Právo na soukromý a rodinný život patří mezi přirozená práva spjatá s osobností každého člověka, která chrání různé aspekty osobních vztahů a záležitostí jednotlivce. Pojem soukromého života pojímá širší aspekty života jednotlivce než pouze rodinný život. Koncepce soukromého života představuje nejen právo jednotlivce na ochranu fyzické a duševní integrity, ale rovněž právo rozvíjení širších sociálních vazeb (pracovních, obchodních apod.) podle vlastní svobodné volby. Předmětem ochrany jsou tedy vedle údajů týkajících se osobní sféry jednotlivce (pohlaví, jméno, sexuální orientace aj.) rovněž široce chápané sociální vazby.

Pojem rodinného života není v mezinárodních lidskoprávních dokumentech definován. Rodina je základní sociální jednotkou společnosti, přičemž pojem rodiny zahrnuje rovněž faktické vztahy mezi dospělými nebo dospělými a dítětem pro absenci biologických nebo právem uznaných vazeb, pokud jsou mezi nimi skutečné osobní vazbyCallamand proti Francii, rozsudek Evropského soudu pro lidská práva, 07. 4. 2022, č. stížnosti 2338/20.¹⁾. Absence přesné definice umožňuje zohledňování všech jejích podob a proměn ve vazbě na přirozené právo každého jednotlivce na rodinný život. Předmětem ochrany je právo na společný život, zejména možnost navazovat a prohlubovat citové vazby a rozvíjet vztahy s členy své rodiny, včetně partnera, dětí, rodičů a dalších příbuzných. V moderní demokratické společnosti je právo na rodinný život zaručeno, přičemž jednota rodiny představuje významnou hodnotou. Ochrany požívá také soukromý život v domácím prostředí. Zásah do soukromého nebo rodinného života ze strany státu je možný jen za určitých okolností, a to výlučně v případech stanovených zákonem. Zájem státu zasáhnout do práva na úctu a respektování rodinného života musí být odůvodněn naléhavou potřebou spočívající v ochraně zdraví, bezpečnosti nebo z důvodu ochrany práv a svobod jiných, a musí být přiměřený sledovanému legitimnímu cíli.  V každém individuálním případě musí být poměřovány zájmy jednotlivce a charakter rodinných vazeb se zájmem státu na zásahu do práva na rodinný život.

Právo na soukromý a rodinný život zakotvují mezinárodní lidskoprávní dokumenty, stěžejní jsou:

• Všeobecná deklarace lidských práv z roku 1948
• Mezinárodní pakt o občanských a politických právech
• Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech
• Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod

Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod stanoví v článku 8 právo na respektování soukromého a rodinného života. Obdobně jako výše zmíněné dokumenty výslovně nezakotvuje ochranu soukromého a rodinného práva cizinců. Tato práva představují jedno ze základních lidských práv a jejich ochrana není vyhrazena pouze státním občanům a osobám, jenž na území státu nachází oprávněně. Hostitelské státy jsou povinny dodržovat mezinárodní lidskoprávní standardy a zajistit, že práva na soukromý a rodinný život cizinců jsou respektována a chráněna stejně jako práva na soukromý a rodinný život občanů. Státní orgány nemají právo neoprávněně zasahovat do rodinných a soukromých záležitostí cizinců ať již na území daného státu pobývají legálně či nikoli. Cizí státní příslušníci mají právo na zakládání rodiny a budování rodinných vazeb stejně jako státní občané, jde zejména o právo uzavřít manželství a založit rodinu v hostitelském státě, právo pečovat o děti a udržovat s nimi rodinné vztahy, což zahrnuje právo na výchovu a péči o děti v souladu s vlastními kulturními a náboženskými hodnotami.

Ochrana před vyhoštěním

Právo na respektování soukromého a rodinného života zakotvená v mezinárodních smlouvách o lidských právech nemají absolutní charakter, takže stát je za určitých podmínek oprávněn do tohoto práva zasáhnout, tento zásah však nesmí být svévolný.

Žádný z mezinárodních dokumentů výslovně nevztahuje ochranu soukromého a rodinného života na případy vyhoštění cizince. Tato ochrana byla dovozena judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. V některých případech ESLP považuje vyhoštění za porušení práva cizinců na soukromý a rodinný život, zejména pokud by vyhoštění způsobilo rozbití rodiny nebo jiné závažné důsledky pro soukromý život jednotlivce.

ESLP zdůrazňuje povinnost posuzovat nezbytnost zásahu státu do práva na respektování soukromého a rodinného života. Ve věci I. M. proti Švýcarsku (č. 23887/16) ESLP shledal, že vnitrostátní orgány nedostály své povinnosti vyplývající z článku 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, když dostatečné a přesvědčivě neodůvodnily přiměřenost vyhoštění a nedostatečně poměřovaly zájem jednotlivce na zachování stávajícího soukromého a rodinného života se zájmem na ochraně veřejného pořádku a předcházení zločinnostiI. M. proti Švýcarsku, rozsudek Evropského soudu pro lidská práva, 09.04.2019, č. stížnosti 23887/16.²⁾.

ESLP ve věci Boultif v. Švýcarsko (č. 54273/00) stanovil soubor kritérií významných pro posouzení nezbytnosti vyhoštění cizince, která zahrnují:

1. povahu a závažnosti trestného činu stěžovatele,
2. délku pobytu v hostitelské zemi,
3. dobu, která uplynula od spáchání trestného činu a chování stěžovatele v období po spáchání trestného činu,
4. státní občanství vyhoštěním dotčených osob,
5. skutečnosti týkající se rodinné situace stěžovatele,
6. skutečnost, zda věděl manžel v době vzniku rodinného života o tom, že stěžovatel trestný čin spáchal,
7. skutečnost, zda se z manželství (vztahu) narodily děti,
8. závažnost problémů, kterým by byl manžel vystaveni v případě realizace rodinného a soukromého života v zemi původu stěžovatele.Boultif v. Švýcarsko, rozsudek Velkého senátu Evropský soud pro lidská práva, 02.01.2001, č. stížnosti 54273/00.³⁾

ESLP ve věci Üner v. Nizozemí (č. 46410/99) doplnil soubor kritérií:

1. zájem a blaho dítěte, zvláště s ohledem na vážnost problémů, na které může některé ze stěžovatelových dětí narazit v zemi, do které má být stěžovatel vyhoštěn a
2. pevnost vazeb s hostitelským státem. Üner v. Nizozemí, rozsudek Velkého senátu Evropský soud pro lidská práva, 18.10.2005, č. stížnosti 46410/99.⁴⁾

ESLP se ve své judikatuře k právu cizince na respektování rodinného a soukromého života v hostitelském státě věnuje problematice pevnosti vazeb, když jednoznačně dává najevo, že cizinec, který pobývá na území hostitelského státu dlouhodobě a rozvíjí sítě osobních, sociálních a ekonomických vztahů, požívá ochrany před vyhoštěním bez ohledu na existenci rodinných vazeb.Slivensko proti Litvě, rozsudek Evropského soudu pro lidská práva, 09.10.2003, č. stížnosti 48321/99.⁵⁾ V návaznosti lze konstatovat, že ESLP odlišuje migranty druhé generace (cizince, kteří imigrovali do země v nízkém věku), kterým přiznává silnější ochranu s ohledem na pevnost vazeb na hostitelskou zemi, zatímco u migrantů, kteří emigrovali v pozdějším věku, předpokládá silnější vazbu k zemi jejich původu.