Svoboda pohybu je klasickým přirozeným právem, které chrání individuální svobodu každého jednotlivce volně se pohybovat a vycestovat i mimo území vlastního státu a znovu se na něj vrátit. Tato svoboda rovněž představuje ve vztahu k občanům zákaz nucení k opuštění vlasti a ve vztahu k cizím státním příslušníkům zákaz svévolného vyhoštění.

Historicky byla regulace svobody pohybu spojena se sociálním postavením jednotlivce. Institut nevolnictví představoval popření svobody pohybu a pobytu, když nevolníky právně poutal k určitému místu a vrchnosti. Právní úprava nevolnictví byla na území českých zemí zrušena roku 1781 patentem Josefa II., nicméně i poté některá omezení svobodného pohybu přetrvávala. Povaha a smysl omezení se významně v důsledku industrializace vyznačující se zvyšováním poptávky po pracovní síle. Právo na svobodu pohybu je klíčové pro rozvoj hospodářství a mezinárodní spolupráce, jelikož má zásadní význam pro obchodní a profesní mobilitu.

Svoboda pohybu je významným předpokladem svobodného jednání člověka a je potřeba chápat ji ve vzájemné souvislosti s dalšími lidskými právy zakotvenými v Listině základních práv a svobod a dalších mezinárodních lidskoprávních dokumentech. Prostřednictvím svobody pohybu mohou být realizována další práva a svobody člověku vlastní. Tato svoboda je úzce navázána na hospodářské svobody, zejména svobodnou volbu povolání, svobodu podnikání nebo právo na vzdělání. Svoboda pohybu je spojována s dalšími základními a politickým právy, jako je svoboda projevu, shromažďování a právo na soukromí.

Jde o svobodu negativního statusu, jednotlivci tedy z této svobody nevyplývá právo na plnění ze strany státu, vytváří pouze nárok na to, aby se stát zdržel zásahů do této sféry. Svobodu pohybu nelze chápat jako neomezené právo. Omezení svobody pohybu mohou být v některých případech nezbytná, nicméně jakákoli omezení musí být vždy prováděna v mezích zákona, veškerá opatření musí sledovat legitimní cíl, kterým může být například ochrana veřejné bezpečnosti nebo ochrana veřejného zdraví.WAGNEROVÁ, E., ŠIMÍČEK, V., LANGÁŠEK, T., POSPÍŠIL, I. a kol.: Listina základních práv a svobod. Komentář .2., doplněné a aktualizované vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2023, s. 350.¹⁾

Pohyb občanů uvnitř státu není zásadně regulován (výjimku představují případy ochrany veřejné bezpečnosti, ochrany zdraví nebo morálky a ochrany práv a svobod jiných).

Omezení svobody pohybu z důvodu bezpečnosti státu představují omezení platná na území vojenských území na základě zákona č. 222/1999 Sb., o zajišťování obrany České republiky. Vstup na území vojenského újezdu bez povolení je zakázán. Důvodem pro omezení svobody pohybu je rovněž ochrana přírody. Zákon o ochraně přírody a krajiny upravuje omezení týkající se vstupu a pohybu po zvláště chráněných územích, zejména národních parcích.KÜHN, Z., KRATOCHVÍL, J., KMEC,J., KOSAŘ, D. a kol.: Listina základních práv a svobod. Velký komentář. Praha: Leges, 2022, s. 686.²⁾ Dalším důvodem pro omezení svobody pohybu je ochrana zdraví. Problematiku upravuje zákon o ochraně veřejného zdraví, přičemž ustanovení tohoto zákona se vztahují na konkrétní osoby, k nimž existuje důvodné podezření, že by mohly být přenašeči infekčního onemocnění. Od těchto je potřeba odlišit plošné omezení svobody pohybu, tedy takové, které se vztahuje na všechny osoby, a to bez ohledu zda k nim důvodné podezření existuje. V souvislosti s pandemií COVID-19 byla přijata řada mimořádných opatření jednak v režimu krizového zákona, jednak v režimu zákona o ochraně veřejného zdraví, která dočasně zavedla mimo jiné omezení překročení státní hranice, intenzivní hraniční kontroly či zákaz nočního vycházení.WAGNEROVÁ, E., ŠIMÍČEK, V., LANGÁŠEK, T., POSPÍŠIL, I. a kol.: Listina základních práv a svobod. Komentář .2., doplněné a aktualizované vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2023, s. 355.³⁾

Svoboda pohybu je zaručena občanům i cizím státním příslušníkům. Významný je v této souvislosti obecný vztah mezinárodního a vnitrostátního práva v jednotlivých státech a konkrétní způsob interpretace a aplikace právních norem mezinárodního práva vnitrostátními orgány veřejné moci. Cizinecké právo patří převážně do oblasti upravené vnitrostátními předpisy. Ve vztahu k cizincům je tedy stát oprávněn kontrolovat vstup cizích státních příslušníků a jejich pohyb a pobyt na tomto území v mezích vnitrostátní právní úpravy omezit.