv obhajoby na úkor obžaloby a rezignace na princip presumpce neviny. Často rovněž nebylo možné dokázat naplnění skutkové podstaty konkrétního zločinu, z něhož byli obžalovaní obviněni. Soud se rovněž po celou dobu řízení střetával s nedostatkem relevantních důkazů, které navíc povětšinou poskytovaly prostřednictvím národního prokurátora zpolitizované aparáty ministerstev, především pak komunizovaného ministerstva vnitra. V rámci procesu byla navíc posuzována morálka spíše než objektivní realita a skutečná skutková podstata.Janečková, E. Proces s protektorátní vládou. Praha: Libri, 2012, s. 214 – 217. 12)
V neposlední řadě soud čelil enormnímu tlaku ze strany vedoucí politické reprezentace, především pak komunistické strany, jakož i mobilizovaných mas řízených politickými zájmy vládnoucího režimu.Janečková, E. Proces s protektorátní vládou. Praha: Libri, 2012, s. 214 – 217. 13)
Obžaloba byla podána proti prof. JUDr. Jaroslavu Krejčímu, JUDr. Richardu Bienertovi, Adolfu Hrubému, JUDr. Jindřichu Kamenickému a JUDr. Josefu Kalfusovi.
Jaroslav Krejčí byl ústavním právníkem, uznávaným odborníkem na ústavní právo v Československu i zahraničí, proponentem československo-francouzské spolupráce v oblasti práva a soukromým docentem právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, později mimořádným bezplatným profesorem.Janečková, E. Proces s protektorátní vládou. Praha: Libri, 2012, s. 62-63.14) Před konstituováním Strany národní jednoty byl JUDr. Krejčí členem národněsocialistické strany, působil jako ministr spravedlnosti ve vládě Rudolfa Berana a zároveň jako předseda ústavního soudu. V letech 1939 – 1945 byl Krejčí ministrem spravedlnosti protektorátní vlády, v průběhu roku 1940 byl krátce pověřen vedením ministerstva zemědělství a od ledna 1942 do ledna 1945 zastával funkci ministerského předsedy protektorátní vlády.Janečková, E. Proces s protektorátní vládou. Praha: Libri, 2012, s. 60 – 61.15)
Richard Bienert se aktivně zúčastnil protirakouského prvního odboje, za což byl vyznamenán Československou revoluční medailí a řadou vysokých ocenění spojeneckých států. Několik let byl členem Republikánské strany, jeho rodina se úzce stýkala s rodinou Ferdinanda Peroutky, Peroutkova dcera se v květnu 1945 provdala za Bienertova syna.Kvaček, R.; Tomášek, D. Obžalována je vláda. Praha: Themis, 1999, 35 – 36.16) Již den po vyhlášení samostatného Československa byl jmenován policejním ředitelem, přičemž na této pozici setrval do konce roku 1925. V letech 1926 až 1939 působil na postu viceprezidenta politické zemské správy v Praze, v listopadu 1939 byl následně jmenován zemským prezidentem a od roku 1942 zasedal v Krejčího vládě na postu ministra vnitra a náměstka předsedy vlády. Od ledna do května 1945 pak zastával post ministerského předsedy.
Adolf Hrubý, před vstupem do politiky hospodařící na svém statku v Mlákách, byl v roce 1935 zvolen poslancem Národního shromáždění za Republikánskou stranu zemědělského a malorolnického lidu. Od listopadu 1938 působil jako předseda správního výboru Zemědělské rady, od března 1939 do října 1939 zastával pozici prvního vedoucího Národního souručenství.Kvaček, R.; Tomášek, D. Obžalována je vláda. Praha: Themis, 1999, s. 10 – 15. 17) Vedoucí pozice v Národním souručenství byl zbaven kvůli obvinění z pokusu o uplácení ze strany německého listu Der Neue Tag. V letech 1940 až 1941 byl rovněž obžalován u německého krajského soudu v Praze pro zneužití úředního automobilu k soukromým účelům, později i vyšetřován gestapem.Kvaček, R.; Tomášek, D. Obžalována je vláda. Praha: Themis, 1999, 16 – 18.18) V lednu 1942 se pak Hrubý stal ministrem zemědělství, přičemž na této pozici setrval do května 1945.Janečková, E. Proces s protektorátní vládou. Praha: Libri, 2012, s. 79.19)
JUDr. Jindřich Kamenický, stranickou příslušností národní demokrat, působil od roku 1918 na ministerstvu železnic, kde zastával pozici sekčního šéfa. Od roku 1938 zasedal ve vládě generála Jana Syrového jako ministr dopravy, krátce byl členem Nejvyšší rady obrany státu. V říjnu 1938 nicméně uvolnil ministerské křeslo generálu Kajdošovi a získal pozici šéfa prezidia ministerstva dopravy. V lednu 1939 byl Kamenický jmenován generálním ředitelem drah, v dubnu 1941 pak byl opět jmenován ministrem dopravy, tentokrát ve vládě generála Aloise Eliáše, přičemž ministrem setrval do května 1945.Kvaček, R.; Tomášek, D. Obžalována je vláda. Praha: Themis, 1999, 29 – 34.20)
Josef Kalfus působil v letech 1936 až 1938 s krátkou přestávkou jako ministr financí ve vládě Milana Hodži, ve funkci pak setrval do května roku1945.Janečková, E. Proces s protektorátní vládou. Praha: Libri, 2012, s. 68 – 69.21)
Národní prokurátor podal 3. dubna 1946 obžalobu na Krejčího, Bienerta, Hrubého, Kamenického a Kalfuse (jako jediný byl ze zdravotních důvodů stíhán na svobodě). Krejčí byl zastoupen advokátem JUDr. Adolfem Pštrossem, Bienert JUDr. Kamilem Reslerem, Hrubý JUDr. Karlem Brabcem, Kamenický JUDr. Lvem Zapletalem a Kalfus JUDr. Otto Mettalem.Janečková, E. Proces s protektorátní vládou (1946). Schelle, K. – Tauchen, J. (eds). Encyklopedie českých právních dějin, VIII. svazek Procesy (do roku 1949). Plzeň: Aleš Čeněk, 2017, s. 560 – 561.22) Obžaloba byla vypracována na základě materiálů poskytnutých ministerstvem vnitra, jež bylo vedeno ministrem Václavem Noskem z komunistické strany.
Obžaloba měla 45 bodů a podbodů a byla tvořena výčtem činů, kterých se obžalovaní měli dopustit, jejich právní kvalifikaci a odůvodněním, které nicméně neobsahovalo takřka žádné právní argumenty.Janečková, E. Proces s protektorátní vládou (1946). Schelle, K. – Tauchen, J. (eds). Encyklopedie českých právních dějin, VIII. svazek Procesy (do roku 1949). Plzeň: Aleš Čeněk, 2017, s. 558.23)
Všichni stíhání členové protektorátní vlády byli obviněni, že za války opatřovali nepříteli prospěch, přičemž Krejčí, Bienert, Hrubý za okolností zvláště přitěžujících, čímž se měli dopustit zločinu proti státu dle § 1 dekretu č. 16/1945 Sb. spáchaného zločinem dle § 6 odst. 1, zákona č. 50/1923 Sb.Janečková, E. Proces s protektorátní vládou (1946). Schelle, K. – Tauchen, J. (eds). Encyklopedie českých právních dějin, VIII. svazek Procesy (do roku 1949). Plzeň: Aleš Čeněk, 2017, s. 559. 24)
Všichni obvinění byli rovněž obžalováni z podpory fašistického a nacistického hnutí, ze schvalování a obhajoby nepřátelské vlády a jednotlivých nezákonných činů okupantů ve snaze rozvrátit mravní, národní nebo státní vědomí československého lidu (Krejčí, Bienert, Hrubý opět za zvláště přitěžujících okolností). Tímto se měli dopustit zločinu proti státu ve smyslu § 3 odst. 1 dekretu č. 16/1945 Sb.Janečková, E. Proces s protektorátní vládou (1946). Schelle, K. – Tauchen, J. (eds). Encyklopedie českých právních dějin, VIII. svazek Procesy (do roku 1949). Plzeň: Aleš Čeněk, 2017, s. 559.25)
Obžalovaní rovněž měli (s výjimkou Kamenického) nařídit nucenou práci ve prospěch válečného úsilí Německa a výkonem nařízení nebo správním rozhodnutím způsobit ztrátu jmění československého státního jmění, čímž měli spáchat zločin proti osobám dle § 6 dekretu č. 16/1945 Sb. a zločin proti majetku dle § 9 téhož dekretu.Janečková, E. Proces s protektorátní vládou (1946). Schelle, K. – Tauchen, J. (eds). Encyklopedie českých právních dějin, VIII. svazek Procesy (do roku 1949). Plzeň: Aleš Čeněk, 2017, s. 559.26)
Krejčí byl navíc obviněn z nadržování a přispění k vykonání zločinu proti státu ve smyslu § 1 dekretu č. 16/1945 Sb. a § 5 zákona č. 117/1852, ř. z., který měl spáchat zločinem prorady dle § 4 odst. 1 zákona č. 50/1023 Sb. Tyto činy měl spáchat při jednání československých představitelů s Hitlerem 15. března 1939. Jaroslav Krejčí byl také obžalován ze zločinu udavačství dle § 11 dekretu č. 16/1945 Sb., kterého se měl dopustit udáním Jaromíra Kurze německým okupačním orgánům.Janečková, E. Proces s protektorátní vládou (1946). Schelle, K. – Tauchen, J. (eds). Encyklopedie českých právních dějin, VIII. svazek Procesy (do roku 1949). Plzeň: Aleš Čeněk, 2017, s. 559.27)
Samotné soudní řízení bylo zahájeno 29. dubna 1946Janečková, E. Proces s protektorátní vládou. Praha: Libri, 2012, s. 107.28) v budově Vrchního soudu v Praze.Janečková, E. Proces s protektorátní vládou. Praha: Libri, 2012, s. 31.29) První den procesu byla prokurátorem přednesena obžaloba s odůvodněním a bylo navrženo předvolání 25 svědků. Druhého dne procesu byly probírány životopisy obžalovaných, následně se soud obrátil na obžalované s dotazem, zda se cítí býti vinni: všichni obžalovaní trvali na své nevině. Soud pokračoval výpovědí jednotlivých obžalovaných v pořadí Krejčí, Bienert, Hrubý, Kamenický, Kalfus, a výslechem předvolaných svědků, jakož i dokazováním jednotlivých činů.Janečková, E. Proces s protektorátní vládou (1946). Schelle, K. – Tauchen, J. (eds). Encyklopedie českých právních dějin, VIII. svazek Procesy (do roku 1949). Plzeň: Aleš Čeněk, 2017, s. 561.30)
Při procesu se na soud opakovaně obraceli obhájci, kteří si stěžovali na údajné porušování procesních předpisů a žádali předsedu senátu o odstranění závadného chování, jakož i řádné dodržování trestního řádu. Ve stížnostech namítali mimo jiné porušení § 245 trestního řádu, které kodifikuje právo obžalovaného souvisle vypovídat, § 221 trestního řádu, který přítomným náhradním soudcům předepisoval pouhou roli pozorovatele soudního řízení a v případě potřeby zastoupení nepřítomného soudce. Tito nicméně podle obhajoby zasahovali do vlastního soudního řízení – kladli obžalovaným otázky a přednášeli projevy podobné těm ze strany národního prokurátora. Obhájci také trvali na přítomnosti znalců při přelíčení a stěžovali si na nemožnost vyjádření k důkazům předkládaným národním prokurátorem. Tyto stížnosti byly nicméně soudem ve většině případů zamítnuty.Janečková, E. Proces s protektorátní vládou. Praha: Libri, 2012, s. 153 – 154. 31)
Rozsudek nad obžalovanými představiteli protektorátní vlády byl vynesen 31. července 1946. Národní soud rozhodl tak, že všichni obžalovaní byli jako osoby, které „vedoucím postavením v životě politickém byly vázány být svým spoluobčanům vlasteneckým vzorem v době mezi 15. březnem 1939 a 5. květnem 1945, tedy v době zvýšeného ohrožení republiky (…)“ vinni, že „opatřovali za války nepříteli prospěch“, dále, že „podporovali fašistické a nastické hnutí, schvalovali a obhajovali (…) nepřátelskou vládu na území republiky a jednotlivé nezákonné činy okupačních velitelství a úřadů a orgánů jim podřízených“. Obžalovaní byli rovněž s výjimkou Kamenického uznáni vinnými z toho, že „nařídili ve prospěch válečného úsilí Německa a jeho spojenců nucenou a povinnou práci (…)“.Janečková, E. Proces s protektorátní vládou. Praha: Libri, 2012, s. 170 – 171. 32)
Všichni obžalovaní (s výjimkou Kamenického v případě nařízení nucených prací) podle Národního soudu spáchali: Opatřováním prospěchu nepříteli zločin proti státu ve smyslu § 1 dekretu č. 16/1945 Sb. ve znění zákona č. 23/1946 Sb., spáchaný zločinem vojenské zrady ve smyslu § 6 odstavce 1 zákona č. 50/1923 Sb. Podporou fašistického a nacistického hnutí a schvalováním nepřátelské vlády na území republiky zločin proti státu dle § 3 dekretu č. 16/1945 Sb. Nařízením povinné a nucené práce ve prospěch Německa zločin proti osobám dle § 6 dekretu č. 16/1945 Sb.Janečková, E. Proces s protektorátní vládou. Praha: Libri, 2012, s. 171. 33)
Nejpřísnější trest postihl bývalého ministra zemědělství Adolfa Hrubého, který byl odsouzen k doživotnímu tvrdému žaláři. Následoval bývalý předseda vlády Jaroslav Krejčí, který byl Národním soudem odsouzen k trestu těžkého žaláře v trvání 25 let, jedním tvrdým ložem čtvrtletně zostřeným. Ministr dopravy Jindřich Kamenický byl odsouzen k tvrdému žaláři v trvání 5 let, jedním tvrdým ložem čtvrtletně zostřeným. Poslední protektorátní ministerský předseda Richard Bienert byl odsouzen k těžkému žaláři v trvání 3 let, jedním tvrdým ložem čtvrtletně zostřeným. Součástí rozsudku byl rovněž trest pozbytí občanské cti – Krejčí, Bienert, Kamenický ji pozbyli po dobu výkonu trestu, Hrubý po celý zbytek života. Tento doplňkový trest se ukázal být vzhledem k pokročilému věku a podlomenému zdraví odsouzených velmi citelným postihem. Odsouzení byli totiž pozbytím občanské cti zbaveni nároku na sociální zabezpečení, navíc čtvrtina jejich jmění propadla státu a byla jim uložena povinnost nahradit náklady řízení.Janečková, E. Proces s protektorátní vládou. Praha: Libri, 2012, s. 171 – 172.34)
Josef Kalfus byl soudem uznán vinným, nicméně bylo upuštěno od jeho potrestání. Tento krok byl odůvodněn tím, že se obžalovaný „nechal nejméně ovlivnit tlakem okupantů, nejvíce riskoval ve prospěch českého státu a národa a účinně se snažil zlo, způsobované okupantem, mírnit“.Janečková, E. Proces s protektorátní vládou. Praha: Libri, 2012, s. 184.35) Tato část rozsudku byla nicméně de facto revidována po únoru 1948, kdy byl Kalfus postižen konfiskací většiny majetku.
Po celou dobu trvání procesu i po něm čelil Národní soud poměrně silnému, skrytému i otevřenému politickému tlaku ze strany politiků domácích i zahraničních. Sovětský velvyslanec v ČSR tak ministru spravedlnosti Prokopu Drtinovi vyjádřil sovětský pohled na věc – minimálně 3 obžalovaní měli být odsouzeni k smrti. Samotná československá vláda do procesu rovněž poměrně významně zasahovala. Obžaloba tak byla s vládou konzultována a samotný rozsudek byl na schůzích vlády opakovaně projednáván. Nejumírněněji se z ministrů vyjadřovali straničtí představitelé Československé strany lidové, kteří tresty smrti pro obžalované odmítali. Výsledkem těchto schůzí byla tzv. dohody o rozsudku, jež měla pravděpodobně podobu 2 rozsudků smrti, což se nicméně rozcházelo s názory soudního senátu. Vzhledem k této „svévoli“ soudního senátu, který se politické tlaky snažil ustát, bylo na schůzi předsednictva vlády v červenci 1946 ze strany Gottwalda naléháno, aby jednotlivé strany Národní fronty své nominanty v soudním senátu řádně instruovali k přijetí vládou předjednaného rozsudku. Přísedící z řad KSČ a ČSSD pak hlasovali podle vládní „dohody“, národní socialisté a lidovci naproti tomu odmítli do nezávislosti soudu zasahovat a zbývající členové senátu nejvyšší tresty odmítli.Janečková, E. Proces s protektorátní vládou (1946). Schelle, K. – Tauchen, J. (eds). Encyklopedie českých právních dějin, VIII. svazek Procesy (do roku 1949). Plzeň: Aleš Čeněk, 2017, s. 561 – 562.36)
Po vynesení rozsudku započala nátlaková kampaň organizovaná především komunistickou stranou. Pořádaly se demonstrace za zvýšení trestů, komunisté rovněž své členy a sympatizanty instruovali k zasílání protestních dopisů ve snaze ovlivnit soudní senátJanečková, E. Proces s protektorátní vládou (1946). Schelle, K. – Tauchen, J. (eds). Encyklopedie českých právních dějin, VIII. svazek Procesy (do roku 1949). Plzeň: Aleš Čeněk, 2017, s. 561 – 562.37), Rudé právo rozsudek otevřeně kritizovaloJanečková, E. Proces s protektorátní vládou. Praha: Libri, 2012, s. 185.38).
Kromě „veřejných“ tlaků především ze strany KSČ byly po vynesení rozsudku zahájeny zákulisní snahy o jeho zpřísnění, probíhající na předsednictvu vlády a v sekretariátech stran. Vláda se tak 2. srpna 1946 usnesla na vydání prohlášení, v němž se distancovala od rozsudku Národního soudu. S tímto prohlášením nicméně nesouhlasil ministr Adolf Procházka za ČSL, který apeloval na nezávislost soudní moci. Komunistická strana následně přišla s požadavkem na revizi rozsudku Národního soudu. Ministr spravedlnosti Drtina (ČSNS) a ministr vnitra Nosek tak byli pověřeni, aby prověřili možnosti obnovy soudního procesu s protektorátní vládou s cílem dosáhnout přísnějšího potrestání v souladu s tehdejší politickou linií. Drtina tak uvedl, že revize procesu může být provedena buď revizí rozsudku samotného, přičemž tohoto cíle bylo podle něho možné dosáhnout obnovou řízení, pro kterou ale scházely zákonné předpoklady, nebo zmateční stížností, kterou nicméně nebylo možné uplatnit v neprospěch obžalovaného. Druhou možností, jíž se vláda zabývala podrobněji byla novela retribučního dekretu. Ministr spravedlnosti nicméně sám odmítl obě možnosti – argumentoval škodlivostí případné retroaktivní novely pro právní řád státu a jeho budoucí vývoj. Osobně se tím postavil za poltické řešení situace v podobě přijetí vládního stanoviska k problematice kolaborace a protektorátní vlády, které by ale původní rozsudek nijak neměnilo. Komunisté přesto nadále trvali na revizi procesu, a to dokonce formou sestavení nového Národního soudu, který by „řízení doplnil na základě nových fakt“. Komunistickým snahám se opět vzepřel ministr Procházka, který odmítl jak novelizaci retribučního dekretu, tak sestavení nového Národního soudu: „Základem každého státu je zákon a nezávislý soudce. (…) Když si stát dal určitý zákon, musí se jím řídit tak dlouho, dokud povolaný činitel, v našem případě parlament, zákon nezmění. Pokud se bude postupovat podle zákonů, jen když nám budou vyhovovat, rozvrátí se právní řád.“Janečková, E. Proces s protektorátní vládou. Praha: Libri, 2012, s. 186 – 190.39)
Místo, kde se právo setkává s lidmi.
